Černý dým už byl téměř u jeho nohou a vypadalo to, že s sebou strhnul nenávratně všechnu tu krásu, která tu doposud byla a chystal se zabít všechno živé, co mu přišlo do cesty. Harrym projel zuřivý vztek; vzedmula se v něm nenávist vůči tomu, co zavinilo umlčení té překrásné písně... nemohl však nic dělat.
Zlobu vystřídala téměř okamžitě naprostá bezmoc a stesk; měl pocit, jako by všichni jeho přátelé měli zemřít, přestože tu s ním nebyli, navždycky ho opustit a on by se na to měl dívat. Připadalo mu, jako kdyby tu měl zůstat na věky a pozorovat, jak Ron i Hermiona trpí a křičí bolestí.
Bolestné píchnutí mu projelo jizvou až hluboko do jeho mysli a Harry se konečně probudil. Pokojem již pronikalo naoranžovělé světlo právě vycházejícího slunce. Unaveně se posadil na postel a snažil se znovu si vybavit to, co se tam, v jeho snu, stalo, nevzpomněl si však na nic konkrétního. Tričko měl propocené a bylo mu nesnesitelně těžko, pomalu až nemohl dýchat. "To musí skončit," zamumlal tiše, když scházel šouravým krokem k snídani, přestože bylo ještě stále brzy. Na schodech zahlédl jen malinký hlouček mrzimorských studentů, podle Harryho odhadu asi z třetího ročníku, kteří mířili směrem ke knihovně. Kdyby jeho myšlenky nebyly v tuto chvíli tak chmurné a Harry by zrovna nebyl zamyšlený do prapodivného snu, který ho užíral snad ještě víc, než ten bolestný z oboru záhad, asi by se těm naprosto ospalým a kamenným tvářím třeťáků od srdce zasmál. Tížilo ho však něco úplně jiného. Kolem hloučku nyní dokonce prošel jeden havraspárský student, zřejmě ne o moc starší, než ti mrzimorští, protože slabounce kývl hlavou a něco neslyšně zašveholil. Harry si domyslel, že tím popřál svým spolužákům dobré ráno, ale teď jím projela ještě jiná myšlenka, která ho napadla hned, jakmile pozoroval pomalu a chabě se pohybující ústa jak havraspárského studenta při pozdravu, tak několika mrzimorských třeťáků, kteří se mezi sebou pokoušeli bavit.
Na okamžik se zastavil, projel jím chlad a obrovská nervozita. Nakonec se přece jen rozešel znovu vpřed a zaposlouchal se, jestli uslyší vlastní kroky. Nebylo by to poprvé, co by Harry po tomto snu na nějakou dobu neslyšel své okolí, ale tentokrát se mýlil.
"Ahoj Harry," ovzal se mu za zády hlas. "Ahoj Lenko," pozdravil a zhluboka si oddechl. Byl rád, že trochu zvláštní havraspárskou studentku potkal. Měl jistotu, že protentokrát opravdu slyší. Jakkoliv byl zadumaný a smutný, musel se prostě usmát, když zpozoroval Lenčiny rozčepýřené vlasy, které vypadaly, jako by se Lenka zapomněla od příjezdu do Bradavic načesat, což by zase nebylo tak nepravděpodobné, vzhledem k jejímu zvláštnímu a občas dost nepochopitelnému a každému člověku nesrozumitelnému chování. Přesto všechno, jak se na Lenku Láskorádovou dívali ostatní studenti, Harry ji měl od srdce rád. Snad protože ji znal o něco lépe a tak nějak chápal, že některé, na první pohled zvláštní věci, které provádí, mají svůj smysl. Věděl, že je správná a ráda každému vypomůže, i když většinou tomu její naprosto nenucený až unuděný výraz v obličeji opravdu nenasvědčoval.
"Neviděl jsi Rona?" zeptala se Lenka naprosto bezvýznamně, Harry však v jejím hlase zachytil jakýsi zájem. Normálně by ho to zaskočilo, protože Lenka se takto živě nezajímala o nikoho a o nic, dokonce i když jim hrozilo velké nebezpečí při cestě na ministerstvo a na oboru záhad, Harry však tušil, stejně jako i Hermiona a Ron samotný, že se Ron Lence líbí a proto o něho jeví takový zájem.
"No nejspíš už je na snídani," za nic na světě si nemohl vybavit, jestli byl Ron ještě v posteli nebo ne, ale mě ten pocit, že už dávno vstal. Byl překvapený sám sebou, že Rona tak hloupě přehlédl a vůbec se nepodíval, jestli je ještě v posteli. Z ložnice vyšel opravdu dost rozčilený. Harrym projel podivný děsivý pocit. Co když křičel ze spaní a Ron ho slyšel? Co si asi řekl? Náhle si uvědomil, že zrychlil krok, až mu Lenka téměř nestačila.
"A... a co mu vlastně chceš?" zeptal se roztržitě, aby zavedl hovor někam dál. Nechtěl nijak dávat najevo svoji nervozitu.
"Nic," řekla prostě, "jen jsem ho chtěla pozdravit, ale ještě se musím někam stavit," rozloučila se s ním a vydala se úplně na opačnou stranu od Velkého sálu. Harryho její chování nijak nepřekvapilo. Všiml si už dávno předtím, že kdykoliv je Lenka v Ronově blízkosti nebo se o něm zrovna jen mluví, počíná si dosti prapodivně a dalo by se říct, že i roztržitě. Spíš ho zrovna zatěžovala myšlenka, co svému kamarádovi řekne, jestli ho Ron opravdu slyšel křičet ze spaní. Když však našel Rona u stolu, hned na první pohled poznal, že ho tíží něco naprosto jiného.
"Ahoj," pozdravil ho Harry a vesele se na něho zazubil. V duchu byl překvapený, jak se mu hned takhle po ránu podařilo vymámit tak naprosto přesvědčivý úsměv.
"Ahoj," zamumlal naprosto strhaně Ron a Harry musel uznat, že vypadá opravdu zbědovaně.
"Co se děje?" zeptal se ho a přitáhl si mísu s toustama a marmeládou.
"Ale nic," odbyl ho Ron, ale potom se přece jen rozpovídal, "uvědomuješ si vůbec, že dnes na nás je řada s přemisťováním?" vyhrkl.
"No... jo," odpověděl stručně Harry a Ron na něho napůl překvapeně a napůl zděšeně pohlédl.
"Není ti nic?" zeptal se Harryho nanejvíš starostlivě.
"Ne, proč?" střelil po něm nechápavým pohledem. Moc dobře věděl, jak to Ron myslel, ale i on sám se divil, že se nahrazovací dvouhodinovky přemisťování absolutně nebojí a dokonce pociťoval jakýsi pocit nedočkavosti, na dnešní dvouhodinovku se těšil - ani vlastně nevěděl proč. Bylo to zvláštní, dokonce měl pocit, že mu touto poznámkou Ron zpravil náladu. Raději tisíce hodin přemisťování za sebou, než další přihlouplé sny. Ron už mu nic neřekl jen si hlasitě povzdechnul.
"A kde je vůbec Hermiona," vyzvýdal Harry. Nějak se mu nechtělo mlčet, nejraději by poslouchal jakkýkoliv rozhovor, i kdyby byl o úplných nesmyslech. "Už tu měla dávno být," pronesl, moc dobře však věděl, že je ještě příliž brzy. Letmo proletěl očima ostatní stoly, aby zjistil, že ani on, ani Ron nejsou jediní, kdo si přivstali. Přestože většinou na snídani chodili asi o hodinu a půl později, bylo tu tak plno, že to dokonce vypadalo, jako by tu nebylo jen několik žáků z nebelvíru. Harryho to ale už nemohlo ani v nejmenším vyvést z míry. Na všechny, kdo tu seděli zbědovaně a nešťastně u stolu, prostě zrovna dnes vyšla řada v přemisťování, proto nemohl nikdo z nich dále spát. Harryho napadlo, že však nespí už téměř nikdo. I ti, koho se přemisťování už netýkalo, si našly jiné starosti a tak měli napilno stejně, jako i žáci šestých ročníků.
"No... já si myslím, že je někde s Ginny," vysvětloval, "ta ji nedá ani na okamžik pokoj." Tentokrát však Harry zahlédl něco jako blažený a snad trochu i zlomyslný úšklebek a musel se té myšlence, jak Hermiona sedí v knihovně zasypaná knížkami a dává Ginny nejrůznější rady, také zasmát. Už jako by ji i slyšel. 'A hlavně si nezapomeň psát pořádně úkoly...'
Když vycházeli ven, na školní pozemky, Harry byl asi jediný, spolu se spolužáky, kteří už měli první přemisťování za sebou, kdo se netvářil, jako když jde na pohřeb. Pravdou však bylo, že mu pohled na naprosto dokonale kamenné obličeje na sebevědomí nepřidal, přesto někde hluboko uvnitř pociťoval jakýsi klid, kterým ho předtím nakazil Aberforth.
Profesorka McGonagallová znovu četla jména zbylých žáků, kteří s obrovskou bázní a hrůzou v očích pomalu postupovali ke značce. Harryho značně potěšilo, když viděl, že Nevillovi už nic není a stojí opět mezi ostatními.
"Potter Harry," zaduněl mu v uších profesorčin hlas a hned na to si uvědomil, jak na něm trnuly pohledy všech přítomných. Všechen klid z něho opadal; nervózně se přesunul na první značku.
"Až budete připraven," uslyšel za sebou jako by vzdálený hlas McGonagallové, "můžete se přemístit," to už však neslyšel. Najednou si vzpomněl na Aberforthova slova. 'Přemisťování je podobné, jako nitrobrana,' ozýval se mu hlavou jeho hlas. Nakonec se přece jen rozhodnul. Někde za ním ještě zaslechl posměšné poznámky Crabbeho a Goyla. Neslyšel přesně, co říkají a ani ho to nezajímalo. Snažil se uklidnit a soustředil se co nejvíce na druhou značku, přesně tak, jak je to učila profesorka McGonagallová. Zavřel oči a vytáhnul svoji hůlku, kterou okamžitě natáhnul před sebe a zamířil jí zhruba směrem k druhé značce.
"Přemístit na druhou značku," zamumlal a něco jako by ho prudce vytrhlo z místa, kde stál. Byl to opravdu nepříjemný pocit - zvláštní. Sám nevěděl, co si má myslet. Jako by se přemisťoval na určené místo, ale doopravdy stál nohama pevně na zemi - jako by se v momentě rozpůlil. Otevřel oči a jako v mlhavém oparu, naprosto rozmazaně, spatřil druhou značku. Snažil se zamířit přímo na ni, ale ruka, kterou pro jistotu a pomoc mířil směrem na cíl, se mu chvěla a kmitala mu zprava doleva. Přesto se překonal a snažil se ji zamířit co nejpřesněji i když se zdálo, jako by se i samotná značka pohybovala. Začala se mu motat hlava a točil se, jako by se dostal do nějakého víru, který ho táhl pryč. Měl pocit, že se každou chvílí zhroutí, jak se mu zdvihal žaludek nahoru a dolu, jako na nějaké šílené horské dráze, až se mu dělali mžiky před očima. Hvízdalo mu v uších a strašlivě se mu motala hlava, jako by se měla rozskočit vejpůl. Přesto se snažil pozorovat alespoň s částečně přivřenýma očima, cílovou značku. Náhle pocítil prudký náraz, jak se znovu ocitl na nohách a v ten moment měl co dělat, aby se neskácel na zem a náraz ustál. Hned na to, jako by ho v těsné blízkosti následovali i jeho myšlenky a nyní se vrátili zpět do jeho těla. Nepřipadal si nijak zchvácený, jen byl trochu roztřesený ze třesu, který jím při přemisťování projel. Nijak mu nevadil ani podivný pocit jakéhosi rozpůlení, spíš to, že mu byla trochu zima, jak jím neustále projížděl chlad a pořád ještě mu bylo špatně.
Téměř okamžitě se rozhlédl a zjistil, že si ho naprosto všichni prohlíží zkoumavými a naprosto zmatenými pohledy. Většina z jeho spolužáků se opravdu tvářila trochu nevěřícně a někteří z nich i vyděšeně. Když se podíval po značce, aby zjistil, jak daleko od ní se dostal, z úžasem si uvědomil, že stojí přímo na ní. Povedlo se. Vesele se posunul vpřed, aby se vrátil k Hermioně a Ronovi - ti se tvářili přímo nadšeně. Harry se jen zazubil.
"No to je výborné, pane Pottere," chválila ho šťastná profesorka McGonagallová, "opravdu dobré." Když se však Harry otočil po svých spolužácích, zjistil, že nejenom zmijozelští, ale i mnoho jeho kamarádů z nebelvíru, po něm šlehají podezíravými pohledy.
"Ty jsi to určitě nacvičoval předem," ozval se uražený Dean.
"Jo... to jste uhodli," osopila se na něho okamžitě Hermiona, "a já mu dala knížku, ve které bylo popsáno, jak se může přemisťovat."
"No... to jste měli vidět... " zařval podrážděný Ron, "kolikrát jsme ho hledali až v Austrálii," na to jim nikdo nic neřekl. Harry, který v ten moment nenacházel slov, měl dokonce dojem, že Dean zčervenal. Několik spolužáků, kteří mu předtím horečně přikyvovali, Pansy, Levandule a nechyběl tam samozřejmě ani Seamus, se zabodly pohledy do země a nervózně přešlapovali. Když Harry přejížděl letmo pohledem všechny kolem, všiml si, že kromě Malfoye a jeho přátel, se tvářili rozpačitě i ostatní zmijozelští.
"Pane Deane," ozvala se McGonagallová přísným, skoro až výhružným, tónem v hlase, "toto je ta nejhloupější a nejpošitělejší námitka, kterou jsem od vás kdy slyšela," uzemnila ho. "Nevím, jak vás něco takového mohlo napadnout, ale opravdu si myslím, že za takové křivé obvinění a dosti nepěknou urážku by jste se měl panu Potterovi omluvit," zesílila hlas, jako by chtěla, aby její kárání slyšeli i zbylí žáci, kteří teď pobývali někde ve škole. Deanovi tím rozhodně na odvaze nepřidala, ale přesto ze sebe vykoktal jakousi omluvu.
"Ehm... no... promiň Harry," zamumlal polohlasně.
"To je dobrý," ujišťoval ho Harry, ale ještě pořád byl zaskočený jeho chováním. Byl rád, že se ho Ron s Hermionou zastali, dokonce i profesorka McGonagallová, což ho opravdu zarazilo. Věděl, že se jeho třídní profesorka vždy snaží držet pravdy a je co nejspravedlnější, naproti Snapeovi (třídnímu učiteli zmijozelské koleje), který odjakživa přidával zmijozelským a absolutně neskrýval svoje nadšení, kdykoliv se jim podařilo nějak předběhnout ostatní koleje, zvláště, když se jednalo o kolej nebelvírskou.
"Pane Pottere," ozvala se znovu McGonagallová, "vidím, že jste to opravdu zvládnul," pochvalně si ho změřila pohledem. Harry však naprosto nepochopil smysl této věty. Neustále se v ní snažil najít nějaký skrytý význam, ale nakonec přece jen usoudil, že to byla jen obyčejná pochvala, což ho z míry vyvedlo naprosto. Ještě nikdy se mu nestalo, že by slyšel od této učitelky přeměn tak velikou pochvalu před celou třídou a ještě ji takto důrazně zopakovala. Tvářila se vždycky naprosto klidně a jakékoliv úspěchy oplácela body, nikoliv vlídnými slovy, naopak, přestupky odplácela srážením bodů. Harry nad tím dumal ještě při obědě, ale nakonec usoudil, že to bylo jen z toho důvodu, že za tento úspěch opravdu nemůže dostat první body pro nebelvír, protože školní rok ještě oficiálně nezačal, a proto si vysloužil alespoň veřejnou pochvalu pro mimořádný výkon.
Chvíli zamyšleně sledoval svoji porci kaše s kuřecími stehýnky, než si uvědomil, že na něm trhnou pohledy celé Velké síně. Když se opatrně ohlédl, zjistil, že si ho všichni ze zájmem prohlíží. Někteří svoji zvědavost skrývali za mísami s jídlem nebo dělali, že si čtou noviny, ale jiní Harryho naprosto neskrývavě přímo probodávali očima. Harrymu to bylo dosti nepříjemné a proto se s Ronem vydali docela brzy do společenské místnosti, kde si chtěli ještě jednou vypůjčit koště od Angelini, aby mohli společně trénovat. Toho se až přespříliž chopila Hermiona, která Harrymu horečně slibovala, že se na ně určitě přijde podívat, jakmile Ginny dodá jen několik knížek, s pomocí kterých se ještě připravovala na NKÚ.
"To ale nemusíš, Hermiono," ujišťoval ji Ron, když stoupali po schodech, "určitě máte s Ginny ještě dost práce."
"Ne ne... slíbila jsem vám to, tak přijdu," pronesla důrazně.
"Jo... ehm... vlastně máš pravdu," přikývl Ron, kterému to konečně došlo, "říkala jsi už předtím, že se chceš přijít podívat," snažil se zachránit situaci, když Ginny klouzala nechápavým a naprosto zmateným pohledem z Rona na Hermionu. Vypadalo to, že už toho má dost i samotná Hermiona.
"Jak jsi to vlastně udělal, že se ti podařilo přemístit hned napoprvé?" ptala se Hermiona Harryho, aby změnili téma. Ten však přemýšlel, jeslti by nebylo špatné říct tu nahlas před Ginny, že mu pomohla nitrobrana, když o jeho výuce této magie navíc nejmladší Weasleyová vlastně neví. Přesto se ho zmocnil jakýsi pocit, že by tím Hermioně a Ronovi mohl pomoci, kdyby o tom věděli. Snažil se proto mluvit co nejpřesněji, zároveň ale v náznacích.
"No... hodně my pomohlo soustředění," začal, ale nějak ho nenapadalo, jak by jim mohl šetrně poradit, "no a... víte, jak se mi včera večer něco povedlo -." "Ty už umíš nitrobranu," vyhrkla nadšeně Ginny, "no to je skvělé," pochválila ho. Harrymu se zadrhly nohy a sotvaže se na nich udržel, ještě kloptýtl o poslední schod a kdyby ho Ron včas nezachytil, nejspíš by upadl. Natolik až na něho Ginnyina slova zapůsobila.
"Jak o tom víš?" zašeptal téměř neslyšně, protože si teprve nyní uvědomil, jak hlasitě se její hlas ozýval všude kolem. Připadalo mu, jako by stěny, do kterých narážela její slova, odrážely celou větu zase jinam ale přinejmenším dvakrát tak hlasitější.
"No... " zpustil nejistě Ron a Harrymu bylo okamžitě naprosto jasné, co se mu chystá říct. "Vlastně jsem jí to ani nemusel říkat, ona si to jen někde poslechla," pokrčil omluvně rameny. Harrymu mu na to nic neodpověděl, když už stáli před vchodem do společenské místnosti.
"Platiarus," pronesla Hermiona a Buclatá dáma je vpustila dovnitř.
Hermiona s Ginny si vzali jen několik poznámek a vydali se do knihovny, zatímco Harry s Ronem našli Angelinu, aby si od ní vypůjčili koště pro Harryho a pak se vydali trénovat. Famrpál byl opravdu skvělý na odpoutání od všech problémů, i když bylo pravdou, že Harry jich toho dne mnoho neměl. Připadalo mu, že se za tu dobu, co Rona poprvé viděl hrát, jeho kamarád opravdu o dost zlepšil. Dokonce měl dojem, že se na koštěti držel až přespříliš dobře a rozhodně šlo vidět, že ho to baví. To Harryho upřímně těšilo. Nakonec se za nimi přišla přece jen podívat i Hermiona a jak si Harry všiml jejího, naprosto blaženého úsměvu, bylo mu hned jasné, že se jí konečně podařilo zbavit se alespoň na okamžik Ginny. Společně se pak vydali zpátky, ale Harry se od nich brzy otrhnul, aby se šel pro jistotu podívat do učebny obrany proti černé magii, kdyby tam na něho náhodou čekal Aberfotrh. Když ale Brumbálův bratr nepřišel ani po hodině, vydal se zklamaný Harry po šesté hodině šouravým krokem k večeři, kde na něho čekalo překvapení.
U učitelského stolu totiž seděl, kromě profesorky Prýtové a maličkého profesora Kratiknota i Aberforth, který o něčem velmi živě hovořil s profesorkou McGonagallovou. Když si Harry sedal ke stolu mezi Nevilla a Rona, střetli se s Aberforthem pohledy. Profesor na něho jen přátelsky mrknul, velmi podobně, jako Brumbál, ale přesto to Harrymu připadalo naprosto jiné mrknutí (spíš, jako by mu dával na vědomí, že je ještě tu - zato Brumbálovo mrknutí Harryho pokaždé potěšilo a dávalo mu pocit bezpečí, že se nic neděje); a znovu se zadíval soustředěně do svého talíře, ne však, aby prohlédl jeho obsah, nýbrž aby byl natočený k McGonagallové a pořádně ji slyšel.
Harry nevěděl, co si o tom má myslet. Vzedmula se v něm také jakási zlost, že on tam na něho čekal déle než hodinu, zatímco si zde milý Aberforth spokojeně o něčem povídá.
"... jo... to máš pravdu," ozval se podrážděný Seamusův hlas, "také by mě zajímalo, kdy jako chtějí dělat ty zkoušky v přemisťování, když už za tři dny začíná škola," rozhazoval vztekle rukama, když se na něho Harry zaraženě podíval. Úplně zapomněl na čas a přestal mít přehled. Teď se zčistajasna dozví, že škola oficiálně začíná už za tři dny - opravdu v něm hrklo. Už mu bylo naprosto jasné, že Aberforth bude muset odjet a tím padne Harryho výuka nitrozpytu. Rozmrzele si přitáhl láhev máslového ležáku a pozoroval, jak jeho přátelé horlivě rokují o přemisťování. Vlastně ani moc nevnímal to, co říkají, jen je mlčky sledoval a utápěl se v nejrůznějších myšlenkách.
"Jako by nestačili zkoušky NKÚ, teď nám ještě musí navalit nějaké testy z přemisťování," vytrhl ho z úvah podrážděný Ron.
"Podle toho, co jsem slyšela, tak to není zase tak hrozné," ozvala se Parvati. "Když se dostaneš alespoň na padesát metrů od druhé značky, máš povolení se přemisťovat," vysvětlovala, ale netvářila se při tom zrovna nadšeně a rozhodně nebyla jediná.
"Padesát metrů?" vykřikl pohoršeně Ron, "a to mám jako udělat jak? Mám si tam tu značku přikleslit?" rozčiloval se.
"Taky by sis mohl roznést několik značek před zkouškami, každou padesát metrů od sebe, v celém tom vymezeném prostoru, aby jsi se trefil," smál se pobaveně Lee, který se už pravděpodobně otrkal z toho, že už se v této škole s Fredem a Georgem nesetká a tak s ním byla o mnoho lepší řeč než předtím.
"Jo... " odfrkl si Ron, "s mým štěstím bych se ještě tak mohl trefit úplně mimo ten prostor," rozesmál se vesele, spolu s ostatními. Harry se přece jen přidal do rozhovoru, ale Deanu se raději vyhýbal i pohledem, nechtěl se s ním nijak valně vybavovat, už jenom proto, že to je člověk, který pochyboval o Harryho přemístění a o tom, že se opravdu přemístil úplně poprvé a sám. Hned jak se mu to povedlo a konečně se dostal z rozpačitého zasnění, připadal si opravdu dobře; konečně mu něco vyšlo, něco se podařilo a nějaký Dean Thomas si vymyslí nějaký žvást, kterým mu absolutně zkazí dobrou náladu. Harry se na něho opravdu zlobil.
"... to je prostě nesmysl," pronesla důrazně Hemiona, "s McGonagallovou jsme podrobně probírali teorii. V historii školy se stalo snad jen dvakrát, že se někdo přemístil jen částečně a část jeho zůstala na svém místě," uklidňovala Hermiona Angelinu.
"No to si mě tedy potěšila," zaškaredil se Ron.
Nakonec se všichni tak nějak hromadně přesunuli ke spánku. Harry si ještě pročistil myšlenky, ale na druhý den ráno se velmi divil, že ani nitrobrana ho nezachrání před špatnými sny.
"Proč hledáte pana Aberfortha?" ptala se McGonagallová, když se k ní Harry na hned druhého dne po obědě dostavil. Přesto všechno cítil, že se chvěje ještě nyní. Sen byl tentokrát tak živý, připadal mu opravdu blízko. Začínal se bát, že se s jeho přáteli stane něco hrozného stejně, jako se mu kdysi zdálo o napadení pana Weasleyho.
"Protože se něco stalo," vysvětloval pracně Harry, "zdál se mi jeden zvláštní sen," vysvětloval a všiml si, že si ho jeho učitelka přeměňování pečlivě a zaujatě prohlíží.
"Jaký sen?" zeptala se zkoumavě a Harry se zarazil.
"Nic důležitého," zalhal, ale ani jeho bezvýznamné pokrčení ramen už neodvrátilo zával vyčítavých pohledů. Připadal si tak trochu jako nějaký trestanec, který má poslední možnost se vyzpovídat nejvyššímu soudu před svými zločiny, které spáchal - tak moc ho profesorka McGonagallová probodávala zkoumavým pohledem.
"Tím pádem vám nemůžu prozradit, kde právě teď je, pane Pottere," dodala opět svým naprosto klidným a nenuceným hlasem, když z Harryho pohledu vyčetla, že se od něho už nic jiného nedozví.
"Je ještě tady, na škole?" vyhrkl Harry, "paní profesorko," dodal rychle, když po něm střelila pohoršeným pohledem.
"Ano," potvrdila, "měl by tu být ještě při zahajování školního roku," oznámila mu prostě.
"Ale teď, je v Bradavicích i dnes?" téměř křičel rozčilením a divoce mával rukama.
"Pane Pottere," zchladila ho naprosto chladným pohledem McGonagallová, "nevím, k čemu by vám nyní byla jeho přítomnost tady," pokývala rameny na vysvětlenou, "nitrobranu už zvládáte dobře," jako by ujišťovala i sama sebe.
"Takže tu není... paní profesorko?" zadrhl se a teprve teď si uvědomil, že se celý chvěje a v žilách mu bubnuje krev.
"Je tu, ale nenajdete ho, má nějaké vyřizování," oznámila mu jednoduše a Harry měl na ni obrovský vztek, že mu nechce říct, kde Aberforth je, když s ním potřebuje nutně mluvit "a teď, když mě omluvíte, mám tu ještě nějakou práci," rozloučila se s ním a Harry vyběhl ven z kabinetu a běžel rovnou do knihovny, kde měl být tentokrát s Hermionou a Ginny i Ron, který se snažil dělat Hermioně psychickou podporu.
"Musíme ho najít," vychrlil ze sebe, právě když se Ron s Ginny hádali o něčem viditelně naprosto nedůležitém a ubohá, už od pohledu vyčerpaná Hermiona samým leknutím vypískla.
"Koho musíme najít?" zašeptla zkroušeně.
"Aberfortha," vyhrkl příliš prudce Harry, což vyvolalo další chabý výkřik leknutí, tentokrát však od Ginny, u které stál totiž příliš blýsko. "McGonagallová mi nechce říct, kde je, ale prý je někde tady, na škole," prohodil stručně, ale to už Hermiona nadšeně zaklapla knížku, zazubila se a doslova se hrnula z knihovny ven. Nejdříve to Harryho nanejvíš překvapilo; ještě nikdy neviděl Hermionu tak rychle vyběhnout pryč z knihovny a už vůbec ne s takovým nadšením a s úsměvem na rtech; hned na to si ale uvědomil, že je to kvůli Ginny, které se chtěla konečně zbavit.
"Jdeme ho najít!" vykřikl bojovně Ron, ale téměř okamžitě jeho bojovná nálada upadla do jakéhosi tichého zabrblání, když mu vyhubovala knihovnice za humbuk, který způsobil. Hermiona se tvářila opravdu pobaveně a to Rona rozmrzelo asi nejvíc, proto skoro po celou dobu, co šli do nebelvírské společenské místnosti, aby si Hermiona odložila svoje knihy a poznámky, nepromluvil ani slovo.
"A proč ho chceš najít?" ptala se Hermiona, která už se viditelně smířila s tím, že je konečně také pryč z knihovny, i když za cenu naprostého rozčílení a vzteklého brblání Ginny, které utekli dřív, než se stačila vzpamatovat a něco říct.
"No... já... " tentokrát opravdu nevěděl, jak to má Hermioně a Ronovi vysvětlit. V žádném případě jim nechtěl zbytečně vyprávět o svém snu, kde je viděl tolik trpět, nechtěl je ničím takovým zatěžovat, stačilo, že on sám to nesl špatně. Už jednou se mu totiž stalo, že jeho sen byl vlastně skutečností.
"Chtěl jsem se ho jen zeptat na ten nitrozpyt," zalhal, ale když po něm Hermiona střelila nevěřícným a nanejvíš podrážděným pohledem, rychle si to zase rozmyslel. "Zdál se mi sen," vypadlo z něho, ale přitom se stále tvářil, jako by to prohodil jen tak a doopravdy to bylo bezvýznamné a nic se nedělo.
"O čem?" vyhrkl na něho divoce Ron a v očích se mu zvědavě zablýsklo. Téměř okamžitě se mu však dychtivý úsměv vytratil, jak si všimnul Harryho vážného pohledu.
"No, každopádně," přerušila je Hermiona nanejvíš rozčíleně, "měl by jsi to říct profesoru Brumbálovi," to Harryho naprosto dokonale dopálilo. Tušil, co mu Hermiona poradí, protože toto mu říkala pokaždé, když měl jakýkoli problém. Pokaždé, když měl z něčeho špatný pocit, když měl nějaké potíže nebo strasti a dokonce i když ho pálila jizva. Moc dobře věděl, že ho jizva bolela, protože je to jeho spojitost s lordem Voldermotem, ale to neměnilo nic na jeho názoru, že Brumbál s tím nic neudělá.
"Hermiono co si myslíš, že by se tím vyřešilo!" zařval na ni podrážděně.
"Přinejmenším by ti mohl poradit," bránila se, ale přesto se tvářila naprosto sklesle.
"Jo?" vyštěkl ironicky. "A jak si myslíš, že by mi pomohl?" ucedil posměšně. "A k tomu, vždyť tady ani není. Určitě má spoustu práce s něčím pro Řád," povzdechl si. Jak moc by chtěl sám něco jako člen Fénixova řádu udělat. Cokoliv proti Voldemortovi. Hermiona mu dala zapravdu zamlknutím a chabým pokýváním hlavy.
"Aberforth ti ale také tolik nepomůže," našla po chvilce další důvody, proč by se měl Harry přece jen pokusit poptat po bradavickém řediteli.
"Aberforth je Harryho učitelem nitrobrany. Je to právě on, koho by mělo zajímat, že se Harrymu zdají zlé sny i přesto, že ji už umí," zastal se ho Ron.
"Jak víš, že je to zlý sen?" Harrym projel nepříjemný pocit, skoro jako by stál tváří v tvář naproti Moodymu, který ho celý den probodával zkoumavým pohledem svého kouzelnického oka. Ten pocit jako by se však alespoň pětinásobně zvětšil a přerostl mu přes hlavu.
"Já... nevím... " koktal Ron a uhýbal mu pohledem, "... prostě... jen jsem tě slyšel dnes ráno křičet ze spaní, ale nic konkrétního," ujistil ho rychle, když po něm Harry střelil naprosto rozčíleným pohledem; přesto Ronovi nic neřekl. "Přinejmenším... s dobrým snem se Aberforthovi pochlubit určitě nechceš," namítl rychle a Harry mu musel dát zapravdu.
"No, ale kde si myslíte, že by Aberforth mohl být?" ptala se Hermiona, aby přerušila nekonečně dlouhé a trapné ticho. Harry s Ronem už přemýšleli jen nad tím, jak jí odpovědět, ale nakonec oba dva jen bezmocně pokrčili rameny.
"Co kdybychom začali hledat nahoře v západní věži a potom jsme pokračovali směrem dolů, popřípadě ven, na školní pozemky," navrhla Hermiona a Harry s Ronem, které nenapadlo nic lepšího, jí přikývli.
"Stejně ale... " spustil Ron, "prohledat celou školu během několika hodin určitě nestihneme, je obrovská," podotkl sklesle.
"Škola je zatím poloprázdná, takže by to neměl být žádný velký problém, prohledat ji dnes alespoň z poloviny," prohodila prostě Hermiona mezitím, co procházeli kolem naprosto prázdné ošetřovny. To se ale Harrymu zrovna dvakrát nezamlouvalo. Nejraději by ji prohledával celou od rána do večera, jen kdyby měl jistotu, že Aberfortha najde.
"Jo," ozval se opatrně Ron, jako by je měl někdo za rohem odposlouchávat, "už se nemůžu dočkat, až tu budou všichni," podotkl nervózně.
"Proč, co se děje?" naléhal na něho Harry.
"Já nevím," pokýval bezradně rameny, "prostě si nepřipadám dobře, když je tu tak prázdno. Jako by se mohlo ještě něco stát," vydechl a neustále se rozhlížel kolem sebe, jako by na něho měl každým okamžikem vyskočit nějaký skřet nebo něco podobného. Hermiona se jen tajemně pousmála, Harry však velmi dobře věděl, co tím Ron myslel. Měl podobný pocit. Něvěděl, jestli si to Ron už dokázal dát dohromady, ale tušil, že tak nějak ho napadlo, že to může být způsobeno přítomností Snapea. Bylo sice pravdou, že ho za svůj pobyt v Bradavicích nespatřili, stejně jako ho neviděl nikdo ze spolužáků (to však Harry jen odhadoval, protože většinou, když se Snape takto někde objevil, srážel jiným kolejím - hlavně Nebelvíru - body za nejrůznější hlouposti a maličkosti). Tentokrát ale Harry trochu váhal; školní rok ještě nezačal a, jakkoliv bylo pravděpodobné, že by tolik nenáviděný profesor lektvarů, prostřednictvím Harryho nejraději strhnul Nebelvírské koleji absolutně všechny body, nebylo možné nic takového udělat. Teď však mohlo být pravděpodobnější, že Snape Harryho najde ne proto, že by ho chtěl pokárat, ale protože je to zrádce a důvěrný otrok Voldemorta, protože chce Harryho zabít.
Zatímco marně prohledávali každé komnaty i učebny, co jim přišli do cesty, Harry si snažil vybavit hodinu lektvarů se svým nejméně oblíbeným učitelem. Vlastně si nedokázal ani představit, jak se na něho bude moci podívat, aniž by po něm neskočil a na místě ho neroztrhal. Zprvu počítal s tím, že hodiny se Snapem budou opravdu dost horké, ale to jen kvůli tomu, že Harry viděl jeho vzpomínky při hodině nitrobrany, kterou se od něho loni učil. Počital s tím, že se za to do něho Snape pustí opravdu tvrdě. Tentokrát se však jen během několika málo dnů situace naprosto změnila. Teď však byl Harry naprosto rozhodnutý neustoupit ani o krok. Nenáviděl jeho odporný nenávistný pohled plný opovržení ani jeho mastné černé vlasy.
"To snad nemyslíš vážně, Rone!" přerušil ho z přemýtání Hermionin naprosto dokonale podrážděný hlas, "proč by se měl kouzelník, jako je Aberforth schovávat na dívčích záchodcích?" prskala pohoršeně. Harry je jen zaujatě pozoroval. Hodnou chvíli mu ještě trvalo, než si uvědomil, kvůli čemu se zase ti dva hádají.
"Co zase vyvádíš, Rone?" zeptal se Rona pobaveně a stále ho pečlivě sledoval, aby se tak vyvaroval Hermioninu naprosto nerudnému pohledu v červeném obličeji.
"Co vyvádím?" vyjel po něm Ron dotčeně, jako by mu Harry řekl něco obzvlášť nepěkného. "Já se tu snažím najít Aberfortha a ty, místo, abys mě podpořil, tak se mě ještě takhle vyptáváš," káral ho.
"No dobře," pochechtával se Harry, "promiň," zazubil se na něho, ale Ron jen uraženě nahlédl do chodby, která vedla k dívčím záchodkům.
"Víš dobře, že já tam nepůjdu, ale ty můžeš," osopil se znovu na Hermionu, která viditelně kapitulovala a bez jakýchkoliv dalších výmluv a proslovů vlezla na záchodky. Nečekali na ni ani příliš dlouho, ale než stihla vylézt ven, vyšla odtamtud Cho Changová. Harry sice moc dobře věděl, že se spolu naposledy viděli jen poslední večer před odjezdem z Bradavic tak, že se letmo střetli naprosto oboustraně chladnými a bezvýznamnými pohledy a jejich rozhovor končil ne zrovna přívětivě, přesto už tak nějak cítil, že je něco jiné. Původně si myslel, že důvodem toho, že se s Cho nemohl ani vidět byl jeho vztek, který se ho ještě stále držel; nyní si ale uvědomil, že ho jeho rozmrzelost neopustila a zdálo se mu, že se jí už nezbaví.
Všiml si, jak se Cho šťastně zablýsklo v očích a bylo mu tak nějak trapně, že tu stojí jako solný sloup. V zápětí si uvědomil, že jeho obličej je naprosto kamenný, to byl i důvod, proč se Cho poněkud zdráhala nějakých slov. Vypadala opravdu nervózně, ale Harry kupodivu nepociťoval naprosto nic. Už se netřásl po celém těle tak, jako dřív a nebyl nijak rozpačitý, když se díval na její krásný hebký obličej, který v tento moment ale rozhodně nezářil tím příjemným a veselým úsměvem, který Harryho pokaždé tolik omámil.
"A-ahoj," vykoktala ze sebe trochu zmateně a bylo nanejvíš rozpoznatelné, že absolutně nečekala setkání s Harrym. Rozhodně ne tady, před dívčíma záchodkama.
"Ahoj," prohodil Harry naprosto chladně, což viditelně překvapilo jak samotnou Cho, tak i Rona. Ten si ho prohlížel zkoumavým pohledem, jako by kontroloval, zda se Harry nezbláznil. Cho stála jako zaražená a vypadalo to, že už se snad nikdy v životě nepohne a zůstane takto zkamenělá mezi dveřmi, ze kterých se konečně vyřítila Hermiona.
"Jo... měl jsi pravdu Rone, je tam," vyhrkla na něho posměšně, "vzkazuje ti, že se nemáš bát jít za ním," chichotala se a Harry vyprskl smíchy, jako by tu Cho už ani nebyla. Hermiona si ji však nemohla povšimnout.
"No... tak... tak já... už půjdu... ," Cho nebyla očividně schopná vydat ze sebe jakoukoli větu, aniž by nebyla vykoktána a roztroušena na kousíčky.
"Hm... " zabručel Harry naprosto lhostejně a v tu chvíli si uvědomil, jak moc se na Cho ještě zlobí. Už skoro zapomněl, kvůli čemu se pohádali, ale přesto cítil, jak se v něm vzedmul vztek. Všiml si, jak Hermiona otevřela pusu, zřejmně, aby ještě něco řekla, ale to už Cho pádila někam pryč, podle Harryho názoru asi k havraspárské společenské místnosti, protože šla zhruba tím směrem, kam mizeli i její spolužáci. Ještě okamžik se díval jejím směrem a to i přesto, že už dávno zmizela za rohem, nebylo to však způsobeno ničím jiným, než naprosto zmateným zkoumavým pohledem Rona a vyčítavým bodavým pohledem Hermiony. Tak nějak ho napadlo, že je opravdu zvláštní, že tu Cho potkal takhle samotnou, bez jejích kamarádek, které ji doprovázely téměř pokaždé a všude, aby si mohly mezi sebou neustále pošeptávat a chichotat se nejrůznějším hloupostem. Harrymu to připadalo naprosto zcvoklé, když je pozoroval, jak tak sedí u stolu nebo míří na hodinu a pokaždé se takhle přihloupě smějí. Už mu to lezlo na nervy.
Konečně se podíval na své přátele, ale v jejich pohledech již nenašel sebemenší jiskru výčitek nebo nepochopení.
"Jen si ze mě dělej srandu," huboval Ron a Harry si uvědomil, že odpovídá na Hermionin žert. Ta se ale zatvářila nanejvíš dotčeně.
"Já nechápu, kam chodíš na takové nápady," bránila se vztekle, "jak by se mohl Brumbálův bratr schovávat na dívčích záchodcích, prosímtě?" ucedila nanejvíš podrážděně. Harry se jen pobaveně usmíval.
"Začíná mi prostě připadat, jako by se před Harrym ukrýval," vybuchnul Ron v obličeji naprosto rudý vzteky. "Prohledali jsme už skoro celou školu a nikde jsme ho nenašli," ztěžoval si, "zjistil, že jsme už moc blízko, tak se rychle ukryl tady," mávl prudce rukou ke dveřím od záchodu, které za sebou Hermiona konečně zavřela.
"Jistě, normálně pozdravil Cho Changovou, jako by se nechumelilo," ušklíbla se pohrdavě "nebo tu prostě není," obrátila vážnějším hlasem.
"No jistě, ale jinak se ve Velké síni pokaždé normálně objeví, jako by nic," vyjekl Ron ještě rozčíleněji, "jen si tak přijde a zase pěkně odejde." V jeho hlase zněla ironie a bylo opravdu poznat, že asi každým okamžikem vyletí z kůže, jak byl dopálený. Hermiona se už nijak nesnažila, zřejmě konečně pochopila, že by to bylo naprosto marné. I Harry začínal mít pocit, že má Ron pravdu.
"Jak by to ale mohl vědět? Myslím, že ho hledáme?" nechápavě zavrtěl hlavou Ron a Harryho v ten moment přepadl nepříjemný pocit. Vzpomněl si, že Aberforth ovládá kromě nitrozpytu i myslozpyt.
"No... nejspíš vím jak by to mohl zjistit, Rone," zpustil pomalu, aby si ještě stihl uspořádat myšlenky. "Nedávno mi řekl, že ovládá i myslozpyt," vypadlo z něho konečně. Ronův nechápavý pohled se bleskurychle změnil na naprosto udivený a zmatený a Hermiona vypadala, jako by ji Harry polil horkou vodou.
"Myslozpyt, co..." prskal Ron stále ještě nevěřícně, ale Hermiona mu skočila do řeči.
"Myslozpyt," oznámila, "to je něco jako pokročilejší fáze nitrozpytu. Můžeš znát myšlenky druhých, na co zrovna myslí," vysvětlila prostě.
"Takže mi vlastně kdokoliv, kdo tohle umí, může číst moje nápady," vyprskl Ron a tentokrát vypadal opravdu dopláleně. Harry se však i přesto musel zasmát jeho poznámce o tom, že by někdo četl Ronovi nápady. Ne, že by byl Ron nějak hloupý nebo příliž natvrdlý, ale opravdu byl asi příliš líný na to, aby sám něco vymyslel. Takové situace nastávali jen v případech, když ho něco opravdu zajímalo nebo bavilo, což zase nebylo tak často, ale přece jen to potom stálo za to.
"No, je zase pravdou, že myslozpyt ovládá jen strašlivě málo lidí," uklidňovala ho Hermiona, "mám takový dojem, že dokonce jen dva nebo tři," oznámila jim a očima klouzala směrem dolů, jako by tam něco hledala, Harry však ve skutečnosti věděl, že bloumá ve své paměti. Bylo až neskutečné, co všechno Hermiona věděla.
"Odkud to všechno víš?" zeptal se Ron přesně na to stejné, co zrovna v tu chvíli zajímalo zároveň i Harryho. Vypadalo to, že Hermionini rozsáhlé vědomosti Rona poněkud uklidnili. Vlastně se ještě nenašel problém, který by tato výborná studentka nemohla vyřešit nebo by si s ním nevěděla rady.
"Vyčetla jsem to z knihy Speciální dovednosti a kouzla, ale to je už dávno. Četla jsem to snad ještě ve třetím ročníku, byli tam i zápisky o těch několika zvěromázích, co jsou zapsáni zároveň i na ministerstvu kouzel," vysvětlila jim prostě.
"No výborně... a jeden z těch mála teď právě zjisťuje, co jsem měl k snídani," rozčiloval se Ron, který se znovu probral do reality.
"To si nemyslím," odporovala mu Hermiona s naprostým klidem, "umění myslozpytu je opravdu velmi složité a nikdo z těch, kdo jej ovládá nezvládne proniknout do mysli lidem, kteří jsou příliž daleko," vysvětlovala, ale Harry ji nenechal domluvit.
"Jak blízko musím být, aby Aberforth věděl, co si myslím?" vyhrkl a napjatě poslouchal, až skoro zapomněl dýchat.
"To nevím, ale mohli bychom se jít podívat do knihovny," oznámila jim Hermiona, čímž dala najevo konec jejich hledání. "Dnes ještě musím jít za Ginny a budeme si dělat soupis, u kterých kouzel začneme opakovat dříve," povzdychla si skoro unaveně, "a zítra bychom si měli trochu prostudovat teorii přemisťování, za dva dny začíná škola a kousíček na to bychom měli dělat zkoušky," připomněla jim a i když Harry neměl s přemisťováním snad jako jediný student zatím žádné problémy, cítil, jak ho polil chlad. Možná, že to měli na svědomí jeho zkoušky NKÚ, které byly opravdu velmi náročné. Zkoušky z přemisťování si vlastně představoval podobně, jen trochu menšího rozměru a s méně učitely.
"Myslel jsem si, že ty zkoušky přesunou," vyštěkl Ron poněkud nervózně, "vždyť se kromě Harryho nenašel nikdo, komu by se to podařilo," vypískl tísnivě.
"Nebuď blázen. Přemisťování se opravdu nedaří každému, ale nejspíš už profesorka McGonagallová počítá, že do těch zbývajících dvou dnů, bychom jej měli alespoň částečně zvládnout, než bude škola plná. Ví co dělá, Rone," uklidnovala ho, "nejsme první, kdo se učí kouzlo přemisťování," Harry však v jejím, na první pohled, naprosto klidném hlase, zachytil nejistotu a strach. Byl přesvědčený, že Hermiona pociťuje k těmto zkouškám i k výuce samotné velkou nedůvěru. A byl si jistý, že nebyla sama.
Vydali se směrem do Velkého sálu na večeři a Ron se duchapřítomně ohlížel a neustále nahlížel do každé boční chodby, kterou míjeli, kdyby Aberfortha přece jen uviděl. Harry už to tak nějak nechal běžet, ale přece jen, když stáli na schodech, které se právě přesouvali, využil toho, aby se po svém ztraceném učiteli ještě ohlédl. Hermiona to už vzdala nadobro; celou cestu Harrymu a Ronovi povídala o složitosti celého kouzla přemisťování. Když Harry letmo mrkl na Rona, všiml si, že je jeho kamarád celý rudý vzteky. A dobře věděl proč. Hermiona jim ani nemusela vyprávět, co všechno by se při tomto nevydařeném kousku mohlo stát, věděli to moc dobře oba. I když se Harrymu, k velkému úžasu všech, včetně profesorky McGonagallové, podařilo přemístit hned napoprvé na stanovenou značku, měl jisté obavy z toho, že by se mu to mohlo ošklivě vymknout z rukou a mohlo by se také stát, že se přemístí například jenom jeho hlava. Její obavy však nedávala najevo příliš dlouho, zjevně si totiž všimla Ronova nasupeného pohledu.
"A proč si vlastně myslíš, že se ti Aberforth schovává?" zeptala se Harryho. Tomu se ale změna téma tolik nezamlouvala. Nechtěl se o tom už bavit, ani s Ronem a s Hermionou už vůbec ne. Věděl dobře, co by s ní udělalo, kdyby jí popsal jeho sen, kde viděl oba dva své přátele umírat. Nejvíc ho trápilo, že už se mu jeho sny vyplnili vícekrát. Přál si strašně moc, aby to byla jen hloupá noční můra.
"No... to já nevím... " spustil váhavě, "... třeba se se mnou nechce už vidět, třeba se chystá k odchodu a ... " prásk!
Z chodby nalevo od nich se vyřítil Protiva. Harry, Ron a Hermiona se postavili pevně vedle sebe a s nachystanými hůlkami čekali, až po nich duch něco hodí. Prásk! Další váza upadla s hlasitým řinčením na zem a rozbila se na neuvěřitelné množství malých střípků. Protiva byl sotva patnáct metrů u nich. "Nééé," zaúpěl vystrašeně. Harry si s Ronem a Hermionou vyměňoval zmatené pohledy. Mezitím nad nimi Protiva proletěl, jako by tam ani vůbec nestáli a s dalším, skoro až prosebným, zaúpěním se hnal obrovskou rychlostí pryč. Když se po něm Harry otočil, už ho nestihl zahlédnout, šlo však poznat, kudy Protiva proletěl, jelikož za ním popadali všechny ozdobné předměty, které mu jakkoli stáli v cestě. A ještě dlouho potom slyšeli řinkot a hluk, jak se rozbíjeli další vázy a další obrazy.
"C-co to mělo znamenat," vykoktal ze sebe poněkud roztřesený Ron, ale ani Hermiona ani Harry mu nebyli schopni odpovědět.
"Tady jste," vykřikl jim za zády povědomí hlas a všichni tři sebou polekaně uškubli. "Všichni vás shání skoro po celé škole a vy si tu povídáte," Neville se zeširoka usmál, měl opravdu dobrou náladu a Harryho hned napadlo, že by tedy mohl v tuto chvíli unést to, co by mu Harry řekl a co sám dost dlouho nese.
"Proč nás hledají?" vypadlo nakonec z Harryho, který až skoro bolestně skřivil obličej. Zase mu to neřekl. Začínal mít pocit, jako by mu každé oddalování zasazovalo hluboké rány někam hluboko do jeho srdce.
"Vlastně úplně nejvíc hledají tebe," pokýval hlavou, "a vy jste skoro pořád všichni pohromadě," zubil se dál, jako by právě přišel na něco výjimečného. "Jedná se o Brumbálovu armádu," pronesl vzrušeně, když si Harry, Ron a Hermiona vyměňovali zmatené a nechápavé pohledy. Harry sebou škubnul, jako by to na něho Neville zařval, při tom to vyslovil naprosto v pohodě. Nechápal, jaký význam by teď mohla mít Brumbálova armáda a tak trochu se i bál. Věděl dobře, že budou mít letos výbornou učitelku a nedokázal si představit, co by bylo, kdyby se Tonksová dozvěděla, že se ostatní mimo její hodiny učí od Harryho. Snažil se představit si její výraz, když by se dozvěděla o tom, že Brumbálova armáda je stále ještě aktivní. Určitě by se snažila ve svém bledém obličeji vykouzlit co nejlepší pochvalný úsměv a k tomu všemu by ho ještě povzbuzovala, ale Harry si byl téměř stoprocentně jistý, že by jí to naprosto zlomilo. On sám se jí bude snažit co nejvíce podpořit, protože je nanejvíš jasné, že začátky nejsou zrovna jednoduché, což dobře věděl už když se jeho přítel Hagrid stal učitelem péče o kouzelné tvory, a kdyby teď ještě k tomu vedl Brumbálovu armádu, Tonksová by to nejspíš nevzala jako přílišnou důvěru.
"Co je s ní?" vychrlila ze sebe Hermiona, dřív než se Harry stihl vzpamatovat. Letmo pohlédl na Rona, který vypadal jako omámený. Dokonce i Nevilla očividně naprosto zmátlo a tak trochu i vyděsilo jejich zvláštní chování. Opravdu to totiž vypadalo, jako by se Harry, Ron a Hermiona štítili jen toho názvu, což zjevně nechápal, protože to byla právě Hermiona, kdo ten nápad s vytvořením takového spolku vymyslel a Harry, kdo byl jejich vůdcem.
"No... já... " Neville byl z jejich pohledů naprosto zmatený, "nechtěli by jste jít třeba dolů, k Velkému sálu?" zeptal se opatrně, jako by je mohl podráždit a vyprovokovat k boji. Všichni se mlčky, bez jakéhokoliv slova nebo alespoň pokývání hlavou, vydali za svým spolužákem. Harry si celou cestu připadal, jako by byl odsouzen a nyní kráčel za svým katem na popravu, která se nedá nijak oddálit ani zrušit. Koutkem oka zpozoroval Rona, který se tvářil stejně zařezaně jako on. Hermiona si zadumaně prohlížela svůj rukáv hábitu, jako by na něm bylo něco zvláštního. Harry věděl, že se snaží, stejně tak jako on, přijít na způsob, jak lehce a jemně oznámit všem příslušníkům Brumbálovi armády, že tohoto spolku již není zapotřebí. Sám ani nevěděl proč se tím tak zatěžoval. Možná proto, že vlastně nemohl tak nějak říct, že se normálně vídávají s jejich nastávající profesorkou na poradách Fénixova řádu a zároveň všichni tři si byli vědomi, že každý člen Brumbálovi armády se opravdu velmi zlepšil a opravdu všichni měli zájem se učit dál. Vzniklo tam nějaké pouto, kdy si v různých situacích společně pomáhali a Harry, Ron nebo Hermiona jdou nyní oznámit, že je konec. Harry měl pocit, že má žaludek jako z kamene. I ostatním muselo být přeci jasné, že je nanejvíš pravděpodobné, že dostanou nového učitele obrany proti černé magii, který může být opravdu dobrý.
Když scházeli ze schodů, pod nimi už stáli v těsném hloučku ostatní. Harry je letmo sjel pohledem a uvědomil si, že tam jsou úplně všichni, kromě Cho a Marietty. Za to se ovšem mezi nimi objevilo spoustu dalších tváří, zřejmně nových členů. Ze dveří zprava k nim ještě rychle přicházel Dean a když spatřil Harryho, Hermionu a Rona, vesele se usmál. To Harryho poněkud rozmrzelo.
"Vás není vůbec snadné najít," zazubil se na ně místo pozdravu a Harry jen něco nejasně zamumlal, sám nevěděl, co. Raději se moc nepouštěl do rozsáhlejšího hovoru, nechtěl se do Deana nějak pouštět, ten se choval, jako by se vlastně nic nestalo.
"No... tak jsem taky," vydechla Cho, která právě doběhla a bavila se s plavovlasou dívkou, která byla o hlavu menší než její kamarádka. "Myslela jsem, že jste na mě zapomněli," otočila se směrem k Harrymu, i když dobře věděl, že nemluví přímo na něho, a usmála se tím svým svatouškovským a dokonale milým úsměvem, "že je sraz tady, to mi řekla rychle Liza," vysvětlovala, jako by to někoho zajímalo. Když se Harry otočil, stihl ještě zachytit Seamusův obdivný pohled, jako kdyby Cho zvládla nějaký nanejvíš obtížný úkol. Ještě naposledy šlehl ostrým pohledem po Cho, ta se však netvářila nijak roztržitě ani nervózně, když se bavila v jeho přítomnosti, jako tam nahoře u dívčích záchodků; trochu ho překvapilo, jak moc pohrdavě se na Cho zašklebil, ale jinak si jí už dál nevšímal.
"Proč jsme vlastně tady?" vyprskl na Deana poněkud otráveně, jako by po něm jeho spolužák chtěl bůhvíco. Ten byl ale naprosto klidný a tak nějak se tvářil, jako kdyby byl na Harryho rozmrzelou náladu připravený. To Harryho dopálilo ještě víc. Zatím však mlčel.
"Přece kvůli Brumbálově armádě," vysvětlil mu klidně Dean.
"Té už nebude potřeba," prskl ze sebe Harry a chystal se k odchodu. Kdosi ho však zachytil za hábit. Harry byl v ten moment schopný se otočit a dotyčného praštit, naštěstí se však dříve ozval Hermionin překvapený hlas.
"Harry, nechceš si poslechnout, co ti chce Dean říct?" konečně pustila Harryho hábit. Ten se otočil zpátky, nevšímaje si překvapených a zaražených pohledů ostatních, pozoroval nasupeně Deana.
"Potřebovali bychom od tebe pomoc," zpustil prosebně a ostatní horečně přikyvovali, jako kdyby si chtěli pojistit, aby zde Harry ještě okamžik zůstal a vyslechl si celou prosbu. Ten však dále nepromluvil a Harry si v duchu řekl, že to nebude on, kdo promluví a proto nastalo dlouhé ticho, ve kterém všichni kroužili zvědavými a napjatými pohledy z Harryho na Deana a Harry šlehal rozvztekaným pohledem na všechny ostatní.
"No ale jakou pomoc máte na mysli?" Ron konečně zlomil veškeré napjetí tím, že promluvil a rozproudil hovor.
"Všichni co jsou tady, vlastně všechny šesté ročníky mají problém s přemisťováním," objasňoval Dean a v Harrym hrklo. Ano, je pravda, že on jediný se zatím dokázal přemístit na cílovou značku a to hned napoprvé, ale nebyl to zrovna Dean, který jako první pochyboval o tom, že to měl Harry nacvičeno předem? Dean jako by mu četl myšlenky.
"Chtěl jsem se ti jen omluvit," spustil pomalu a jak po něm Harry šlehl tvrdým nepřístupným pohledem, sklopil oči dolů. "Nevím, jak jsem tě mohl obvinit z toho, že by ses přemisťoval už někdy dřív," vysvětloval, ale Harry na něho hleděl pořád stejně chladně a na Deanovu omluvu nic neodpověděl, což jeho spolužáka viditelně nepovzbudilo. Harrymu to bylo jedno. Nikdo z nich ho přeci nemůže obvinit jen tak z čehokoli. Rozmrzele projel očima zbylé žáky; někteří zjevně nechápali to, co Dean Harrymu říkal, ale přesto stáli napjatě a v jakémsi očekávání, že Harry konečně něco pronese, když už Dean konečně domluvil, upírali oči jen na Harryho. Ten se v sobě snažil udržet svůj vztek, ale i zloba z něj opadávala a tak začínal být nervózní, jak tak na sobě cítil zabodané všechny ty pohledy plné očekávání.
"A kde chcete cvičit," vyhrkl na Deana vítězoslavně, "to jako zajdete za McGonagallovou a zeptáte se jí, jestli by vám znovu nechala označit to místo, kde jsme cvičili, že jste ji prostě vyměnili za Harryho?" zašklebil se rozčílením.
"Ne ne," ujišťoval ho rychle Dean a povyšel si trochu vpřed k Harrymu, jako by mu chtěl jaho spolužák někam utéct, "nechceme tebe místo McGonagallové," opravil ho a Harry na něho pobaveně hleděl, "chceme si jen pořádně prozkoušet a získat tak více cviku a času," vysvětlil prostě.
"Ta dvouhodinovka vám nestačí?" vyhrkl pohoršeně Ron a když po něm Harry šlehnul pohledem, měl co dělat, aby se nerozesmál, jak tak pozoroval jeho naprosto vyděšený pohled.
"No je to docela málo," vložil se do toho Seamus, když už Dean nemohl samou únavou ze složitého vysvětlování pořádně mluvit. To Harryho znovu podráždilo. Dean něměl důvod být unavený, neprožil to, co Harry. "Byli by jsme rádi, kdyby jsi nás hlídal, stejně jako profesorka," dodal prosebně Seamus.
"Vy ani nevíte, jak strašně je to nebezpečné?" vpustila se do hovoru Hermiona. "Nepamatujete si, co se psalo v knize? Přemisťování se vám může opravdu velmi škaredě vymknout z rukou. Mohlo by se stát, že se přemístí jen část vašeho těla nebo že se přemístíte jinam," domlouvala jim.
"Hermiono, při přemisťování v Bradavicích se nemůžeš přemístit jinam," opravil ji Ron, celý nadšený z toho, že konečně mohl opravit docela neomylnou Hermionu, která téměř nic nezapomíná.
"A kde se tedy chcete přemisťovat?" vyhrkla, jako by si právě vzpomněla, ale Harrymu tato otázka vlastně proudila hlavou už docela dlouhou chvíli.
"Co třeba tam, kde loni," navrhl znovu Dean, ale spíš už, jako by to oznamoval, "Komnatě nejvyšší potřeby."
"Jistě," vyhrkla Hermiona nadšeně, "to by mělo jít, ne?" Na to jí Dean se Seamusem přikývli. Harry ale, jako by je ani neposlouchal, klouzal očima z jednoho člena na druhého. Bylo tam opravdu spousta nových tváří, všichni z letošního šestého ročníku. Harryho trochu mátlo, že se nikdo z nich nezapojuje do rozhovoru. Prostě jen stáli a v jakémsi tichém očekávání a napjetí mlčky pozorovali rozhovor.
"A proč bys nemohl ostatní učit přemisťování?" vyhrkla na něho naprosto rozčílená Hermiona, když se konečně zastavili před obrazem Buclaté dámy.
"Protože si myslí, jak z toho nejsem nadšený," vyprskl Harry, "klidně si mě tady obviňují a nic neví. Nikdo nemá ani ponětí, co se stalo tenkrát ke konci školního roku, nikdo neví, že nejsem hadoušem jen tak pro legraci a neví ani, že Sírius byl nevinný," řval a při vyslovení kmotrova jména si všimnul, jak Hermiona sklonila obličej a pozorovala teď nějaký neviditelný obrázek na studené kamenné zemi.
"Cítil by ses líp, kdyby to všechno věděli?" ozvala se najednou po delší odmlce a hlas se jí třásl.
"Co kdyby věděli?" zeptal se jí už o něco klidněji.
"No, co všechno se stalo tenkrát na oboru záhad, nebo že ty mudly zabil vlastně jeden původně mrtvý kouzelník, který měl padnout právě Síriusovou rukou nebo, že jsi... jsi hadouš, protože to přešlo z... z Voldemorta na... na tebe," vypadalo to, že se každým okamžikem rozbrečí a Harrymu té hádky bylo líto.
"Jestli si chceš brát k srdci cizí názory lidí, kteří nevědí vůbec nic a pomalu tě neznají, tak jak chceš," zašeptala Hermiona. "Nesmíš si nic dělat z toho, že tě obviňují," radila mu.
"A když něco potřebují, tak se ozvou!" vkztekal se Harry dál, ale tentokrát nepoznával sám sebe. Naprosto nechápal, co to z něho vypadlo a jak se to vůbec mohlo stát. Vždycky každému pomáhal a najednou řekne tohle. Projela jím vlna obrovského vzteku, jakou už dlouho nezažil. Nejraději by se otočil k Hermioně zády a odešel někam hodně daleko. Nejraději by se už neukázal.
Jeho nejlepší kamarádka mu nic neřekla, otočila se k němu zády, Harry ještě zahlédl jak se jí zatřpytily slzy v koutcích očí, a odešla. Správně tušil, že bude následovat pláč, ale užíralo ho, že to je kvůli němu.
"Já... " spustil rychle, ale doopravdy nevěděl, co má říct. "... nechtěl jsem... nemyslel jsem to tak," omluvně pokrčil rameny směrem na zaraženého Rona.
"No... Harry, je to jen na tobě," zamumlal, jako by mluvil z nějakého snu. "Víš, asi máš pravdu, že si na tebě vzpomenou jak je potřeba... "
"Rone!!!" okřikla ho pohoršeně Hermiona, "jak tohle můžeš říct?" vztekala se.
"... ale je pravda, že nikdo jiný tohle nesvede," pokračoval Ron, jako by ho Hermiona ani nepřerušila. "Harry, já jsem tě o to původně chtěl také požádat... " Harry začínal mít pocit, že se mu zpomaluje tep a srdce mu pomalu přestává být, "... opravdu bych byl rád, kdybys nás učil," ujišťoval jako by sám sebe. "Já vím, Hermiono, že by jsme ty testy z přemisťování složili všichni sami, ale chápej... je to jistější," otočil se k ní, jako by namítla plno důvodů, proč by se do toho Harry neměl pouštět.
"Asi máš pravdu," přikývla mu, což vyvedlo z míry i Harryho. Měl pocit, že mu stále více bušící srdce už každým okamžikem praskne. Připadalo mu, že se všichni kolem zbláznili.
"Já... " vykoktal ze sebe pomalu, vlastně ani nevěděl, co chce Hermioně a Ronovi říct. Ti však napjatě poslouchali. "... asi máte pravdu," připustil konečně a pozoroval, jak se Ron vítězoslavně pousmál a Hermiona si nadšeně vypískla. Už nemohl nijak couvnout. Bylo mu jasné, že pokud by řekl srozumitelné "ne", může se z toho vykroutit, ale všechno ostatní znamená souhlas.
Harry nechápal, jak ze sebe mohl vydat taková slova. Když odcházel dříve od večeře, nedbaje Hermioniných proseb a přemlouvání, ať sní alespoň něco, že do sebe nedostal od oběda jediného sousta, nešel rovnou do společenské místnosti a do postele, jak oznámil všem přísedícím u stolu, ale do poslední chvíle pokračoval v chůzi až do podkroví. Vlastně se mu ještě nechtělo spát, jenom se chtěl vyhnout Deanovu, Seamusovu, Nevillovu a spoustě dalších napjatých a zkoumavých pohledů plných očekávání. A teď bylo dokonce do Brumbálovi armády zasvěceno snad dvakrát tolik lidí, kteří se za ním každou chvílí otáčeli, jako by Harry měl zčistajasna vykřiknout své rozhodnutí. Přemýšlel o tom, co mu řekla Hermiona a musel uznat, že měla pravdu. Doopravdy si nepřál, aby všichni ostatní věděli, co se stalo na oboru záhad. Nesnášel ty jejich lítostivé pohledy plné srozumnění, i když málokdo z jeho spolužáků vědí, snad kromě Lenky nebo tak trochu i Nevilla, jaké to je, někoho ztratit.
Ani nevěděl, jak dlouho v holubníku byl a pozoroval školní pozemky, nad kterými se začalo smrákat. Byla už naprostá tma a venku se schylovalo k obrovské bouřce. Harry si uvědomil, že jediné, co ho odrazovalo ujmout se další výuky Brumbálovi armády bylo vědomí, co by na to řekla Tonksová. Když ale zjistil, že se jí toto netýká, usoudil, že se pokusí svým kamarádům pomoci. Důvodem, proč se snažil vzpírat myšlence učit ostatní přemisťování, byl vlastně Dean. Harry vůči němu cítil pořád zlost. Připadal si opravdu dotčeně, i když na něco takového by měl být už zvyklý, přesto nečekal, že po takovém otřesu, jako byla Síriusova smrt, by se ještě měl s někým dohadovat. Přejela jím lítost a zlost - zlost sama na sebe z jeho nic nedělání, když Sírius umíral. Pořád si tak nějak bral na svědomí jeho smrt a v těch nejtemnějších hodinách, v nejtemějších večerech, když se den po dni probouzel celý roztřesený a rozbolavělý na sebe cítil obrovskou zlobu, která nepolevovala. Je pravdou, že sen o Síriusovi pomalu vystřídal ten zvláštní, Harryho však děsil o mnoho víc. Viděl tam strašlivé věci a bál se, že by se něco mohlo stát jeho přátelům.
Rozpršelo se. Hned na to se na obloze mihli dlouhé blesky, které osvětlili celý sovinec a s obrovským zahřměním a rachotem zase zmizely. Harry se tedy vydal zpátky, byl už unavený. Ve společenské místnosti už nikdo nebyl. Harry si ještě naokamžik sednul do křesla a pozoroval oheň v krbu, jak jeho plameny olizují stěny krbu. Vzpomínal, jak tu několikrát mluvil se svým kmotrem a tiše si povzdechl. Kdyby tu tak Sírius byl, aby se mu mohl Harry svěřit. Měl toho tolik na srdci, ale nedokázal vlastně nic. Nemohl Nevillovi stále ještě říct o věštbě ani Hermioně a Ronovi o jeho snu. Jeho pohled sklouznul po hodinách a Harry zjistil, že je už po jedné. Naprosto ztratil pojem o čase. Nechápal, kde po celou tu dobu byl a nakonec si šel také lehnout. Chvíli seděl na své posteli a napjatě poslouchal Ronovo spokojené oddychování. Pak si snažil pročistit mysl a nakonec usnul bez jakýchkoli myšlenek. Přesto všechno, že se nyní mohl ubránit jakémukoliv nepěknému snu, který by proti němu Voldemort mohl použít, se neubránil snu jinému, který ho začínal děsit.
Na příští den hned po snídani šli Harry, Ron a Hermiona do knihovny, aby našli nějaké informace o myslozpytu. Harry se s Hermionou bavil naprosto normálně, ale jeho nejlepší kamarádka mu připadala poněkud zaražená. Zato Ron měl dnes víbornou náladu.
PŘEDĚLAT TO PODLE ORIGINÁLU.... HERMIONA ŘEKNE RONOVI "ZÍTRA VEČER".... "Přijdou až večer," ujišťovala Hermiona Rona, jako by mu četla myšlenky, ten byl totiž veselý, ale přesto nic o nějakém večerním příchodu neřekl.
"Kdo přijde?" nechápal Harry.
"Harry, dnes začíná školní rok," připomínal mu Ron pohoršeně a nechápavě kroutil hlavou, jak jen na takovou věc mohl Harry zapomenout. Měl pravdu. Harrymu to úplně vypadlo z hlavy. V poslední době se mu všechno, včetně času, tak nějak míchalo dohromady.
"Budeme muset svolat prefekty a oznámit jim nové heslo pro vstup do společenské místnosti a ještě jim budeme muset říct, co všechno mají prvákům vysvětlit," spustila zamyšleně Hermiona a tvářila se opravdu ustaraně. Ron se jen pobaveně zašklebil, ani Harry nechápal, proč by si s tím měl dělat takové starosti, jako Hermiona. Bylo totiž pravdou, že primusové za všechno zodpovídají, ale kromě pořádné organizace to zase není tak složité, stejně, jako u prefektů. Povinnosti jsou mezi prefekty a primuse uspořádány rovnoměrně.
Harry s Ronem se docela divili, že bylo v knihovně tolik žáků. Pak ale zjistili, že většina z nich si půjčují knížky s nejrůznějšíma radama, jak se lépe připravit na přemisťování a jak ho co nejrychleji zvládnout. Tomu se nedivili. Hermiona šla okamžitě k části, kde měli být uloženy knihy týkající se zvláštních kouzel navíc. Kdysi by možná Harryho překvapilo, jak rychle se Hermiona dokáže ve školní knihovně orientovat, ale na to už byl až příliž zvyklý. Hermiona okamžitě hmátla někde doprostřed té nejvrchnější řady aniž by si vůbec přečetla její nápis a vytáhla ven knížku Speciální dovednosti a kouzla.
"Nedávno jsem si ještě pročítala jednu encyklopedii, kde byla nitrobrana a všechna její odvětví, ale myslozpyt tam byl popsán jen všeobecně," vysvětlovala Hermiona.
"Hlavně mi řekni, jak daleko se musím držet od každého kdo ten myslozpyt ovládá," vyzval ji poněkud rozmrzele Ron, když si sedali ke stolu a Hermiona otevřela knihu.
"Tady to je," vyhrkla Hermiona nevšímaje si Ronovi rozhozené nálady, "moc toho tedy není, ale je tu hlavně to, co potřebujeme vědět," oznámila jim. Harry si k ní napjatě poposedl, aby viděl, co se v knize píše.
"Umění myslozpytu mohou ovládat jen ti, kdo plně zvládají jak nitrozpyt tak i nitrobranu," předčítala Hermiona, protože Ron seděl naproti jim, koukal se někam za ně do prázdna a mlčky naslouchal. "Jeho učení je velmi složitý proces a není jednoduché se této magii naučit."
"No a je tam něco o tom rozsahu?" vyprskl nedočkavě Ron a kmihl očima do knihy. Hermiona přestala číst a chvíli přejížděla prstem několik řádek a četla si v duchu. Harry se k ní natahoval víc, chtěl vědět o nitrozpytu více. Pak si uvědomil, že si vlastně předčítá jména kouzelníků, kteří myslozpyt ovládají, byl mezi nimi i Aberforth, ale i tak tam jmen bylo pomálu.
"Tady je to!" vyhrkla Hermiona tak hlasitě, až sebou Harry s Ronem nepříjemně trhli, Hermiona si toho však nevšímala a vzrušeně pokračovala ve čtení. "Nikdo, kdo myslozpyt ovládá, nemůže pozorovat myšlenky člověka, kterého nevidí... "
"Co to znamená?" ptal se nechápavě Ron, ale Harry jen pokrčil rameny.
"Podle mého," vložila se do toho znovu Hermiona a odstrčila od sebe knihu, "ten, kdo umí myslozpyt musí daného člověka, jehož myšlenky chce znát, vidět a sledovat,vidět, aby mu je mohl předvídat a tak," mínila Hermiona.
"Jistě," zaradoval se Ron, "takže když budeme Aberforthovi z dohledu, nemůže vědět, co si myslím," opakoval si pro sebe stručněji.
"Mluvíte o něm, jako by byl nějaký lump, který je nebezpečný," poznamenal poněkud dotčeně Harry. Nechtěl se tímto tónem bavit o člověku, který ho naučil nitrobranu a byl mu oporou i v přemisťování.
"Ne Harry, to jsme nechtěli," ubezpečovala ho Hermiona, ale Ron se tvářil lhostejně. Zřejmě byl rád, co se právě dozvěděl a to mu stačilo.
"Díky němu umím přemisťování," dodal podrážděně Harry, čímž si samozřejmě zjískal jak Hermionin, tak i Ronův překvapený a posléze šťastný výraz.
"Takže je to pravda," ptal se opatrně Ron, "učil jsi se přemisťování už někdy předtím? Harry proč jsi nám to neřekl, mohl jsem jít také," rozčiloval se.
"To ne, Rone, myslím jako, že mi vysvětlil, jak je nitrobrana podobná přemisťování," vysvětloval Harry a pozoroval při tom, jak se Ronův nadšený výraz pomalu vytrácí. Hermiona si viditelně oddechla, asi protože byla ráda, že se Dean doopravdy mýlil.
"Harry myslíš si, že kdybych se taky naučil nitrobranu, zvládl bych i přemisťování?" nevzdával se Ron, ale Hermiona ho zarazila.
"To těžko Rone, vzpomeň si, jak dlouho Harrymu trvalo, než se nitrobranu naučil," poznamenala. Harry už se jí ani nesnažil odporovat, že to bylo i Snapem, který nemohl překonat nenávist vůči Harrymu - ta byla však vzájemná.
Ron se tvářil opravdu sklesle.
"Asi... " spustil nejistě Harry, stále se dívajíc na Ronův pobledlý obličej, "... asi by jsme měli svolat Brumbálovu armádu... " při těch slovech sebou Hermiona trhla a s nadlickou silou zavřela knihu až to zadunělo celou knihovnou. Ronovi se zajiskřilo v očích a jelikož bylo v knihovně docela dost žáků a Harry kvůli nim mluvil co nejtišeji, oba jeho kamarádi se k němu naklonili blíž, aby jim neuniklo jediné jeho slůvko.
"Harry, opravdu chceš... " zeptala se Hermiona a hlas se jí rozechvěl nadšením.
"Ano," přikývl.
"Výborně Harry," vypískl Ron, "já věděl, že nás v tom jen tak nenecháš," radoval se jako malé dítě.
"Zvládli byste to určitě sami, Rone," ujišťoval ho Harry. Cítil, jak se na něho díky Ronovu výkřiku svalilo mnoho pohledů okolo nich, ale snažil se dělat, že je nevidí.
"To je pravda, ale ti co to dělali před námi na tom byli lépe," ohrazoval se Ron, "zkoušky totiž skládali na konci páťáku a to je dost rozlišné," vysvětloval mudrcky a Harry se mu musel zasmát. I Hermiona byla veselejší - to ho potěšilo.
"Zítra začíná oficiálně škola," brebtala si spíš pro sebe, když šli na dvouhodinovku přemisťování, "dám ještě teď, po přemisťování, nějaké instrukce ostatním," přemítala si nahlas, "mohli bychom se setkat tak ve středu, záleží hlavně na rozvrhu, abychom nebyli moc utahaní, přemisťování vyžaduje moc soustředění," zakončila svoji samomluvu.
Harry byl opravdu upřímě rád, že se takto rozhodl. Tato dvouhodinovka snad byla nejhorší nejen z těch hodin, které tu zažili, ale snad i v celé historii školy. Byla to naprostá katastrofa. Levandule se tentokrát přemístila blíž k cílové značce, avšak vzhůru nohama, takže když dopadla s obrovským zaduněním hlavou na zem, hodnou chvíli se ještě nehýbala a i profesorka McGonagallová se tvářila ustaraně, když ji odváděla na ošetřovnu.
Hodina však pokračovala dál. Všichni moc dobře věděli, že kvůli tomu, jak málo mají času před zkouškami.
Zlobu vystřídala téměř okamžitě naprostá bezmoc a stesk; měl pocit, jako by všichni jeho přátelé měli zemřít, přestože tu s ním nebyli, navždycky ho opustit a on by se na to měl dívat. Připadalo mu, jako kdyby tu měl zůstat na věky a pozorovat, jak Ron i Hermiona trpí a křičí bolestí.
Bolestné píchnutí mu projelo jizvou až hluboko do jeho mysli a Harry se konečně probudil. Pokojem již pronikalo naoranžovělé světlo právě vycházejícího slunce. Unaveně se posadil na postel a snažil se znovu si vybavit to, co se tam, v jeho snu, stalo, nevzpomněl si však na nic konkrétního. Tričko měl propocené a bylo mu nesnesitelně těžko, pomalu až nemohl dýchat. "To musí skončit," zamumlal tiše, když scházel šouravým krokem k snídani, přestože bylo ještě stále brzy. Na schodech zahlédl jen malinký hlouček mrzimorských studentů, podle Harryho odhadu asi z třetího ročníku, kteří mířili směrem ke knihovně. Kdyby jeho myšlenky nebyly v tuto chvíli tak chmurné a Harry by zrovna nebyl zamyšlený do prapodivného snu, který ho užíral snad ještě víc, než ten bolestný z oboru záhad, asi by se těm naprosto ospalým a kamenným tvářím třeťáků od srdce zasmál. Tížilo ho však něco úplně jiného. Kolem hloučku nyní dokonce prošel jeden havraspárský student, zřejmě ne o moc starší, než ti mrzimorští, protože slabounce kývl hlavou a něco neslyšně zašveholil. Harry si domyslel, že tím popřál svým spolužákům dobré ráno, ale teď jím projela ještě jiná myšlenka, která ho napadla hned, jakmile pozoroval pomalu a chabě se pohybující ústa jak havraspárského studenta při pozdravu, tak několika mrzimorských třeťáků, kteří se mezi sebou pokoušeli bavit.
Na okamžik se zastavil, projel jím chlad a obrovská nervozita. Nakonec se přece jen rozešel znovu vpřed a zaposlouchal se, jestli uslyší vlastní kroky. Nebylo by to poprvé, co by Harry po tomto snu na nějakou dobu neslyšel své okolí, ale tentokrát se mýlil.
"Ahoj Harry," ovzal se mu za zády hlas. "Ahoj Lenko," pozdravil a zhluboka si oddechl. Byl rád, že trochu zvláštní havraspárskou studentku potkal. Měl jistotu, že protentokrát opravdu slyší. Jakkoliv byl zadumaný a smutný, musel se prostě usmát, když zpozoroval Lenčiny rozčepýřené vlasy, které vypadaly, jako by se Lenka zapomněla od příjezdu do Bradavic načesat, což by zase nebylo tak nepravděpodobné, vzhledem k jejímu zvláštnímu a občas dost nepochopitelnému a každému člověku nesrozumitelnému chování. Přesto všechno, jak se na Lenku Láskorádovou dívali ostatní studenti, Harry ji měl od srdce rád. Snad protože ji znal o něco lépe a tak nějak chápal, že některé, na první pohled zvláštní věci, které provádí, mají svůj smysl. Věděl, že je správná a ráda každému vypomůže, i když většinou tomu její naprosto nenucený až unuděný výraz v obličeji opravdu nenasvědčoval.
"Neviděl jsi Rona?" zeptala se Lenka naprosto bezvýznamně, Harry však v jejím hlase zachytil jakýsi zájem. Normálně by ho to zaskočilo, protože Lenka se takto živě nezajímala o nikoho a o nic, dokonce i když jim hrozilo velké nebezpečí při cestě na ministerstvo a na oboru záhad, Harry však tušil, stejně jako i Hermiona a Ron samotný, že se Ron Lence líbí a proto o něho jeví takový zájem.
"No nejspíš už je na snídani," za nic na světě si nemohl vybavit, jestli byl Ron ještě v posteli nebo ne, ale mě ten pocit, že už dávno vstal. Byl překvapený sám sebou, že Rona tak hloupě přehlédl a vůbec se nepodíval, jestli je ještě v posteli. Z ložnice vyšel opravdu dost rozčilený. Harrym projel podivný děsivý pocit. Co když křičel ze spaní a Ron ho slyšel? Co si asi řekl? Náhle si uvědomil, že zrychlil krok, až mu Lenka téměř nestačila.
"A... a co mu vlastně chceš?" zeptal se roztržitě, aby zavedl hovor někam dál. Nechtěl nijak dávat najevo svoji nervozitu.
"Nic," řekla prostě, "jen jsem ho chtěla pozdravit, ale ještě se musím někam stavit," rozloučila se s ním a vydala se úplně na opačnou stranu od Velkého sálu. Harryho její chování nijak nepřekvapilo. Všiml si už dávno předtím, že kdykoliv je Lenka v Ronově blízkosti nebo se o něm zrovna jen mluví, počíná si dosti prapodivně a dalo by se říct, že i roztržitě. Spíš ho zrovna zatěžovala myšlenka, co svému kamarádovi řekne, jestli ho Ron opravdu slyšel křičet ze spaní. Když však našel Rona u stolu, hned na první pohled poznal, že ho tíží něco naprosto jiného.
"Ahoj," pozdravil ho Harry a vesele se na něho zazubil. V duchu byl překvapený, jak se mu hned takhle po ránu podařilo vymámit tak naprosto přesvědčivý úsměv.
"Ahoj," zamumlal naprosto strhaně Ron a Harry musel uznat, že vypadá opravdu zbědovaně.
"Co se děje?" zeptal se ho a přitáhl si mísu s toustama a marmeládou.
"Ale nic," odbyl ho Ron, ale potom se přece jen rozpovídal, "uvědomuješ si vůbec, že dnes na nás je řada s přemisťováním?" vyhrkl.
"No... jo," odpověděl stručně Harry a Ron na něho napůl překvapeně a napůl zděšeně pohlédl.
"Není ti nic?" zeptal se Harryho nanejvíš starostlivě.
"Ne, proč?" střelil po něm nechápavým pohledem. Moc dobře věděl, jak to Ron myslel, ale i on sám se divil, že se nahrazovací dvouhodinovky přemisťování absolutně nebojí a dokonce pociťoval jakýsi pocit nedočkavosti, na dnešní dvouhodinovku se těšil - ani vlastně nevěděl proč. Bylo to zvláštní, dokonce měl pocit, že mu touto poznámkou Ron zpravil náladu. Raději tisíce hodin přemisťování za sebou, než další přihlouplé sny. Ron už mu nic neřekl jen si hlasitě povzdechnul.
"A kde je vůbec Hermiona," vyzvýdal Harry. Nějak se mu nechtělo mlčet, nejraději by poslouchal jakkýkoliv rozhovor, i kdyby byl o úplných nesmyslech. "Už tu měla dávno být," pronesl, moc dobře však věděl, že je ještě příliž brzy. Letmo proletěl očima ostatní stoly, aby zjistil, že ani on, ani Ron nejsou jediní, kdo si přivstali. Přestože většinou na snídani chodili asi o hodinu a půl později, bylo tu tak plno, že to dokonce vypadalo, jako by tu nebylo jen několik žáků z nebelvíru. Harryho to ale už nemohlo ani v nejmenším vyvést z míry. Na všechny, kdo tu seděli zbědovaně a nešťastně u stolu, prostě zrovna dnes vyšla řada v přemisťování, proto nemohl nikdo z nich dále spát. Harryho napadlo, že však nespí už téměř nikdo. I ti, koho se přemisťování už netýkalo, si našly jiné starosti a tak měli napilno stejně, jako i žáci šestých ročníků.
"No... já si myslím, že je někde s Ginny," vysvětloval, "ta ji nedá ani na okamžik pokoj." Tentokrát však Harry zahlédl něco jako blažený a snad trochu i zlomyslný úšklebek a musel se té myšlence, jak Hermiona sedí v knihovně zasypaná knížkami a dává Ginny nejrůznější rady, také zasmát. Už jako by ji i slyšel. 'A hlavně si nezapomeň psát pořádně úkoly...'
Když vycházeli ven, na školní pozemky, Harry byl asi jediný, spolu se spolužáky, kteří už měli první přemisťování za sebou, kdo se netvářil, jako když jde na pohřeb. Pravdou však bylo, že mu pohled na naprosto dokonale kamenné obličeje na sebevědomí nepřidal, přesto někde hluboko uvnitř pociťoval jakýsi klid, kterým ho předtím nakazil Aberforth.
Profesorka McGonagallová znovu četla jména zbylých žáků, kteří s obrovskou bázní a hrůzou v očích pomalu postupovali ke značce. Harryho značně potěšilo, když viděl, že Nevillovi už nic není a stojí opět mezi ostatními.
"Potter Harry," zaduněl mu v uších profesorčin hlas a hned na to si uvědomil, jak na něm trnuly pohledy všech přítomných. Všechen klid z něho opadal; nervózně se přesunul na první značku.
"Až budete připraven," uslyšel za sebou jako by vzdálený hlas McGonagallové, "můžete se přemístit," to už však neslyšel. Najednou si vzpomněl na Aberforthova slova. 'Přemisťování je podobné, jako nitrobrana,' ozýval se mu hlavou jeho hlas. Nakonec se přece jen rozhodnul. Někde za ním ještě zaslechl posměšné poznámky Crabbeho a Goyla. Neslyšel přesně, co říkají a ani ho to nezajímalo. Snažil se uklidnit a soustředil se co nejvíce na druhou značku, přesně tak, jak je to učila profesorka McGonagallová. Zavřel oči a vytáhnul svoji hůlku, kterou okamžitě natáhnul před sebe a zamířil jí zhruba směrem k druhé značce.
"Přemístit na druhou značku," zamumlal a něco jako by ho prudce vytrhlo z místa, kde stál. Byl to opravdu nepříjemný pocit - zvláštní. Sám nevěděl, co si má myslet. Jako by se přemisťoval na určené místo, ale doopravdy stál nohama pevně na zemi - jako by se v momentě rozpůlil. Otevřel oči a jako v mlhavém oparu, naprosto rozmazaně, spatřil druhou značku. Snažil se zamířit přímo na ni, ale ruka, kterou pro jistotu a pomoc mířil směrem na cíl, se mu chvěla a kmitala mu zprava doleva. Přesto se překonal a snažil se ji zamířit co nejpřesněji i když se zdálo, jako by se i samotná značka pohybovala. Začala se mu motat hlava a točil se, jako by se dostal do nějakého víru, který ho táhl pryč. Měl pocit, že se každou chvílí zhroutí, jak se mu zdvihal žaludek nahoru a dolu, jako na nějaké šílené horské dráze, až se mu dělali mžiky před očima. Hvízdalo mu v uších a strašlivě se mu motala hlava, jako by se měla rozskočit vejpůl. Přesto se snažil pozorovat alespoň s částečně přivřenýma očima, cílovou značku. Náhle pocítil prudký náraz, jak se znovu ocitl na nohách a v ten moment měl co dělat, aby se neskácel na zem a náraz ustál. Hned na to, jako by ho v těsné blízkosti následovali i jeho myšlenky a nyní se vrátili zpět do jeho těla. Nepřipadal si nijak zchvácený, jen byl trochu roztřesený ze třesu, který jím při přemisťování projel. Nijak mu nevadil ani podivný pocit jakéhosi rozpůlení, spíš to, že mu byla trochu zima, jak jím neustále projížděl chlad a pořád ještě mu bylo špatně.
Téměř okamžitě se rozhlédl a zjistil, že si ho naprosto všichni prohlíží zkoumavými a naprosto zmatenými pohledy. Většina z jeho spolužáků se opravdu tvářila trochu nevěřícně a někteří z nich i vyděšeně. Když se podíval po značce, aby zjistil, jak daleko od ní se dostal, z úžasem si uvědomil, že stojí přímo na ní. Povedlo se. Vesele se posunul vpřed, aby se vrátil k Hermioně a Ronovi - ti se tvářili přímo nadšeně. Harry se jen zazubil.
"No to je výborné, pane Pottere," chválila ho šťastná profesorka McGonagallová, "opravdu dobré." Když se však Harry otočil po svých spolužácích, zjistil, že nejenom zmijozelští, ale i mnoho jeho kamarádů z nebelvíru, po něm šlehají podezíravými pohledy.
"Ty jsi to určitě nacvičoval předem," ozval se uražený Dean.
"Jo... to jste uhodli," osopila se na něho okamžitě Hermiona, "a já mu dala knížku, ve které bylo popsáno, jak se může přemisťovat."
"No... to jste měli vidět... " zařval podrážděný Ron, "kolikrát jsme ho hledali až v Austrálii," na to jim nikdo nic neřekl. Harry, který v ten moment nenacházel slov, měl dokonce dojem, že Dean zčervenal. Několik spolužáků, kteří mu předtím horečně přikyvovali, Pansy, Levandule a nechyběl tam samozřejmě ani Seamus, se zabodly pohledy do země a nervózně přešlapovali. Když Harry přejížděl letmo pohledem všechny kolem, všiml si, že kromě Malfoye a jeho přátel, se tvářili rozpačitě i ostatní zmijozelští.
"Pane Deane," ozvala se McGonagallová přísným, skoro až výhružným, tónem v hlase, "toto je ta nejhloupější a nejpošitělejší námitka, kterou jsem od vás kdy slyšela," uzemnila ho. "Nevím, jak vás něco takového mohlo napadnout, ale opravdu si myslím, že za takové křivé obvinění a dosti nepěknou urážku by jste se měl panu Potterovi omluvit," zesílila hlas, jako by chtěla, aby její kárání slyšeli i zbylí žáci, kteří teď pobývali někde ve škole. Deanovi tím rozhodně na odvaze nepřidala, ale přesto ze sebe vykoktal jakousi omluvu.
"Ehm... no... promiň Harry," zamumlal polohlasně.
"To je dobrý," ujišťoval ho Harry, ale ještě pořád byl zaskočený jeho chováním. Byl rád, že se ho Ron s Hermionou zastali, dokonce i profesorka McGonagallová, což ho opravdu zarazilo. Věděl, že se jeho třídní profesorka vždy snaží držet pravdy a je co nejspravedlnější, naproti Snapeovi (třídnímu učiteli zmijozelské koleje), který odjakživa přidával zmijozelským a absolutně neskrýval svoje nadšení, kdykoliv se jim podařilo nějak předběhnout ostatní koleje, zvláště, když se jednalo o kolej nebelvírskou.
"Pane Pottere," ozvala se znovu McGonagallová, "vidím, že jste to opravdu zvládnul," pochvalně si ho změřila pohledem. Harry však naprosto nepochopil smysl této věty. Neustále se v ní snažil najít nějaký skrytý význam, ale nakonec přece jen usoudil, že to byla jen obyčejná pochvala, což ho z míry vyvedlo naprosto. Ještě nikdy se mu nestalo, že by slyšel od této učitelky přeměn tak velikou pochvalu před celou třídou a ještě ji takto důrazně zopakovala. Tvářila se vždycky naprosto klidně a jakékoliv úspěchy oplácela body, nikoliv vlídnými slovy, naopak, přestupky odplácela srážením bodů. Harry nad tím dumal ještě při obědě, ale nakonec usoudil, že to bylo jen z toho důvodu, že za tento úspěch opravdu nemůže dostat první body pro nebelvír, protože školní rok ještě oficiálně nezačal, a proto si vysloužil alespoň veřejnou pochvalu pro mimořádný výkon.
Chvíli zamyšleně sledoval svoji porci kaše s kuřecími stehýnky, než si uvědomil, že na něm trhnou pohledy celé Velké síně. Když se opatrně ohlédl, zjistil, že si ho všichni ze zájmem prohlíží. Někteří svoji zvědavost skrývali za mísami s jídlem nebo dělali, že si čtou noviny, ale jiní Harryho naprosto neskrývavě přímo probodávali očima. Harrymu to bylo dosti nepříjemné a proto se s Ronem vydali docela brzy do společenské místnosti, kde si chtěli ještě jednou vypůjčit koště od Angelini, aby mohli společně trénovat. Toho se až přespříliž chopila Hermiona, která Harrymu horečně slibovala, že se na ně určitě přijde podívat, jakmile Ginny dodá jen několik knížek, s pomocí kterých se ještě připravovala na NKÚ.
"To ale nemusíš, Hermiono," ujišťoval ji Ron, když stoupali po schodech, "určitě máte s Ginny ještě dost práce."
"Ne ne... slíbila jsem vám to, tak přijdu," pronesla důrazně.
"Jo... ehm... vlastně máš pravdu," přikývl Ron, kterému to konečně došlo, "říkala jsi už předtím, že se chceš přijít podívat," snažil se zachránit situaci, když Ginny klouzala nechápavým a naprosto zmateným pohledem z Rona na Hermionu. Vypadalo to, že už toho má dost i samotná Hermiona.
"Jak jsi to vlastně udělal, že se ti podařilo přemístit hned napoprvé?" ptala se Hermiona Harryho, aby změnili téma. Ten však přemýšlel, jeslti by nebylo špatné říct tu nahlas před Ginny, že mu pomohla nitrobrana, když o jeho výuce této magie navíc nejmladší Weasleyová vlastně neví. Přesto se ho zmocnil jakýsi pocit, že by tím Hermioně a Ronovi mohl pomoci, kdyby o tom věděli. Snažil se proto mluvit co nejpřesněji, zároveň ale v náznacích.
"No... hodně my pomohlo soustředění," začal, ale nějak ho nenapadalo, jak by jim mohl šetrně poradit, "no a... víte, jak se mi včera večer něco povedlo -." "Ty už umíš nitrobranu," vyhrkla nadšeně Ginny, "no to je skvělé," pochválila ho. Harrymu se zadrhly nohy a sotvaže se na nich udržel, ještě kloptýtl o poslední schod a kdyby ho Ron včas nezachytil, nejspíš by upadl. Natolik až na něho Ginnyina slova zapůsobila.
"Jak o tom víš?" zašeptal téměř neslyšně, protože si teprve nyní uvědomil, jak hlasitě se její hlas ozýval všude kolem. Připadalo mu, jako by stěny, do kterých narážela její slova, odrážely celou větu zase jinam ale přinejmenším dvakrát tak hlasitější.
"No... " zpustil nejistě Ron a Harrymu bylo okamžitě naprosto jasné, co se mu chystá říct. "Vlastně jsem jí to ani nemusel říkat, ona si to jen někde poslechla," pokrčil omluvně rameny. Harrymu mu na to nic neodpověděl, když už stáli před vchodem do společenské místnosti.
"Platiarus," pronesla Hermiona a Buclatá dáma je vpustila dovnitř.
Hermiona s Ginny si vzali jen několik poznámek a vydali se do knihovny, zatímco Harry s Ronem našli Angelinu, aby si od ní vypůjčili koště pro Harryho a pak se vydali trénovat. Famrpál byl opravdu skvělý na odpoutání od všech problémů, i když bylo pravdou, že Harry jich toho dne mnoho neměl. Připadalo mu, že se za tu dobu, co Rona poprvé viděl hrát, jeho kamarád opravdu o dost zlepšil. Dokonce měl dojem, že se na koštěti držel až přespříliš dobře a rozhodně šlo vidět, že ho to baví. To Harryho upřímně těšilo. Nakonec se za nimi přišla přece jen podívat i Hermiona a jak si Harry všiml jejího, naprosto blaženého úsměvu, bylo mu hned jasné, že se jí konečně podařilo zbavit se alespoň na okamžik Ginny. Společně se pak vydali zpátky, ale Harry se od nich brzy otrhnul, aby se šel pro jistotu podívat do učebny obrany proti černé magii, kdyby tam na něho náhodou čekal Aberfotrh. Když ale Brumbálův bratr nepřišel ani po hodině, vydal se zklamaný Harry po šesté hodině šouravým krokem k večeři, kde na něho čekalo překvapení.
U učitelského stolu totiž seděl, kromě profesorky Prýtové a maličkého profesora Kratiknota i Aberforth, který o něčem velmi živě hovořil s profesorkou McGonagallovou. Když si Harry sedal ke stolu mezi Nevilla a Rona, střetli se s Aberforthem pohledy. Profesor na něho jen přátelsky mrknul, velmi podobně, jako Brumbál, ale přesto to Harrymu připadalo naprosto jiné mrknutí (spíš, jako by mu dával na vědomí, že je ještě tu - zato Brumbálovo mrknutí Harryho pokaždé potěšilo a dávalo mu pocit bezpečí, že se nic neděje); a znovu se zadíval soustředěně do svého talíře, ne však, aby prohlédl jeho obsah, nýbrž aby byl natočený k McGonagallové a pořádně ji slyšel.
Harry nevěděl, co si o tom má myslet. Vzedmula se v něm také jakási zlost, že on tam na něho čekal déle než hodinu, zatímco si zde milý Aberforth spokojeně o něčem povídá.
"... jo... to máš pravdu," ozval se podrážděný Seamusův hlas, "také by mě zajímalo, kdy jako chtějí dělat ty zkoušky v přemisťování, když už za tři dny začíná škola," rozhazoval vztekle rukama, když se na něho Harry zaraženě podíval. Úplně zapomněl na čas a přestal mít přehled. Teď se zčistajasna dozví, že škola oficiálně začíná už za tři dny - opravdu v něm hrklo. Už mu bylo naprosto jasné, že Aberforth bude muset odjet a tím padne Harryho výuka nitrozpytu. Rozmrzele si přitáhl láhev máslového ležáku a pozoroval, jak jeho přátelé horlivě rokují o přemisťování. Vlastně ani moc nevnímal to, co říkají, jen je mlčky sledoval a utápěl se v nejrůznějších myšlenkách.
"Jako by nestačili zkoušky NKÚ, teď nám ještě musí navalit nějaké testy z přemisťování," vytrhl ho z úvah podrážděný Ron.
"Podle toho, co jsem slyšela, tak to není zase tak hrozné," ozvala se Parvati. "Když se dostaneš alespoň na padesát metrů od druhé značky, máš povolení se přemisťovat," vysvětlovala, ale netvářila se při tom zrovna nadšeně a rozhodně nebyla jediná.
"Padesát metrů?" vykřikl pohoršeně Ron, "a to mám jako udělat jak? Mám si tam tu značku přikleslit?" rozčiloval se.
"Taky by sis mohl roznést několik značek před zkouškami, každou padesát metrů od sebe, v celém tom vymezeném prostoru, aby jsi se trefil," smál se pobaveně Lee, který se už pravděpodobně otrkal z toho, že už se v této škole s Fredem a Georgem nesetká a tak s ním byla o mnoho lepší řeč než předtím.
"Jo... " odfrkl si Ron, "s mým štěstím bych se ještě tak mohl trefit úplně mimo ten prostor," rozesmál se vesele, spolu s ostatními. Harry se přece jen přidal do rozhovoru, ale Deanu se raději vyhýbal i pohledem, nechtěl se s ním nijak valně vybavovat, už jenom proto, že to je člověk, který pochyboval o Harryho přemístění a o tom, že se opravdu přemístil úplně poprvé a sám. Hned jak se mu to povedlo a konečně se dostal z rozpačitého zasnění, připadal si opravdu dobře; konečně mu něco vyšlo, něco se podařilo a nějaký Dean Thomas si vymyslí nějaký žvást, kterým mu absolutně zkazí dobrou náladu. Harry se na něho opravdu zlobil.
"... to je prostě nesmysl," pronesla důrazně Hemiona, "s McGonagallovou jsme podrobně probírali teorii. V historii školy se stalo snad jen dvakrát, že se někdo přemístil jen částečně a část jeho zůstala na svém místě," uklidňovala Hermiona Angelinu.
"No to si mě tedy potěšila," zaškaredil se Ron.
Nakonec se všichni tak nějak hromadně přesunuli ke spánku. Harry si ještě pročistil myšlenky, ale na druhý den ráno se velmi divil, že ani nitrobrana ho nezachrání před špatnými sny.
"Proč hledáte pana Aberfortha?" ptala se McGonagallová, když se k ní Harry na hned druhého dne po obědě dostavil. Přesto všechno cítil, že se chvěje ještě nyní. Sen byl tentokrát tak živý, připadal mu opravdu blízko. Začínal se bát, že se s jeho přáteli stane něco hrozného stejně, jako se mu kdysi zdálo o napadení pana Weasleyho.
"Protože se něco stalo," vysvětloval pracně Harry, "zdál se mi jeden zvláštní sen," vysvětloval a všiml si, že si ho jeho učitelka přeměňování pečlivě a zaujatě prohlíží.
"Jaký sen?" zeptala se zkoumavě a Harry se zarazil.
"Nic důležitého," zalhal, ale ani jeho bezvýznamné pokrčení ramen už neodvrátilo zával vyčítavých pohledů. Připadal si tak trochu jako nějaký trestanec, který má poslední možnost se vyzpovídat nejvyššímu soudu před svými zločiny, které spáchal - tak moc ho profesorka McGonagallová probodávala zkoumavým pohledem.
"Tím pádem vám nemůžu prozradit, kde právě teď je, pane Pottere," dodala opět svým naprosto klidným a nenuceným hlasem, když z Harryho pohledu vyčetla, že se od něho už nic jiného nedozví.
"Je ještě tady, na škole?" vyhrkl Harry, "paní profesorko," dodal rychle, když po něm střelila pohoršeným pohledem.
"Ano," potvrdila, "měl by tu být ještě při zahajování školního roku," oznámila mu prostě.
"Ale teď, je v Bradavicích i dnes?" téměř křičel rozčilením a divoce mával rukama.
"Pane Pottere," zchladila ho naprosto chladným pohledem McGonagallová, "nevím, k čemu by vám nyní byla jeho přítomnost tady," pokývala rameny na vysvětlenou, "nitrobranu už zvládáte dobře," jako by ujišťovala i sama sebe.
"Takže tu není... paní profesorko?" zadrhl se a teprve teď si uvědomil, že se celý chvěje a v žilách mu bubnuje krev.
"Je tu, ale nenajdete ho, má nějaké vyřizování," oznámila mu jednoduše a Harry měl na ni obrovský vztek, že mu nechce říct, kde Aberforth je, když s ním potřebuje nutně mluvit "a teď, když mě omluvíte, mám tu ještě nějakou práci," rozloučila se s ním a Harry vyběhl ven z kabinetu a běžel rovnou do knihovny, kde měl být tentokrát s Hermionou a Ginny i Ron, který se snažil dělat Hermioně psychickou podporu.
"Musíme ho najít," vychrlil ze sebe, právě když se Ron s Ginny hádali o něčem viditelně naprosto nedůležitém a ubohá, už od pohledu vyčerpaná Hermiona samým leknutím vypískla.
"Koho musíme najít?" zašeptla zkroušeně.
"Aberfortha," vyhrkl příliš prudce Harry, což vyvolalo další chabý výkřik leknutí, tentokrát však od Ginny, u které stál totiž příliš blýsko. "McGonagallová mi nechce říct, kde je, ale prý je někde tady, na škole," prohodil stručně, ale to už Hermiona nadšeně zaklapla knížku, zazubila se a doslova se hrnula z knihovny ven. Nejdříve to Harryho nanejvíš překvapilo; ještě nikdy neviděl Hermionu tak rychle vyběhnout pryč z knihovny a už vůbec ne s takovým nadšením a s úsměvem na rtech; hned na to si ale uvědomil, že je to kvůli Ginny, které se chtěla konečně zbavit.
"Jdeme ho najít!" vykřikl bojovně Ron, ale téměř okamžitě jeho bojovná nálada upadla do jakéhosi tichého zabrblání, když mu vyhubovala knihovnice za humbuk, který způsobil. Hermiona se tvářila opravdu pobaveně a to Rona rozmrzelo asi nejvíc, proto skoro po celou dobu, co šli do nebelvírské společenské místnosti, aby si Hermiona odložila svoje knihy a poznámky, nepromluvil ani slovo.
"A proč ho chceš najít?" ptala se Hermiona, která už se viditelně smířila s tím, že je konečně také pryč z knihovny, i když za cenu naprostého rozčílení a vzteklého brblání Ginny, které utekli dřív, než se stačila vzpamatovat a něco říct.
"No... já... " tentokrát opravdu nevěděl, jak to má Hermioně a Ronovi vysvětlit. V žádném případě jim nechtěl zbytečně vyprávět o svém snu, kde je viděl tolik trpět, nechtěl je ničím takovým zatěžovat, stačilo, že on sám to nesl špatně. Už jednou se mu totiž stalo, že jeho sen byl vlastně skutečností.
"Chtěl jsem se ho jen zeptat na ten nitrozpyt," zalhal, ale když po něm Hermiona střelila nevěřícným a nanejvíš podrážděným pohledem, rychle si to zase rozmyslel. "Zdál se mi sen," vypadlo z něho, ale přitom se stále tvářil, jako by to prohodil jen tak a doopravdy to bylo bezvýznamné a nic se nedělo.
"O čem?" vyhrkl na něho divoce Ron a v očích se mu zvědavě zablýsklo. Téměř okamžitě se mu však dychtivý úsměv vytratil, jak si všimnul Harryho vážného pohledu.
"No, každopádně," přerušila je Hermiona nanejvíš rozčíleně, "měl by jsi to říct profesoru Brumbálovi," to Harryho naprosto dokonale dopálilo. Tušil, co mu Hermiona poradí, protože toto mu říkala pokaždé, když měl jakýkoli problém. Pokaždé, když měl z něčeho špatný pocit, když měl nějaké potíže nebo strasti a dokonce i když ho pálila jizva. Moc dobře věděl, že ho jizva bolela, protože je to jeho spojitost s lordem Voldermotem, ale to neměnilo nic na jeho názoru, že Brumbál s tím nic neudělá.
"Hermiono co si myslíš, že by se tím vyřešilo!" zařval na ni podrážděně.
"Přinejmenším by ti mohl poradit," bránila se, ale přesto se tvářila naprosto sklesle.
"Jo?" vyštěkl ironicky. "A jak si myslíš, že by mi pomohl?" ucedil posměšně. "A k tomu, vždyť tady ani není. Určitě má spoustu práce s něčím pro Řád," povzdechl si. Jak moc by chtěl sám něco jako člen Fénixova řádu udělat. Cokoliv proti Voldemortovi. Hermiona mu dala zapravdu zamlknutím a chabým pokýváním hlavy.
"Aberforth ti ale také tolik nepomůže," našla po chvilce další důvody, proč by se měl Harry přece jen pokusit poptat po bradavickém řediteli.
"Aberforth je Harryho učitelem nitrobrany. Je to právě on, koho by mělo zajímat, že se Harrymu zdají zlé sny i přesto, že ji už umí," zastal se ho Ron.
"Jak víš, že je to zlý sen?" Harrym projel nepříjemný pocit, skoro jako by stál tváří v tvář naproti Moodymu, který ho celý den probodával zkoumavým pohledem svého kouzelnického oka. Ten pocit jako by se však alespoň pětinásobně zvětšil a přerostl mu přes hlavu.
"Já... nevím... " koktal Ron a uhýbal mu pohledem, "... prostě... jen jsem tě slyšel dnes ráno křičet ze spaní, ale nic konkrétního," ujistil ho rychle, když po něm Harry střelil naprosto rozčíleným pohledem; přesto Ronovi nic neřekl. "Přinejmenším... s dobrým snem se Aberforthovi pochlubit určitě nechceš," namítl rychle a Harry mu musel dát zapravdu.
"No, ale kde si myslíte, že by Aberforth mohl být?" ptala se Hermiona, aby přerušila nekonečně dlouhé a trapné ticho. Harry s Ronem už přemýšleli jen nad tím, jak jí odpovědět, ale nakonec oba dva jen bezmocně pokrčili rameny.
"Co kdybychom začali hledat nahoře v západní věži a potom jsme pokračovali směrem dolů, popřípadě ven, na školní pozemky," navrhla Hermiona a Harry s Ronem, které nenapadlo nic lepšího, jí přikývli.
"Stejně ale... " spustil Ron, "prohledat celou školu během několika hodin určitě nestihneme, je obrovská," podotkl sklesle.
"Škola je zatím poloprázdná, takže by to neměl být žádný velký problém, prohledat ji dnes alespoň z poloviny," prohodila prostě Hermiona mezitím, co procházeli kolem naprosto prázdné ošetřovny. To se ale Harrymu zrovna dvakrát nezamlouvalo. Nejraději by ji prohledával celou od rána do večera, jen kdyby měl jistotu, že Aberfortha najde.
"Jo," ozval se opatrně Ron, jako by je měl někdo za rohem odposlouchávat, "už se nemůžu dočkat, až tu budou všichni," podotkl nervózně.
"Proč, co se děje?" naléhal na něho Harry.
"Já nevím," pokýval bezradně rameny, "prostě si nepřipadám dobře, když je tu tak prázdno. Jako by se mohlo ještě něco stát," vydechl a neustále se rozhlížel kolem sebe, jako by na něho měl každým okamžikem vyskočit nějaký skřet nebo něco podobného. Hermiona se jen tajemně pousmála, Harry však velmi dobře věděl, co tím Ron myslel. Měl podobný pocit. Něvěděl, jestli si to Ron už dokázal dát dohromady, ale tušil, že tak nějak ho napadlo, že to může být způsobeno přítomností Snapea. Bylo sice pravdou, že ho za svůj pobyt v Bradavicích nespatřili, stejně jako ho neviděl nikdo ze spolužáků (to však Harry jen odhadoval, protože většinou, když se Snape takto někde objevil, srážel jiným kolejím - hlavně Nebelvíru - body za nejrůznější hlouposti a maličkosti). Tentokrát ale Harry trochu váhal; školní rok ještě nezačal a, jakkoliv bylo pravděpodobné, že by tolik nenáviděný profesor lektvarů, prostřednictvím Harryho nejraději strhnul Nebelvírské koleji absolutně všechny body, nebylo možné nic takového udělat. Teď však mohlo být pravděpodobnější, že Snape Harryho najde ne proto, že by ho chtěl pokárat, ale protože je to zrádce a důvěrný otrok Voldemorta, protože chce Harryho zabít.
Zatímco marně prohledávali každé komnaty i učebny, co jim přišli do cesty, Harry si snažil vybavit hodinu lektvarů se svým nejméně oblíbeným učitelem. Vlastně si nedokázal ani představit, jak se na něho bude moci podívat, aniž by po něm neskočil a na místě ho neroztrhal. Zprvu počítal s tím, že hodiny se Snapem budou opravdu dost horké, ale to jen kvůli tomu, že Harry viděl jeho vzpomínky při hodině nitrobrany, kterou se od něho loni učil. Počital s tím, že se za to do něho Snape pustí opravdu tvrdě. Tentokrát se však jen během několika málo dnů situace naprosto změnila. Teď však byl Harry naprosto rozhodnutý neustoupit ani o krok. Nenáviděl jeho odporný nenávistný pohled plný opovržení ani jeho mastné černé vlasy.
"To snad nemyslíš vážně, Rone!" přerušil ho z přemýtání Hermionin naprosto dokonale podrážděný hlas, "proč by se měl kouzelník, jako je Aberforth schovávat na dívčích záchodcích?" prskala pohoršeně. Harry je jen zaujatě pozoroval. Hodnou chvíli mu ještě trvalo, než si uvědomil, kvůli čemu se zase ti dva hádají.
"Co zase vyvádíš, Rone?" zeptal se Rona pobaveně a stále ho pečlivě sledoval, aby se tak vyvaroval Hermioninu naprosto nerudnému pohledu v červeném obličeji.
"Co vyvádím?" vyjel po něm Ron dotčeně, jako by mu Harry řekl něco obzvlášť nepěkného. "Já se tu snažím najít Aberfortha a ty, místo, abys mě podpořil, tak se mě ještě takhle vyptáváš," káral ho.
"No dobře," pochechtával se Harry, "promiň," zazubil se na něho, ale Ron jen uraženě nahlédl do chodby, která vedla k dívčím záchodkům.
"Víš dobře, že já tam nepůjdu, ale ty můžeš," osopil se znovu na Hermionu, která viditelně kapitulovala a bez jakýchkoliv dalších výmluv a proslovů vlezla na záchodky. Nečekali na ni ani příliš dlouho, ale než stihla vylézt ven, vyšla odtamtud Cho Changová. Harry sice moc dobře věděl, že se spolu naposledy viděli jen poslední večer před odjezdem z Bradavic tak, že se letmo střetli naprosto oboustraně chladnými a bezvýznamnými pohledy a jejich rozhovor končil ne zrovna přívětivě, přesto už tak nějak cítil, že je něco jiné. Původně si myslel, že důvodem toho, že se s Cho nemohl ani vidět byl jeho vztek, který se ho ještě stále držel; nyní si ale uvědomil, že ho jeho rozmrzelost neopustila a zdálo se mu, že se jí už nezbaví.
Všiml si, jak se Cho šťastně zablýsklo v očích a bylo mu tak nějak trapně, že tu stojí jako solný sloup. V zápětí si uvědomil, že jeho obličej je naprosto kamenný, to byl i důvod, proč se Cho poněkud zdráhala nějakých slov. Vypadala opravdu nervózně, ale Harry kupodivu nepociťoval naprosto nic. Už se netřásl po celém těle tak, jako dřív a nebyl nijak rozpačitý, když se díval na její krásný hebký obličej, který v tento moment ale rozhodně nezářil tím příjemným a veselým úsměvem, který Harryho pokaždé tolik omámil.
"A-ahoj," vykoktala ze sebe trochu zmateně a bylo nanejvíš rozpoznatelné, že absolutně nečekala setkání s Harrym. Rozhodně ne tady, před dívčíma záchodkama.
"Ahoj," prohodil Harry naprosto chladně, což viditelně překvapilo jak samotnou Cho, tak i Rona. Ten si ho prohlížel zkoumavým pohledem, jako by kontroloval, zda se Harry nezbláznil. Cho stála jako zaražená a vypadalo to, že už se snad nikdy v životě nepohne a zůstane takto zkamenělá mezi dveřmi, ze kterých se konečně vyřítila Hermiona.
"Jo... měl jsi pravdu Rone, je tam," vyhrkla na něho posměšně, "vzkazuje ti, že se nemáš bát jít za ním," chichotala se a Harry vyprskl smíchy, jako by tu Cho už ani nebyla. Hermiona si ji však nemohla povšimnout.
"No... tak... tak já... už půjdu... ," Cho nebyla očividně schopná vydat ze sebe jakoukoli větu, aniž by nebyla vykoktána a roztroušena na kousíčky.
"Hm... " zabručel Harry naprosto lhostejně a v tu chvíli si uvědomil, jak moc se na Cho ještě zlobí. Už skoro zapomněl, kvůli čemu se pohádali, ale přesto cítil, jak se v něm vzedmul vztek. Všiml si, jak Hermiona otevřela pusu, zřejmně, aby ještě něco řekla, ale to už Cho pádila někam pryč, podle Harryho názoru asi k havraspárské společenské místnosti, protože šla zhruba tím směrem, kam mizeli i její spolužáci. Ještě okamžik se díval jejím směrem a to i přesto, že už dávno zmizela za rohem, nebylo to však způsobeno ničím jiným, než naprosto zmateným zkoumavým pohledem Rona a vyčítavým bodavým pohledem Hermiony. Tak nějak ho napadlo, že je opravdu zvláštní, že tu Cho potkal takhle samotnou, bez jejích kamarádek, které ji doprovázely téměř pokaždé a všude, aby si mohly mezi sebou neustále pošeptávat a chichotat se nejrůznějším hloupostem. Harrymu to připadalo naprosto zcvoklé, když je pozoroval, jak tak sedí u stolu nebo míří na hodinu a pokaždé se takhle přihloupě smějí. Už mu to lezlo na nervy.
Konečně se podíval na své přátele, ale v jejich pohledech již nenašel sebemenší jiskru výčitek nebo nepochopení.
"Jen si ze mě dělej srandu," huboval Ron a Harry si uvědomil, že odpovídá na Hermionin žert. Ta se ale zatvářila nanejvíš dotčeně.
"Já nechápu, kam chodíš na takové nápady," bránila se vztekle, "jak by se mohl Brumbálův bratr schovávat na dívčích záchodcích, prosímtě?" ucedila nanejvíš podrážděně. Harry se jen pobaveně usmíval.
"Začíná mi prostě připadat, jako by se před Harrym ukrýval," vybuchnul Ron v obličeji naprosto rudý vzteky. "Prohledali jsme už skoro celou školu a nikde jsme ho nenašli," ztěžoval si, "zjistil, že jsme už moc blízko, tak se rychle ukryl tady," mávl prudce rukou ke dveřím od záchodu, které za sebou Hermiona konečně zavřela.
"Jistě, normálně pozdravil Cho Changovou, jako by se nechumelilo," ušklíbla se pohrdavě "nebo tu prostě není," obrátila vážnějším hlasem.
"No jistě, ale jinak se ve Velké síni pokaždé normálně objeví, jako by nic," vyjekl Ron ještě rozčíleněji, "jen si tak přijde a zase pěkně odejde." V jeho hlase zněla ironie a bylo opravdu poznat, že asi každým okamžikem vyletí z kůže, jak byl dopálený. Hermiona se už nijak nesnažila, zřejmě konečně pochopila, že by to bylo naprosto marné. I Harry začínal mít pocit, že má Ron pravdu.
"Jak by to ale mohl vědět? Myslím, že ho hledáme?" nechápavě zavrtěl hlavou Ron a Harryho v ten moment přepadl nepříjemný pocit. Vzpomněl si, že Aberforth ovládá kromě nitrozpytu i myslozpyt.
"No... nejspíš vím jak by to mohl zjistit, Rone," zpustil pomalu, aby si ještě stihl uspořádat myšlenky. "Nedávno mi řekl, že ovládá i myslozpyt," vypadlo z něho konečně. Ronův nechápavý pohled se bleskurychle změnil na naprosto udivený a zmatený a Hermiona vypadala, jako by ji Harry polil horkou vodou.
"Myslozpyt, co..." prskal Ron stále ještě nevěřícně, ale Hermiona mu skočila do řeči.
"Myslozpyt," oznámila, "to je něco jako pokročilejší fáze nitrozpytu. Můžeš znát myšlenky druhých, na co zrovna myslí," vysvětlila prostě.
"Takže mi vlastně kdokoliv, kdo tohle umí, může číst moje nápady," vyprskl Ron a tentokrát vypadal opravdu dopláleně. Harry se však i přesto musel zasmát jeho poznámce o tom, že by někdo četl Ronovi nápady. Ne, že by byl Ron nějak hloupý nebo příliž natvrdlý, ale opravdu byl asi příliš líný na to, aby sám něco vymyslel. Takové situace nastávali jen v případech, když ho něco opravdu zajímalo nebo bavilo, což zase nebylo tak často, ale přece jen to potom stálo za to.
"No, je zase pravdou, že myslozpyt ovládá jen strašlivě málo lidí," uklidňovala ho Hermiona, "mám takový dojem, že dokonce jen dva nebo tři," oznámila jim a očima klouzala směrem dolů, jako by tam něco hledala, Harry však ve skutečnosti věděl, že bloumá ve své paměti. Bylo až neskutečné, co všechno Hermiona věděla.
"Odkud to všechno víš?" zeptal se Ron přesně na to stejné, co zrovna v tu chvíli zajímalo zároveň i Harryho. Vypadalo to, že Hermionini rozsáhlé vědomosti Rona poněkud uklidnili. Vlastně se ještě nenašel problém, který by tato výborná studentka nemohla vyřešit nebo by si s ním nevěděla rady.
"Vyčetla jsem to z knihy Speciální dovednosti a kouzla, ale to je už dávno. Četla jsem to snad ještě ve třetím ročníku, byli tam i zápisky o těch několika zvěromázích, co jsou zapsáni zároveň i na ministerstvu kouzel," vysvětlila jim prostě.
"No výborně... a jeden z těch mála teď právě zjisťuje, co jsem měl k snídani," rozčiloval se Ron, který se znovu probral do reality.
"To si nemyslím," odporovala mu Hermiona s naprostým klidem, "umění myslozpytu je opravdu velmi složité a nikdo z těch, kdo jej ovládá nezvládne proniknout do mysli lidem, kteří jsou příliž daleko," vysvětlovala, ale Harry ji nenechal domluvit.
"Jak blízko musím být, aby Aberforth věděl, co si myslím?" vyhrkl a napjatě poslouchal, až skoro zapomněl dýchat.
"To nevím, ale mohli bychom se jít podívat do knihovny," oznámila jim Hermiona, čímž dala najevo konec jejich hledání. "Dnes ještě musím jít za Ginny a budeme si dělat soupis, u kterých kouzel začneme opakovat dříve," povzdychla si skoro unaveně, "a zítra bychom si měli trochu prostudovat teorii přemisťování, za dva dny začíná škola a kousíček na to bychom měli dělat zkoušky," připomněla jim a i když Harry neměl s přemisťováním snad jako jediný student zatím žádné problémy, cítil, jak ho polil chlad. Možná, že to měli na svědomí jeho zkoušky NKÚ, které byly opravdu velmi náročné. Zkoušky z přemisťování si vlastně představoval podobně, jen trochu menšího rozměru a s méně učitely.
"Myslel jsem si, že ty zkoušky přesunou," vyštěkl Ron poněkud nervózně, "vždyť se kromě Harryho nenašel nikdo, komu by se to podařilo," vypískl tísnivě.
"Nebuď blázen. Přemisťování se opravdu nedaří každému, ale nejspíš už profesorka McGonagallová počítá, že do těch zbývajících dvou dnů, bychom jej měli alespoň částečně zvládnout, než bude škola plná. Ví co dělá, Rone," uklidnovala ho, "nejsme první, kdo se učí kouzlo přemisťování," Harry však v jejím, na první pohled, naprosto klidném hlase, zachytil nejistotu a strach. Byl přesvědčený, že Hermiona pociťuje k těmto zkouškám i k výuce samotné velkou nedůvěru. A byl si jistý, že nebyla sama.
Vydali se směrem do Velkého sálu na večeři a Ron se duchapřítomně ohlížel a neustále nahlížel do každé boční chodby, kterou míjeli, kdyby Aberfortha přece jen uviděl. Harry už to tak nějak nechal běžet, ale přece jen, když stáli na schodech, které se právě přesouvali, využil toho, aby se po svém ztraceném učiteli ještě ohlédl. Hermiona to už vzdala nadobro; celou cestu Harrymu a Ronovi povídala o složitosti celého kouzla přemisťování. Když Harry letmo mrkl na Rona, všiml si, že je jeho kamarád celý rudý vzteky. A dobře věděl proč. Hermiona jim ani nemusela vyprávět, co všechno by se při tomto nevydařeném kousku mohlo stát, věděli to moc dobře oba. I když se Harrymu, k velkému úžasu všech, včetně profesorky McGonagallové, podařilo přemístit hned napoprvé na stanovenou značku, měl jisté obavy z toho, že by se mu to mohlo ošklivě vymknout z rukou a mohlo by se také stát, že se přemístí například jenom jeho hlava. Její obavy však nedávala najevo příliš dlouho, zjevně si totiž všimla Ronova nasupeného pohledu.
"A proč si vlastně myslíš, že se ti Aberforth schovává?" zeptala se Harryho. Tomu se ale změna téma tolik nezamlouvala. Nechtěl se o tom už bavit, ani s Ronem a s Hermionou už vůbec ne. Věděl dobře, co by s ní udělalo, kdyby jí popsal jeho sen, kde viděl oba dva své přátele umírat. Nejvíc ho trápilo, že už se mu jeho sny vyplnili vícekrát. Přál si strašně moc, aby to byla jen hloupá noční můra.
"No... to já nevím... " spustil váhavě, "... třeba se se mnou nechce už vidět, třeba se chystá k odchodu a ... " prásk!
Z chodby nalevo od nich se vyřítil Protiva. Harry, Ron a Hermiona se postavili pevně vedle sebe a s nachystanými hůlkami čekali, až po nich duch něco hodí. Prásk! Další váza upadla s hlasitým řinčením na zem a rozbila se na neuvěřitelné množství malých střípků. Protiva byl sotva patnáct metrů u nich. "Nééé," zaúpěl vystrašeně. Harry si s Ronem a Hermionou vyměňoval zmatené pohledy. Mezitím nad nimi Protiva proletěl, jako by tam ani vůbec nestáli a s dalším, skoro až prosebným, zaúpěním se hnal obrovskou rychlostí pryč. Když se po něm Harry otočil, už ho nestihl zahlédnout, šlo však poznat, kudy Protiva proletěl, jelikož za ním popadali všechny ozdobné předměty, které mu jakkoli stáli v cestě. A ještě dlouho potom slyšeli řinkot a hluk, jak se rozbíjeli další vázy a další obrazy.
"C-co to mělo znamenat," vykoktal ze sebe poněkud roztřesený Ron, ale ani Hermiona ani Harry mu nebyli schopni odpovědět.
"Tady jste," vykřikl jim za zády povědomí hlas a všichni tři sebou polekaně uškubli. "Všichni vás shání skoro po celé škole a vy si tu povídáte," Neville se zeširoka usmál, měl opravdu dobrou náladu a Harryho hned napadlo, že by tedy mohl v tuto chvíli unést to, co by mu Harry řekl a co sám dost dlouho nese.
"Proč nás hledají?" vypadlo nakonec z Harryho, který až skoro bolestně skřivil obličej. Zase mu to neřekl. Začínal mít pocit, jako by mu každé oddalování zasazovalo hluboké rány někam hluboko do jeho srdce.
"Vlastně úplně nejvíc hledají tebe," pokýval hlavou, "a vy jste skoro pořád všichni pohromadě," zubil se dál, jako by právě přišel na něco výjimečného. "Jedná se o Brumbálovu armádu," pronesl vzrušeně, když si Harry, Ron a Hermiona vyměňovali zmatené a nechápavé pohledy. Harry sebou škubnul, jako by to na něho Neville zařval, při tom to vyslovil naprosto v pohodě. Nechápal, jaký význam by teď mohla mít Brumbálova armáda a tak trochu se i bál. Věděl dobře, že budou mít letos výbornou učitelku a nedokázal si představit, co by bylo, kdyby se Tonksová dozvěděla, že se ostatní mimo její hodiny učí od Harryho. Snažil se představit si její výraz, když by se dozvěděla o tom, že Brumbálova armáda je stále ještě aktivní. Určitě by se snažila ve svém bledém obličeji vykouzlit co nejlepší pochvalný úsměv a k tomu všemu by ho ještě povzbuzovala, ale Harry si byl téměř stoprocentně jistý, že by jí to naprosto zlomilo. On sám se jí bude snažit co nejvíce podpořit, protože je nanejvíš jasné, že začátky nejsou zrovna jednoduché, což dobře věděl už když se jeho přítel Hagrid stal učitelem péče o kouzelné tvory, a kdyby teď ještě k tomu vedl Brumbálovu armádu, Tonksová by to nejspíš nevzala jako přílišnou důvěru.
"Co je s ní?" vychrlila ze sebe Hermiona, dřív než se Harry stihl vzpamatovat. Letmo pohlédl na Rona, který vypadal jako omámený. Dokonce i Nevilla očividně naprosto zmátlo a tak trochu i vyděsilo jejich zvláštní chování. Opravdu to totiž vypadalo, jako by se Harry, Ron a Hermiona štítili jen toho názvu, což zjevně nechápal, protože to byla právě Hermiona, kdo ten nápad s vytvořením takového spolku vymyslel a Harry, kdo byl jejich vůdcem.
"No... já... " Neville byl z jejich pohledů naprosto zmatený, "nechtěli by jste jít třeba dolů, k Velkému sálu?" zeptal se opatrně, jako by je mohl podráždit a vyprovokovat k boji. Všichni se mlčky, bez jakéhokoliv slova nebo alespoň pokývání hlavou, vydali za svým spolužákem. Harry si celou cestu připadal, jako by byl odsouzen a nyní kráčel za svým katem na popravu, která se nedá nijak oddálit ani zrušit. Koutkem oka zpozoroval Rona, který se tvářil stejně zařezaně jako on. Hermiona si zadumaně prohlížela svůj rukáv hábitu, jako by na něm bylo něco zvláštního. Harry věděl, že se snaží, stejně tak jako on, přijít na způsob, jak lehce a jemně oznámit všem příslušníkům Brumbálovi armády, že tohoto spolku již není zapotřebí. Sám ani nevěděl proč se tím tak zatěžoval. Možná proto, že vlastně nemohl tak nějak říct, že se normálně vídávají s jejich nastávající profesorkou na poradách Fénixova řádu a zároveň všichni tři si byli vědomi, že každý člen Brumbálovi armády se opravdu velmi zlepšil a opravdu všichni měli zájem se učit dál. Vzniklo tam nějaké pouto, kdy si v různých situacích společně pomáhali a Harry, Ron nebo Hermiona jdou nyní oznámit, že je konec. Harry měl pocit, že má žaludek jako z kamene. I ostatním muselo být přeci jasné, že je nanejvíš pravděpodobné, že dostanou nového učitele obrany proti černé magii, který může být opravdu dobrý.
Když scházeli ze schodů, pod nimi už stáli v těsném hloučku ostatní. Harry je letmo sjel pohledem a uvědomil si, že tam jsou úplně všichni, kromě Cho a Marietty. Za to se ovšem mezi nimi objevilo spoustu dalších tváří, zřejmně nových členů. Ze dveří zprava k nim ještě rychle přicházel Dean a když spatřil Harryho, Hermionu a Rona, vesele se usmál. To Harryho poněkud rozmrzelo.
"Vás není vůbec snadné najít," zazubil se na ně místo pozdravu a Harry jen něco nejasně zamumlal, sám nevěděl, co. Raději se moc nepouštěl do rozsáhlejšího hovoru, nechtěl se do Deana nějak pouštět, ten se choval, jako by se vlastně nic nestalo.
"No... tak jsem taky," vydechla Cho, která právě doběhla a bavila se s plavovlasou dívkou, která byla o hlavu menší než její kamarádka. "Myslela jsem, že jste na mě zapomněli," otočila se směrem k Harrymu, i když dobře věděl, že nemluví přímo na něho, a usmála se tím svým svatouškovským a dokonale milým úsměvem, "že je sraz tady, to mi řekla rychle Liza," vysvětlovala, jako by to někoho zajímalo. Když se Harry otočil, stihl ještě zachytit Seamusův obdivný pohled, jako kdyby Cho zvládla nějaký nanejvíš obtížný úkol. Ještě naposledy šlehl ostrým pohledem po Cho, ta se však netvářila nijak roztržitě ani nervózně, když se bavila v jeho přítomnosti, jako tam nahoře u dívčích záchodků; trochu ho překvapilo, jak moc pohrdavě se na Cho zašklebil, ale jinak si jí už dál nevšímal.
"Proč jsme vlastně tady?" vyprskl na Deana poněkud otráveně, jako by po něm jeho spolužák chtěl bůhvíco. Ten byl ale naprosto klidný a tak nějak se tvářil, jako kdyby byl na Harryho rozmrzelou náladu připravený. To Harryho dopálilo ještě víc. Zatím však mlčel.
"Přece kvůli Brumbálově armádě," vysvětlil mu klidně Dean.
"Té už nebude potřeba," prskl ze sebe Harry a chystal se k odchodu. Kdosi ho však zachytil za hábit. Harry byl v ten moment schopný se otočit a dotyčného praštit, naštěstí se však dříve ozval Hermionin překvapený hlas.
"Harry, nechceš si poslechnout, co ti chce Dean říct?" konečně pustila Harryho hábit. Ten se otočil zpátky, nevšímaje si překvapených a zaražených pohledů ostatních, pozoroval nasupeně Deana.
"Potřebovali bychom od tebe pomoc," zpustil prosebně a ostatní horečně přikyvovali, jako kdyby si chtěli pojistit, aby zde Harry ještě okamžik zůstal a vyslechl si celou prosbu. Ten však dále nepromluvil a Harry si v duchu řekl, že to nebude on, kdo promluví a proto nastalo dlouhé ticho, ve kterém všichni kroužili zvědavými a napjatými pohledy z Harryho na Deana a Harry šlehal rozvztekaným pohledem na všechny ostatní.
"No ale jakou pomoc máte na mysli?" Ron konečně zlomil veškeré napjetí tím, že promluvil a rozproudil hovor.
"Všichni co jsou tady, vlastně všechny šesté ročníky mají problém s přemisťováním," objasňoval Dean a v Harrym hrklo. Ano, je pravda, že on jediný se zatím dokázal přemístit na cílovou značku a to hned napoprvé, ale nebyl to zrovna Dean, který jako první pochyboval o tom, že to měl Harry nacvičeno předem? Dean jako by mu četl myšlenky.
"Chtěl jsem se ti jen omluvit," spustil pomalu a jak po něm Harry šlehl tvrdým nepřístupným pohledem, sklopil oči dolů. "Nevím, jak jsem tě mohl obvinit z toho, že by ses přemisťoval už někdy dřív," vysvětloval, ale Harry na něho hleděl pořád stejně chladně a na Deanovu omluvu nic neodpověděl, což jeho spolužáka viditelně nepovzbudilo. Harrymu to bylo jedno. Nikdo z nich ho přeci nemůže obvinit jen tak z čehokoli. Rozmrzele projel očima zbylé žáky; někteří zjevně nechápali to, co Dean Harrymu říkal, ale přesto stáli napjatě a v jakémsi očekávání, že Harry konečně něco pronese, když už Dean konečně domluvil, upírali oči jen na Harryho. Ten se v sobě snažil udržet svůj vztek, ale i zloba z něj opadávala a tak začínal být nervózní, jak tak na sobě cítil zabodané všechny ty pohledy plné očekávání.
"A kde chcete cvičit," vyhrkl na Deana vítězoslavně, "to jako zajdete za McGonagallovou a zeptáte se jí, jestli by vám znovu nechala označit to místo, kde jsme cvičili, že jste ji prostě vyměnili za Harryho?" zašklebil se rozčílením.
"Ne ne," ujišťoval ho rychle Dean a povyšel si trochu vpřed k Harrymu, jako by mu chtěl jaho spolužák někam utéct, "nechceme tebe místo McGonagallové," opravil ho a Harry na něho pobaveně hleděl, "chceme si jen pořádně prozkoušet a získat tak více cviku a času," vysvětlil prostě.
"Ta dvouhodinovka vám nestačí?" vyhrkl pohoršeně Ron a když po něm Harry šlehnul pohledem, měl co dělat, aby se nerozesmál, jak tak pozoroval jeho naprosto vyděšený pohled.
"No je to docela málo," vložil se do toho Seamus, když už Dean nemohl samou únavou ze složitého vysvětlování pořádně mluvit. To Harryho znovu podráždilo. Dean něměl důvod být unavený, neprožil to, co Harry. "Byli by jsme rádi, kdyby jsi nás hlídal, stejně jako profesorka," dodal prosebně Seamus.
"Vy ani nevíte, jak strašně je to nebezpečné?" vpustila se do hovoru Hermiona. "Nepamatujete si, co se psalo v knize? Přemisťování se vám může opravdu velmi škaredě vymknout z rukou. Mohlo by se stát, že se přemístí jen část vašeho těla nebo že se přemístíte jinam," domlouvala jim.
"Hermiono, při přemisťování v Bradavicích se nemůžeš přemístit jinam," opravil ji Ron, celý nadšený z toho, že konečně mohl opravit docela neomylnou Hermionu, která téměř nic nezapomíná.
"A kde se tedy chcete přemisťovat?" vyhrkla, jako by si právě vzpomněla, ale Harrymu tato otázka vlastně proudila hlavou už docela dlouhou chvíli.
"Co třeba tam, kde loni," navrhl znovu Dean, ale spíš už, jako by to oznamoval, "Komnatě nejvyšší potřeby."
"Jistě," vyhrkla Hermiona nadšeně, "to by mělo jít, ne?" Na to jí Dean se Seamusem přikývli. Harry ale, jako by je ani neposlouchal, klouzal očima z jednoho člena na druhého. Bylo tam opravdu spousta nových tváří, všichni z letošního šestého ročníku. Harryho trochu mátlo, že se nikdo z nich nezapojuje do rozhovoru. Prostě jen stáli a v jakémsi tichém očekávání a napjetí mlčky pozorovali rozhovor.
"A proč bys nemohl ostatní učit přemisťování?" vyhrkla na něho naprosto rozčílená Hermiona, když se konečně zastavili před obrazem Buclaté dámy.
"Protože si myslí, jak z toho nejsem nadšený," vyprskl Harry, "klidně si mě tady obviňují a nic neví. Nikdo nemá ani ponětí, co se stalo tenkrát ke konci školního roku, nikdo neví, že nejsem hadoušem jen tak pro legraci a neví ani, že Sírius byl nevinný," řval a při vyslovení kmotrova jména si všimnul, jak Hermiona sklonila obličej a pozorovala teď nějaký neviditelný obrázek na studené kamenné zemi.
"Cítil by ses líp, kdyby to všechno věděli?" ozvala se najednou po delší odmlce a hlas se jí třásl.
"Co kdyby věděli?" zeptal se jí už o něco klidněji.
"No, co všechno se stalo tenkrát na oboru záhad, nebo že ty mudly zabil vlastně jeden původně mrtvý kouzelník, který měl padnout právě Síriusovou rukou nebo, že jsi... jsi hadouš, protože to přešlo z... z Voldemorta na... na tebe," vypadalo to, že se každým okamžikem rozbrečí a Harrymu té hádky bylo líto.
"Jestli si chceš brát k srdci cizí názory lidí, kteří nevědí vůbec nic a pomalu tě neznají, tak jak chceš," zašeptala Hermiona. "Nesmíš si nic dělat z toho, že tě obviňují," radila mu.
"A když něco potřebují, tak se ozvou!" vkztekal se Harry dál, ale tentokrát nepoznával sám sebe. Naprosto nechápal, co to z něho vypadlo a jak se to vůbec mohlo stát. Vždycky každému pomáhal a najednou řekne tohle. Projela jím vlna obrovského vzteku, jakou už dlouho nezažil. Nejraději by se otočil k Hermioně zády a odešel někam hodně daleko. Nejraději by se už neukázal.
Jeho nejlepší kamarádka mu nic neřekla, otočila se k němu zády, Harry ještě zahlédl jak se jí zatřpytily slzy v koutcích očí, a odešla. Správně tušil, že bude následovat pláč, ale užíralo ho, že to je kvůli němu.
"Já... " spustil rychle, ale doopravdy nevěděl, co má říct. "... nechtěl jsem... nemyslel jsem to tak," omluvně pokrčil rameny směrem na zaraženého Rona.
"No... Harry, je to jen na tobě," zamumlal, jako by mluvil z nějakého snu. "Víš, asi máš pravdu, že si na tebě vzpomenou jak je potřeba... "
"Rone!!!" okřikla ho pohoršeně Hermiona, "jak tohle můžeš říct?" vztekala se.
"... ale je pravda, že nikdo jiný tohle nesvede," pokračoval Ron, jako by ho Hermiona ani nepřerušila. "Harry, já jsem tě o to původně chtěl také požádat... " Harry začínal mít pocit, že se mu zpomaluje tep a srdce mu pomalu přestává být, "... opravdu bych byl rád, kdybys nás učil," ujišťoval jako by sám sebe. "Já vím, Hermiono, že by jsme ty testy z přemisťování složili všichni sami, ale chápej... je to jistější," otočil se k ní, jako by namítla plno důvodů, proč by se do toho Harry neměl pouštět.
"Asi máš pravdu," přikývla mu, což vyvedlo z míry i Harryho. Měl pocit, že mu stále více bušící srdce už každým okamžikem praskne. Připadalo mu, že se všichni kolem zbláznili.
"Já... " vykoktal ze sebe pomalu, vlastně ani nevěděl, co chce Hermioně a Ronovi říct. Ti však napjatě poslouchali. "... asi máte pravdu," připustil konečně a pozoroval, jak se Ron vítězoslavně pousmál a Hermiona si nadšeně vypískla. Už nemohl nijak couvnout. Bylo mu jasné, že pokud by řekl srozumitelné "ne", může se z toho vykroutit, ale všechno ostatní znamená souhlas.
Harry nechápal, jak ze sebe mohl vydat taková slova. Když odcházel dříve od večeře, nedbaje Hermioniných proseb a přemlouvání, ať sní alespoň něco, že do sebe nedostal od oběda jediného sousta, nešel rovnou do společenské místnosti a do postele, jak oznámil všem přísedícím u stolu, ale do poslední chvíle pokračoval v chůzi až do podkroví. Vlastně se mu ještě nechtělo spát, jenom se chtěl vyhnout Deanovu, Seamusovu, Nevillovu a spoustě dalších napjatých a zkoumavých pohledů plných očekávání. A teď bylo dokonce do Brumbálovi armády zasvěceno snad dvakrát tolik lidí, kteří se za ním každou chvílí otáčeli, jako by Harry měl zčistajasna vykřiknout své rozhodnutí. Přemýšlel o tom, co mu řekla Hermiona a musel uznat, že měla pravdu. Doopravdy si nepřál, aby všichni ostatní věděli, co se stalo na oboru záhad. Nesnášel ty jejich lítostivé pohledy plné srozumnění, i když málokdo z jeho spolužáků vědí, snad kromě Lenky nebo tak trochu i Nevilla, jaké to je, někoho ztratit.
Ani nevěděl, jak dlouho v holubníku byl a pozoroval školní pozemky, nad kterými se začalo smrákat. Byla už naprostá tma a venku se schylovalo k obrovské bouřce. Harry si uvědomil, že jediné, co ho odrazovalo ujmout se další výuky Brumbálovi armády bylo vědomí, co by na to řekla Tonksová. Když ale zjistil, že se jí toto netýká, usoudil, že se pokusí svým kamarádům pomoci. Důvodem, proč se snažil vzpírat myšlence učit ostatní přemisťování, byl vlastně Dean. Harry vůči němu cítil pořád zlost. Připadal si opravdu dotčeně, i když na něco takového by měl být už zvyklý, přesto nečekal, že po takovém otřesu, jako byla Síriusova smrt, by se ještě měl s někým dohadovat. Přejela jím lítost a zlost - zlost sama na sebe z jeho nic nedělání, když Sírius umíral. Pořád si tak nějak bral na svědomí jeho smrt a v těch nejtemnějších hodinách, v nejtemějších večerech, když se den po dni probouzel celý roztřesený a rozbolavělý na sebe cítil obrovskou zlobu, která nepolevovala. Je pravdou, že sen o Síriusovi pomalu vystřídal ten zvláštní, Harryho však děsil o mnoho víc. Viděl tam strašlivé věci a bál se, že by se něco mohlo stát jeho přátelům.
Rozpršelo se. Hned na to se na obloze mihli dlouhé blesky, které osvětlili celý sovinec a s obrovským zahřměním a rachotem zase zmizely. Harry se tedy vydal zpátky, byl už unavený. Ve společenské místnosti už nikdo nebyl. Harry si ještě naokamžik sednul do křesla a pozoroval oheň v krbu, jak jeho plameny olizují stěny krbu. Vzpomínal, jak tu několikrát mluvil se svým kmotrem a tiše si povzdechl. Kdyby tu tak Sírius byl, aby se mu mohl Harry svěřit. Měl toho tolik na srdci, ale nedokázal vlastně nic. Nemohl Nevillovi stále ještě říct o věštbě ani Hermioně a Ronovi o jeho snu. Jeho pohled sklouznul po hodinách a Harry zjistil, že je už po jedné. Naprosto ztratil pojem o čase. Nechápal, kde po celou tu dobu byl a nakonec si šel také lehnout. Chvíli seděl na své posteli a napjatě poslouchal Ronovo spokojené oddychování. Pak si snažil pročistit mysl a nakonec usnul bez jakýchkoli myšlenek. Přesto všechno, že se nyní mohl ubránit jakémukoliv nepěknému snu, který by proti němu Voldemort mohl použít, se neubránil snu jinému, který ho začínal děsit.
Na příští den hned po snídani šli Harry, Ron a Hermiona do knihovny, aby našli nějaké informace o myslozpytu. Harry se s Hermionou bavil naprosto normálně, ale jeho nejlepší kamarádka mu připadala poněkud zaražená. Zato Ron měl dnes víbornou náladu.
PŘEDĚLAT TO PODLE ORIGINÁLU.... HERMIONA ŘEKNE RONOVI "ZÍTRA VEČER".... "Přijdou až večer," ujišťovala Hermiona Rona, jako by mu četla myšlenky, ten byl totiž veselý, ale přesto nic o nějakém večerním příchodu neřekl.
"Kdo přijde?" nechápal Harry.
"Harry, dnes začíná školní rok," připomínal mu Ron pohoršeně a nechápavě kroutil hlavou, jak jen na takovou věc mohl Harry zapomenout. Měl pravdu. Harrymu to úplně vypadlo z hlavy. V poslední době se mu všechno, včetně času, tak nějak míchalo dohromady.
"Budeme muset svolat prefekty a oznámit jim nové heslo pro vstup do společenské místnosti a ještě jim budeme muset říct, co všechno mají prvákům vysvětlit," spustila zamyšleně Hermiona a tvářila se opravdu ustaraně. Ron se jen pobaveně zašklebil, ani Harry nechápal, proč by si s tím měl dělat takové starosti, jako Hermiona. Bylo totiž pravdou, že primusové za všechno zodpovídají, ale kromě pořádné organizace to zase není tak složité, stejně, jako u prefektů. Povinnosti jsou mezi prefekty a primuse uspořádány rovnoměrně.
Harry s Ronem se docela divili, že bylo v knihovně tolik žáků. Pak ale zjistili, že většina z nich si půjčují knížky s nejrůznějšíma radama, jak se lépe připravit na přemisťování a jak ho co nejrychleji zvládnout. Tomu se nedivili. Hermiona šla okamžitě k části, kde měli být uloženy knihy týkající se zvláštních kouzel navíc. Kdysi by možná Harryho překvapilo, jak rychle se Hermiona dokáže ve školní knihovně orientovat, ale na to už byl až příliž zvyklý. Hermiona okamžitě hmátla někde doprostřed té nejvrchnější řady aniž by si vůbec přečetla její nápis a vytáhla ven knížku Speciální dovednosti a kouzla.
"Nedávno jsem si ještě pročítala jednu encyklopedii, kde byla nitrobrana a všechna její odvětví, ale myslozpyt tam byl popsán jen všeobecně," vysvětlovala Hermiona.
"Hlavně mi řekni, jak daleko se musím držet od každého kdo ten myslozpyt ovládá," vyzval ji poněkud rozmrzele Ron, když si sedali ke stolu a Hermiona otevřela knihu.
"Tady to je," vyhrkla Hermiona nevšímaje si Ronovi rozhozené nálady, "moc toho tedy není, ale je tu hlavně to, co potřebujeme vědět," oznámila jim. Harry si k ní napjatě poposedl, aby viděl, co se v knize píše.
"Umění myslozpytu mohou ovládat jen ti, kdo plně zvládají jak nitrozpyt tak i nitrobranu," předčítala Hermiona, protože Ron seděl naproti jim, koukal se někam za ně do prázdna a mlčky naslouchal. "Jeho učení je velmi složitý proces a není jednoduché se této magii naučit."
"No a je tam něco o tom rozsahu?" vyprskl nedočkavě Ron a kmihl očima do knihy. Hermiona přestala číst a chvíli přejížděla prstem několik řádek a četla si v duchu. Harry se k ní natahoval víc, chtěl vědět o nitrozpytu více. Pak si uvědomil, že si vlastně předčítá jména kouzelníků, kteří myslozpyt ovládají, byl mezi nimi i Aberforth, ale i tak tam jmen bylo pomálu.
"Tady je to!" vyhrkla Hermiona tak hlasitě, až sebou Harry s Ronem nepříjemně trhli, Hermiona si toho však nevšímala a vzrušeně pokračovala ve čtení. "Nikdo, kdo myslozpyt ovládá, nemůže pozorovat myšlenky člověka, kterého nevidí... "
"Co to znamená?" ptal se nechápavě Ron, ale Harry jen pokrčil rameny.
"Podle mého," vložila se do toho znovu Hermiona a odstrčila od sebe knihu, "ten, kdo umí myslozpyt musí daného člověka, jehož myšlenky chce znát, vidět a sledovat,vidět, aby mu je mohl předvídat a tak," mínila Hermiona.
"Jistě," zaradoval se Ron, "takže když budeme Aberforthovi z dohledu, nemůže vědět, co si myslím," opakoval si pro sebe stručněji.
"Mluvíte o něm, jako by byl nějaký lump, který je nebezpečný," poznamenal poněkud dotčeně Harry. Nechtěl se tímto tónem bavit o člověku, který ho naučil nitrobranu a byl mu oporou i v přemisťování.
"Ne Harry, to jsme nechtěli," ubezpečovala ho Hermiona, ale Ron se tvářil lhostejně. Zřejmě byl rád, co se právě dozvěděl a to mu stačilo.
"Díky němu umím přemisťování," dodal podrážděně Harry, čímž si samozřejmě zjískal jak Hermionin, tak i Ronův překvapený a posléze šťastný výraz.
"Takže je to pravda," ptal se opatrně Ron, "učil jsi se přemisťování už někdy předtím? Harry proč jsi nám to neřekl, mohl jsem jít také," rozčiloval se.
"To ne, Rone, myslím jako, že mi vysvětlil, jak je nitrobrana podobná přemisťování," vysvětloval Harry a pozoroval při tom, jak se Ronův nadšený výraz pomalu vytrácí. Hermiona si viditelně oddechla, asi protože byla ráda, že se Dean doopravdy mýlil.
"Harry myslíš si, že kdybych se taky naučil nitrobranu, zvládl bych i přemisťování?" nevzdával se Ron, ale Hermiona ho zarazila.
"To těžko Rone, vzpomeň si, jak dlouho Harrymu trvalo, než se nitrobranu naučil," poznamenala. Harry už se jí ani nesnažil odporovat, že to bylo i Snapem, který nemohl překonat nenávist vůči Harrymu - ta byla však vzájemná.
Ron se tvářil opravdu sklesle.
"Asi... " spustil nejistě Harry, stále se dívajíc na Ronův pobledlý obličej, "... asi by jsme měli svolat Brumbálovu armádu... " při těch slovech sebou Hermiona trhla a s nadlickou silou zavřela knihu až to zadunělo celou knihovnou. Ronovi se zajiskřilo v očích a jelikož bylo v knihovně docela dost žáků a Harry kvůli nim mluvil co nejtišeji, oba jeho kamarádi se k němu naklonili blíž, aby jim neuniklo jediné jeho slůvko.
"Harry, opravdu chceš... " zeptala se Hermiona a hlas se jí rozechvěl nadšením.
"Ano," přikývl.
"Výborně Harry," vypískl Ron, "já věděl, že nás v tom jen tak nenecháš," radoval se jako malé dítě.
"Zvládli byste to určitě sami, Rone," ujišťoval ho Harry. Cítil, jak se na něho díky Ronovu výkřiku svalilo mnoho pohledů okolo nich, ale snažil se dělat, že je nevidí.
"To je pravda, ale ti co to dělali před námi na tom byli lépe," ohrazoval se Ron, "zkoušky totiž skládali na konci páťáku a to je dost rozlišné," vysvětloval mudrcky a Harry se mu musel zasmát. I Hermiona byla veselejší - to ho potěšilo.
"Zítra začíná oficiálně škola," brebtala si spíš pro sebe, když šli na dvouhodinovku přemisťování, "dám ještě teď, po přemisťování, nějaké instrukce ostatním," přemítala si nahlas, "mohli bychom se setkat tak ve středu, záleží hlavně na rozvrhu, abychom nebyli moc utahaní, přemisťování vyžaduje moc soustředění," zakončila svoji samomluvu.
Harry byl opravdu upřímě rád, že se takto rozhodl. Tato dvouhodinovka snad byla nejhorší nejen z těch hodin, které tu zažili, ale snad i v celé historii školy. Byla to naprostá katastrofa. Levandule se tentokrát přemístila blíž k cílové značce, avšak vzhůru nohama, takže když dopadla s obrovským zaduněním hlavou na zem, hodnou chvíli se ještě nehýbala a i profesorka McGonagallová se tvářila ustaraně, když ji odváděla na ošetřovnu.
Hodina však pokračovala dál. Všichni moc dobře věděli, že kvůli tomu, jak málo mají času před zkouškami.
