Když se Harry probudil, bylo už zase ráno. Tentokrát měl v sobě pocit úlevy. Nejenže se mu vyjímečně nezdál žádný sen, ale rameno téměř vůbec necítil. Podíval se směrem k Ronově posteli a zjistil, že ještě spí. Pomalu se posadil a prohrábl si rukou vlasy. Nasadil si brýle a ospale zívl. Dnes se cítil mnohem lépe. Úzkost v břichu někam ustoupila. Zvedl se a chystal se ke dveřím. "Dobré ráno," prohodil ospale Ron, který se mezitím vzbudil a začal se nemotorně drápat z postele. "Dobré ráno," usmál se na něho Harry. "Co včerejší porada?" "Ale, nic moc," pohodil rameny Ron, který už stál na nohách a začal něco hledat ve svém kufru. "Mamka mi zase zabavila další ultradlouhé uši," posteskl si. "Pořád se snažíš poslouchat tajné porady?" Smál se Harry. "Jo, ale já to nevzdám - mám spolehlivý zdroj," ušklíbl se. "A co George a Fred?" Harry si vzpomněl na Ronovy dva bratry, kteří podnikli loni ve škole husarský kousek při útěku ze školy, když tam byla na okamžik ředitelkou Umbridgeová. "Mají se skvěle," poznamenal. "Na tom svým obchodě se srandičkama vydělávají majland. Možná dokonce víc než táta. Mamka je sice trochu nešťastná, že si nevydělávají pořádnou prací, ale jinak si celkem zvyká. Vlastně je ráda, že ti dva si tak dobře vedou a dělají to, co je baví. Akorát jeden čas je chtěla přinutit, aby dodělali školu. Jo Harry, moc tě zdraví. Však se ještě potkáme. Chtěli tě ještě vidět než odjedeme do Bradavic." "Odjedeme?" "No, co jiného jsi myslel? Snad tam nechceš jet sám?" Divil se Ron. "Ne... to já jen - to je paráda," pokračoval udiveně Harry. "A nevíš, co tam budeme dělat?" "To je právě to, co nevím," zamračil se. "Chvíli mi trvalo než jsem vyběhnul nahoru pro nové uši.
Naštěstí mamka nezačarovala dveře, takže jsem zaslechl alespoň něco-Brumbál..." "Brumbál byl tady!" Harry pocítil uklidnění. Ostatně vždycky, když byl v blízkosti ředitele školy, cítil se u něho v bezpečí. "Jo. A tos měl vidět jak se rozčiloval." Chytil se toho Ron. "Takhle nasupeného jsem ho ještě nezažil. Musel jsem poodstoupit od dveří, protože jinak bych ohluchl. Divím se, že tě to nevzbudilo. Spal jsi jako zabitý. A když k tobě přišel nahoru..." "On byl tady nahoře!" Harry začínal být naštvaný. Brumbál byl v jeho pokoji a on to prospal. Chtěl s ním mluvit. Zjistit, jestli se na něho nezlobí. Chtěl zjistit něco nového o Voldemortovi. "Byl," Ron si všiml Harryho zlostného pohledu, který si nemohl vysvětlit. "A co říkal - musel přece něco říct!" "No... moc toho neřekl," Ron teď odpovídal opatrně a ztlumil hlas. "Jen se na tebe dlouho díval, potom položil na stůl nějakou krabičku s mastí a beze slova odešel." Harry se podíval na stůl, kde ležela červená krabička. Vzal ji a otevřel. Byla v ní nažloutlá mast s nasládlou jemnou vůní. Pak se otočil k Ronovi, který si ho vyděšeně prohlížel. "Myslím, že Brumbál už mi taky nevěří," pronesl sklesle. "Co to povídáš?" Vyjel na něho Ron. "To jsi měl slyšet včera. Myslel jsem, že tam exploduje vzteky, když se hulákal po nějakých členech, že tě dostatečně nehlídali." To Harryho moc nepotěšilo. Nechtěl, aby ho pořád někdo hlídal. On měl bojovat proti Voldemortovi, proč by ho měli před ním schovávat? Co by dělali, kdyby se ukázal? Skočili by mu do rány? To se mu vůbec nelíbilo. Nechtěl, aby kvůli němu někdo zemřel - jako Sírius. "A co říkal?" Zeptal se spíš, aby tu jen tak nestáli a on nemusel myslet na kmotra. "Mluvil o nedostatku hlídek a tak." Ron byl už viditelně klidnější, když se Harry opět uklidnil. "No a taky o tom Wultorfovi." "No a?" Harry na Rona zvědavě pohlédl. "No a to zrovna nevím," dopověděl zklamaně Ron.
Do pokoje vrazila paní Weasleyová. "Ach, Harry, ty už jsi vzhůru - to jsem ráda. Chceš se nasnídat tady nahoře?" Zeptala se starostlivě. "Ne - mě už je dobře." "Určitě? Takové zranění není jen tak." "A co je to ten Wultorf," nečekaně vyprskl Harry a paní Weasleyová pobledla. "Harry, to... víš... nejsem ta pravá, co by ti to měla říct." "Jo, to mi říká každý," zavrčel nevrle. Paní Weasleyová ale vypadala, že má slzy na krajíčku. Ron se to snažil zachránit. "Už můžeme jít na snídani?" "Ano," zajíkla se a rychle vyšla z pokoje. Harry s Ronem se na sebe vyděšeně podívali. Harry byl teď rozčilený sám na sebe. Bylo mu Ronovy mamky líto. Určitě není jediný, kdo má plno starostí. Ron ho však popadl za ruku a vyšli z pokoje. "Co je vlastně s Hermionou?" Ptal se Harry, když scházeli po schodech. Nechtěl se bavit o tom co se stalo před chvílí. "Za okamžik tu má být. Brumbál pro ni dal okamžitě poslat. Moc by mě zajímalo, co má v plánu." Poznamenal. "Mě taky. Paní Figgová mě jen řekla, že je to bude asi kvůli mé bezpečnosti," pronesl bezvýznamně." "Kdo?" Ron se na schodech zastavil zvědavě se na Harryho zadíval.
"Paní Figgová - přece ta potrhlá milovnice koček - ona je totiž moták." "Harry,"Ron ztlumil hlas a smutně se mu díval do očí. "Já... já - nevím to jistě, ale... myslím... teda... jestli jsem dobře slyšel, tak... .o ní Brumbál taky mluvil." Harry si zkoumavě prohlížel roztřeseného Rona. "No a co říkal." "Že je mrtvá." Vydechl - viditelně byl rád, že to z něho tak vypadlo - a nespouštěl z Harryho oči. Čekal, co udělá. Harrymu se zastavilo srdce. Všechno se s ním zatočilo. Další. Někdo, kdo kvůli mně musel zemřít. Znovu se ho zmocnila úzkost. Zem se pod ním otřásla a on se začal kácet ze strany na stranu. "Harry! Je ti dobře?" Ron mu pomohl posadit se. "To nemůže být pravda - to není pravda!" přemítal jako by sám pro sebe. "Vždyť je to nedávno, co jsem s ní mluvil." "Harry, je dost pravděpodobné, že jsem se zmýlil," zbytečně se ho snažil uklidnit, ale ten se jenom otupěle díval do příjímacího salónu. Nebyl ani tak zhroucený, jako naštvaný. Mlčeli dlouho, ale nakonec se Harry bez jediného slova zvednul a sešel dolů do kuchyně následován Ronem, který teď byl rozmrzelý sám na sebe, že Harryho takto musel rozrušit. "Dobré ráno, Harry!" Tonksová měla dnes kaštanově hnědé rovné vlasy po ramena. Už se na něho vesele zubila, nebyla jako včera. Dnes ráno byla zbavená starostí, které si předešlý večer na sebe vzala. Mundungus tu nebyl. "Á, dobré ráno, Harry - to jsem rád, že ses u nás objevil," pan Weasley se zvednul, aby Harryho poplácal po zdravém rameni. Ten jen zahuhlal pozdrav a sedl si naproti Ginny, která do sebe teď cpala jeden toast za druhým. Ron si sedl vedle něho a přitáhl si máslový ležák. Za celou tu dobu Harry nepromluvil. Tonksová se vesele bavila s paní Weasleyovou, Ginny s Ronem se přetahovali o poslední talíř s toasty a pan Weasley se pomalu chystal k odchodu do práce.
"Co se děje nového na ministerstvu?" vyhrkl na něho rychle svoji otázku, když se pan Weasley zvedal ze židle. Věděl sice něco od Rona, ale měl tušení, že by se měl přeptat na něco víc. Všichni střídavě klouzali pohledem z Harryho na pana Weasleyho a čekali. "Už jsem se bál, že se nezeptáš - dáváš si pěkně na čas," usmál se vesele, zase se posadil a přitáhl si ještě jeden máslový ležák, jako by se chystal na dlouhý proslov. "Od té doby, co se nepřítel dostal na konci roku na ministerstvo a potvrdil tvoji a Brumbálovu pravdu ostatním, kteří tomu nechtěli věřit, je teď celé ministerstvo zmobilizováno," vysvětloval a všichni už na něho upírali zrak. "Teď je téměř polovina oborů zaměřena na hledání Ty-víš-koho a snaží se mu zabránit v jeho útocích. Abych pravdu řekl, Kornelius Popletal je z toho na mrtvici. Nemá vůbec ponětí, co má dělat. Naštěstí dost lidí si přeje, aby se toho ujal profesor Brumbál - ten být ale ministerským předsedou nechce, takže alespoň Popletalovi dává rady." "Ale proč nechce být předsedou?" "To je moc složité, Harry. Víš je toho víc. Je sice jeden z největších kouzelníků na světě, ale nemůže být na několika místech najednou. Teď bude muset pobývat více ve škole, ale zároveň musí vést a organizovat Řád." "A teď... před pár dny - bylo ve správách, že zabili někoho poblíž Londýna," začal Harry, ale úsměv pana Wealeyho ho zastavil. "Ne, Harry, to nebyl nikdo od nás," přerušil ho, "víš - v mudlovských zprávách toho moc nepochytíš." "P-paní Figgová - co je s ní?" To byla doopravdy otázka, na kterou se chtěl Harry zeptat. Paní Weasleyová a Tonksová sebou škubli a pan Weasley smutně zkřivil obličej. "Víš, Harry," začal pomalu, jako by si rozmýšlel slova. "Ona - ona... prostě se nedokázala ubránit," poslední dvě slova pronesl velmi potichu, ale v kuchyni, kde teď zavládlo naprosté ticho se jeho slova odrážela od stěn hlasitě, jako by to pan Weasley zakřičel. "To by stačilo, Arture, musíš do práce," první se probrala paní Weasleyová. "Molly, víš moc dobře, že Brumbál nařídil sdělit Harrymu jakékoli zprávy bude chtít, kromě plánů na poradách Řádu," jeho hlas byl nadměrně klidný, ale přesto manželku rozčílil. "Já to moc dobře vím, ale myslím si, že to není moudré, takhle ho rozčilovat podobnými zprávami, když mu ještě není dobře," utrhla se na něho. "Když to chtěl vědět, tak mu to přece řeknu," pronesl prostě pan Weasley a otočil se k Harrymu.
"Poslyš, Harry, musím ti ještě něco říct." Jeho obličej se zkřivil horlivým přemýšlením podobně jako vždycky Ronovi. "Je to moc důležité. Teď začaly doby, kdy nikdo není v bezpečí - opakuji nikdo." Slova teď pronášel trpělivě a pomalu, aby měl jistotu, že Harry nevynechá ani jedno. Harry ho pozorně sledoval. Pan Weasley málokdy mluvil tak soustředěně. "Věřím v to, že Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit zničíme, ale on je silný - dost silný. Snažím se ti tady vysvětlit, Harry," řekl ještě pomaleji, když si všiml Harryho nechápavého pohledu, "že musíš prostě počítat s tím, že nás ještě hodně zemře než ho dostaneme." Harry zbledl, tíseň v žaludku ho začala tlačit, jak se zvětšovala. Chtěl tím snad obhájit smrt Siriuse? "S tím nic neuděláš, Harry. Lidé prostě umírají a nedá se to vrátit. Kdokoliv z nás může být na řadě, ale ty musíš jít dál..." hlas se mu zasekl. Harry cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. Co to má znamenat - připravuje mě snad na další úmrtí - další vraždění? Harry byl zmatený, ale myslel, že už pochopil pravý smysl jejich rozhovoru. Koutkem oka zahlédl kamenný obličej paní Weasleyové a vyděšené pohledy Rona a Ginny. Tonksové do obličeje neviděl, ale moc dobře slyšel její hlasité vzlyky. Připravují mě na boj s Voldemortem - určitě. Co to má znamenat 'ale ty musíš jít dál'? To je šílené. Harry se celý chvěl rozčilením. Brumbál jim musel říct, co říkala ta věštba. Určitě to musí vědět, jinak by se tak nechovali. Všichni mlčeli. To ticho Harryho začalo ubíjet. Měl spoustu otázek, ale nemohl se na nic zeptat, v krku měl ten odporný knedlík, který mu nedovoloval promluvit. Ticho se zdálo jako nekonečné. Trvalo snad celou věčnost než pan Weasley znova promluvil.
"Tak já musím běžet nebo přijdu pozdě a to by nebylo moc dobré," podařil se mu nucený úsměv. "Pamatuješ si na ty splachovací záchody, se kterými jsme měli loni takové problémy, Molly?" zeptal se nenuceně, ale paní Weasleyová měla pořád ještě ten kamenný obličej. Pan Weasley se na ni pořádně zahleděl a pokračoval povzbudivějším hlasem. "Tak teď si ta banda vymyslela, že začarují umyvadla, která teď polykají ty ubohé vyděšené mudly," tentokrát se zamračil. Pan Weasley totiž vždycky bral svoji práci velmi vážně. Strašně rád experimentoval s mudlovskými výtvory, i když jeho žena byla často opačného názoru a jeho pokusy mu neschvalovala.
Chvíli se rozhlížel po kuchyni a když si uvědomil, jakou spoušť nečekaně navázaným hovorem navodil, zalitoval toho. Harry na něho na okamžik pohlédl a střetl se s ním pohledem. Pan Weasley na něho povzbudivě mrkl, ale Harryho to moc nepotěšilo. "No nic, už musím opravdu běžet, Harry, prosím, mohl bys mě doprovodit ke dveřím? Pochybuji, že tu bude někdo schopný mluvit dřív než navečer," sklouznul pohledem na paní Weasleyovou a potom bez jakýchkoliv dalších poznámek vyšel z kuchyně. Harry se pomalu zvednul a vyšel za ním. V příjímacím salónu se zastavili. Harry si všimnul, že trolí noha už zmizela a místo ní teď stojí krásný vyřezávaný hnědý věšák v podobě velké sovy - na každém křídle měla několik malých háčků na pověšení. Předešlý den si toho ani nevšiml. "Harry," spustil pan Weasley a při tom si bral kabát, "chtěl jsem ti jenom říct, že... já... nevím jak se asi zrovna cítíš, ale - víš, musíš brát věci trochu z nadhledem. Musí být strašný pocit být středem toho všeho, ale přesto by ses měl trochu uvolnit." Harry na něho nechápavě hleděl. "Ještě by ste mi mohl poradit jak," sykl nevrle. "To... to bohužel přesně nevím, ale prostě jsem ti chtěl říct, že život půjde dál." Harry se vyhnul jeho pohledu. "Hm�" zamručel rozpačitě a nevěděl, jak má odpovědět. To, že mu stará Figgová a Stan Silnička popřáli hodně štěstí ho zmátlo, ale dokonce mu podobným způsobem popřála i teta Petunie a pan Weasley mu tady teď dává rady. Harry se na něho vrátil pohledem a zvědavě si ho měřil. Chtěl najít nějaké vysvětlení toho, proč je tak zachmuřený - chtěl vědět, co ho k takovému jednání přinutilo. "Už musím do práce," poznamenal a vyšel ze dveří. Harry ještě okamžik civěl na zavřené dveře a pak se otočil směrem ke kuchyni. Moc se mu zpátky nechtělo. Tušil, že po přednášce pana Weasleyho na něho budou všichni zírat. Chvíli si prohlížel světle modré záclony na oknech a nahlédl ven. Na náměstí nikdo nebyl. Harry si připadal jako v nějaké pustině, byl strašně osamocený. A jak se tady musel cítit Sírius, který opravdu neměl nikoho. Vzpomněl si na Klofana a šouravým krokem se pustil do schodů.
Harry si zpočátku myslel, že se pomocí hipogryfa bude snažit uklidnit, ale když ho tam uviděl srdce se mu roztřáslo. Klofan vypadal dost mizerně. Z křídel i hrudi mu vypadávalo peří a zobák měl rozbitý. Ani si Harryho nevšimnul. Ten se zatím k němu posadil a chvíli si skleslého tvora prohlížel. Vůbec ho nepoznával. Co všechno způsobila Siriusova smrt. Harry si uvědomil, že není jediný, komu kmotrovo zabití tolik ublížilo. Hromádka neštěstí teď na Harryho pohlédla. Původně měl v očích jen prázdno - ani malý plamének života, ale najednou vyskočil vpřed, jako by se právě probral z hlubokého zamyšlení a chňapl po Harrym, který rychle odskočil. V Klofanových očích teď plála nenávist a vztek. Harry znal tyto pocity moc dobře. Neustále si představoval boj s Belatrix - že pomstí zabití svého kmotra. "Klofane, ne," vykřikl ve snaze zastavit ho, ale ten jako by mu zloba zatemnila všechno a už nemohl ani slyšet, vyrazil po Harrym ještě jednou a vůbec se nesnažil ho jen zastrašit - chtěl ho zabít.
Harry však neustoupil ani o krok a rychle a hluboce se poklonil, neustále ho však sledoval koutkem oka. Hipogryf se zastavil - Harry měl dojem, že na něco vzpomíná. "Klofane, to jsem já, Harry," snažil se ho uklidnit, nechtěl mu ublížit, "přece mě poznáváš." Bylo to zbytečné. Hipogryf byl teď natolik rozhorlený, že se Harry musel dát na ústup. Mlčky stál ještě za dveřmi a poslouchal, jak tam zuří a vzteká se. Trvalo to dlouho, ale najednou ustal a za dveřmi se ozvalo něco jako vzlyky. To ho absolutně dorazilo. Nebyl schopný už vejít do dveří podruhé, i když měl jedinečnou možnost Klofana přimět, aby se uklidnil, nevydržel by pohled na něho. Harrymu se do krku dostal zase ten knedlík, cítil, jak se chvěje po celém těle. Zmateně se rozběhl dolů, nejraději by někam zmizel. Někam, kde ho nikdo nenajde, ale přece nemohl. Zavřel se do pokoje a začal se ohlížet. Kde je ten zatracený Nigellus. Byl rozčilený - ani sám nevěděl proč. "NIGELLUSI! NIGELLUSI!" začal se divoce točit po všech obrazech. Možná šel k někomu na návštěvu. "TAK KDE JSOU VŠICHNI, KDYŽ MĚ MAJÍ TAK HLÍDAT!" začínal být nepříčetný. Všechna jeho bolest a úzkost se spojila a z jeho zlobnými výkřiky ho opouštěla. Cítil neuvěřitelnou úlevu a lehkost, jako by jste si z těžkého batohu odebíraly cihli, jenomže co bude dál až cihly dojdou? Na to Harry samozřejmě nyní nemyslel. "KDE JSOU!! UŽ MAJÍ STRACH? BOJÍ SE, ŽE JE VOLDEMORT ZABIJE, PROTOŽE JSOU V MOJÍ BLÍZKOSTI?" začínal mu selhávat hlas. Do pokoje vrazila vyděšená paní Weasleová.
"Harry, co ti je?" vyrazila ze sebe udýchaným hlasem jak běžela po schodech. Klidně by si s Harrym mohla dát závody, protože ten teď oddechoval ztěžka a pomalu, jako by to byla jeho poslední hodinka, stažené hrdlo mu nedovolilo pořádně se nadechnout. To paní Weasleyovou vyděsilo ještě víc a rychle k němu přistoupila. "Nechte mě na pokoji," vyštěkl chladně a odtaženě. Na paní Weasleyovou to viditelně zapůsobilo, vypadala, že má slzy na krajíčku. Tentokrát to ale Harryho z jeho podrážděnosti nevyvedlo. Co má co brečet? Umřel jí někdo. NIKDO. Ginny jsem zachránil před baziliškem, George s Fredem by beze mě neměli ani stánek, kdybych jim nedal ty peníze a pana Weasleyho jsem taky zachránil JÁ. Tak co by ještě chtěla? Rona vzali do Nebelvírského družstva taky kvůli mně a za toho podrazáckého Percyho přece nemůžu. JÁ jsem ten, kdo by se měl ptát. Proč museli zabít zrovna Siriuse, proč zabil Voldemort zrovna moje rodiče, proč zrovna já se musím s Voldemrtem utkat, proč si vybral mě a ne Nevilla. Krev se mu začala vařit. "Harry, zlatíčko, já -." Harry na ni zlobně pohlédl. Oči měla vlhké a po tváři ji kanuly první slzy. Rty měla bílé pevně stisknuté jak se snažila ze sebe nevydat žádný vzlyk. Harrymu jí bylo líto.
"Prosím vás, nechte mě na pokoji," špitl prosebně. Paní Weasleyová se k němu chtěla přiblížit, ale Harry se ucukl - sám ani nevěděl proč. Možná snad proto, že ho stále se zvětšující knedlík v krku začal nesnesitelně svírat. Paní Weasleyová se zajíkla a nakonec vyšla z pokoje. Harry už nemohl dál. Stokrát raději by byl zraněný a polomrtví bolestí, než aby v sobě musel držet to napětí, které ho svíralo úplně všude. Zabořil obličej do polštáře a poprvé od Sirirusovy smrti pustil doopravdy ven všechnu svoji bolest, stesk, nenávist, lítost i bezmocnost. Plakal a vzlykal - tentokrát se ani nebránil. Chtěl zemřít a jít za kmotrem a nakonec vyčerpáním usnul.
Naštěstí mamka nezačarovala dveře, takže jsem zaslechl alespoň něco-Brumbál..." "Brumbál byl tady!" Harry pocítil uklidnění. Ostatně vždycky, když byl v blízkosti ředitele školy, cítil se u něho v bezpečí. "Jo. A tos měl vidět jak se rozčiloval." Chytil se toho Ron. "Takhle nasupeného jsem ho ještě nezažil. Musel jsem poodstoupit od dveří, protože jinak bych ohluchl. Divím se, že tě to nevzbudilo. Spal jsi jako zabitý. A když k tobě přišel nahoru..." "On byl tady nahoře!" Harry začínal být naštvaný. Brumbál byl v jeho pokoji a on to prospal. Chtěl s ním mluvit. Zjistit, jestli se na něho nezlobí. Chtěl zjistit něco nového o Voldemortovi. "Byl," Ron si všiml Harryho zlostného pohledu, který si nemohl vysvětlit. "A co říkal - musel přece něco říct!" "No... moc toho neřekl," Ron teď odpovídal opatrně a ztlumil hlas. "Jen se na tebe dlouho díval, potom položil na stůl nějakou krabičku s mastí a beze slova odešel." Harry se podíval na stůl, kde ležela červená krabička. Vzal ji a otevřel. Byla v ní nažloutlá mast s nasládlou jemnou vůní. Pak se otočil k Ronovi, který si ho vyděšeně prohlížel. "Myslím, že Brumbál už mi taky nevěří," pronesl sklesle. "Co to povídáš?" Vyjel na něho Ron. "To jsi měl slyšet včera. Myslel jsem, že tam exploduje vzteky, když se hulákal po nějakých členech, že tě dostatečně nehlídali." To Harryho moc nepotěšilo. Nechtěl, aby ho pořád někdo hlídal. On měl bojovat proti Voldemortovi, proč by ho měli před ním schovávat? Co by dělali, kdyby se ukázal? Skočili by mu do rány? To se mu vůbec nelíbilo. Nechtěl, aby kvůli němu někdo zemřel - jako Sírius. "A co říkal?" Zeptal se spíš, aby tu jen tak nestáli a on nemusel myslet na kmotra. "Mluvil o nedostatku hlídek a tak." Ron byl už viditelně klidnější, když se Harry opět uklidnil. "No a taky o tom Wultorfovi." "No a?" Harry na Rona zvědavě pohlédl. "No a to zrovna nevím," dopověděl zklamaně Ron.
Do pokoje vrazila paní Weasleyová. "Ach, Harry, ty už jsi vzhůru - to jsem ráda. Chceš se nasnídat tady nahoře?" Zeptala se starostlivě. "Ne - mě už je dobře." "Určitě? Takové zranění není jen tak." "A co je to ten Wultorf," nečekaně vyprskl Harry a paní Weasleyová pobledla. "Harry, to... víš... nejsem ta pravá, co by ti to měla říct." "Jo, to mi říká každý," zavrčel nevrle. Paní Weasleyová ale vypadala, že má slzy na krajíčku. Ron se to snažil zachránit. "Už můžeme jít na snídani?" "Ano," zajíkla se a rychle vyšla z pokoje. Harry s Ronem se na sebe vyděšeně podívali. Harry byl teď rozčilený sám na sebe. Bylo mu Ronovy mamky líto. Určitě není jediný, kdo má plno starostí. Ron ho však popadl za ruku a vyšli z pokoje. "Co je vlastně s Hermionou?" Ptal se Harry, když scházeli po schodech. Nechtěl se bavit o tom co se stalo před chvílí. "Za okamžik tu má být. Brumbál pro ni dal okamžitě poslat. Moc by mě zajímalo, co má v plánu." Poznamenal. "Mě taky. Paní Figgová mě jen řekla, že je to bude asi kvůli mé bezpečnosti," pronesl bezvýznamně." "Kdo?" Ron se na schodech zastavil zvědavě se na Harryho zadíval.
"Paní Figgová - přece ta potrhlá milovnice koček - ona je totiž moták." "Harry,"Ron ztlumil hlas a smutně se mu díval do očí. "Já... já - nevím to jistě, ale... myslím... teda... jestli jsem dobře slyšel, tak... .o ní Brumbál taky mluvil." Harry si zkoumavě prohlížel roztřeseného Rona. "No a co říkal." "Že je mrtvá." Vydechl - viditelně byl rád, že to z něho tak vypadlo - a nespouštěl z Harryho oči. Čekal, co udělá. Harrymu se zastavilo srdce. Všechno se s ním zatočilo. Další. Někdo, kdo kvůli mně musel zemřít. Znovu se ho zmocnila úzkost. Zem se pod ním otřásla a on se začal kácet ze strany na stranu. "Harry! Je ti dobře?" Ron mu pomohl posadit se. "To nemůže být pravda - to není pravda!" přemítal jako by sám pro sebe. "Vždyť je to nedávno, co jsem s ní mluvil." "Harry, je dost pravděpodobné, že jsem se zmýlil," zbytečně se ho snažil uklidnit, ale ten se jenom otupěle díval do příjímacího salónu. Nebyl ani tak zhroucený, jako naštvaný. Mlčeli dlouho, ale nakonec se Harry bez jediného slova zvednul a sešel dolů do kuchyně následován Ronem, který teď byl rozmrzelý sám na sebe, že Harryho takto musel rozrušit. "Dobré ráno, Harry!" Tonksová měla dnes kaštanově hnědé rovné vlasy po ramena. Už se na něho vesele zubila, nebyla jako včera. Dnes ráno byla zbavená starostí, které si předešlý večer na sebe vzala. Mundungus tu nebyl. "Á, dobré ráno, Harry - to jsem rád, že ses u nás objevil," pan Weasley se zvednul, aby Harryho poplácal po zdravém rameni. Ten jen zahuhlal pozdrav a sedl si naproti Ginny, která do sebe teď cpala jeden toast za druhým. Ron si sedl vedle něho a přitáhl si máslový ležák. Za celou tu dobu Harry nepromluvil. Tonksová se vesele bavila s paní Weasleyovou, Ginny s Ronem se přetahovali o poslední talíř s toasty a pan Weasley se pomalu chystal k odchodu do práce.
"Co se děje nového na ministerstvu?" vyhrkl na něho rychle svoji otázku, když se pan Weasley zvedal ze židle. Věděl sice něco od Rona, ale měl tušení, že by se měl přeptat na něco víc. Všichni střídavě klouzali pohledem z Harryho na pana Weasleyho a čekali. "Už jsem se bál, že se nezeptáš - dáváš si pěkně na čas," usmál se vesele, zase se posadil a přitáhl si ještě jeden máslový ležák, jako by se chystal na dlouhý proslov. "Od té doby, co se nepřítel dostal na konci roku na ministerstvo a potvrdil tvoji a Brumbálovu pravdu ostatním, kteří tomu nechtěli věřit, je teď celé ministerstvo zmobilizováno," vysvětloval a všichni už na něho upírali zrak. "Teď je téměř polovina oborů zaměřena na hledání Ty-víš-koho a snaží se mu zabránit v jeho útocích. Abych pravdu řekl, Kornelius Popletal je z toho na mrtvici. Nemá vůbec ponětí, co má dělat. Naštěstí dost lidí si přeje, aby se toho ujal profesor Brumbál - ten být ale ministerským předsedou nechce, takže alespoň Popletalovi dává rady." "Ale proč nechce být předsedou?" "To je moc složité, Harry. Víš je toho víc. Je sice jeden z největších kouzelníků na světě, ale nemůže být na několika místech najednou. Teď bude muset pobývat více ve škole, ale zároveň musí vést a organizovat Řád." "A teď... před pár dny - bylo ve správách, že zabili někoho poblíž Londýna," začal Harry, ale úsměv pana Wealeyho ho zastavil. "Ne, Harry, to nebyl nikdo od nás," přerušil ho, "víš - v mudlovských zprávách toho moc nepochytíš." "P-paní Figgová - co je s ní?" To byla doopravdy otázka, na kterou se chtěl Harry zeptat. Paní Weasleyová a Tonksová sebou škubli a pan Weasley smutně zkřivil obličej. "Víš, Harry," začal pomalu, jako by si rozmýšlel slova. "Ona - ona... prostě se nedokázala ubránit," poslední dvě slova pronesl velmi potichu, ale v kuchyni, kde teď zavládlo naprosté ticho se jeho slova odrážela od stěn hlasitě, jako by to pan Weasley zakřičel. "To by stačilo, Arture, musíš do práce," první se probrala paní Weasleyová. "Molly, víš moc dobře, že Brumbál nařídil sdělit Harrymu jakékoli zprávy bude chtít, kromě plánů na poradách Řádu," jeho hlas byl nadměrně klidný, ale přesto manželku rozčílil. "Já to moc dobře vím, ale myslím si, že to není moudré, takhle ho rozčilovat podobnými zprávami, když mu ještě není dobře," utrhla se na něho. "Když to chtěl vědět, tak mu to přece řeknu," pronesl prostě pan Weasley a otočil se k Harrymu.
"Poslyš, Harry, musím ti ještě něco říct." Jeho obličej se zkřivil horlivým přemýšlením podobně jako vždycky Ronovi. "Je to moc důležité. Teď začaly doby, kdy nikdo není v bezpečí - opakuji nikdo." Slova teď pronášel trpělivě a pomalu, aby měl jistotu, že Harry nevynechá ani jedno. Harry ho pozorně sledoval. Pan Weasley málokdy mluvil tak soustředěně. "Věřím v to, že Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit zničíme, ale on je silný - dost silný. Snažím se ti tady vysvětlit, Harry," řekl ještě pomaleji, když si všiml Harryho nechápavého pohledu, "že musíš prostě počítat s tím, že nás ještě hodně zemře než ho dostaneme." Harry zbledl, tíseň v žaludku ho začala tlačit, jak se zvětšovala. Chtěl tím snad obhájit smrt Siriuse? "S tím nic neuděláš, Harry. Lidé prostě umírají a nedá se to vrátit. Kdokoliv z nás může být na řadě, ale ty musíš jít dál..." hlas se mu zasekl. Harry cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. Co to má znamenat - připravuje mě snad na další úmrtí - další vraždění? Harry byl zmatený, ale myslel, že už pochopil pravý smysl jejich rozhovoru. Koutkem oka zahlédl kamenný obličej paní Weasleyové a vyděšené pohledy Rona a Ginny. Tonksové do obličeje neviděl, ale moc dobře slyšel její hlasité vzlyky. Připravují mě na boj s Voldemortem - určitě. Co to má znamenat 'ale ty musíš jít dál'? To je šílené. Harry se celý chvěl rozčilením. Brumbál jim musel říct, co říkala ta věštba. Určitě to musí vědět, jinak by se tak nechovali. Všichni mlčeli. To ticho Harryho začalo ubíjet. Měl spoustu otázek, ale nemohl se na nic zeptat, v krku měl ten odporný knedlík, který mu nedovoloval promluvit. Ticho se zdálo jako nekonečné. Trvalo snad celou věčnost než pan Weasley znova promluvil.
"Tak já musím běžet nebo přijdu pozdě a to by nebylo moc dobré," podařil se mu nucený úsměv. "Pamatuješ si na ty splachovací záchody, se kterými jsme měli loni takové problémy, Molly?" zeptal se nenuceně, ale paní Weasleyová měla pořád ještě ten kamenný obličej. Pan Weasley se na ni pořádně zahleděl a pokračoval povzbudivějším hlasem. "Tak teď si ta banda vymyslela, že začarují umyvadla, která teď polykají ty ubohé vyděšené mudly," tentokrát se zamračil. Pan Weasley totiž vždycky bral svoji práci velmi vážně. Strašně rád experimentoval s mudlovskými výtvory, i když jeho žena byla často opačného názoru a jeho pokusy mu neschvalovala.
Chvíli se rozhlížel po kuchyni a když si uvědomil, jakou spoušť nečekaně navázaným hovorem navodil, zalitoval toho. Harry na něho na okamžik pohlédl a střetl se s ním pohledem. Pan Weasley na něho povzbudivě mrkl, ale Harryho to moc nepotěšilo. "No nic, už musím opravdu běžet, Harry, prosím, mohl bys mě doprovodit ke dveřím? Pochybuji, že tu bude někdo schopný mluvit dřív než navečer," sklouznul pohledem na paní Weasleyovou a potom bez jakýchkoliv dalších poznámek vyšel z kuchyně. Harry se pomalu zvednul a vyšel za ním. V příjímacím salónu se zastavili. Harry si všimnul, že trolí noha už zmizela a místo ní teď stojí krásný vyřezávaný hnědý věšák v podobě velké sovy - na každém křídle měla několik malých háčků na pověšení. Předešlý den si toho ani nevšiml. "Harry," spustil pan Weasley a při tom si bral kabát, "chtěl jsem ti jenom říct, že... já... nevím jak se asi zrovna cítíš, ale - víš, musíš brát věci trochu z nadhledem. Musí být strašný pocit být středem toho všeho, ale přesto by ses měl trochu uvolnit." Harry na něho nechápavě hleděl. "Ještě by ste mi mohl poradit jak," sykl nevrle. "To... to bohužel přesně nevím, ale prostě jsem ti chtěl říct, že život půjde dál." Harry se vyhnul jeho pohledu. "Hm�" zamručel rozpačitě a nevěděl, jak má odpovědět. To, že mu stará Figgová a Stan Silnička popřáli hodně štěstí ho zmátlo, ale dokonce mu podobným způsobem popřála i teta Petunie a pan Weasley mu tady teď dává rady. Harry se na něho vrátil pohledem a zvědavě si ho měřil. Chtěl najít nějaké vysvětlení toho, proč je tak zachmuřený - chtěl vědět, co ho k takovému jednání přinutilo. "Už musím do práce," poznamenal a vyšel ze dveří. Harry ještě okamžik civěl na zavřené dveře a pak se otočil směrem ke kuchyni. Moc se mu zpátky nechtělo. Tušil, že po přednášce pana Weasleyho na něho budou všichni zírat. Chvíli si prohlížel světle modré záclony na oknech a nahlédl ven. Na náměstí nikdo nebyl. Harry si připadal jako v nějaké pustině, byl strašně osamocený. A jak se tady musel cítit Sírius, který opravdu neměl nikoho. Vzpomněl si na Klofana a šouravým krokem se pustil do schodů.
Harry si zpočátku myslel, že se pomocí hipogryfa bude snažit uklidnit, ale když ho tam uviděl srdce se mu roztřáslo. Klofan vypadal dost mizerně. Z křídel i hrudi mu vypadávalo peří a zobák měl rozbitý. Ani si Harryho nevšimnul. Ten se zatím k němu posadil a chvíli si skleslého tvora prohlížel. Vůbec ho nepoznával. Co všechno způsobila Siriusova smrt. Harry si uvědomil, že není jediný, komu kmotrovo zabití tolik ublížilo. Hromádka neštěstí teď na Harryho pohlédla. Původně měl v očích jen prázdno - ani malý plamének života, ale najednou vyskočil vpřed, jako by se právě probral z hlubokého zamyšlení a chňapl po Harrym, který rychle odskočil. V Klofanových očích teď plála nenávist a vztek. Harry znal tyto pocity moc dobře. Neustále si představoval boj s Belatrix - že pomstí zabití svého kmotra. "Klofane, ne," vykřikl ve snaze zastavit ho, ale ten jako by mu zloba zatemnila všechno a už nemohl ani slyšet, vyrazil po Harrym ještě jednou a vůbec se nesnažil ho jen zastrašit - chtěl ho zabít.
Harry však neustoupil ani o krok a rychle a hluboce se poklonil, neustále ho však sledoval koutkem oka. Hipogryf se zastavil - Harry měl dojem, že na něco vzpomíná. "Klofane, to jsem já, Harry," snažil se ho uklidnit, nechtěl mu ublížit, "přece mě poznáváš." Bylo to zbytečné. Hipogryf byl teď natolik rozhorlený, že se Harry musel dát na ústup. Mlčky stál ještě za dveřmi a poslouchal, jak tam zuří a vzteká se. Trvalo to dlouho, ale najednou ustal a za dveřmi se ozvalo něco jako vzlyky. To ho absolutně dorazilo. Nebyl schopný už vejít do dveří podruhé, i když měl jedinečnou možnost Klofana přimět, aby se uklidnil, nevydržel by pohled na něho. Harrymu se do krku dostal zase ten knedlík, cítil, jak se chvěje po celém těle. Zmateně se rozběhl dolů, nejraději by někam zmizel. Někam, kde ho nikdo nenajde, ale přece nemohl. Zavřel se do pokoje a začal se ohlížet. Kde je ten zatracený Nigellus. Byl rozčilený - ani sám nevěděl proč. "NIGELLUSI! NIGELLUSI!" začal se divoce točit po všech obrazech. Možná šel k někomu na návštěvu. "TAK KDE JSOU VŠICHNI, KDYŽ MĚ MAJÍ TAK HLÍDAT!" začínal být nepříčetný. Všechna jeho bolest a úzkost se spojila a z jeho zlobnými výkřiky ho opouštěla. Cítil neuvěřitelnou úlevu a lehkost, jako by jste si z těžkého batohu odebíraly cihli, jenomže co bude dál až cihly dojdou? Na to Harry samozřejmě nyní nemyslel. "KDE JSOU!! UŽ MAJÍ STRACH? BOJÍ SE, ŽE JE VOLDEMORT ZABIJE, PROTOŽE JSOU V MOJÍ BLÍZKOSTI?" začínal mu selhávat hlas. Do pokoje vrazila vyděšená paní Weasleová.
"Harry, co ti je?" vyrazila ze sebe udýchaným hlasem jak běžela po schodech. Klidně by si s Harrym mohla dát závody, protože ten teď oddechoval ztěžka a pomalu, jako by to byla jeho poslední hodinka, stažené hrdlo mu nedovolilo pořádně se nadechnout. To paní Weasleyovou vyděsilo ještě víc a rychle k němu přistoupila. "Nechte mě na pokoji," vyštěkl chladně a odtaženě. Na paní Weasleyovou to viditelně zapůsobilo, vypadala, že má slzy na krajíčku. Tentokrát to ale Harryho z jeho podrážděnosti nevyvedlo. Co má co brečet? Umřel jí někdo. NIKDO. Ginny jsem zachránil před baziliškem, George s Fredem by beze mě neměli ani stánek, kdybych jim nedal ty peníze a pana Weasleyho jsem taky zachránil JÁ. Tak co by ještě chtěla? Rona vzali do Nebelvírského družstva taky kvůli mně a za toho podrazáckého Percyho přece nemůžu. JÁ jsem ten, kdo by se měl ptát. Proč museli zabít zrovna Siriuse, proč zabil Voldemort zrovna moje rodiče, proč zrovna já se musím s Voldemrtem utkat, proč si vybral mě a ne Nevilla. Krev se mu začala vařit. "Harry, zlatíčko, já -." Harry na ni zlobně pohlédl. Oči měla vlhké a po tváři ji kanuly první slzy. Rty měla bílé pevně stisknuté jak se snažila ze sebe nevydat žádný vzlyk. Harrymu jí bylo líto.
"Prosím vás, nechte mě na pokoji," špitl prosebně. Paní Weasleyová se k němu chtěla přiblížit, ale Harry se ucukl - sám ani nevěděl proč. Možná snad proto, že ho stále se zvětšující knedlík v krku začal nesnesitelně svírat. Paní Weasleyová se zajíkla a nakonec vyšla z pokoje. Harry už nemohl dál. Stokrát raději by byl zraněný a polomrtví bolestí, než aby v sobě musel držet to napětí, které ho svíralo úplně všude. Zabořil obličej do polštáře a poprvé od Sirirusovy smrti pustil doopravdy ven všechnu svoji bolest, stesk, nenávist, lítost i bezmocnost. Plakal a vzlykal - tentokrát se ani nebránil. Chtěl zemřít a jít za kmotrem a nakonec vyčerpáním usnul.
