8.Kapitola - Zpátky v Příčné

Následující dva dny byly pro Harryho snad těmi nejdelšími, co kdy pamatoval. I když byl plně zaměstnán opravou schodů, která se neuvěřitelně táhla, připadalo mu to jako věčnost. Jako by se proti němu spiknul i čas, který se teď snažil co nejdéle ho zdržet v tomto šíleném domě, který se sice už vůbec nepodobal tomu starému zatuchlému hradu, jako loni, ale přece jen si tu neustále připadal jako ve vězení. Stokrát milejší by mu bylo, kdyby dům zůstal v původním stavu, ale pod podmínkou, že by tu setrvával se svým kmotrem. Odpoledne, hned na druhý den od Harryho domluvy s Mundungusem, se konala menší oslava nové prefektky Ginny a dvou primusů Hermiony a Harryho. Ten byl teď opravdu šťastný, že se stal alespoň primusem po svém otci a ještě víc ho těšilo, když zjistil, že z toho má zřejmě nepředstíranou radost i Ron. Když se Harry zamyslel nad rozhovorem mezi ním a Brumbálem, který vyslechl, usoudil, že je asi pravdou, že by se ředitel školy nenechal jen tak něčím ovlivnit a rozhodl se sám, z vlastní vůle. Trochu ho však tížilo, že se na oslavě neukázal Mundungus. Neustále si přemítal, jestli to s ním myslel vážně, když mu nabídl tak riskantní cestu do Příčné ulice. Harry nechtěl nikomu působit strasti, ale rozhodl se, že když už se má jednou doopravdy setkat s Voldemortem, nebude se mu do té doby schovávat. Nechtěl být na nikom závislý. Nikdo mu nikdy nic neřekne, vždycky si to s Ronovou a Hermioninou pomocí musí zjistit sám a to ve vší tichosti.
"Tak co, Pottere, řekněte nám, proč jste se vlastně chtěl dostat do Příčné ulice?" vyrušil ho z jeho zamyšlení Moody. Harry si byl dobře vědom, že ho celou tu dobu, co oslava začala, bedlivě pozoruje kouzelnickým okem. Ani jednou s ním nezamířil někam jinam a stále ho probodával zkoumavým pohledem. Harryho to rozzuřilo; připadal si díky němu jako nějaké malé dítě, které musí každý hlídat. "Chtěl jsem se ohlédnout po novém koštěti," odpověděl stručně a zahleděl se mu pevně do jeho zdravého oka. "Ve škole nemají náhradní košťata?" ušklíbl se ironicky a to Harryho neuvěřitelně rozpálilo. Jednal s ním, jako by to byl nějaký odsouzenec. "Měl jsem na mysli Kulový blesk, chtěl jsem sehnat ten," sykl vztekle a obrátil se směrem k Ronovi. Vypadalo to, jako by jejich rozhovor nikdo nezaslechl. Paní Weasleyová se vesele bavila s Tonksovou; Bill a Lupin s panem Weasleym, který si vzal na dnešní slavnostní den vyjímečně volno, řešili viditelně něco závažného, protože mezi sebou jen šeptali a každým okamžikem se jeden z nich otáčel a hlídal, jestli jsou od nich všichni přítomní dostatečně daleko.
Hermiona s Ginny spolu také něco projednávali, zjevně se snažili stanovit dobu, kdy se bude Ginny doučovat, aby zvládla zkoušky NKÚ všechny na výbornou, ale Hermiona se s velkým překvapením, netvářila zrovna nadšeně, protože až moc zaujatě sledovala svoji poloprázdnou lahvičku máslového ležáku a když do ní Ginny občas pořádně drbla, aby si tak získala její pozornost, Hermiona jen slabounce pokývala hlavou a hlasitě vzdychla. Fred s Georgem se mezi sebou tiše dohadovali a neustále se přetahovali o nějaký balíček, bylo nanejvýš pravděpodobné, že to byly jejich další vylepšené nápady, jako třeba nový druh hnojůvek - i když byl totiž jejich dárek už od pohledu pečlivě zabalený a obě dvojčata seděla dost daleko od stolu, kuchyní se pomalu začal šířit slabounký ostrý puch.
Přesto všechno si Harry uvědomil, že jakmile Moody přerušil jeho rozhovor s Ronem, Tonksová, Lupin, Bill, paní Weasleyová s panem Weasleyem, Ginny a dokonce i tolik zamyšlená Hermiona je oba začali poočku pozorovat. Paní Weasleyová se chytře snažila dostat blíž, aby všechno slyšela, tím, že šla Ronovi donést novou láhev máslového ležáku i přesto, že Ron měl tu svoji ještě téměř plnou a kdyby mu chtěla podat třeba cokoliv jiného, stačilo jen, aby k němu mírně natáhla svoji pravou ruku, což zase asi nebyl takový složitý výkon, vzhledem k tomu, že nebyl den, aby mu tímto způsobem něco nepodala. Ron však neprotestoval, Harry měl dojem, že si toho dokonce ani nevšimnul, protože mu teď doslova visel na rtech. Za to pan Weasley byl z celé té skupiny zvědavců absolutně nenápadný. Harry totiž nemohl poznat, jestli se prostě rozvalil na téměř polovině stolu za účelem slyšet co nejvíc, což bylo nanejvýš pravděpodobné, protože si navíc levou ruku opřel o ucho tak, aby slyšel opravdu dobře, nebo jestli se jen natahoval k Moodymu, aby mu něco pošeptal, ale tento důvod Harry okamžitě vyloučil. Teď však považoval jeho rozhovor s Moodym za ukončený.
"Ale Harry, to už je lepší nový Kulovat," vyhrkl Ron, "co jsem četl nejnovější tabulku se sportovními košťaty, tak tahle novinka se drží na prvním místě už tak tři měsíce. Je to, zatím, nejdokonalejší koště, které se podařilo vyrobit. Jak se každý domníval, že po Kulovém blesku už nic lepšího nebude, tak Kulovat je prostě dokonalý. Jestli by se někomu povedlo letět plnou rychlostí, proslavil by se po celém kouzelnickém světě. Už teď se snaží několik málo odvážlivců, nejlepších letců ze všech, dosáhnout jeho možností, ale to už na sobě mají všelijaké speciální pláště..." "Jo, to je pravda," přerušil ho George, "dokonce se tvrdí, že některý z těch zkušebních letců se rozletěl tak rychle, že skoro hned zmizel až někde ve vesmíru a už ho nikdy nikdo nenašel." "Bylo to vzrušující - hledali ho celé dva měsíce, ale stejně," pokračoval tajemně Fred, "jako by se po něm slehla zem. Prostě se vypařil."
"Prosím vás, už toho nechte," vložila se mezi ně paní Weasleyová, "už zase přeháníte." "Ale vůbec ne," bránila se dvojčata, "to se doopravdy stalo." "Víte co, raději si ukliďte ty vaše hnojůvky pryč, už to tady začíná být k nevydržení," poručila jim a otočila se zpátky k plotně, takže naštěstí nezastihla Fredův a Georgův rozezlený pohled, kterým po ní hodili. "Jak můžeš vědět, že jsou to hnojůvky. My potřebujeme taky pracovat..." snažili se bránit, ale to ji vyprovokovalo ještě víc. "Frede a George Weasleyovi," zaburácela, "jednou už jsem vaší matkou, takže mě také budete poslouchat, ať děláte, co děláte," dvojčata okamžitě kapitulovala, "teď si sbalte ty svoje smrdůvky a odneste je ven z kuchyně. A aby vám bylo jasné," dodala rychle, když se Fred s Georgem začali usmívat, "neopovažujte se ty šílenosti vypouštět v tomto domě, na to si najděte jiné místo," zahrozila. "Mami, ty jsi prostě skvělá," vykřikli šťastně, "SMRDŮVKY! Lepší název nás prostě nemohl napadnout!" hulákali nadšeně jeden přes druhého. "Je to nápadité..." začal George. "...originální..." "...jednoduché..." "...výstižné..."
"PROSTĚ DOKONALÉ!"vykřikli společně a bleskurychle se vyřítili z kuchyně. Ještě hodnou chvíli bylo slyšet jejich hlasité poskakování, přeřvávání a radostné výskání, než se konečně celý humbuk utlumil, což měli zřejmě za následek dveře jejich pokoje, které naposledy práskly a byl klid. "Nevím, jak to vidíte vy," zahučel Ron, "ale já se o ně začínám opravdu bát - opravdu. Vypadá to totiž, že jim z toho jejich žertovného obchůdku začíná trošičku kapat na maják," dodal nanejvýš starostlivě a Harry se snažil potlačit smích.
Bylo už kolem desáté, když se oslava začala chýlit ke konci. Harry byl příjemně utahaný, spíš tím pitím a jídlem, které do sebe dnes nasoukal; a příjemnými hovory, kterými zabili vlastně celé odpoledne, takže dnes byli osvobozeni od opravy schodů. Pomalu se sbírali ke spánku, protože paní Weasleyová už obíhala kolem stolu a nervózně je popoháněla do postele, že prý by se jim ráno nechtělo vstávat a to zrovna bude potřeba dodělat schody u podkroví.
Hermiona, Ginny a paní Weasleyová věšely k oknům dlouhé, kávové záclony, takže je nebylo celý ten následující den vidět. Harry byl nanejvýš zklamaný; opravdu se domníval, že se na Mundunguse může spolehnout a věřil mu. Neměl náladu se teď nějak vybavovat a když si Ron nebo kdokoli jiný, dělali z něčeho legraci a vesele se mezi sebou bavilili, ani se nesnažil svoje zklamání nějak skrývat. Pokoušel se jen o nucený úšklebek, když se někomu povedla nějaká směšná poznámka, ale to bylo tak všechno. Bylo asi kolem jedenácté, když konečně dodělali celou tu úpornou práci. Paní Weasleyová okamžitě přiběhla s tácem naplněným chlebíčky a Ron se na ně bleskurychle začal sápat. "Opravdu se vám to povedlo, je to nádherné," rozplývala se nad jejich prací. "Dneska už je to všechno, myslím, že už by jsme úklid a zútulnění tohoto domu mohli slavnostně uzavřít," dodala slavnostně. "Bille, drahoušku, můžeš si dodělat ty plány, mockrát ti děkuju za pomoc." "Ale to je v pořádku mami," zabrblal téměř neslyšně Bill, vzal si z tácu dva chlebíčky a okamžitě se vytratil. Podle kroků, které byli slyšet, Harry usoudil, že šel nejspíš do kuchyně, ne-li vůbec ven z domu.
"Pokud jde o vás," otočila se směrem k Harrymu, "udělali jste pro Řád možná víc, než si uvědomujete," chválila je, "můžete se konečně odpočinout," při těch slovech Fred s Georgem vyrazili jako rakety dolů ze schodů, Harrymu bylo jasné, že se znovu zavřou do svého pokoje a budou tam vynalézat vylepšené hnojůvky, musel se tomu zasmát. "Harry, Rone, vy si ale ještě budete muset připravit zbylé věci do školy," dodala rychle, když se oba snažili odejít. "Knížky vám dám večer, Mundungus mi slíbil, že je koupí a vyrazí chvíli po obědě..."
"Mundungus je tady?" vyhrkl nadšeně Harry. Cítil, jak mu celým tělem projel ostrý nepříjemný pocit, jakoby ho už neměl zastihnout. "Ano," řekla nevzrušeně; zřejmě ji ani ve snu nenapadlo, co ti dva měli v plánu, "je dole v kuchyni, přišel před chvílí." Harry už na nic nečekal a vyrazil dolů ze schodů. Připadal si, jako by na každém jeho zastavení nebo zpomalení mělo záležet úplně všechno. Nakonec vrazil do kuchyně, div se nepřerazil o nejbližší židli, která byla opřená o stůl a ležela na ní nějaká krabice. U stolu, zády k Harrymu se krčil někdo v černém ošoupaném plášti, ale jinak tu nikdo další nebyl. V tichu, které nastalo, bylo slyšet jen Harryho hlasité oddechování, spíš z napjetí, než z běhu po schodech, a srkání polévky. "Ještě máme čas," ozval se Mundungusův klidný hlas, "ani ses nemusel tak řítit, vyjdeme až za hodinku." "Dobře, ale jak to uděláme?" vyhrkl ještě stále udýchaný. Cítil, jak ho pálí plíce, ale nevěděl z čeho - byl si téměř jistý, že to ze spěchu sem opravdu nebylo. Možná si někde hluboko vzadu v hlavě začínal pomalu uvědomovat, že si pomalu připadá, jako nějaký rebel. Začínalo mu být líto všech lidí, které dnes zklame, pokud se někdo z nich dozví o jeho úprku.
Nemáš si s čím lámat hlavu, ujišťoval ho vnitřní hlásek někde hluboko v hlavě, ty si to zasloužíš. "Ale budou zklamaní," zabručel si zasmušile pod nosem. Co to povídáš? Teď v hlásku zazněla ironie, přece tě tu nemůžou držet jako zvíře, jsi svobodný a budeš plnoletý. "Jak to chcete udělat, aby se to později nedozvěděli?" zahučel nejistě a Mundungus, který zrovna skončil s polévkou, odsunul talíř, spokojeně si mlaskl a otočil se k němu. "To bude složitější," pronesl zasněně, " bylo by potřeba, aby tě někdo kryl, nejlépe Ron," dodal jakoby nic. Harry si usmyslel, že to zase nebude takový problém - Ron ho vždycky v takových situacích podržel. "Dobře," zahučel nevzrušeně, když Harry pokýval hlavou na souhlas, "tak si to běž domluvit a já půjdu připravit Molly, aby nás nechytila."
S tím se zvednul od stolu a bez jakéhokoli dalšího slova vyšel z kuchyně a nechal tam zamyšleného Harryho. Ten tam stál ještě chvíli. Vůbec mu nedělalo starost, jak Rona přesvědčí; věděl moc dobře, že mu spíš bude dělat potíže donutit ho, aby zůstal doma; ale teď mu vrtalo hlavou, jak se do Příčné ulice dostanou, protože už se opravdu blížilo ke dvanácté hodině a bylo na nějaké cestování pěšky dost pozdě. Z myšlenek ho vyrušilo teprve nějaké brblání. Harry si uvědomil, že mu nával vzteku projel celým tělem a otočil se. "Jistě - kdo jiný by to mohl být," ucedil nenávistně a Krátura se zarazil. Chvíli se navzájem spalovali pohledem, až to nakonec domácí skřítek nevydržel. "Ale, ale, pan Potter jde do Příčné ulice, co?" sykl jedovatě a Harry samým překvapením strnul. Poočku se rozhlédl po kuchyni, jestli ho tam náhodou předtím nepřehlédl, ale bylo nanejvýš jasné, že by si kohokoliv dalšího všimnul už zezačátku. "Jak to víš?" střelil po něm znovu pohledem plným zášti, ale skřítek se jen odporně zazubil a bylo jednoznačné, že svému protivníkovi nemíní odpovědět. "Varuju tě," procedil Harry hrozbu mezi zuby, "jestli o tom někomu povíš." "A proč bych měl?" nasadil přátelský tón, "když se chceš sám zničit, ty největší skvrno tohoto domu, co kdy byla..." "Mlč!" vyštěkl na něho Harry, ale Krátura, jakoby si z toho nic nedělal, začal se dusivě smát a vyšel z kuchyně brblaje si další tiché nadávky a kletby. Harryho tentokrát rozhovor se zkaženým domácím skřítkem nijak moc nerozčílil. Byl hlavně překvapený - jak se mohl dozvědět o jeho a Mundungusových plánech. Zároveň ho trošku těšilo, že si tentokrát nedobíral Siriuse a nazval poskvrnou domu jeho, což sice určitě nebyla žádná pocta ani pochvala, ale Harry byl rád - vlastně ani nevěděl proč. Jako by se probral z hlubokého zamyšlení, pustil se z kuchyně rovnou do pokoje. Tam už byl Ron a balil si zbylé věci do kufru.
"Rone, něco bych od tebe potřeboval," zpustil a skládal si při tom svoji vyžehlenou hromádku, kterou mu nachystala paní Weasleyová, do svého kufru. Ron se na něho jen mlčky zadíval a čekal. "Asi za půl hodiny jdu s Mundungusem do Příčné ulice," dořekl jakoby to bylo všechno a zaklapl kufr. "Bezva Harry," vyštěkl a Harry nadskočil. Čekal nadšení, ale přece jen ne, takový výbuch radosti. "Půjdu s tebou." "To je právě ten problém," pokračoval nejistě, "potřeboval bych, abys každému, kdo se po mě bude shánět řekl, že jsem tady nahoře....nebo.....nebo u Klofana." "Harry, co to povídáš?" pronesl zasmušile a na okamžik si navzájem zadívali do očí. "Pokaždé, když se něco děje, tak jsem já s Hermionou s tebou," oznámil mu, jako kdyby na to Harry zapomněl. "Já vím, Rone, ale.... mám z toho špatný pocit.... jako bych někoho zradil...." "Koho?" nechápavě na něho zíral. "Ty, co mi chtějí pomoci," vyhrkl, "a k tomu, znáš Hermionu, tohle by u ní neprošlo vůbec." "Tak dost!" zaburácel Ron a Harry samým údivem zmlknul. "Nevím, co to s tebou je, ale řeknu ti to naposled a jasně!" Takového Rona Harry opravdu neznal. Stál u svého, z poloviny nabaleného, kufru a v očích mu blýskalo, jako kdyby se měl utkat s nějakým strašlivým soupeřem a byl při tom stoprocentně připraven jej roznést na kopytech. "Jdu s tebou a hotovo, je tu ještě Fred s Georgem a silně pochybuju, že by se tě nezastali, mě už to tvrdnutí tady taky nebaví. Jak se tam dostaneme?" Harry zpočátku nevěděl, co má říct, ale potom se konečně probral; byl rád, že tam může jít s Ronem. Zajímalo ho, co způsobilo takové chování, ale nakonec usoudil, že by bylo přece jen lepší, kdyby šli spolu. "No, já nevím, ale nejspíš pomocí letaxu," zadrmolil, "měli bychom se tam pomalu vydat." Nebyl si jistý, zda Ron zaslechl jeho poslední poznámku, protože nerozuměl sám sobě a vypadalo to, že Harryho ani neposlouchá, v duchu si přemítal, nemá-li Ronovi svůj dodatek zopakovat. "Ale vždyť tenhle způsob bude hlídaný," zapochyboval, "myslím, že tohle by nám neprošlo." "Co by vám neprošlo?" do pokoje vtrhl Fred věrně následován Georgem.
"Snad se nesnažíte podniknout něco proti mamčiným pravidlům," zkoumavě si oba měřil George, "víš, že by si tím mamku pěkně rozzlobil, Ronánku," uchechtl se kysele a Fred už prskal smíchy. "Nechte toho, Georgi," vyštěkl na ně podrážděně Ron, "něco by jsme od vás s Harrym potřebovali." Tentokrát dvojčata zmlkla a pozorně je sledovala. Ron se tázavě podíval na Harryho, jakoby se chtěl ujistit, že má dvojčatům vysvětlit, co od nich potřebují, a ten mu nakonec přikývl. Ron se tvářil tak nějak spokojeně, asi proto, že s ním tedy jeho nejlepší kamarád počítá a Harry se do jisté míry uklidnil, když jeho společník nasadil znovu svůj normální přátelský výraz. "Chceme se s Harrym dostat ještě před zítřejším odjezdem do Bradavic do Příčné ulice," to mělo na Freda a George neuvěřitelný dopad; Ron musel na okamžik zmlknout a nechat je, až ztlumí svoje pochvalné výkřiky. Trvalo to ale nepředstavitelně dlouho. Naštěstí nakonec obě dvojčata napadlo ztišit se, když, asi po pátém pochvalném poplácání svého mladšího bratra, v jeho tváři zpozorovali jistou nevrlou nedočkavost, který způsobovala, že se začínal moc nápadně zbarvovat do červena. "A jak to chcete udělat?" vyzvídal Fred, který byl nanejvýš nadšený a neustále do sebe navzájem s Georgem rýpali lokty a jásali, jak se jim v tuto chvíli Ronánek podobá. Ten se na Harryho znovu podíval, ale tentokrát naprosto vyčerpaně, jako by v něm spíš hledal oporu. "Vezme nás tam Mundungus, má tam totiž cestu, bude nakupovat učebnice pro mě, Rona, Ginny a Hermionu - paní Weasleyová ho o to poprosila," vysvětloval Harry a Fred s Georgem se na sebe významně podívali. "No jistě, kdo jiný by to mohl být, než Mundungus," pronesl vítězoslavně Fred, "přesně to jsem čekal, je na něho prostě spolehnutí." "A nejlepší na tom je, že si mamka ušila past sama na sebe, když mu dala ty seznamy učebnic - vlastně je to, jako kdyby řekla Harrymu - 'jen jdi, zlatíčko'", křenil se pochvalně George. "To je teď jedno," osopil se na ně Ron, "za chvíli máme s Mundungusem sraz, takže potřebujeme, aby jste komukoli z tohoto domu řekli, když se po nás budou zhánět, že s námi není žádná řeč, protože třeba hrajeme kouzelnické šachy nebo něco podobného," vysvětloval netrpělivě a Harrymu najednou Fred s Georgem připadali jako absolutně nechápající tvorové, jak tam tak stáli a tvářili se podivně zblble. "Jistě, všechno bude v pořádku," uklidňoval Harryho s Ronem George, "každý moc dobře ví, že s vámi při šachách opravdu není kloudná řeč." Harryho ale jeho proslov nijak nepotěšil a jak se zdálo, Ron byl na tom podobně.
Přesto jim nezbývala jiná možnost a proto na sebe rychle hodili co nejtmavší mudlovské oblečení, Harry si vzal svůj neviditelný plášť a potichu se vydali dolů do Příjímacího salónu. Ron byl trochu pobledlý a Harry měl dojem, že přesně ví, co teď cítí - měl podobný pocit něvděku vůči paní Weasleyové i ostatním, kteří se je sice snaží chránit, ale přece jen mají už vlastní hlavu a nemůžou se před každým schovávat. Šli teď absolutně neslyšně a každé zavrznutí schodu, jako by se ozývalo čtyřikrát hlasitěji než obvykle. Snažili se sice jít co nejrychleji, přesto je opatrnost nutila, aby se každou chvílí zastavovali, jestli neuslyší nějaké, blížící se kroky, a nahlíželi dolů přes zábradlí, kdyby tam náhodou byl s Mundungusem ještě někdo jiný. "A to si představ, že by s námi měla jít i Hermiona, ta by brblala, že to není správné, ještě týden po tom, co bychom se vrátili bez problémů zpátky," zahučel tiše Ron. Jakoby se jeho slova odebrali zpátky nahoru do pokoje a začaly tam vyřvávat z plných plic, najednou práskly dveře a ozval se ohromný dunivý dusot mířící směrem k Ronovi a Harrymu. Ti se okamžitě přiklčili k zábradlí, protože nikde jinde se schovat nešlo. Pak po sobě vzájemně hodili trochu ironický úšklebek - zřejmě si uvědomili, jak je jejich opatrné přesouvání za Mundungusem zbytečné, protože kdyby kdokoliv scházel dolů nebo naopak mířil nahoru, nebylo by, kam se ukrýt, takže byli vlastně na očích všech. Přesto však mlčeli a v duchu počítali, kolik schodů už daný člověk slezl. Harry si strašlivě přál, aby nikdo nescházel do kuchyně, ale jeho přání bylo zbytečné. Rozzuřené kroky už byly téměř u obou uprchlíků, kteří ze zvědavosti začali natahovat krky směrem nahoru, kde každým okamžikem čekali jeho obličej. Konečně - toto ale Harry opravdu nečekal. Vůbec ho nenapadlo, že by se tam v těch místech objevila Hermionina, vzteky rudá, tvář.
"TO MYSLÍTE VÁŽNĚ?" zaburácela a Harry měl dojem, že se celý dům otřásl v základech. A všechno je ztraceno, pomyslel si v duchu, teď nás prozradí. Ron se ale viditelně nevzdával. "Hermiono, prosím tě uklidni se...." "UKLIDNI SE?" vypískla, ale když zpozorovala jejich vystrašené obličeje, přece jen trochu ztlumila hlas. "Jak vás mohlo napadnou jít přes zákaz všech do Příčné ulice," rozčilovala se, "a hlavně tebe Harry." "Prosím tě Hermiono, nemusíš mi to říkat," ohradil se nevrle, ale Hermiona se nenechala přerušovat. "A ještě ke všemu jste mě nevzali s sebou, co jste si jako mysleli?" Harry s Ronem po sobě vzájemně šlehli tázavým pohledem - byli z toho zmatení. Hermiona, která se je v takových záležitostech většinou snažila zastavit jim teď hlavně vyčítá to, že jí to neřekli a nechtěli ji vzít do Příčné ulice sebou. Teprve v tuto chvíli si Harry uvědomil, jak je oblečená. Měla na sobě tmavě modré džínsy, které však téměř zanikaly pod černým dlouhým pláštěm, sahajícím až po kotníky. Viditelně byla připravená jít s nimi. Chvíli o tom přemýšlel, co bude asi Mundungus říkat na to, že místo dvou vyrazí čtyři, ale nakonec usoudil, že už stejně nemá na vybranou, protože ani Hermiona ani Ron ho ještě nikdy nenechali jít takto někam samotného, kdykoli se naskytla příležitost a oni byli poblíž, vždycky se rozhodli jít s ním.
"Promiň, Hermiono," hlesl tiše, "už bychom ale měli jít," zazubil se a oba jeho přátelé se s ním vydali dolů. Už jim bylo nějak jedno, jestli někoho potkají - Harry usoudil, že jestli nikoho nevyrušilo Hermionino vzteklé kázání, tak už je neprobere ani několik kroků po schodech a tiché šeptání, kterým se mezi sebou Harry, Ron a Hermiona, bavili. "A jak jsi to vlastně zjistila, že jdeme do Příčné ulice?" ptal se jí Ron. "No, musím říct, že rozhovor s Fredem a Georgem nebyl zrovna nejtišší," ozvala se vesele, "takže jsem se rychle oblékla a běžela jsem za vámi," dodala. "Ti dva jsou opravdu nemožní," rozčiloval se zbytečně, když už stáli v příjímacím salónku, "to by mě zajímalo, jak tohle dopadne. Počítám, že to za chvíli stejně nevydrží a začnou běhat po domě a rozkřikovat, že jsme pryč," brblal zlostně, ale téměř okamžitě polekaně vykřikl. Stejně tak i Hermiona vypískla, když se hodně blýsklo za nimi ozval Mundungusův hlasitý a trochu chraplavý hlas.
"Myslel jsem, že jsme se domluvili, že tu budeš sám, Harry," sykl na něho až nepřirozeně chladně. "No, já vím, ale.... prostě chtěli jít se mnou..." najednou jím projela vlna zlosti. Neviděl důvod, proč by se mu měl ospravedlňovat, když jsou to jeho přátelé, stejně jako neměl ponětí, proč by se k němu měl Mundungus takhle chovat. Ten zřejmě poznal Harryho náhlou zlost v tvrdém nepříjemném hlase a proto pokračoval klidněji. "Dobře," šeptl, "Molly s Billem jsou v kuchyni, mají tam nějakou práci pro Řád, ostatní tu nejsou," vysvětloval, ale najednou se při pohledu na Hermionu zarazil. "Proč máš sebou ten odznak?" "A proč ne? Jsem primuska, proč bych ho nemohla nosit?" zeptala se nejistě. Harry s Ronem je oba zkoumali pohledem a čekali, co se bude dít dál. Mundungus pokřivil podrážděně obličej, ale nic jiného jí už neřekl; jen se navztekaně otočil ke krbu a něco nesrozumitelného zahuhlal. Vypadal dost podrážděně a Harry si s Hermionou a Ronem letmo prohodili tázavé pohledy. Nakonec si všichni tři usmysleli, že mu prostě něco nevyšlo a je naštvaný. Harry ale usoudil, že nemá žádné právo vybíjet si zlost na nich, ať pro ně dělá cokoliv. "Tak dobře, jste připraveni?" zeptal se Mundungus poněkud odměřenějším tónem a při tom se stále díval do krbu. "Nechceš nás brát pomocí latexu, že ne?" vyhrkla vyděšeně Hermiona. "Máš snad lepší nápad?" vyštěkl na ni podrážděně. "Pokud je mi známo, přenášet se ještě neumíte." "To ale ještě není důvod, abys na nás byl naštvaný," vyprskl Ron; snad to na Mundunguse zabralo nebo se prostě nechtěl hádat, ale každopádně alespoň potlačil svůj vztek a snažil se k nim promlouvat co nejpřívětivěji. "Nevím to jistě, ale asi jsem našel jednu nehlídanou skulinku v latexové síti," oznámil jim bezvýznamným, ale přesto ztlumeným hlasem. Harry, Ron i Hermiona měli co dělat, aby ho vůbec slyšeli a proto se k němu srazili ještě víc. "Myslím si, že by mohla být celkem bezpečná, nikdo, kromě mě ji asi nepoužívá."
"Já jsem nevěděl, že se můžeš dostat do Příčné ulice více linkami," pronesl zachmuřeně Harry. "Je to možné," přikývl mu, "existují některé trasy pro speciální případy a tahle je zapomenutá." "Ano, o tom jsem někde četla," vyhrkla nadšeně Hermiona, "ale pomocí těchto speciálních linek je potřeba, aby daný člověk řekl nějaké heslo. Takže její objevení vyžaduje experimentování s latexem, když je to teď tak nebezpečné, tak jak jsi na to přišel?" "Používal jsem ji už předtím a.... máš pravdu.... musel jsem přesto trochu zkoušet, jestli není hlídaná a prostě to vyšlo - to vás ale nemusí zajímat. Důležité je, že ji můžeme použít k našemu účelu a i k jiným dle libosti," při těch slovech přistoupil ke krbu a nabral si plnou hrst letaxu. Harryho, Rona ani Hermionu už nemusel vůbec pobízet - okamžitě ho následovali. "Takže, před tím, než vyslovíte Příčná ulice, tak ještě musíte říci 'Lublum', to je všechno," vysvětloval a nakonec se postavil do krbu, mrknul na ně a pronesl hlasitě a srozumitelně: "Lublum Příčná ulice!" a zmizel někde v hustém oblaku dýmu, který se při tom vytvořil. Harry se ohlédl po Hermioně a Ronovi, ti se ani nepohnuli a proto se chystal vyjít ke krbu.
"Počkej Harry," zarazila ho Hermiona, "nechci se s vámi zbytečně dohadovat, ale Mundungus je nějaký jiný," špitla téměř neslyšně, jako by je ještě mohl slyšet, což bylo absolutně nemožné, protože už byl jistě v Příčné ulici a čekal na ně. Ron se jí chystal odporovat, ale Hermiona pokračovala. "Raději půjdu první, potom jdi ty a poslední půjde Ron," dodala prosebně a k Harryho velkému údivu se Ron tomuto nápadu nijak nebránil a bez nejmenších námitek souhlasně přikývl. Když byl Harry na řadě, stoupl si do krbu a stejně, jako před tím Mundungus a Hermiona, si nabral do hrsti trochu prášku. Párkrát nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou, protože si ještě dobře pamatoval, co se stalo naposledy, když nevyslovil název Příčné ulice zřetelně, a pak konečně, tentokrát pevným srozumitelným hlasem, vykřikl: "Lublus Příčná ulice!" a silný proud ho vcucl někam výš a táhl ho v obrovské rychlosti někam směrem nahoru. Po chvíli už ale neměl nejmenší potuchy, kterým směrem letí, protože se začal točit neustále dokola jako na kolotoči. Tentokrát to však nebylo tak strašné jako před čtyřmi lety. Harry si byl ale téměř jistý, že to způsobilo jeho zakoktání při vyslovení místa, kam se chtěl dostat. Přesto mu však začínalo být silně nevolno, protože se začínal točit víc a víc. Ještě chvíli se mu podařilo nechat otevřené oči a jakoby v nějakém zamlženém snu viděl několik krbů, u kterých občas i někdo stál. Trasa byla nekonečná; několikrát se o něco zachytil rukávem a tak se snažil v tom bláznivém kole co nejvíc k sobě přitlačit ruce. Potom z ničeho nic dopadnul tvrdě nohama na zem a skácel se, chvíli se snažil trochu nemotorně posbírat, ale nohy mu od silného nárazu nepřestávali brnět a žaludek, teď sevřený z neustálého točení, jako by měl převrácený naruby.
Konečně se mu z alespoň z hlavy začala pomalu ale jistě vytrácet otravná závrať, ale to už ho něčí silné ruce stiskly za pravou paži a vytáhli ho, od popela zaprášeného, kamenného krbu - byl to Mundungus a když se na něho Harry pozorněji zadíval, zjistil, že má úsměv od ucha k uchu, to jak se snaží potlačit smích. "No nebylo to špatný, Harry," vypustil ze sebe pobaveně, když si všimnul jeho káravého pohledu, "ještě budeš muset trošičku pilovat, no," pak se otočil - zřejmě se o něho pokoušel nezastavitelný záchvat smíchu, to Harryho trochu podráždilo, ale mezitím se už v krbu zvířil prach úplně až ke stropu staré dřevěné místnosti, kde stáli, a objevil se tam Ron. Okamžitě ze sebe setřásal popel a prach. "Tuhle linku opravdu moc lidí nepoužívá, co?" ušklíbl se. "Říkal jsem vám to," pokýval hlavou Mundungus, "je opravdu dost bezpečná; možná bych si dokonce dovolil říct, že jsem asi jediný, kdo ji používá." S těmi slovy se společně všichni čtyři otočili ke dveřím na odchod. Harry se ještě zběžně rozhlédl po celé místnosti a v mžiku si uvědomil, že to je vlastně jen nějaký hodně maličký domek, zřejmě už pěknou řádku let nepoužívaný. "To je tady takových osamělých budov víc?" zeptal se Mundunguse, který, jakoby jeho otázku už čekal a rychle přikývl. "Když jsem byl v Příčné ulici, nikdy jsem si jich nevšiml," pokračoval Harry, "myslel jsem si, že jsou tu jenom samé obchody." "Celá Příčná ulice je větší, než si vůbec dokážete představit," vysvětloval, "její větší část sice tvoří obchody, ale jsou tu i jiné boční ulice plné zlých černokněžníků i různých kouzelnických tvorů.... tam raději nikdo z vás nechoďte..." Harrymu se okamžitě vybavilo, jak tam ve druhém ročníků omylem zabloudil... nebýt tehdy Hagrida, bůhví, co by se stalo. "...ale přece jen jsou tu i další jiné ulice, o těch už ví ale jen několik málo lidí," zakončil Mundungus a vyšli do malé poněkud klidnější ulice; dali se vpravo a už po několika krocích se začali míjet se stále více lidmi. Mundungus Harryho vybídl, aby si nasadil svůj neviditelný plášť, to se mu zrovna moc nelíbilo, ale když zjistil, že se po něm každý kouzelník okamžitě otočí a zkoumavě si ho prohlíží, raději ho poslechl.
"Už jsme tu, raději se drž tady mezi Hermionou a Ronem a vy dva se mě snažte držet co nejblíže, Molly by mě přetrhla, kdyby se vám něco stalo," poručil jim, když vcházeli do nejrušnější části, kterou už Harry spolehlivě poznával. Jak rád viděl znovu obchod s hůlkami s košťaty a jiné obchůdky se spoustou báječných věcí. Vzadu se tyčil obrovitý dům, na kterém bylo napsáno zlatavým velkým písmem 'Gringottova banka'. Mundungus jako by přesně věděl, kam se Harry potřebuje vypravit znova spustil. "Harry, buď ale opatrný, půjdu rychle něco málo nakoupit a potom se sejdeme zase před bankou, bude to trvat asi déle, takže se raději nikde netoulejte a asi za dvě hodiny se sejdeme znovu před bankou - s Gringottovýma se vidět nepotřebuju. Je mi jasné, že se těm skřetům musíš ukázat, ale kdyby vzniklo jakékoli nebezpečí, skryj se pod svůj plášť a Ron s Hermionou tě vyvedou, jasné?" kázal a díval se jeho směrem; Harry si byl ale stoprocentně jistý, že ho nevidí, protože se mu díval jakoby na rameno. Když trochu nejasně zabrblal "ano" vydal se Mundungus do Krucáncích a Kaňourů, aby tam nakoupil učebnice. Harry, Ron a Hermiona se tedy vydali do banky; skřítci se ale starali jen o peníze a o své úřadování, takže Harry schytal jen několik tázavých pohledů a nic víc. Když si ve svém trezoru cpal peníze do váčků, Hermiona s Ronem si zrovna prohlíželi stěny podzemního tunelu a řešili, zda je drží pohromadě kouzlo, nebo je to tak postaveno. Harry byl rád, protože nevěděl, jak by se měl chovat, kdyby Ron viděl tu hromadu peněz, a i když už mnohokrát přemýšlel, že by mohl Weasleyovým nějaké peníze dát, byl si téměř jistý, že by tím nanejvýš Ronovu hrdou rodinu pohoršil. Když se konečně dostali před banku, Harry se ani neobtěžoval přehodit si přes sebe svůj neviditelný plášť. To samozřejmě přimělo Hermionu, aby se do něj okamžitě pustila. "Raději by ses měl schovat, Harry," pobízela ho starostlivě, ale téměř okamžitě zmlkla, protože bylo jasné, že z těchto rad si její kamarád vůbec nic nevezme. Ještě hodila marným tázavým pohledem po Ronovi, ale ten dělal jako by ji neviděl, aby se s ní nemusel hádat. Harry se musel vesele pousmát, když ty dva viděl - Hermionin starostmi pokřivený obličej a Ronova pobavená a povzbuzující tvář. "Nepůjdem se projít?" zeptal se Harry, ale mluvil spíš k Ronovi než k Hermioně, aby nemusel zápasit s jejím rozezleným pohledem. "To nemyslíš vážně!" osopila se na něj, "mělo by ti stačit, že jsi se sem dostal..." "Hermiono, mě to ale nestačí," obořil se na ni, "Mundungus příjde až za hodinu a půl a stát tady by bylo nanic." To stačilo k tomu, aby se bez jakýchkoli dalších dohadů vydali hlouběji do Příčné ulice. Harry téměř okamžitě zapomněl na všechny starosti, jak tam tak pozoroval nejrůznější obchody s přeplněnými výlohami a spoustu ruchu a veselí. Mihlo se kolem něj plno kouzelníků a většina z nich se po něm otáčela a zvědavě si ho prohlížela, ale nikdo neřekl ani slovo. Zdálo se, že si toho všímá jen vyděšená Hermiona, která se ale nemínila znova dohadovat a nakonec si také přivykla a pomalu začínala nabývat stejného veselí a nadšení, jako její přátelé.
Když si koupili výbornou citrónovou a oříškovou zmrzlinu rozešli se k velkému houfu chlapců a děvčat, kterým se závistně blýskaly oči. "Harry," vykřikl Ron, "to je přeci ten nový Kulovat!" a nevnímaje dál Hermioniných rad, vrazili společně mezi ostatní obdivovatele. Konečně se prodrali až k výloze a spočinuli před nádherným obrázkem. Uprostřed několika málo věcí: rukavic na famfrpál, krásně zdobeného kávového camrálu a několika dalších doplňků na famfrpál; leželo ve dvou malých zlatých stojáncích překrásné lesklé koště. Harry, stejně jako Ron a ostatní, co stáli doslova přisátí na skle, museli přivřít oči, jak bylo nablýskané. Prohlížel si jeho zvláštní, od prvního pohledu trochu přehnaně pokřivený tvar. "Jeho konstrukce je zvolena tak, aby bylo co nejvíce přizpůsobené rychlému, ale zároveň vyváženému a hladkému letu," vysvětloval za Harryho zády nějaký kluk, na kterého však neviděl. "Je to prostě téměř dokonalý aerodynamický tvar, dokáže zrychlit do obrovské rychlosti a z toho se okamžitě ladně zabodne na místě, stačí se jen udržet a naučit se to pořádně ovládat," dodal nadšeně a zdálo se, že ještě něco nesrozumitelně drmolí, ale hluk davu, hlasitě rokujícího o informacích právě podaných, ho jednoznačně přehulákal. Harry si koště ještě dlouhou chvíli prohlížel.
"Je prostě úžasné," ozval se najednou Ron a když na něho Harry rychle pohlédl, měl dojem, jako by byl jeho kamarád naprosto zhypnotizovaný, jak tam tak civí do výlohy a s napůl otevřenou pusou lehce pokývává hlavou. Harry si v tu chvíli uvědomil, že Ron vlastně mluví sám se sebou a rozhodl se raději ho odvést do bezpečí. Po několika vyčerpávajících pokusech se mu ho pomohlo od výlohy odtrhnout, Ron byl však ještě hodnou dobu zasněný a často se ohlížel; Harry se mu musel smát. "Neříkej, že se ti to koště nelíbilo," vyjel po něm Ron. "Bylo úžasné," přikývl mu, když se pomalu vraceli zpátky. Při těch slovech se každým okamžikem rozhlížel a najednou si uvědomil, že se vlastně snaží zahlédnout Hagrida. V mysli mu však zakotvila podivná myšlenka, že bradavický učitel péče o kouzelné tvory není v Příčné ulici, ale na míle daleko odtud, protože se neobjevil ani na poradě Fénixova řádu; byl z toho trochu zklamaný, ale Ronovi a Hermioně to nedával nijak najevo. Najednou se ozval ohromný dunivý hluk a z úzké uličky po levé straně se vyřítil dav několika kouzelníků a spousta malých chlapců a dívek. "HONEM! JSOU TADY!" hulákal houf a než se stačil překvapený Harry probrat ze svého údivu a nenápadně se vytratil, bylo už pozdě. Dokonce si nemohl ani nasadit plášť, jak ho kouzelníci tlačili mezi sebou nemohl se ani pohnout. Chvíli se ještě snažil odporovat a vytrhnout se z hlavní vlny, ve které uvázl, ale když pak slyšel nadávky a hrozby Hermiony a Rona, kteří tudíž byli strhnuti s ním, přestal se vzpírat a nechal se unášet dál.
"Co se děje? Co se stalo?" slyšel ještě jakoby vzdálený křik Hermiony. "Kam se jde?" "Jsou tady, rychle!" zařval nějaký muž hned za Harrym, ale jakkoli se ho vyptávali, dál už nic jiného neřekl. Harrymu okamžitě hlavou bleskla nepříjemná myšlenka. Jsou tady? Ale kdo? Musí to být něco zlého, když je tu takové pozdvižení. Najednou mu všichni připadali nervózní a vyděšení. Měl dokonce dojem, že u jedné dívky zahlédl i stopy od slz. Smrtijedi nebo mozkomorové, pomyslel si v duchu, určitě! Náhle se ho zmocnil nějaký pocit, že by se měl z tohoto zajetí co nejdříve osvobodit. Otáčel se za sebe v domnění, že ještě spatří Hermionu nebo Rona, ale ti už tam nebyli. Pak jej někdo dloubl loktem do žeber a Harry s bolestným výkřikem upustil svůj neviditelný plášť. "Plášť, můj plášť!" řval z plna hrdla, ale přes ohlušující dupot těch mnoha nohou a neustálého řevu svůj hlas neslyšel ani on sám. Skoro si ani nebyl jistý, zda ze sebe vydal vůbec nějakou hlásku a tak křičel dál a dál, že potřebuje zastavit nebo ať ho alespoň pustí, že se musí vrátit pro své kamarády, kteří jsou někde vzadu, ale když už ho od samého napětí a hulákání začínalo pálit u plic, přestal se dožadovat. Začal sebou rozzuřeně zmítat a smýkat; ostatní, kteří ho podpírali zezadu se ho snažili uklidnit, že bude všechno v pořádku, ať vydrží, ale Harry je nebral na vědomí. V plném vypětí svých sil se vzepjal a někdo za ním ho strčil vpřed tak prudce, až z davu vyletěl a narazil prudce hlavou do nějakého sudu na rohu hlavní ulice a malé tmavé boční uličky, do které se okamžitě odvalil, aby ho nikdo z houfu nepodupal. Před očima se mu na okamžik zatmělo ze silného nárazu; sáhl si rukou na čelo a zjistil, že mu z něj teče tenká strunka krve. Rychle si ji setřel a postavil se co nejpružněji na nohy. Když se nahlédl směrem, kterým se dav řitil, zjistil, že počet kouzelníků je fascinující; měl dojem že se k nim přidala celá Příčná ulice. Přemýšlel, co se jen mohlo stát a ještě okamžik se díval směrem zpátky, jestli náhodou nespatří příčinu tohoto rozruchu. Potom uslyšel, jak někdo vztekle vyštěkl a uvědomil si, že ten odporný a podlízavý hlas odněkud zná, vycházel z té malé temné uličky.
Harry reagoval téměř okamžitě a přikrčil se za sud, tak mohl vidět alespoň polovinu ulice - což bohatě stačilo. Jen necelých pár metrů od něj stál podivný člověk, který, i když mu nebylo přes kápi vidět do obličeje, vypadal opravdu zmrzačeně. Chvíli zápasil z popelnicí, o kterou předtím zřejmě zakopl a snažil se teď vymotat z odpadků, které se rozsypaly po zemi. I když ztlumil hodně hlas, Harry ho slyšel velice dobře všechny jeho mrzuté nadávky a poznámky, které se sebe jen chrlil. Kdykoliv mužík promluvil, pocítil Harry vlnu nenávisti jakéhosi zhnusení a najednou si uvědomil, kdo onen tajemný vlastně je. Pohublá, pokroucená postava s lehkými tikavými pohyby, jako by byl dlouho v nějakém jiném těle, ve kterém si přivlastnil určité pohyby... jistě... Harrym projel záchvat hněvu... okamžitě se chopil hůlky a zároveň si uvědomil, že se celý třese vztekem... snažil se zachytit ještě nějakou známku toho, že ten člověk... ten zrádce... ta bestie je tím, čím si myslí, že je. A pak jeho pohled spočinul na kouzelníkově ruce, která vypadala, jako by k té druhé ruce ani nepatřila - jako by si jí prostě její majitel vyměnil za novou. Jistě... je to on... Harry počkal, až se Červíček otočí obličejem k němu... chtěl si to s ním vyřídit jak se patří... tváří v tvář.
"Co to tady děláš, Červíčku?" ozval se za ním ledově chladný hlas, který Harryho přiměl ještě chvíli počkat. Byl ale sto procentě připravený vyrazit prudce vpřed a zničit jak člověka, který měl prsty ve smrti jeho rodičů, tak člověka, se kterým se sice odjakživa nenáviděl, ale kterému také každý věřil - hlavně profesor Brumbál. Harry se přikrčil ještě víc, aby mohl Červíčkovi a Snapeovi vidět do tváře, jak se mezi sebou bavili. Profesor lektvarů se však netvářil zrovna překvapeně, což Harry čekal. Odjakživa si ho představoval vždy na straně zla a nedokázal pochopit, jak mu můžou ostatní tak hloupě věřit, když už byl předtím smrtijedem. "Tak co, máš něco nového o tom Potterovi?" vyštěkl na svého společníka až přespříliš sebejistě. "Tobě to rozhodně říkat nebudu," sykl nenávistně Snape, "chci mluvit se svým pánem osobně." Se svým pánem, opakoval si Harry v duchu ta slova, ten podrazák. Zmocnil se ho obrovský vztek. Snape byl odjakživa na straně Voldemorta, je v Bradavicích jako jeho špeh.
"Myslíš si, že tě za to bude čekat nějaká pocta? Že třeba zaujmeš moje místo?" vyštěkl podrážděně Červíček. "Nezapomínej, že já jsem ten, kdo pomohl Pánu zla k jeho návratu; já jsem se o něho celou tu dobu staral, když z něho byla jen nějaká neurčitá hmota, která se sama nedokázala ani najíst a já jsem obětoval svoji ruku, aby získal tělo," nabíral na hlase a narovnal co nejhrději svůj pokřivený hřbet. Na Snapea to však viditelně nezabralo, Harrymu se dokonce zdálo, že zahlédl pohrdavý úšklebek. "Jestli už jsi skončil," pronesl chladně, "řekni mi, kde ho najdu, nemám na tebe celý den," dokončil nevzrušeně, v jeho hlase však Harry, stejně jako asi Červíček, zaslechl jistou výhrůžku. Jeho společníka proto dost rychle opustila sebedůvěra a odvaha a začal se všelijak krčit a pomalinku couvat. "Ne... je mi líto... mám přísné instrukce, že nikomu nesmím sdělit jeho polohu. Vlastně to neví kromě mě vůbec nikdo," ujišťoval ho. "Ale varuji tě, Snape," vyhrkl, "kdybys na mě použil jakékoliv kouzlo nebo lektvar, můj Pán to pozná... jsem totiž chráněn jeho kletbou," vzedmul se nadšeně, takže nyní trochu připomínal načepýřeného kohouta, který je hrdý na své pestrobarevné dlouhé peří - vypadal opravdu směšně a nejenom Harry, ale i profesor Snape si ho pobaveně prohlížel.
"Jak chceš," spustil Snape znovu svým nepřístupným, přísným tónem, "vzkaž mu, že už vím, jak toho nafoukaného Pottera dostat," dořekl tlumeně, když se Červíčkovi samým nadšením nad dobrou zprávou, kterou svému Pánovi podá, zablýskly oči. "Ale chci mu sdělit sám - osobně, kdy bude nejvhodnější okamžik chytit toho hlupáka," podotkl, čímž způsobil, že se Červíčkův obličej svraštil; vypadal, jako by ho někdo opařil horkou vodou. "Doufám, že neplánuješ nějakou zradu," vypískl podezřívavě, "to by se ti nevyplatilo -." "Nemluv hlouposti, Petře," vyjel na něho ostře, "ty mi rozhodně nemáš o zradě co vyprávět." Harry si oba se zájmem prohlížel, jakoby se ho vůbec nic, o čem se zrovna jednalo, netýkalo. V tento okamžik nad ničím nepřemýšlel, nevnímal, jestli cítí vztek, lítost, že Červíčka nepotkal dřív, dokud byl ještě Sírius na živu, nebo cokoli jiného. Připadal si, jako z jiného světa - tvor, který bezděčně pozoruje, pro něj, zcela bezvýznamný rozhovor. Snape s Červíčkem se ještě dlouhou chvíli navzájem probodávali pohledy a Harry, který se jakoby probral ze snu, usoudil, že je to vhodná příležitost potrestat zrádce. Sevřel ještě pevněji svoji hůlku a zároveň si uvědomil, že má dlaně celé zpocené. V duchu napočítal do tří a neposlouchaje už dál jejich rozhovoru se prudce zvednul ze země. Stejně tak rychle mu ale naopak spadla tíživá nervozita v žaludku až někam k nohám. Okamžitě si uvědomil, že jak Snape, který od něho byl jen pár kroků, tak i Červíček - teď stojící už v polovině cesty úzké krátké uličky; k Harrymu stojí otočení zády. Harrymu hlavou začali proudit nejrůznější slova a zvolání, které by měl vykřiknout, aby tak donutil oba protivníky otočit se. Náhle se však ozval Snape, což ho přimělo ještě chvíli nehnutě stát. Ještě okamžik mu ale trvalo, než alespoň z části doopravdy vnímal smysl slov a konečně přestal Snapea probodávat prosebným pohledem, aby se k němu učitel lektvarů otočil. "Je tedy pravda, že se Pán zla snaží ještě zvětšit svoji moc?" Harrym po této otázce projel chlad. Chtěl se zase co nejrychleji přikrčit za sud, ale zjistil, že se nemůže hnout z místa, jak ho nohy tíží - připadali mu, jako olověné. Nakonec se přece jen malátně a co nejtišeji do kymácel do svého úkrytu a napjatě čekal na Červíčkovu reakci. Ten vypadal nanejvýš překvapeně, ale přece jen se, po delší době - jako by váhal, otočil zpátky k Snapeovi. V jeho obličeji viditelně zápasila nervozita s klidem a těžko říci, co z toho převažovalo. Harry si postupně uvědomoval, že i ten bídný Petr Pettigrew od doby, kdy se naposledy viděli, změnil celé své chování. Dříve byl podlézavý, vtíravý a úlisný, ale teď, jakoby mu návrat jeho Pána zvedl sebevědomí, stále častěji po svém společníkovi šlehal povýšeným mocným pohledem. "Co o tom víš?" vyhrkl. "Asi tolik, jako každý druhý kouzelník," odpověděl stroze Snape a nasadil svůj blažený vítězoslavný úsměv, který Harry k smrti nenáviděl - moc dobře ho znal, jeho profesor jej na svého nejméně oblíbeného žáka používal až příliš často. Je také pravdou, že Harrymu se příliš často ve Snapeových hodinách podařilo rozlít svůj lektvar nebo prostě vybuchnul či vybublal, každopádně to vždycky vedlo jen ke smíchu a pobavení zmijozelských a Harryho naprosté celodenní rozmrzelosti, kterou tento pošklebek doprovázel pokaždé, když se Harry se Snapem setkali na chodbě. "Zprávy se šíří opravdu dost rychle," zašeptal téměř neslyšně Červíček a Harry, který zaslechl jen několik slov, si musel zbytek domyslet. "Já ale nebudu ten, kdo je bude rozhlašovat, ještě se musím s někým setkat," dodal, pokýval hlavou směrem k Snapeovi na pozdrav a až přespříliš rychle se ztratil v uličce. Harry si připadal, jako by ho někdo opařil horkou vodou. Brumbál se celou tu dobu mýlil, Snape se vrátil k smrtijedům a teď dělá špeha. Uvědomil si, že se třese po celém těle, ale ne strachem z toho, co si vyslechl, ale vztekem. Nyní svého nejméně oblíbeného učitele lektvarů nenáviděl jako snad nikdy. Rázem jím ale projela další vlna - byla spíš jako leknutí nebo zaskočení. Harry si totiž uvědomil, že nechal Červíčka odejít. Chvíli nechápavě hleděl směrem hlouběji do uličky, kde předtím Voldemortův poskok zmizel a zároveň si uvědomil, že mu z krku do žaludku spadl nepříjemný pocit, který mívá snad každý člověk, co propásne nějakou důležitou věc a teď neví, co si má počít, aby to napravil - trnulo to v něm a tížilo ho to, jako nějaký kámen.
Harry se ale co nejrychleji vzchopil; byl už pevně rozhodnutý chytit alespoň proradného Snapea, když už nikoho jiného. Sevřel pevně hůlku a prudce vyskočil na nohy, přičemž vrazil kolenem do sudu. Bylo nanejvýš jasné, že se Snape otočí, aby zjistil, co způsobilo ten hluk, ale zatímco se Harry zvedal, něco ho zezadu bleskurychle obstoupilo a přehodilo přes něj nějakou průhlednou clonu. Chtěl vyjeknout, ale něčí ruka mu pevně až bolestivě přiletěla k ústům a zmáčkla je tak, že si Harry připadal jako nějaká ryba. Snažil se z podivného zajetí vymanit, ale únosce ho přinutil, aby se s ním přestal přetahovat. Vlastně to byli únosci, jak si Harry uvědomil, ale přece jen se dál nijak nebránil, ani se nesnažil zahlédnout jejich obličeje. Věděl moc dobře, co je to za clonu, která ho zakrývá - schovával se pod ní už nesčetněkrát, a proto se ani nedivil Snapeovu přihlouplému a vyděšenému pohledu, když se díval přímo na Harryho, ale přesto bylo poznat, že ho vůbec nevidí.
Buď tiše," zašeptala mu do pravého ucha slabounkým hláskem Hermiona, "opatrně couvneme dozadu a trochu doprava, ať na nás nepřijde," přikázala. Harry z tohoto plánu ale nebyl zrovna nadšený; chtěl se ze Snapem utkat v souboji, chtěl ho zničit a dostat do Azkabanu, kam patří. Hermiona zřejmě poznala Harryho značnou nevoli. "Nech ho být, Harry, ještě se naskytne příležitost," ujišťovala ho a tak všichni tři ustoupili, jak Hermiona řekla, což bylo právě včas, protože Snape se k nim přiblížil z jeho obvyklým nedůvěřivým pohledem a šmátral rukama před sebe a kolem sebe a snažil se zachytit něco hmatatelného, přičemž měl komicky pokřivený obličej od svého namáhavého snažení. Harry po své levici zaslechl nějaké slabounké prskání a hned si uvědomil, že to Ron zadržuje smích - dobře věděl proč; on sám měl totiž co dělat, aby se Snapeovým grimasám a gestům nezačal hlasitě smát a Ronův záchvat mu rozhodně na podpoře nepřidal. Jako by úplně zapomněl na tajný rozhovor, který si před chvílí vyslechl a jeho závažnost mu vletěla jedním uchem tam a druhým ven. Hermiona ho však okamžitě bolestivě rýpla loktem do žeber a tak se Harry snažil myslet na to, jak se pomalu a hlavně tiše vykroutit Snapeovi s dosahu. Pomalu v něm rostl nepříjemný dojem, že jim tento únik stejně neprojde, kdesi za Snapem se však ozval čísi hlas; Harry si byl jistý, že ho moc dobře zná. Jistě byl to on... Harrym projela taková vlna radosti, jako už po dlouhou dobu ne.
"Dobrej den, profesore Snape," zaburácel mocným hlasem Hagrid. Hermiona se ještě marně pokusila zadržet Harryho na místě, ten se ale, spolu s Ronem okamžitě vyvalil co nejvíc nalevo, aby do úzké uličky viděl. Naštěstí se nemuseli natahovat ještě blíž, protože obrovitý učitel péče o kouzelné tvory zabral úplně celou uličku a bylo k podivu, že se v ní vůbec nijak nezadrhnul. Harry si okamžitě uvědomil, že od té doby, co ho naposledy zahlédl z okna tenkrát při praktických zkouškách z astronomie, jak se ho neúspěšně snažili odvést kouzelníci z ministerstva, Hagrid neuvěřitelně pohubl. Harryho strašlivě lákalo zeptat se ho, kde se po celou tu dobu ukrýval, protože v ústředí Fénixova řádu se neschovával. Cítil ale někde hluboko ve své mysli, že nebyl daleko od Bradavic; měl tam totiž svého bratra - Drápka; a také musel velmi dobře vědět, že se o něj neměl kdo starat, když skončil školní rok. Harry ze sebe chtěl okamžitě shodit neviditelný plášť a rozběhnout se ke svému nejoblíbenějšímu učiteli, ale jenom podnikl první krok dopředu, Ron s Hermionou ho zarazili. Tentokrát se však nijak nevzpíral a nepokoušel se klást jakýkoliv odpor. Alespoň se utěšil myšlenkou, že Hagrid žije a je v Anglii a ne někde v Evropě nebo podobně.
"Hagride?" vyrazil ze sebe překvapeně Snape a vypadalo to, jako by spolu s jeho slovy vyletěla i duše, tak moc se tvářil zaraženě a jako bez dechu. "Co vy tady děláte?" utrousil. "No dyť co?" brebtl Hagrid, "vrátil sem se," dodal, ale tvářil se zmateně, jako by ho Snape sám zavolal a teď se tváří, že nemá vůbec ponětí, co tu Hagrid vlastně dělá a jak si to jen může dovolit, přijít bez toho, aniž by se předem ozval. "Jdu na něho," sykl nenávistně Ron, ale tentokrát to byl Harry, co ho zadržel. Strašně ho zajímalo, jak se situace dál vyvrbí. Znal Hagrida dost dobře na to, aby věděl jak neuvěřitelně hbitě a nenápadně může jakéhokoli člověka uvést do zaskočení a následného obrácení hovoru, aniž by si toho byl, podle Harryho mínění, sám vědom.
Nastala dlouhá odmlka, ve které si Snape zjevně shromažďoval myšlenky a snažil se nasadit svůj klidný obličej s chladným, odměřeným pohledem, jako by se vlastně nic nedělo a neměl žádné pocity. Harry, Ron ani Hermiona mu nemuseli vidět do tváře. Zato Hagrid stál nepohnutě a bez jakéhokoli zvláštního výrazu hleděl mlčky na Snapea.
"A kde jste po celou tu dobu byl, kolego?" spustil podezřívavým hlasem Snape, který se už do značné míry uklidnil a tvářil se tak jako obvykle - odměřeně. Při tmo dotazu se Hagrid nervózně otřepal, jako by se ze sebe snažil setřást nějakou zlou vzpomínku, což Snapea viditelně potěšilo, protože se zlomyslně zašklebil a pohodil zlehka svými mastnými tmavými vlasy. "Hnusák,"zavrčela Hermiona, tentokrát to však zaznělo hlasitěji, než sama očekávala a učitel lektvarů se neobyčejně rychle ohnal za sebe. Naštěstí pro Harryho, Rona a Hermionu zakopnul o nějaký kámen a než se mu podařilo vůbec rukou hmátnout po plášti, což by se mu určitě povedlo, stihl jen zamávat rukama jako vrabec křídly, aby neztratil balanc a neupadl. Ron jednoduše vyprskl smíchy a Harry se mu co nejrychleji snažil zakrýt ústa pusou. "Ste v pořádku?" ozval se starostlivě Hagrid. "Co tam vidíte?" "NIC!" vyštěkl po něm rozčíleně, "všechno je v pořádku," ujišťoval. "No tak nic," zabručel Hagrid, "a co tady vlastně děláte vy? Vono to tady taky není zrovna dvakrát bezpečný, víte?" dodal rychle, když po něm Snape šlehl nenávistným pohledem. "Do toho vám nic není," ucedil a otočil se k němu zády. "Uvidíme se ve škole, pokud se tedy vůbec objevíte," poznamenal ironicky a v tom okamžiku se v Harrym vzedmula ta obrovitá nenávist. Měl sto chutí Snapeovi přerazit jeho orlovitý, velký nos. "No to si piště, že se zas vrátím," ujišťoval ho horlivě Hagrid, který si zřejmě nepovšimnul Snapeova posměšně pokřiveného obličeje ani tónu jeho hlasu. "Slyšel sem, že konečně vyhodili tu ježibabu, takže teďkom bych si mohl konečně pořádně popovídat s Harrym," řekl nadšeně, ale při vyslovení Harryho jména sebou Snape trhnul, ale dál se mlčky rozešel těsně kolem Harryho, Rona a Hermiony, přečemž Harry zaslechl jen nějakou nejasnou poznámku, jako "to jistě". Nakonec se přece jen ztratil někde za rohem zatímco Hagrid zůstal chvíli nepohnutě stát.
"Harry, ne," sykla téměř neslyšně Hermiona, čímž mu okamžitě zamítla jeho nápad ukázat se Hagridovi.Ten však stál i nadále nepohnutě a dívaje se přímo na ně. Nejenom Harry, ale i Hermiona a Ron si byli téměř jistí, že je vidí. To bylo samozřejmě nemožné, ale přesto o nich moc dobře věděl. "No tak, ukažte se," zamručel Hagrid spíš jakoby pro sebe - jako by si nebyl úplně jistý, že uhodl správně, kdo tu je navíc. Harry ale ani na okamžik nezaváhal a rychle ze sebe strhl plášť. "Hagride," vydechnul, ale bradavický učitel se netvářil zrovna nadšeně. Snad to bylo způsobeno místem a způsobem jejich setkání. "Co vás to, u ježoura, napadlo?" vyjel zostra, "jak jste se sem dostali?"
"No," spustila váhavě Hermiona, "vzal nás sem Mundungus, ale..." "Mundungus," vyprskl Hagrid a tvářil se, jakoby právě spolknul neobyčejně kyselý citron, "von snad nemá žádnej rozum, co?" Na to mu nikdo neodpěvěděl. "Dobře, že jsem na vás trefil," pokyvoval zamyšleně hlavou, jako by pro sebe, ale pak zase rychle strhnul svůj pohled na ubohého Harryho, který byl tónem jeho hlasu a absolutní nepříčetností naprosto zmatený. Věděl, že to, co s Ronem a Hermionou udělali, nebylo zrovna vhodné ani správné, ale přesto nechápal, jak se může Hagrid takhle rozčilovat, když se vlastně neviděli už pěknou dobu. Hagrid přece sám Snapeovi říkal, že se těší, až si popovídá s Harrym, ale když se mu konečně naskytla možnost, tak se vzteká a hubuje mu. Harry začínal mít dojem, jako by byl z jiného světa - lidé, se kterými se normálně bavíval, se k němu otáčí zády a jsou na něho nevlídní, zato naopak lidé, se kterými udržoval až doposud naprosto chladné vztahy mu radí, ať na sebe dává pozor a přejí mu hodně štěstí. Pomalu a jistě se ho začínal zmocňovat podivný pocit, který jako by se mu usadil někam hluboko do povědomí a tam se nebezpečně rozpínal a rozrůstal a chtěl mu prostě a jednoduše zastínit celé logické myšlení, aby již nebylo možné se v těchto situacích vůbec orientovat. Dlouhou chvíli nepromluvil - jen tak bezradně na Hagrida civěl a čekal, co z něho prostě vypadne. Ten si ale zřejmě konečně uvědomil, že to ze svou nadměrnou nepříjemností poněkud přehnal a tak obrátil.
"No... ehm... Harry, jináč.... slyšel sem, co se stalo Siriusovi, už vlastně ani nevím, kdo mi vo tom vyprávěl.... je mi to moc líto," řekl. Harry cítil, jak se ho při vyslovení Síriusova jména zmocňuje prázdnota, ale byl odhodlaný se jí nepoddat. Slabě kývl hlavou na důkaz, že ho slyšel a že je všechno v naprostém pořádku, ale doopravdy si byl téměř stoprocentně jistý, že by ze sebe nevydal ani hlásku. Chtěl vědět, kde se celou tu dobu Hagrid ukrýval a nebyl jediný. "Kam jsi vlastně zmizel?" předehnal ho z otázkou Ron, "celkem nás vyděsilo, jak jsme viděli ty kousky, co se venku děly. Hlavně jak dostali McGonagallovou - to bylo opravdu příšerné." "Jo... slyšel sem, že je profesorka už zase v pořádku," odkašlal si Hagrid, ale dál neřekl ani slovo, dokud mu Harry, Ron a Hermiona nepřikývli. "To, co pro mě udělala vod ní bylo fakt statečný, nevím, jak by to bez ní dopadlo," připustil, "ale to, že si pro mě přišli tak, aby ste to viděli, to už trochu přehnali," zavrčel a pak jen naprosto nejasně zamručel něco jako 'mamlaští ouředníci z ministerstva'.
"Tak kde jsi byl?" vyzvídal Harry, "měli jsme o tebe strach..." "Vo mě?" uchechtl se pobaveně, "dyď mě znáš, Harry, já se neztratím," ujišťoval ho, "a co ste vlastně vy tři potřebovali vod Snapea?" zeptal se ještě, ale Harrymu utkvěl někde hluboko v hlavě prapodivný dojem, že jim Hagrid neřekl úplnou pravdu a snaží se z něčeho vykroutit. Jelikož však učitel péče o kouzelnické tvory stočil směr rozhovoru taktéž k zajímavému tématu, usoudil Harry, že otázek týkajících se Hagridova útěku a schovávání, využije až v jinou dobu, kdy na to bude taktéž čas a možná i příhodnější. "Snape je smrtijed a Brumbál mu věřil," vykřikl rozzlobeně Harry a Hagrid, Ron i Hermiona strnuli v němém úžasu ještě dlouhou chvíli, než Harryho výkřik, doléhající snad až do sídla Fénixova řádu, konečně zanikl. Stáli nepohnutě, jako přilepení přimrazovacím kouzlem a Harry si nebyl v danou chvíli zrovna stoprocentně jistý, jestli nevyslovil nějaké zaklínadlo, kterým je zbavil všech známek života. "Harry," zpustila opatrně velice mírným hlasem Hermiona, při čemž k němu pomalinku a jemně natáhla ruku, jako by sebou doopravdy divoce házel škubal a ona se ho snažila uklidnit. Při pohledu na její nejistou tvář si připadal jako nějaké malé děcko. "Uvědomuješ si, jaké je to obvinění," zeptala se. "Ale Hermiono ty jsi ho také viděla s Červíčkem!" zahučel, ale nebyl si právě jistý, že to byla pravda, protože jak Hermiona tak Ron se tvářili neobyčejně ustrašeně a udiveně, takže to bylo nanejvýš pravděpodobné. "Musela jsi přeci slyšet, jak se s ním bavil.... o mě a o Voldemortovi," zakňučel, ale jediné, co svým líčením způsobil, bylo již od pohledu uškubnutí svých přátel - a to hlavně při zdůraznění jména Pána zla. "Jediné, co jsme viděli," pokračovala i nadále svým přehnaně mateřským a starostlivým tónem Hermiona, "bylo, jak jsi se prudce zvednul a chystal jsi se skočit na Snapea..." "Nechystal jsem se na něho skočit," odporoval, "jen jsem chtěl počkat, až se otočí zpátky ke mně.... Červíček zrovna odcházel tou uličkou," beznadějně mávnul rukou, "po tom, co mu Snape říkal, že se chce setkat s Voldemor..." "Každopádně jsme tě včas zarazili," skočila mu rychle do řeči Hermiona, "víš, jaké by jsi mohl mít potíže, kdyby jsi se Snapeovi jakkoliv postavil?" Harrymu ale přestávala docházet trpělivost; jak se s ním může Hermiona takhle vybavovat, jako by se nic nedělo? Mluví k němu, jako ke lháři s přílišnou fantazií, co neví, co doopravdy viděl. "Hermiono ty mě snad neposloucháš!" vyštěkl po ní podrážděně, "Snape je špeh!" Stačil jen kratičký okamžik, aby Harry při pozornějším pohledu na ni zjistil, že je to absolutně nesmyslné, dál jí tu něco vyprávět. Prostě to šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Zato Ron se tvářil rozhodně pozorněji, stejně jako Hagrid, který stál ale pořád ještě opodál, jako by tu vůbec nebyl a jen mlčky a zaujatě poslouchal a mnul si zamyšleně svoje tmavé hrubé vousy. "Já ti rozhodně věřím, Harry!" poznamenal nadšeně Ron, "viděl jsem opravdu jen tebe a Snapea, ale on je takový křivák, který je toho opravdu schopný," zamračil se a stiskl pěst, až mu zbělala. "Nevím ani jak, ale nějak jsme s Hermionou propadli až na konec té dlouhé řady, bylo to opravdu hrozné, a pak jsem tam jen jednoduše jednoho naprosto děsného staříka popostrčil -." "Chceš říct, že jsi mu podrazil nohy," osopila se na něho Hermiona. "Tak to tedy ne!" bránil se Ron, "já za to opravdu nemůžu - ty jsi do mě prostě strčila..." "A co jsem měla dělat, když tam nebylo žádné místo? Zleva se na mě tlačila nějaká strašně obtloustlá ženská!" byla rozčílená téměř do nepříčetnosti, ale Ron si mluvil dál to své a ani v nejmenším ji neposlouchal. "...takže jsem do něho prostě vrazil a on zakopl o nějaký kámen! Byla to prostě nehoda!" ucedil, ale jakmile konečně zamlkla i Hermiona, pokračoval zase klidnějším spokojenějším hlasem. "No, takže jsme se dostali z toho kola ven a jakmile se alespoň trochu ustálil ten prach, protože přes něj nebylo naprosto nic vidět, vydali jsme se za tebou. Při tom jsme našli tvůj neviditelný plášť, takže nás napadlo, že to by mohlo být dost zle. Naštěstí jsme tě našli tady," pronesl a mávl při tom slavnostně doširoka rukama.
"A co vlastně Snape s Červíčkem řešili?" zpustila Hermiona, která se už také tvářila o mnoho klidněji a Harry nabýval dojmu, že už mu také konečně věří. Ostatně vlastně neviděl nejmenší důvod, proč by mu věřit neměla. Červíček si neustále běhal po svobodě, kde se mu zachtělo a samozřejmě, že s tím nikdo nic nedělal; každý měl jiné starosti. "Tak se vobávám,"zpustil zasmušile Hagrid a tvářil se, jako by právě procitl z nějakého snu, "že tohle teďkom nevyřešíme jenom my čtyry. Pojďte se mnou, já vás vemu někam si sednout... někam na bezpečnější místo, kde by nás neměl nikdo překvapit nebo odposlouchávat, nebojte, tam vám nikdo neublíží, dyž budete se mnou," ujistil je rychle, když po něm Hermiona hodila nedůvěřivým pohledem a Ron s Harrym si navzájem prohodili nucené tísnivé úšklebky. Když se totiž jednalo o Hagrida, byl si Harry téměř jistý, že sám tento obrovitý profesor nezná význam slova 'bezpečí'. Každému, kdo ho znal, bylo nanejvýš známo, že se neobyčejně vyžívá v chovu nejrůznějších dosti nebezpečných a prapodivných tvorů. Co si Harry pamatoval, začínalo to od psa se třemi hlavami a pokračovalo to obrovským pavoukem a končilo to Norbertem - norským ostrohřbetým drakem. Loňského roku se dokonce Hagridovi podařilo uchovávat v Zapovězeném lese divokého obra z Evropy. Harry bral moc dobře na vědomí, že Drápek je Hagridův bratr, přesto se však s tím, co profesor udělal, nějak nemohl smířit. Muselo mu být přece jasné, že přechovávat a držet ho tam nebude zrovna nejlepší. Přesto všechno ale Harry svému příteli věřil a proto mu na jeho návrh přikývl.
"Ty si na sebe ale přehoď plášť, Harry, vo tom nebudeme diskutovat," poručil mu Hagrid a Harry si ho sice neochotně, ale nakonec kapitulovaně přehodil přes hlavu. Když všem zmizel z očí, vydali se, pod Hagridovým vedením, kousek po hlavní ulici. Za celou dobu nikdo z nich nepromluvil. "Tak řekneš nám konečně, kde jsi celou tu dobu byl?" Přerušila ticho Hermiona zrovna, když se blížili ke knihkupectví Pohádek a legend. Stále ještě se tu zdálo vylidněno. "Měj na paměti, že jsme tě naposledy viděli tehdy v noci, kdy si pro tebe přišli ti poskoci z ministerstva, kteří tě chtěli odvést... měli jsme o tebe opravdu strach," dodala a prosebně ho sledovala, než se konečně rozhodl promluvit. "To ste hodní, Hermiono, ale já jsem byl vopravdu v pořádku," pokyvoval svojí velkou zarostlou hlavou, "profesor Brumbál se vo mě postaral - našel mi nějaký pěkný vodlehlý místečko, kde sem chvilu byl a pak sem se stejně vrátil do své hájovny za Tesákem a Drápkem..." "A proč jsi tedy nebyl na poradě Fénixova řádu?" zeptal se Harry. "A jak vo tom víš, že sem tam zrovinka nebyl?" vyhrkl užasle Hagrid, který se zřejmě pokoušel dívat se na prázdné místo těsně vedle Rona tak, aby to vypadalo, že ho vidí a teď zrovna mu upřeně hledí do očí. "Protože tam Harry byl..." odpověděl za něho nadšeně Ron "...on je totiž členem Řádu," řekl stejně hrdě, jako by to byl on sám. "Co?" vyhrkl Hagrid a musel se na zastavit na místě, asi, aby mohl zpracovat nadměrné množství informací. "Takže Brumbál tě přijal do Řádu?" Harry ale neodpověděl, protože spíš to znělo, jako by si to Hagrid brblal tak nějak pro sebe, než jako by se ptal. "Čekal jsem to," dodal po chvíli, tentokrát už duchapřítomně dívaje se už zase na prázdné místo. Znovu se dali do pohybu. "Bylo jen otázkou času, než se to profesoru Brumbálovi podařilo prosadit," oznámil jim pochvalně, "jsem rád, že jsi se stal členem," usmál se. "Hagride, chtěl jsem se tě zeptat,"začal nejistě Harry, "má to nějaký důvod nebo účel, proč jsem se dostal do Řádu?" Hermionu s Ronem jeho otázka zjevně vyvedla z míry podobně jako Hagrida, který se to však očividně snažil nedávat najevo - což se mu ale stejně nedařilo.
"No... ehm... asi nejsem ten pravej, kdo by ti to měl říct," vypadlo z něho. "Ale Hagride, kdo jiný by mi to měl říct?" bránil se Harry, "už mě opravdu nebaví, když mi nikdo nechce nic říct, chci to vědět." Ještě chvíli bylo vidět, jak učitel soustředěně hledí do země a zřejmě si v duchu skládá myšlenky a pak se konečně znovu ozval. "No.... fakt je takovej Harry, že já to vopravdu nevím, jakej je pravej účel, jenom tuším, že to bylo pro ředitele Albuse Brumbála dost důležitý..." "Jo, aby se mu to hodilo do plánu," zamumlal Harry, ale přesto to bylo natolik hlasité, že se k němu otočil jak Ron s Hermionou, kteří stáli každý vedle něho, tak i Hagrid, který se tvářil tak udiveně, až mu málem vypadli oči z důlků. "Harry," vydechl. "CO?!" ucedil rozčíleně, "neříkej mi, že to tak není. Vždycky něco plánuje a jediné, na co se nakonec zmůže je, že mi pokaždé na konci školního roku, až je po všem, vysvětlí, co a jak bylo a proč. Proč mi to neřekne rovnou a hned?" "Harry, co se stalo mezi tebou a profesorem Brumbálem," zeptala se Hermiona. "Už od toho, co jsi se vrátil do hlavního ústředí Fénixova řádu a vždycky se bavíme o Brumbálovi, jsi nějak rozmrzelý a zdá se mi, že tě něco užírá." "To bys ho musela slyšet," zařval, "celou tu dobu, co jsem byl v jeho pracovně, se choval a mluvil, jako by se nic nestalo - byl úplně klidný a ještě k tomu se snažil hodit vinu na Siriuse - vůbec se divím, že mi tam na místě neoznámil, že si za to Sírius může sám." "Tak to by stačilo, Harry," ozval se dunivý hlas Hagrida, "dobře víš, že tě profesor Brumbál má rád a snaží se dělat všechno jenom pro tvoje dobro. Nikdo z nás nemá ani ponětí, vo co všechno se musí postarat, aby to klaplo," ujišťoval ho a Harry cítil, jak se začíná červenat - byl teď rád, že ho vůbec není vidět a napadlo ho, že by tento plášť měl s sebou brávat častěji. Vlastně ani pořádně nevěděl, proč se na svého ředitele stále ještě tolik zlobí. Když se ještě více zamyslel, uvědomil si, že vlastně ani nemá ponětí, proč se zlobí. Protože mu Brumbál řekl, že na Harryho místě mohl být teď Neville? Sám už ani nevěděl, co si má o svém řediteli myslet. Kolik ještě takových věcí mu řekne? Konečně tíživé ticho přerušil Ron.
"A kam vůbec myslíte, že se ti lidi valili?" "No..." spustil Hagrid zase klidným mírným hlasem, "...co by se tak dalo čekat v Příčné ulici, než další výprodej nějakejch knížek nebo něco podobnýho." "Ale proč tedy křičely 'už jsou tady' ?" přidala se Hermiona. "Vopravdu?" spozorněl Hagrid, "a jak se tvářili?" "Kdo?" ptal se Ron. "No ti lidi. Esi se smáli nebo vypadali nešťastně." "Nevypadali zrovna na mrtvici," poznamenal Harry, protože mu jejich pohledy až přespříliž dobře utkvěli v hlavě. "Tak to v tom bude jinej háček," pokyvoval zamyšleně hlavou. "Nic tě nenapadá?" ptala se Hermiona. "No...něco jo...je dost pravděpodobný..." "Co myslíš?" Harry ho dál pozoroval a čekal, co z něho konečně vypadne, ale Hagrid se očividně k jakémukoliv proslovu nechystal. "Tak co kdybychom se tam šli podívat, když to není nic hrozného?" navrhla Hermiona. "Třeba zjistíme něco nového, jestli se to třeba týká Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit - co kdyby jsme toho využili?" "Poutniční kouzelníci nejsou zrovna nejlepším zdrojem," vyhrkl Hagrid, "nechte vostatní, ať si jim věří." "Poutniční kouzelníci?" zeptali se zároveň Harry, Ron i Hermiona, "co jsou zač?" "Sou to chudí kouzelníci, kery za různý almužny, jako jídlo a tak, vyprávěj, co se zrovna nejzajímavějšího děje po Evropě a tak," vysvětloval, ale netvářil se zrovna nadšeně. "Já vosobně na ně moc nespolíhám a ani neznám moc kouzelníků, taky dobrejch lidí, kteří by jim jen tak věřili ty jejich brepty." "A proč ne, protože nemají co jíst?" zarazila ho Hermiona nanejvýš podrážděným hlasem. "Ale vůbec ne," vyvedl ji z omylu, "jenomže někteří neberou vůbec na vědomí, co je pravda a co ne a za kousek žvance nebo vobčerstvení sou schopní říct všechno," objasňoval dál. "Jen některejm se dá vopravdu věřit, ale to už si nevyberete." Mezi tím pomalu došli skoro až na konec Příčné ulice a vlezli do menší hospůdky U Zlomené hůlky. Hostinský, menší zavalitý chlapík s velkým černým knírem u špiček stočeným nahoru a s dlouhou bradkou stejné barvy, jen trochu světlejší, na nově příchozí, kteří si objednali místo tří máslových ležáků, jak bylo očekávané, o jeden víc, si je dlouhou chvíli znepokojeně prohlížel, ale nakonec se přece jen rozešel pomalým a rozvážným krokem k výčepu, aby podivnou trojici obsloužil. Zjevně si usmyslel, že obrovitý zarostlý Hagrid bude mít rovnou dva, aby se nemusel tolik naběhat.
Když se však vracel zpátky ke stolu s ležáky, na okamžik strnul, protože tam zpozoroval čtvrtého přísedícího. Harry, Ron, Hermiona, dokonce i Hagrid na něho pobavěně hleděli a zubili se od ucha k uchu, když se k nim nervózně přiblížil a třepajícíma se rukama jim rozestavěl láhve na stůl. Pak se kolem sebe začal rozhlížet, jako by doufal, že někdo ze zákazníků zahlédl Harryho, jak si přisedá, protože ve dveřích hospody byl malý zvoneček, který byl ale dost hlasitý, aby přehlušil všechny ty hlasité rozhovory uvnitř a upozornil tak hostinského na příchozího nebo odchozího. Zvoneček se však mezi jeho putováním mezi pultem a stolem ani jednou neozval a proto se až přespříliš zvědavý hostinský stále ještě rozhlížel a hledal někoho, kdo by mu pomohl. Nakonec se přece jen odvážil pohlédnout dolů k Harrymu a když zjistil, že v rukou třímá nějaký plášť, zamlaskl si, uraženě se otočil na podpadku a odešel, jako by si z něho udělali Harry, Hagrid, Ron i Hermiona nějaký špatný vtip, aby ho zmátli. Po celou dobu jejich přítomnosti se u jejich stolu již nezastavil, což zase nikoho z nich tak nerozčílilo, protože chtěli být o samotě.
Když si Harry konečně po chvíli přiviknul temnému prostředí a začal se pořádně rozhlížet, zjistil, že je hospoda přímo přeplácaná. Někteří kouzelníci, kteří přišli jen o něco později, než oni, už museli dokonce stát a jak se zdálo, hostinský, kterému zjevně šlo do kapsy dost peněz, si s tím nikterak nelámal hlavu. Po každé, když si Harry povšimnul zkoumavých pohledů ostatních, které ostatně jako pokaždé mířili na jeho jizvu, snažil si ji nenápadně zakrýt rukou, jako by se o ni opíral. Doopravdy mu to však bylo nepříjemné, jak na něho všichni civěli. Bavili se teď s Hagridem o nejrůznějších věcech, Hermiona se ho nejčastěji vyptávala na pichlavce a svištíky - jestli se jejich nárůst letos zvětší nebo zmenší. Pokaždé, když začala Hagridovi vyprávět statistiky, které kdesi vyčetla nebo co z nich vyvodila, Harry s Ronem po sobě vrhali veselé úšklebky. "To všecko záleží na počasí a na prostředí, Hermiono," řekl Hagrid znuděně, "nemůžeš to teda předvídat," zakončil stručně a Harrymu se dokonce zdálo, že si i unaveně oddychl. Nastalo další delší ticho. "Jak se vlastně má Drápek?" zeptal se Ron a popravdě, stejná otázka napadla i Harryho. "Není to vůbec špatný," usmál se Hagrid a už od pohledu bylo vidět, že do tohoto tématu rozhovoru se určitě velmi rád pustí. "Představte si, že už se pomalu učí mluvit. Von je opravdu báječnej - hned sem to říkal," rozplýval se, "už mi umí říct ménem," oznámil. "Jo - my víme," poznamenal Harry, "tenkrát v zapovězeném lese se po tobě ptal," pronesl bezvýznamně. "No to je ale bezvadný," vykřikl Hagrid a praštil svojí ohromnou rukou obrovskou silou do stolu, až dřevo zapraskalo a Harry, Ron i Hermiona sebou vyděšeně škubli a s nimi další polovina hospody. Hagrid chvíli počkal, až se všechny pohledy přítomných odvrátí zase zpátky a potom pokračoval klidněji jako by nic. "Vidíte? Já sem vám přeci říkal, že von se bude snažit - a že tu snahu von má, to mu teda nevodepřete," dodal a divoce zamával pěstí, spíš na důkaz jeho pravdivého slova než jako výhrůžku.
Jejich rozhovor však přerušil ohlušující výkřik: "ALE TO JE HARRY POTTER!!!" A Harry, který právě upíjel svého ležáku na židli tolik nadskočil, že měl dojem, že už láhev od svých úst neodlepí. Naštěstí stihl Hagrid rázně zakročit. Okamžitě se zvednul ze židle a stoupnul si těsně za Harryho židli tak, že na něho nejenže velká většina neviděla, ale také se k němu nemohl nikdo dostat, jak je Hagrid odstrkoval svýma dlouhýma rukama. "Co se děje? Nechte nás, ať si s ním promluvíme," hulákal tam nějaký mladík a zvědavě natahoval svůj, beztak už nadprůměrně dlouhý krk, aby zahlédl chlapce, jenž přežil zlobu Toho-jehož-jméno-se-neříká. "Nahoď si plášť, Harry," poručil mu; ten se sice nechtěl schovávat, přesto, trochu vyděšen tou spoustou lidí a situací, do které se dostal, Hagrida poslechnul. "Proč? My už přece věříme, co říkal, víme, že Pán zla se vrátil," vyvalil ze sebe tvrdým a ledově klidným hlasem nějaký starší kouzelník sedící vzadu u pultu, který se však ze svého místa ani nehnul. Když Harry konečně zmizel pod svým pláštěm, Hagrid se chystal zaplatit, aby mohli co nejrychleji vyjít na ulici. "To by mě zajímalo, proč se před námi musí schovávat," poznamenal chladným hlasem starý muž. "Je snad tak úžasný, že by se s námi nemohl bavit?" pronesl jasně a ironicky - celá hospoda se teď otřásla v základech, jak se všichni rozesmáli. Harry toho měl dost, vzedmula se v něm obrovská zlost. Hagrid, který ho však celou dobu popostrkoval dopředu ho prudce a bolestivě zmáčknul za ruku. Harry měl dojem, že v ní uslyšel zapraskat kosti. "No to víte," pokračoval chlapík svým odporným chraplavým hlasem a neustále se ještě pochechtával, "co kdyby ho tu našel někdo ze zastánců zla - to by už asi nevydržel." To už bylo na Harry přes příliž. I když měl Hagrid velmi pevný stisk, nečekal z jeho strany žádný odpor a proto se mu Harry snadno vysmekl a strhnul ze sebe plášť. "JÁ SE NIKOHO NEBOJÍM," zařval z plných plic až se mu zdálo, že mu každým okamžikem prasknou. "ANI SMRTIJEDŮ, ANI VOLDEMORTA." Při tom jméně se pobavené úsměvy na rtech všech přítomných proměnili jako mávnutím kouzelného proutku na křečovité stažené úšklebky. Celá hospoda okamžitě zmlkla, zdálo se dokonce, že utichl i obvykle tolik hlasitý ruch venku. Harry si byl téměř jistý, že slyší tlukot vlastního srdce, které teď bušilo jako o závod a měl dojem, že mu každým okamžikem vyskočí až do krku. "Zabil moje rodiče, ale přesto se ho nebojím... je to jen vrah, kterému se jednou pomstím," zakončil prostě a kdyby v tu chvíli neměl křečovitě sevřené ruce v pěsti, byl by každý člověk řekl, že mluvil klidným hlasem, jako by právě dovyprávěl pohádku.
"Chlapče..." ozval se někde vzadu hluboký, ale přesto nijak zvlášť hrubý hlas a téměř okamžitě, jakmile zazněl, se houf kouzelníků rozestoupil a Harry v muži, který ho oslovil, poznal okamžitě jednoho člena Řádu, který ho už tam zaujal - Sharona Wergera. "...máš ponětí, co Pánu zla slibuješ?" zeptal se klidným pevným hlasem, ani se nijak nepohnul - nic na sobě nedal znát. Harrymu v té chvíli připadalo, jako kdyby na něho promluvila socha. "Slibuji mu to, co on slibuje už léta mě," zavrčel Harry navztekaně a několik kouzelníků blízko něj pochvalně zabručelo nad Harryho vzdorovitou a nadmíru odvážnou odpovědí. Ten ale náhle skoro vyjekl překvapením, když se Werger pousmál. Bylo to vůbec poprvé, co na něm Harry zpozoroval nějakou grimasu a musel si v duchu přiznat, že se k jeho obličeji nehodila - snad protože to u něho bylo opravdu neobvyklé. "Dobře," hlesl, "uvidíme." A znovu nasadil svůj obvyklý, nadmíru soustředěný pohled. "Co uvidíte?" vyjela po něm Hermiona. Když na ni Harry strhnul pohled, měl dojem, že jí klidný člen Řádu absolutně nepadnul do oka - v tichu, které nastalo po její otázce, z něho nespustila svůj přísný, skoro až zlostný pohled, jako by chtěl tento podivný kouzelník Harrymu nějak ublížit, nebo ho jakkoliv urážel.
"Ehm.... ále... profesor Werger," vložil se mezi ně Hagrid, "sem rád, že vás vidím," řekl a Harry, Ron i Hermiona udiveně vyjekli. Harry se ještě chtěl rychle zeptat, co má učit za předmět, ale přespříliš rozveselený Hagrid ho nenechal ani otevřít ústa. "Dneska mám vopravdu štěstí," s těmi slovy se k němu velmi rychle přesunul a stiskl mu přátelsky ruku. Přestože Harry moc dobře věděl, že má bývalý hajný ve své ruce ohromný neovladatelný stisk a opravdu snad každý, kdo si s ním podá ruku téměř okamžitě skřiví samou bolestí křečovitě obličej, k jeho, ale i k Ronovu a Hermioninu velikému údivu se Werger po celou tu dobu tvářil neustále stejně a jestli ho Hagridovo drtící uvítání bolelo nebo ne, na sobě každopádně nedal vůbec znát. "Dobré odpoledne, profesore Hagride," zahuhlal, ale při tom se díval neustále na Harryho a zamyšleně ho zkoumal. Ten z něho neměl zrovna nejpříjemnější pocit a proto se snažil co nejvíce zaujatě bavit s Ronem, který se ale zadrhnul očima na bradavickém učiteli. Harry měl v tu chvíli dojem, že se vlastně pokouší o to samé, jako předtím na poradě Fénixova řádu on sám - prokouknout jej a zjistit alespoň z jeho pohledu, co si asi tak může myslet. Vůbec mu nevadilo, že ho jeho kamarád neposlouchá a vlastně byl i do značné míry rád, protože ani sám pořádně netušil, o čem mluvil. Usoudil, že mu bohatě stačí Ronovo nepřítomné přikyvování a občasné souhlasné zahuhlání souhlasu. Kdyby Harryho totiž opravdu poslouchal, určitě by se k němu okamžitě otočil a upozornil ho, že mluví nesmysly, což by vyvolalo Wergerovu ještě větší pozornost. Ten se teď totiž o něčem jakoby zaujatě vybavoval s nadšeným Hagridem (tedy spíš Hagrida tak napůl poslouchal, jinak zaujatě klouzal pohledem z Harryho na Hermionu a Rona - ale všiml si toho jen Harry) a ostatní zákazníci se opět vrátili ke svým stolům. Konečně se Hagrid s Wergerem rozešli zpátky ke stolu, Hagrid pohotově přisunul ještě jednu židli od vedle a sedl si na ni hned vedle svého společníka.
"No... ehm..." odkašlal si, "sem vopravdu rád, že tu s náma ještě budete... tadyhle Harry bude chodit zrovinka na vaše hodiny," poznamenal hrdě a přátelsky Harryho poklepal tak jemně po zádech, až se málem praštil čelem do stolu. "Já si stejně myslím, že Harry na to má.... myslím, na to bejt bystrozorem," pokyvoval mudrcky hlavou. "Takže vy máte učit hodiny obranářství?" vyhrkl tak prudce, až se lekl i samotný Hagrid, který nadskočil tak, až pod ním židle zapraskala natolik, že se několik blíže přísedících bleskurychle otočilo, jestli se pod ním neprolomila. "Ano," přitakal ledově klidným hlasem, "profesor Brumbál to prosadil u Popletala, ale teď záleží jen na tom, jestli se přihlásí dost žáků, protože i tak je tu ještě spoustu dalších hodin, které jsou na výběr." Harry samým úžasem oněměl. Ne snad proto, že by se divil Brumbálovu zájmu o založení nové hodiny pro bystrozory, ale protože to byla první pořádná delší věta, kterou od tajemného muže zaslechl. "A proč chtěl prosadit zrovna obranářství?" ptala se Hermiona a když na ni Harry letmo pohlédl, zjistil, že její počáteční nedůvěra naprosto zmizela. Nadšeně pozorovala Wergera a dychtivě hltala každé jeho slovo. "To nevím, ale podle mého se snaží urychlit průběh výcviku bystrozorů, který je sice i tak zdlouhavý, ale je také pravdou, že v těchto dobách, které nastali, se bude o toto povolání zajímat mnohem více žáků. Je tu větší šance, že mohou úspěšně zdolat nejenom zkoušky OVCE - to není tak složité, ale zvládnou i vstupní testy pro bystrozory," vysvětloval. "To si jako myslíte, že se budou žáci snažit stát se bystrozory, protože Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit povstal?" zeptal se Ron. "Podle mého mínění, a jak to tak vypadá, tak i podle ředitele a mnoha dalších, se o sebe budou chtít umět postarat - a já si myslím, že to také není na škodu... to je ostatně také důvod, proč jsem místo učitele přijal," dodal a Harry si zároveň uvědomil, že od něho poprvé na delší okamžik odvrátil pohled. Konečně toho tedy mohl pořádně využít a svého nového profesora obranářství si ještě jednou pořádně prozkoumat.
Nakonec seděli v hospodě ještě dlouhou dobu a většinu času trávili Harry, Hermiona a Ron tím, že napjatě poslouchali rozhovor Hagrida s Wergerem, který se časem konečně rozpovídal. Asi po třetím máslovém ležáku se ale jako první probrala Hermiona. "Harry!" vřískla, "jak dlouho už tu jsme?" nemusela se však nijak moc vyptávat, protože Harry už moc dobře tušil, co měla Hermiona na mysli. Okamžitě vyletěl ze židle, přičemž sebou Ron leknutím škubnul natolik, že si vylil svůj máslový ležák. Zatímco drmolil jen něco nesrozumitelného a Hagrid nechápavě přihlížel, Werger seděl klidně na svém místě a začínal se usmívat. "Jen klid, máte tam být asi za patnáct minut," uklidňoval je. "Přesto by jste ale měli vyjít," upozornil. Harrymu téměř okamžitě problesklo hlavou, jak jen mohl Werger vědět, kdy a kde mají s Mundungusem sraz. "Jo... já vás radši doprovodím," dodal Hagrid, jako by si právě vzpomněl na něco, o čem chtěl diskutovat už dávno. "Ještě si musím promluvit s tím Mundungusem. Až se profesor Brumbál dozví..." začal, ale Ron ho nenechal domluvit. "To nesmíš, Hagride! Kdyby se to Brumbál dozvěděl, už by jsme se nemohli nikdy nikam takhle vypravit," vysvětloval prosebně. "Je vám jasný, jak moc je to teďka nebezpečný? A hlavně tady pro Harryho," rozčiloval se. "Aspoň ty bys měla být rozumná, Hermiono," káral ji. Nakonec ale přece jen neodolal jejich zklamaným pohledům. "Zatím mu teda nic říkat nebudu, ale jináč si to s ním stejnak vyřídím, jestli ještě něco takovýho nebezpečnýho provede," vyhrožoval, ale to už mu Hermiona visela kolem krku. Vlastně spíš kolem ramen, protože i když Hagrid pořád ještě seděl a ona stála, byl stejně vyšší.
Konečně zaplatili hostinskému, a když procházeli mezi stoly, Harry na sobě ucítil zvědavé a pronikavé pohledy všech hostů. Mlčky procházeli ulicí zpátky k bance Gringottových a Harrymu neustále vrtalo hlavou, jak Werger věděl o jejich místě a čase schůzky. Nakonec už nevydržel jen dumat a neustále si přehazovat myšlenky. "Jak víte, kdy a kde se máme setkat s Mundugusem?" vychrlil ze sebe. "No,"začal zadumaně, jako by se chystal na nějaký delší proslov, "to ti vysvětlím později...až to budeme probírat," pousmál se. "Tohle je nějaká magie?" vyhrkl nadšeně Ron. "Myslím si, že tenhle způsob znáte," řekl. Konečně došli až před vchod banky, kde už stál Mundungus, který, když spatřil Harryho, Hermionin a Ronův doprovod, viditelně znervózněl a začal přešlapovat z místa na místo. "Ale, ale.... H-Hagrid.... a.... S-Sharon.. co vy tady? Dělali jste doprovod tadyhle dětem?" zašklebil se nuceným veselým pohledem. "Mundungusi - ty hlupáku!" vyjel po něm zostra Hagrid a Harry měl dojem, že se obchodník s nejrůznějšími věcmi začíná třást, jak se k němu blížil zavalitý rozzuřený bývalý hajný, který se podle Harryho také třepal, ale ne strachem, jako Mundungus, ale naopak vztekem. Hermiona s Ronem se ho ještě snažili přibrzdit, ale spíš to vypadalo, jako by se na něj jen zavěsili, aby se mohli pohoupat. "Ty si vopravdu vosel! Uvědomuješ si vůbec, co se těm dětem mohlo stát?" vyřvával a všichni kolemjdoucí si celý výjev pobaveně prohlíželi. Kde by také mohli jen tak spatřit obrovitého Hagrida, který, celý rudý vztekem, hulákal na úplně pobledlého, naproti němu naprosto maličkého, kouzelníka - ten vypadal, že se každým okamžikem rozbrečí. "A-ale Hagride, vždyť..." pokusil se ze sebe dostat alespoň nějaké slovo, ale nebyl schopen ani pořádně otevřít pusu, natož ještě normálně mluvit. Bylo nanejvíš jasné, že má k Hagridovi Mundungus obrovský respekt a, jak si Harry odvodil, určitě nebyl jediný kouzelník, kdo měl z poloobra strach. Každopádně jeho slovo na malého obchodníčka ze vším viditelně platilo. "Ale Hagride," vložila se mezi ně Hermiona, ale i na ní šla rozpoznat jistá opatrnost a nejistota, "Mundungus nám chtěl jenom pomoci. Ono totiž není zrovna příjemné, trčet někde dlouho, jako kdybychom byli ve vězení." Na poslední slovo však přikladla takový důraz, až to zapůsobilo i na samotného Wergera, který, i když původně hleděl bezmyšlenkovitě do země, teď se konečně pohnul a dal tak vědět, že nezkameněl, ani nic podobného. Harry moc dobře tušil, o co Hermioně jde. Pamatoval si moc dobře, jak Hagrida ve druhém ročníku odvedli do strašlivého vězení Azkabanu - ostatně to byl loni důvod, za kterým se za ním z ministerstva vydali znovu; a stejně jako předtím, byl Hagrid samozřejmě nevinný. Přesto se v něm pokaždé, když někdo nahlas vyslovil název Azkaban, objevil jistý neklid a obrovská nervozita. Bylo nanejvíš jisté, že Hermionina prosba se prostě musí ujmout, protože způsob přemlouvání, který si zvolila, byl na Hagrida jednou z nejvyšších zbraní.
"Dyť Harryho mohli chytit poskoci Toho-jehož-méno-nesmíme-vyslovit - vy si to pořád neuvědomujete?" osopil se na ni. "Mohli mu pořádně ublížit," mezi tím se prudce otočil k Harrymu načeš si Mundungus nejspíš myslel, že se Hagrid napřahuje, aby mu zasadil ránu, protože si rychle přikryl oběma rukama obličej a nějak předčasně ze sebe vydal bolestný lítostivý výkřik. Několik lidí vycházejících z banky začalo okamžitě o něčem nesrozumitelném, tedy nejpravděpodobněji o zvláštní skupince, stojící před vchodem, rokovat, ale nikdo z nich se naštěstí nemínil připlést mezi ně. "A ty moc dobře víš, vo co všechno teďkom de," dodal, ale hlas se mu s ničeho nic podivně zlomil a Hagrid se téměř okamžitě snažil strhnout svůj pohled někam jinam za Harryho. Ten ale ještě stihnul zahlédnout, jak se mu něco zatřpytilo v oku. "Myslím," zpustil znovu Hagrid, "že tohle už bys prostě neměl dělat," teprve teď si Harry uvědomil, že tato věta patřila ještě Mundungusovi, přestože se člověk, který mu dával tuto radu, díval jakoby zamyšleně někam dodáli. "Harry, dávej na sebe pozor a už se nenech vodit po takovejch místech, který sou plný lidí - je to vopravdu nebezpečný," rozkázal mu a bylo viditelné, že se pokouší uklidnit. Hlas se mu ještě mírně chvěl a několikrát se zatřepotal, když ještě přál Harrymu, Hermioně a Ronovi pěkný začátek školního roku a že se mají určitě stavit okamžitě, jak budou mít čas a šťastnou cestu domů. Pak se ještě naposledy otočil k naprosto roztřesenému Mundungusovi. "A pokud de vo tebe," začal výhružným tónem, "na přání tadyhle mých přátel," ukázal přitom na Harryho, Hermionu i Rona, "to eště profesoru Brumbálovi neřeknu, ale neopovažuj se tendle kousek vopakovat," zahrozil. Takto se rozloučili s Hagridem i s Harryho novým učitelem obranářství Sharonem Wergerem, který stál ostatně po celou dobu této roztržky opodál, a nakonec jen Harrymu, Ronovi a Hermioně podal ruku na rozloučení a při přání šťastného návratu se na krátký okamžik zahleděl na Harryho opět svým nepříjemně pronikavým pohledem a Harry si uvědomil, že se mu tentokrát nedívá přímo do očí, ale na jeho jizvu, a proto sklonil hlavu. Hagrid konečně zamumlal něco nesrozumitelného, že už musí jít a tak se konečně rozloučili a rozešli se každý jiným směrem - Hagrid s Wergerem směrem zpátky, k hospůdce, a Harry, Hermiona a Ron včele s, ještě stále smrtelně bledým a zamlklým, Mundungusem. Harry k němu pocítil obrovskou lítost. Jak často se mu stávalo, že by se pro něho takhle někdo objetoval. Zároveň si uvědomil, že to byl jediný člověk v Siriusově domu, který se měl opravdový zájem, aby se Harry mohl trochu proběhnout a alespoň na chvíli zmizet z toho tísnivého napjatého prostředí.
Konečně došli zpátky do starého, již na půl zříceného, domku a Harry posoudil, že zřícenina vypadá zvenčí ještě hůř, než zevnitř. Najednou ho ale přepadla důležitá otázka, která ale zřejmě v tu chvíli vířila myslí i Ronovi. "A jak se odtud vlastně dostaneme, aby jsme zároveň věděli, že na druhé straně není mamka ani nikdo jiný?" zeptal se, když už byli uvnitř a Hermiona za sebou zavírala dveře. "Ehm... no..." začal pomalu a co nejrozvážněji Mundungus, který se tvářil, jako by mu Ron položil nějakou strašně složitou a zákeřnou otázku, na kterou asi ani neexistuje odpověď, ale přece jen se na ni snaží nějak odpovědět. "No... já.... mohli by jsme.... já bych... asi bude nejlepší..." byl naprosto dokonale zmatený. Kdyby Harrymu nezačala tato zapeklitá situace připadat tak složitě, asi by se v ten okamžik Mundungusovu nanejvýš bezradnému obličeji a grimasám, vzniklým nadměrným přemýšlením, začal okamžitě smát. Na okamžik úplně zmlknul a dmul si zamyšleně obočí. "A co kdybych šel prostě napřed a zkontroloval, jestli je vzduch čistý.... potom bych vám sem přesunul nějaký předmět na důkaz, že se můžete přesunout," vyhrkl na ně tak hbitě, až se lekly. Když se Harry na Mundunguse zadíval pozorněji, měl dojem, jakoby na tento způsob přenosu právě přišel, protože se mu samým nadšením blýskaly oči. Uvědomil si zároveň, že už se jejich průvodci přece jen tolik netřepal hlas a přestával se konečně tvářit přikrčeně a poddajně. Přesto ale Harrymu připadal trošku jako malé dítě, když tam tak stál, u toho krbu, a triumfálně se zubil nad svým skvělým plánem. Bylo rozhodnuto. "Mundungusi," oslovil ho Harry, když si nabral hrst latexového prášku, "moc mě mrzí, že..." "Ale to je v pořádku, Harry," skočil mu do řeči a povzbudivě se usmál. "Ne, my jsme nechtěli..." začal znovu. "Harry," zpustil klidným a důrazným hlasem, jako by to, co mu chce právě říct, Harry potřeboval vysvětlit o něco pomaleji, aby to vůbec pochopil, "jsem rád, že jsem to tak udělal a udělal bych to znovu. Že jste se potkali s Hagridem a Wergerem, se nedá nic dělat. Naštěstí je Hagrid skvělý a neřekne to Brumbálovi," pokýval hlavou a Harry si všimnul, jak se při vyslovení Brumbálova jména lehce zachvěl. "A teď už by jsme si měli pohnout," pobízel, "Lublum Grimmauldovo náměstí 12!" z těmi slovy zmizel. "Stejně mi připadal Mundungus nějaký divný," podotkla Hermiona. "A proč jako myslíš?" zahučel Ron, který viditelně Hermionin názor nesdílel. "Ještě by jsme mu mohli nadat třeba my - to víš, za to, že vůbec riskoval, aby nás vytáhl ven," zamračil se. "Ale ne," bránila se, "já jsem jenom myslela, že se dost změnil; víte přece, jak mu záleží jen na těch jeho obchodech a teď nic," podotkla. "A k tomu - nepřipadalo vám, že neměl vůbec naplánovanou cestu domů?"
"No vidíš to," spráskl ruce Ron, "tak to mu musíme také hned vyčíst, jenom jak se vrátíme," dořekl ironicky. "A co tím myslíš," vyhrkl Harry. "No, že to chvíli vypadalo, jako by vlastně ani nepočítal s tím, že se budeme vracet," vysvětlovala prostě. Ron sice vyprskl v hlasitý posměšný smích, ale Harry věděl, co tím Hermiona myslí - podobná myšlenka ho také tížila. Zatím o tom ale nechtěl diskutovat. Někde vzadu, hluboko v podvědomí se snažil sám sebe přesvědčit, že to byla jen Mundungusova zapomnětlivost, že si prostě jen zapomněl návrat naplánovat, což by u něho nebylo zrovna tak neobvyklé. Je ale pravdou, že ho nějak podivně zneklidňoval jeho předešlý výstup cestou sem, když se k nim nečekaně přidali i Hermiona s Ronem. Mezitím se však v krbu vznesl obrovský nános prachu a po chvilce v něm spatřili překrásně malovanou vázu, která, jak se Harry domníval, stávala na krbu v domě Fénixova řádu.
"Půjdu první," oznámila jim Hermiona, "potom půjde Harry a nakonec Ron - ale hlavně, prosím tě, nezapomeň vzít s sebou tu vázu," prohodila poručnicky. "A proč bych ji měl brát já?" osopil se na ni, "není to jedno, kdo ji bere?" "Je," přikývla Hermiona, "ale prostě to tak bude lepší. Co kdyby tam zrovna někdo přišel... mohli by jsme se na ni nějak vymluvit," dodala. "A to prosím tě jak?" zamručel Ron, "to jakože upadla do krbu s trochou prášku a Krátura si zrovinka zpíval písničku Lublum Příčná ulice?" Na tuto poznámku mu Hermiona neodpověděla, už měla v ruce trochu prášku a zmizela jim z očí.
"Občas má prostě strašné nápady," posteskl si Ron, "asi bychom jí měli pečlivěji vybírat knížky, které zrovna čte," zabrblal a Harry se musel usmát. Pak přistoupil ke krbu, nabral si trochu prášku a zařval: "Lublum Grimmauldovo náměstí 12." Znovu pocítil, jak se mu žaludek nepříjemně svírá až někde u nohou, ale z ničeho nic odkudsi vpadla nějaká ruka a chytila ho za levý kotník. Harry cítil, jak se ho síť snaží vcucávat dál směrem, který určil, ale ruka ho stále křečovitě až bolestně svírala. Nevěděl, co má dělat. Chvíli s sebou zmítal a snažil se nějak vysmeknout, ale pak uslyšel promluvit nějakého muže. "No tak, Pottříku, lotříku - ty nám neutečeš. Pojď za námi..." neznal ten hlas, který k němu mluvil, věděl ale, že je nepříjemně skřípavý a vysoko postavený, skoro si až myslel, že je to hlas ženský. Náhle ucítil, jak ho ruka začíná stahovat k sobě a i když nevěděl, co by se dělo dál, tušil moc dobře, že nejspíš nic dobrého. Okamžitě se oběma rukama zapřel do stěn, které tu byli docela úzké a zběsile se snažil vyškubnout, ale potom uslyšel čísi křik. Ten hlas ale znal. "Harry, co to tam děláš? Pozoooor!!!!!" Ron se s ním vmžiku srazil, ale pak se mu zachytil za pravý rukáv. "Co to je?" "Nevím, někdo mě drží za kotník," vysvětloval, ale jakmile se podíval do Ronovi náruče a spatřil v ní vázu, vykřikl: "Rone, dej mi tu vázu a pořádně se zapři rukama o tu zeď," rozkázal a doslova mu vázu vytrhl z ruky a bleskurychle se ohnul a vhodil ji do krbu, ve kterém stál útočník, který Harryho okamžitě pustil. Dál se všechno odehrálo strašlivě rychle. Harryho s Ronem strhl proud zároveň. Harry ještě zaslechl bolestný pisklavý výkřik, který musel doléhat až k Hermioně a Mundungusovi, kteří už byli jistě nachystáni před krbem. Když se Harry díval na Rona, viděl jen nějaký nejasně rozmazaný tvar, který jen s velkou představivostí mohl připomínat obličej. Protože se však zdi po bocích chvílemi zúžovali a zase rozšiřovali, každým okamžikem se Harry nebo Ron zasekávali o nějaký výstupek či hranu, ale nakonec se přece jen oba zároveň s obrovským rámusem vysypali do krbu.
"Co se stalo?" vyhrkla rychle Hermiona, když se tak nějak posbírali, celý zbití a špinaví. "Slyšeli jsme tam nějaký jekot," dodala a začala střídavě Rona a zase Harryho zezadu oprašovat. "Někdo tam byl.... v krbu a držel mě za kotník," oznámil ji Harry a pozoroval přitom zaujatě krb, jako by se tam ten útočník měl objevit každým okamžikem. "A co říkal, víš kdo to byl?" vyhrkl Mundungus. "To nevím," pokýval hlavou, "ale věděl, kdo jsem, oslovil mě jménem," dodal výrazně. "Takže to znamená," spustila zadumaně Hermiona, "že tam na tebe čekal," Harry přikývl. "Vždyť to není ani možné," ozval se Mundungus, "kdo by to věděl?" divil se, "o téhle síti ví jen málokdo," dodal. "No a ten málokdo si tam čekal na Harryho," poznamenal Rona a snažil se přitom ze sebe oprášit saze. Najednou se v kuchyni ozvaly nějaké kroky, rychle následovány hlasem paní Weasleyové. Harry, Ron i Hermiona se rychle vydali po schodech do pokoje a rychlým pokýváním hlavy se rozloučili s Mundungusem. Než za sebou však stihli tiše zaklapnout dveře, zaslechli ještě její nadmíru pronikavý veselý hlas. "Tak to vidíš, že jsi to zvládnul a děti už můžou zítra konečně jet do Bradavic - opravdu to tu pro ně musí být zdlouhavé," pronesla spokojeně a rozešla se do jejich pokoje, aby je svolala na večeři.