Byla klidná teplá noc, všichni obyvatelé Kvikálkova v Zobí ulici spali klidným spánkem znaveni horkými dny. Jediný, kdo nespal klidně, byl kluk v domě číslo čtyři. Do nočního klidu se ozývaly jeho prosby a vzlyky. Už od doby, kdy se Harry vrátil ze Školy čar a kouzel v Bradavicích, se mu noc co noc zdál stejný sen, který ho ubíjel.
Je tomu už 6 let, kdy tuto školu poprvé navštívil a hned zpočátku zabránit Voldemortovi, aby znovu povstal. Přes všechnu Harryho snahu se mu však před dvěma roky podařilo získat tělo i svoji moc; od té doby Harry cítil, jak kolem sebe shromažďuje síly, kterými by opět zavedl v kouzelnickém světe strach z jeho jména a pokoru všeho živého. Důvodem toho, že Harry věděl, co Pán zla zrovna dělá byla jeho jizva, kterou měl vyřezanou na čele už svého prvního roku. Zavinil ji stejný čaroděj, který měl na svědomí smrt jeho rodičů - Voldemort. Ten přecenil jednoduché kouzlo, kterým bylo jednoroční dítě chráněno a tím se jeho moc obrátila proti němu, když zabil Harryho rodiče a kletba Adava kedavra hocha nezabila, Pán zla na téměř čtrnáct let upadnul do zapomnění. Harryho jméno se proslavilo po celém kouzelnickém světě a nebylo jediného kouzelníka, který by jej nepoznal. Většina z nich k němu vzhlížela, ale našli se i tací, kterým ten obyčejný kluk zmařil všechno - byli to Voldemortovi přívrženci.
Harry po celou tu dobu vyrůstal u svého strýce a tety - byli to jeho jediní příbuzní,
ale zároveň mudlové (ti, co neumějí čarovat) toho nejhoršího typu. Celou dobu svému
synovci, který vyrůstal v domněnce, že existuje jen svět, ve kterém právě je, zabraňovali podnikat cokoli divného. Nechtěli, aby se do kouzelnického světa vrátil, ale přece jen nadešel čas „vrátit se“...
I když se neobjevily žádné zprávy o tom, co Voldemort právě dělá, bylo jasné, že
nemarní čas a něco chystá. Harry to dobře věděl. Cítil jeho pocity a nijak ho nepotěšilo, že v poslední době se Pán zla hlavně radoval. Nebyly to ale jen Voldemortovi činy, které ho budily ze spaní. Každou noc se ve svých snech dostával na Ministerstvo kouzel do posledního patra oboru záhad a stál v místnosti, kde byla velká opona se závěsem. Každou noc se zde opět odehrával boj mezi smrtijedy a bystrozory. Viděl vyděšeného Nevilla, rozbitou věštbu, kterou nikdo přes hluk volajících kouzel nezaslechl. Zpozoroval i Moodyho, Kingsleyho, Lupina, Tonksovou a další bystrozory, kteří se snažili pomocníky zla zneškodnit a byl tam také Sirius (Harryho kmotr, který byl křivě obviněný z vraždy, jenž nespáchal), který se postavil Belatrix. Harry sledoval, jak jeho kmotr raněný padá za clonu. Opakuje se to pořád dokola a on se nemůže pohnout. Je jako zkamenělý, přirostlý k zemi. "Né, Siriusi, Siriusi, vrať se! Potřebuju tě! Siriusi. Kde je? Proč nevychází? Lupine? Co se s ním stalo? To ona, ona za to může! Může za jeho smrt! Zabiju ji! Zabiju!" Harry se za Belatrix rozběhl, ale najednou se mu zablýsklo před očima a obklopilo ho ostré světlo, které zřejmě zaplavilo celou místnost. Bylo to zvláštní, nikdy se ve svém snu tak daleko nedostal. Na okamžik měl dojem, že mu světlo probíjí až do hlavy, pak ale konečně ustalo a Harry se ocitl v tmavé místnosti. Vypadala podobně, jako síň, ve které se s Brumbálovou pomocí snažil ospravedlnit před disciplinární komisí, když jako nezletilý použil kouzlo proti mozkomorům, kteří ho a jeho bratránka Dudleyho napadli. Vpředu místnosti stál ale jen dlouhý stůl a za ním... seděla tmavá postava schovaná ve stínu. Harry věděl před kým stojí a strnul. Okamžitě se chtěl chopit hůlky, ale nikde ji neměl. Jak je to možné, vždycky ji mám u sebe. Jizva ho začala nesnesitelně pálit. Tak silně, že se začal svíjet bolestí. Čekal už jenom smrt?.. čekal, že se mu hlava každou chvílí rozskočí. Celý se chvěl, ale zároveň cítil, jak je rozpálený. Snad bolestí, možná i vztekem, že stojí před vrahem, který může za všechnu jeho bolest. Voldemort zabil jeho rodiče, když byl Harry malý. A před dvěma roky, když se opět dostal k moci, zabil jeho spolužáka Cedrika Diggoriho. Nebyl to ani strach, co k Voldemortovi cítil, byl to hlavně vztek. Jeho vinou zemřel Sirius. Kdyby Harryho pomocí nitrozpytu nepřesvědčil, že drží Siriuse.... že ho chce zabít, Harry by se na Ministerstvo nevydal. Sirius mu neuvěřitelně chyběl. Kdo jiný mu radil? Kdo jiný ho chránil? Kdo jiný ho měl tak bezmezně rád, že i přesto, že byl hledaný pro zločin, který nespáchal, vydal se za Harrym do Bradavic, aby ho viděl, utěšil ho a dal mu najevo, že je na světě někdo, kdo ho má rád. Ne,.... ani Ron ani Hermiona, i když byli jeho nejlepšími kamarády hned od začátku, nemohli Siriuse nahradit - on mu totiž rozuměl, moc dobře věděl, jaké to je být sám, bez rodiny. A kvůli tomu, že se Harry takhle nechal nachytat, Sirius musel zemřít.
"Tak se opět setkáváme Harry," promluvil na něho ten chladný odporný hlas - byla z něj cítit smrt. I když jej Harry znal moc dobře, zachvěl se. Jen mě zabij, do toho, posluž si. Půjdu za Siriusem, chci mu to vysvětlit, chci si s ním promluvit o všem, co jsem nestihl. Ozvala se palčivá bolest jizvy. "Už jsem se začínal bát, že se ti něco stalo," šílený sípavý smích zaduněl místností jako ozvěna a byl ještě hrozivější, "připravil bych se o to potěšení vlastnoručně tě
zabít. Ostatní si začínají myslet, že je v tobě nějaká síla, kterou nemohu já, největší a nejobávanější kouzelník na světě, zlomit. „Hm..." zavrčel, "tvé neuvěřitelné štěstí mi zkazilo plány - pravda. Přiznávám také svoji vinu, když jsem podcenil starodávné kouzlo tvé matky, které tě chránilo. Byl zničen Kámen mudrců, který by mi vrátil moc, můj deník, kterým bych získal zpět tělo a .... ano.... i tehdy - na hřbitově jsi mi dokázal uniknout. Všichni tě obdivují, jsi v jejich očích velký kouzelník," místností opět zaduněl jeho zlomyslný smích, "ale to skončí. Jakmile tě zabiju, ostatní pochopí, že jsi byl jen ubožák. Copak nevidíš, jak lidé kolem tebe umírají? Jak Brumbál, tvůj ochránce, se snaží hájit tvoje chyby, kterými ostatní trpí? Jsi stejný jako já, proč bychom měli stát na opačných koncích?"
"Ne... já nechci... nikdy s tebou nebudu... jsi vrah... vrah mých rodičů... vrah Siriuse... raději smrt!" Nemohl nic dělat. Jazyk mu uvázl někde hluboko v krku. "NE! NIKDY!" Sám byl překvapený, jak to z něho vypadlo. Konečně to vyslovil.
Náhle ale pocítil strašlivou bolest v břiše. Tak silnou, až padl na kolena. Mezitím se Voldemort postavil a zasípal: "Ani jsem nedoufal, že bych tě mohl přesvědčit. Jsi stejný, jako tvůj otec. Máš tu svoji hrdost a jsi tak neuvěřitelně čestný. Tak strašlivě hloupý, že bys raději zemřel. Víš vlastně, jaká je smrt, Harry? Jak vypadá?" další vlna bolesti Harrymu přerušila všechny myšlenky. Nebyl ani schopen myslet, "Jistěže ne. Ale neměj obavy, Harry, brzy ji poznáš, brzy..."
Harry už ani neposlouchal. Neslyšel hlasitý sípavý smích, cítil jen bolest. "Harry! Harry, tady jsem!"
Ten hlas, tak známý. "Siriusi! Ty žiješ! Jsi tu? Brumbál říkal, že jsi mrtvý!" Harry okamžitě ožil a podíval se na místo, kde předtím stál Voldemort, který najednou zmizel. Ano...byl tam. Ale něco na něm bylo zvláštního, něco bylo jiné. Už neměl na tváři ten tolik povzbuzující úsměv plný srozumění. "Žiju, ale ne tvým přičiněním!" vykřikl tak tvrdým nepřístupným hlasem, že sebou Harry trhnul, "Jak si mě tam mohl nechat, Harry? Jak si mě mohl nalákat do té pasti a nechat mě zabít? Nejsi jako tvůj otec, NEJSI!"
"Ale Siriusi....já...já jsem ti chtěl přijít na pomoc....já chtěl, ale Lupin -"
"LUPIN? To je ten, kterému dáváš svoji vinu? Tvůj otec byl přítel, ale ty jsi zrůda, jsi vrah. Máš víc z Voldemorda než ze tvých rodičů. Jsi nebezpečný, sobě i svému okolí!"
"Já ne! Věř mi Siriusi... Lupin... Lupin mě zadržel... tvrdil, že... ž-že už ti n-nemůžu pomoci!" Harry už nemohl dál. Po tváři mu začaly téct slzy. Ani se jim nebránil Teď teprve chtěl doopravdy zemřít. I když byl celý rozpálený a jeho jizva byla v jednom ohni. Slzy ho pálily do tváře, ale on si ničeho nevšímal; necítil žádnou bolest - bylo v něm prázdno. Díval se jen na Siriusův nevraživý a nenávistný pohled, který ho spaloval nejvíc. Nikdy v životě takhle Siriuse neviděl. "Siriusi, já....já jsem tě chtěl zachránit. Myslel.... myslel jsem-"
"TY LŽEŠ!" přerušil ho ostrý hlas. "Nechal si mě napospas smrti, stejně jako tehdy
Cedrika!"
Harry nemohl ani vydechnout, hlas se mu zasekl a nemohl nic dělat. Jen němě zíral na Cedrika, který se najednou objevil v místě, kde byl předtím Sirius. Jeho oči se do Harryho krvežíznivě vpíjely a blýskaly se nenávistí. Harry se na něho jen nevěřícně mlčky díval a snažil se potlačit tupou bolest v břiše. Jeho jizva ho pálila pořád stejně, ale tomu Harry nevěnoval pozornost, byl na tuto bolest zvyklý. Co se děje? Jak to že se tu objevil Cedrik... a předtím... Sirius. Možná se mi teď zjevují mrtví. Ale proč by tu potom byl i Voldemort? "CEDRIKU!" vykřikl jedním dechem a pak se skoro zapomněl nadechnout. Bál se, že by se Cedrik někam vypařil, "C-Cedriku, t-ty... ale jak to. Já... já jsem.... viděl jsem tě přeci, jak... viděl jsem tě zemřít -." Harry už nemohl dál. Podlomila se mu kolena a hlas ho zradil.
„Byl bys rád, co?" zasýpal Cedrik s takovou nenávistí, až se Harry leknul. Už neměl sílu; byl slabý. Jakoby znovu začal vnímat bolest, ale dvakrát tolik. Jeho hlas se mu zlomil a v hlavě měl prázdno. Jen se mlčky díval na znovuzrozeného Cedrika a čekal.
"Měl jsem to vědět. Mělo mě napadnout, že pro to, abys získal pohár, uděláš cokoli. I kdybys mě měl zabít."
"NE!" do Harryho vjela nová síla a postavil se opět na nohy. "TO NENÍ PRAVDA A TY TO VÍŠ MOC DOBŘE." Krev v celém těle se mu začala vařit. Nevěděl proč, ale najednou cítil k Cedrikovi neuvěřitelný vztek. To všechno, co se snažil pro něho udělat – aby ho zachránil a potom, aby odnesl jeho tělo zpět do Bradavic - to všechno mu teď vytýká. Zmocnila se ho obrovská vlna vzteku z nepochopení. Snažil jsem se, opravdu jsem se moc snažil. Nic víc s tím udělat nešlo - neustále se mu honilo v hlavě.
"Víš, že jsme na pohár vztáhly ruce společně. Nemohl jsem za to, nevěděl jsem, že pohár byl přenášedlo. A ty, ty jsi mě přeci potom prosil, abych tvoje tělo donesl rodičům. Věděl si, že jsem za to nemohl." Harrymu vytryskly znovu slzy. Chtěl se podívat na Cedrika, ale už tam nebyl. Stál tam opět Voldemort, který proti němu obrátil hůlku a bleskurychle zvolal: "AVADA KEDAVRA!" To byl jeho konec.
Najednou se zablýsklo a Harry se objevil ve svém pokoji. Uvědomil si, že se na něho lepí zpocené tričko. Skláněla se nad ním vyhublá postava tety Petunie. Harry nadskočil. Cítil, jak ho teta křečovitě drží za ruku a v jejím kostnatém obličeji je ještě pobledlejší než obvykle. "Teto Petunie," sykl tiše.
"To nic Harry, něco se ti zdálo. Všechno v pořádku?" Harry tomu nerozuměl. Nikdy v životě se nestalo, že by se k němu někdo z Dursleyových choval tak ohleduplně a že by na něho mluvili s takovým soucitem, jako právě teď jeho teta, která mu právě připomněla, že je vlastně sestrou Harryho maminky Lily.
"J-Já jsem.... jsem v pořádku," vykoktal, "jen bych chtěl vědět.... co se vlastně děje?"
"Co se vlastně děje?" Její hlas se náhle změnil. Opět nasadila svůj nepřístupný a opovržlivý obličej a stáhla rty, až z nich byla vidět jen úzká čárečka. Takto Harry tetu znal. Jen na chvíli se mu zdálo, že v ní bylo něco mateřského. Nějaký kladný cit, který by ke svému synovci opravdu cítila - aby mu dokázala, že ho má přeci jen ráda.
"No to je úžasné!" zavrčela, "Pán si tu sebou spokojeně hází a huláká a my se tu nemůžeme ani pořádně vyspat. VZBUDÍŠ CELÝ DŮM! TO SE TU DĚJE!" Stiskla Harrymu ruku tak křečovitě, až se zajíkl. "Člověk se začíná bát, že se tě tu někdo snaží zabít, a když se mu tě podaří vzbudit, mladý pán se mě zeptá, co se vlastně děje!" Teta ztlumila hlas. Snad se bála, aby se strýc Vernon nevzbudil a nenašel ji u Harryho v pokoji, protože od té doby, co se Harry vrátil z Bradavic, se s ním nikdo z Dursleyových nebavil už jenom kvůli Lupinovi a
Moodymu, kteří se do strýčka Vernona hned na nádraží pustili. Harrymu to ale nijak nevadilo. Nějak neměl chuť se s nikým vybavovat a po výhružkách, ke kterým na nádraží došlo, se dokonce Dursleyovi natolik uklidnili, že teď došlo i k několika změnám. Nejzásadnější byly asi ty, že se Harry mohl dívat na zprávy v televizi a dostával i lepší večeře, které předtím tvořil jen salát nebo brokolice.
"Varuji tě naposledy, jestli vzbudíš našeho Dudlánka, tak si mě nepřej!" sykla na něj, "Určitě to děláš naschvál. Víš moc dobře, že se zítra náš synáček utká ve finálním zápase s o pět let starším boxerem. Bude obhajovat titul," rozplývala se, jako by pomalu pro chloubu nad jejím dokonalým Dudlíčkem zapomněla, s kým se baví.
Harry potlačil svůj úšklebek. Je sice pravda, že je jeho bratránek opravdu dobrým boxerem, ale taky stejně dobře věděl, jakým způsobem se jeho starostliví rodiče postarají o jeho výhru - a stačí k tomu jen něco málo výhružek a malý balíček peněz, vlastně to vědí úplně všichni, v celé Zobí ulici.
"Takže, bych ti vřele doporučovala, abys spal jako každý normální člověk, i když ty normální nejsi," odfrkla pohrdavým hlasem, který používala vždy, když mluvila o Harrym a jeho přátelích, "a než abys rušil ostatní, tak radši nespi vůbec. Prostě buď ticho, ty kluku nevděčná," teta se náhle probrala ze svého rozplývání, "Zajímalo by mě, co je s těmi tvými divnými přáteli, kterých tolik máš. Už aby si tě odvezli, když jim na tobě tolik záleží."
Harry uhnul jejímu zlostnému pohledu. Nerad si to připouštěl, ale začínal mít pocit, že se s ním opravdu chtějí co nejméně stýkat, když je tu teď lord Voldemort. Vzpomněl si na rozhovor pana Weasleyho s ostatními v nemocnici svatého Munga. Harryho tenkrát strašně rozhodilo, když zaslechl ultradlouhýma ušima - novým vynálezem George a Freda - jak Pošuk Moody poznamenal, že na tom Potterovic klukovi je něco divného. Harry se snažil na to teď nemyslet. Ale proč by mi jinak za celé tři týdny, co tu jsem, neposlal ani Ron ani Hermiona žádnou sovu?
"Na nádraží měli přece tolik starostí o tvoje pohodlí. Snad na tebe nezapomněli, co?" uchechtla se škodolibě, "Ani bych se nedivila, kdyby tě prostě nechali na pokoji. Kdo by chtěl být s někým, jako jsi ty," ulevila si.
Nic dalšího už nestihla říct, protože Harry, který začal kypět vztekem, vybuchl: "Mé přátele nech laskavě na pokoji! Vím, že mají moc práce. Určitě se ještě ozvou." Tuto odpověď, týkající se Rona a Hermiony však pronesl tišeji, což vynutilo tetě Petunii na tváři široký úsměv i přes vyděšený pohled, který zajistila Harryho nepříčetnost. "Je mi jedno, co Dudley zítra dělá," nevšímal si jí Harry a pokračoval, "je mi úplně jedno, že ani nevidíte, jak za vašimi zády mlátí mladší kluky a krátkou chvíli si krátí vybíjení oken! JE MI TO JEDNO!"
Teď konečně zamlkl a čekal, až se teta Petunie, která vypadala bělejší víc, než kdy jindy, rozkřikne po celém domě. Bylo mu jedno, že ho zřejmě za tuto strašlivou opovážlivost čeká přestěhování se znovu do přístěnku pod schody a dva týdny bez večeří. Pravda, začalo ho mrzet, že k trestu bude určitě přidáno měsíční domácí vězení. Prosím, ať už se ozve Hermiona nebo Ron. Ať se ozve kdokoliv. Harrymu projel v břichu nepříjemný pocit. Ano, kdyby byl Sirius naživu, mohl jsem se k němu odstěhovat. Mohli jsme být spokojeni, i když by tu pořád byl lord Voldemort. V Siriusově domě jsou porady Fénixova řádu. Alespoň bych věděl co se děje, věděl bych, co Voldemort zamýšlí. Harryho se opět zmocňoval vztek nad svojí bezradností.
Teta Petunie jakoby si všimla, když Harry zaťal ruce v pěst a klidněji než by od ní kdy čekal pronesla: "Ty... ty nebudeš..." pronesla rázně, ale hlas se jí stejně třásl kypějícím vztekem, "opakuji.... nebudeš pronášet takové lži. Vůbec mě nezajímá, že máš nějaké potíže. Jakmile zjistím, že ohrožuješ Dudleyho nebo kohokoliv z Dursleyových....tak tě...já....vyhodím tě z tohohle domu. Slyšíš? VYHODÍM!"
"ALE TY MĚ NEMŮŽEŠ VYHODIT!" zařval Harry tak vztekle, že mu pustila ruku a vyskočila z postele, jako by měl nějakou nemoc.
"Co si to dovoluješ ty spratku?" pronesla falešným hlasem. "Když budu chtít -."
"NE! Prostě nemůžeš! Máš smlouvu s Brumbálem, vím to. Musím tu být pod ochranou," pronesl znechuceně. "Nejsem z toho nadšený, ale..." Odmlčel se.
"Dobře," promluvila po chvíli, "myslím, že jsme pro tebe se strýčkem udělali dost, ale ty si toho nevážíš. Nezajímá mě, co se teď u vás v tom.... u vás... tam... tam mezi těmi jinými lidmi děje, ale tady budeš prostě poslouchat, dokud nepřijde ten krásný den, až zase odjedeš do té tvé školy pro vás úchylné," pronesla opět svým tvrdým nepřístupným hlasem a otočila se k Harrymu.
Proč se nikdo neozývá? Snaží se mě chránit? Paní Figová! Ta by mi mohla říct, co je nového. Ale jak se k ní dostat? Jeho myšlenky však přetrhla teta Petúnie při odchodu, která neobvyklým hlasem, jakoby jí ani nepatřil, pronesla: "Harry, ať se děje cokoliv, drž se," při těch slovech se však rozhlížela po chodbě - bála se, aby ji nikdo zbylý z Dursleyových neslyšel, a bez jakýchkoliv poznámek mlčky odešla.
Harry seděl jako by ho drželo k posteli nějaké kouzlo. Co to má znamenat? Člověk, který mi
celých šestnáct let dává najevo, jak moc mě nenávidí a jak je mu lhostejná moje smrt, mi popřál hodně štěstí. Jak ji to mohlo napadnout? Odkud může vědět, co se právě děje? Kdo by ji mohl informovat? Brumbál? Ne, ten má určitě dost starostí. Paní Figová? To je přeci možné - byl by to i důvod, proč mě k ní neposlali, nechtějí, abych se setkával s kýmkoliv z kouzelníků, když se tu loni objevili ti mozkomoři. Harryho však z přemýšlení vytrhla ta známá bolest hlavy. Ano, ta jizva, která ho provázela na každém jeho kroku, ho teď pálila mnohem častěji a víc. Cítil, jak Voldemortova moc rostla a nejvíc ho znepokojovalo, že vždy, když se jizva ozvala, bylo to protože mu něco vyšlo. Z něčeho se náramně radoval a Harryho vždy rozčílila jeho bezmocnost a to, že musel být mimo kouzelnický svět bez jakýchkoli zpráv. I když věděl, že ho v něm nic dobrého nečekalo, nesnesl pomyšlení, že neví, co se děje a Ron s Hermionou ano. Proč bych neměl nic vědět? Jsem to přece já, kdo má Voldemorta zabít. Teď se lehce zachvěl a žaludkem mu projela chladivá úzkost, která mu byla až moc známá. Ale dokážu to? Dokážu zabít lorda Voldemorta? Dokážu se mu postavit? Harry si opět lehnul, ale nespal. Už od doby, kdy se vrátil z Bradavic se pořádně nevyspal. Tížila ho spoustu věcí... kdyby se aspoň mohl svěřit Siriusovi... zmocnila se ho zoufalost... vzpomněl si na Siriuse, jak padá za clonu a po tváři se mu začaly řinout slzy. Bylo už dlouho po půlnoci, když se Harrymu konečně podařilo usnout neklidným spánkem.
Vzbudil se až pozdě ráno, ale nebylo mu o moc líp než předešlou noc. Vlastně ani žádné předešlé dny. Všechno ještě komplikovalo to, že musel být u tety a strýce. Kdyby aspoň byl v Doupěti nebo na Grimmonauldově náměstí v domě číslo 12. To, že neví, co se děje, ho užíralo nejvíc. Každým dnem Voldemort sbírá síly a snaží se ovládnout kouzelnický svět a Harry k němu po smrti Siriuse cítil obrovskou nenávist, snad dokonce větší než na samotnou Belatrix. Všechno mohlo být úplně jiné. Byl teď v období, kdy mu bylo jedno, jestli ho Pán zla zabije. "Vezmu ho s sebou." To si pokaždé říkal. Náladu mu nespravila ani Hedvika, která se zrovna vracela z lovu a přes obrovskou myš, kterou měla pořád ještě v zobáku na něj pískla na pozdrav. "Ahoj Hedviko, kde jsi se toulala?" Zavolal, ne moc dobře předstíraným veselým hlasem. Hedvika ještě jednou houkla a s chutí se pustila do snídaně. Harry nikam nepospíchal. Pomalu si sednul na postel, protřel si oči a projel si prsty svými černými nepoddajnými vlasy. Potom se nátah pro brýle na nočním stolku, nasadil si je a vstal. Začal si promítat včerejší večer. Něco se mu zdálo. Ale jak to že ho bolela ta jizva? Nikdy se mu neozývala i v těch nejhorších nočních můrách. A byla tam teta Petunie a něco mu řekla.
Harryho přerušil šílený křik, který se rozléhal po domě: "TO SNAD NENÍ MOŽNÉ! CO TAM TAK DLOUHO DĚLÁŠ, TY MIZERO? OKAMŽITĚ SLEZ DOLŮ! NEMYSLI SI, ŽE PROSPÍŠ CELÝ DEN, SLYŠÍŠ?" Burácivý křik strýce Vernona Harryho přiměl, aby vyšel ze svého pokoje. Nestál o to, aby se mu strýc vydal naproti. Sešel z pokoje do kuchyně, kde už všichni seděli u stolu. Dudly se na něho jako vždy zlomyslně zašklebil,ale Harry si ho nevšímal. Dudly se teď, s pomocí "výživných přesnídávek pro sportující", které mu nakoupili oba starostlivý rodiče, začal velmi podobat přerostlé neohrabané gorile. V pase velmi rychle začal dohánět svého otce a strýc Vernon na něho byl viditelně hrdý. Bratrancovy ruce ale vypadaly, jako by k jeho tělu vůbec nepatřily. Byly to jen velké svalnaté medvědí tlapy, které uměli zasadit tak silnou ránu, že jakýkoliv Dudlyho protivník se těžko z takové rány vzpamatovával, v boxu se stal opravdu dobrým. Jediným Harryho štěstím bylo, že před rokem, kdy byli napadeni dvěma mozkomory, se Dudly svému více než polovičnímu bratránkovi bál ublížit a když se na něho odvážil promluvit, bylo to jen v přítomnosti jeho rodičů. "No to je dost, že jsi vstal, kluku!" Vyjel na něho nevrle strýc Vernon. "Doufám, že sis zase dopisoval s těmi tvými kamarádíčky. Víš moc dobře, že ti dáváme až moc velkou volnost, uličníku, takže bys čas od času mohl projevit nějakou tu vděčnost." Harry si ho však nevšímal. Neměl náladu na hádání. Mlčky obešel stůl a usedl tíživě na židli. "Teď mě dobře poslouchej," prohlížel si ho s opovrživým pohledem. "Chtěli jsme dnes jet za tetou Rózou" prosím ať nemusím jet také, prosím, " a protože jsi ji před třemi roky nafouknul a ona tě do domu nevpustí a nemíním riskovat, že ji uděláš něco z tou její zahrádkou," zamračil se na něj strýc, "s námi nepojedeš." Harry si hlasitě oddechl a všichni kolem stolu se na něho výhružně podívali. Strýc Vernon pokračoval: "Proto tě bude hlídat paní Figgová," zakončil vítězoslavně svůj proslov. Bezva. Harry rychle sklopil hlavu, aby nikdo nepoznal, že se usmívá. Alespoň se dozvím, co je nového. Zamyslel se. Strýc Vernon se začal tvářit spokojeně, protože si Harryho postoj vysvětlil jako zkroušenost a tak se nadechl a znova začal rýpavým tónem mluvit. "Doufám, že ti alespoň spadne hřebínek," ušklíbl se, "když tu tady hulákáš po nocích." Harry sklouznul pohledem ze strýce na tetu, která na židli nadskočila a nápadně zbledla. Strýc Vernon si toho však viditelně nevšimnul. "To by mě zajímalo, co jsi zase vyváděl. Kdyby tam za tebou nešla Petúnie, asi bys tam vyřvával doteďka." Podíval se významně na svoji manželku, která zřejmě zjistila, že by nikoho v tomto domě ve snu nenapadlo, co ji vlastně doopravdy přimělo jít večer do Harryho pokoje. Harrymu už něco tušil, ale pořád nechápal, proč se tak zachovala. Proč ji najednou zajímalo, jestli jsem v pořádku, přemítal si neustále. A protože bylo pro strýce samozřejmostí, že jeho nepovedený synovec byl utišen závalem nadávek a výhružek, teta Petúnie se opatrně přidala. "No jistě," scedila skrz zuby, "hulákal tam ze spaní jako malé děcko."
Harry snad ani nečekal jinou reakci, ale bylo mu to jedno. "Ze spaní?" Zvolal posměšně Dudley, "To dělal taky loni." Harrymu začalo být nepříjemně. Strýc Vernon se znovu přidal: "To se ani nedivím, rušit lidem klidný spánek -." "Ale já za to nemůžu," zvolal jen tak do vzduchu a strýc Vernon okamžitě nebezpečně zrudnul. Harry se začal připravovat na jeho zával vzteku,který se v něm viditelně hromadil. Najednou ale někdo hlasitě zaklepal.
Vernon se zvednul s takovou energií, že od něj odlétla židle a pořád rudý jako krocan si to rázoval ke dveřím. "Dobrý den, pane Dursley," ozval se starý povědomý hlas. Paní Figová! Zajásal v duchu Harry, a snažil se skrýt svoje nadšení. Nikdo kolem stolu si ho naštěstí nevšímal. Dudly natahoval zvědavě svůj masivní krk ven z kuchyně až pod ním výhružně zapraskala židle. Jeho matka se zvedla a šla uvítat sousedku svým falešně příjemným hlasem -"ale copak copak... něco se stalo?" Zeptala se starší dáma starostlivě. "Ále," vyjel na ni rozčilený Vernon, "zase se musím rozčilovat kvůli tomuhle..." a znechuceně pohodil hlavou na Harryho. Paní Figgová na něho bezvýznamně pohlédla. Harry byl zmatený. Teď, když věděl, že je stará bláznivá milovnice koček doopravdy moták, najednou netušil, jak se má chovat. Byl rád, když za sebou uslyšel Dudlyho posměšný chichot, který ho přiměl otočit se za sebe a tak se vyhnul zkoumavému strýcovu pohledu. "No," pronesla pomalu stařičká sousedka, jako by se rozmýšlela, "když je potřeba, tak se nedá nic dělat," pokrčila bezvýznamně rameny. Oba manželé se začali usmívat. "Mockrát děkujeme," radovali se, jako kdyby jim právě někdo odebral obrovské břemeno. "To víte, minule jsme ho tu nechali večer samotného a jakmile jsme se vrátili, byl tu takový nepořádek, že to moje ubohá manželka musela uklízet ještě celý druhý den," vysvětloval strýc Vernon a paní Figgová se začala usmívat. Takže to znamená, že paní Figgová nic Dursleyovým neřekla. Tak co tedy včera teta myslela tou radou? Začal Harry přemítat. "Hej Harry, no tak dělej, slyšíš? Pospěš si, za hodinu chceme odjíždět," vyjel na něho strýc. "Mnohokrát vám děkujeme," otočil se s úsměvem, který mu po celém obličeji dělal vrásky, na sousedku. "No to je, dobré," začala se netrpělivě rozhlížet paní Figgová, "jenom ať si pospíší, moje kočičky mají už jistě hlad," zavrčela. "No tak dělej kluku!" vyjela na Harryho teta. Ten už si však jejího zlobného křiku nevšímal a běžel po schodech do svého pokoje pro hůlku, kterou s sebou pro jistotu nosil vždy, když někam šel.
Za chvíli už šel mlčky po boku paní Figgové, která se na Harryho ani nepodívala. Ten si z jejího podivného chování nic nedělal -pamatoval si moc dobře loňský rok, když mu vysvětlovala, že kdyby se k ní Harry těšíval, Dursleyovi by ho k ní nepouštěli. Mlčky vešli i do domu, který tak dlouho nenáviděl. Vždycky byl pro něj vězením a paní Figgová ho trápívala řečmi o svých kočkách. "Tak Harry, jak ti je?" zeptala se starostlivě a podívala se na něho zkoumavým pohledem přes své velké kulaté tlusté brýle. "Hm...no,... dobře", zalhal. "Tomu se mi nechce věřit," zkřivila tvář, "slyšela jsem, co se stalo na konci školního roku na ministerstvu". Harry, který se vyhýbal jejímu pronikavému pohledu po ní okamžitě šlehl zvědavým pohledem. "Takže přece jen něco víte!" zvolal dychtivě " Co se děje? Co teď dělá Voldemort? Jsou o něm nějaké zprávy?" Paní Figgiová při vyslovení Voldemortova jména nadskočila a zbledla, ale Harry stál v mžiku na nohách a byl úplně nepříčetný. Již téměř celý měsíc neměl žádné zprávy. Je to přece on, kdo se má s Voldemortem utkat. On je záchrana a vždycky se všechno dozví až poslední. Cítil obrovskou křivdu, ale neměl ani čas aby se vztek rozlil do jeho těla, protože paní Figgová se stihla vzpamatovat. "Chlapče," řekla a třásl se jí hlas, "měl bys vědět, že teď, v těchto dobách bys neměl vyslovovat jméno Pána zla,-."
"Ale já se ho nebojím a Brumbál jeho jméno taky říká a -" "Ne Harry. Nezáleží na tom, jestli se Ty-víš-koho bojíš nebo ne. Chtěla... chtěla jsem ti jen dát najevo, že.... že má prostě všude kolem sebe spojence, Harry a posaď se a zkus se, prosím, nevyjadřovat moc hlasitě, někdo by nás mohl slyšet." Vykoktala ze sebe a ohlédla se ¨, jako kdyby u ní v bytě někdo byl. Harry zpozoroval, jak se třese. Pak se z hluboka nadechla a zpustila ještě tišeji: "Myslím, že pan Brumbál ti už popsal, co se od tebe čeká, Harry. Proto bys měl chápat, že ti toho nesmíme moc říct dokud jsi tady." Harry na to chtěl něco říct, ale paní Figgová mu nedala šanci. "Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se teď bude snažit, aby tě zničil. Odněkud unikly informace o tom, jak si důležitý," šeptala tak potichu, že ji Harry téměř nerozuměl. "To ale nechápu, kdo by to mohl být?" Harry sebou překvapeně škubl. "To se neví přesně, ale myslím, že Brumbál už má vážné podezření," odtušila. "O Pánu zla nic nevím a ani nechci vědět. Ocenila bych, kdybys o něm v mé přítomnosti nemluvil," zamlkla, když jí konečně selhal hlas a Harry si všimnul, jak se jí na kraji oka třpytí slza. "Přece ale musím vědět, co se děje," špitl. Mrzelo ho, že teď, když se konečně dostal k někomu, kdo by mohl něco vědět, skončí zase s nepořízenou.
"Dozvíš se to v pravou chvíli.Teď se nemusíš bát. Tvoje hlídky se zdvojili," při této poznámce se Harryho opět začal zmocňovat vztek, "ale to neznamená, že jsi v bezpečí," poznamenala ještě co nejklidnějším a nejpomalejším hlasem, který v této chvíli dokázala nasadit. Nastalo dlouhé ticho ve kterém si oba skládaly myšlenky. Pak paní Figgová spustila: "Hlavní důvod, proč jsem se tě ke mně snažila dostat je, že ti mám dát vědět, aby ses připravil na cestu do Bradavic," podívala se na Harryho, který na ni nechápavě vytřeštil oči. "Vždyť tam chodím už šestým, rokem, proč bych -" "Ne, do Bradavic pojedeš už teď, za pár dní," nenechala ho domluvit a netrpělivě pokračovala. "Brumbál si to přeje. Paní Weasleyová navrhovala, že by tě vzali k sobě, ale Brumbál nechtěl." Proč?! Těšil jsem se tam celou tu dobu a nakonec mě tam Brumbál nepustí. "Má k tomu své důvody, Harry," pokračovala rychle paní Figgová, která si všimla, jak moc se nechápavě tváří. "Znáš ho a měl bys mu věřit, protože on se moc nemýlí" To jistě. Harry si vzpomněl, jak mu profesor Brumbál na konci školního roku v jeho pracovně vysvětloval, co ho přimělo k tak velké mýlce, že Harrymu neřekl dřív, jak to doopravdy je s Harryho jizvou. Harry byl na Brumbála pořád rozmrzelý. Potlačil vzteklý úšklebek a mlčky poslouchal dál. "Prý to bude jen na chvíli," pokračovala a neustále pozorovala Harryho upínavým pohledem. "Myslím, že bude chtít v Bradavicích s něčím pomoci." Zakončila, ale Harry se při poslední větě zavrtěl na židli. Stařičká paní Figgová si toho všimla a mírně se pousmála. "Nevím s čím," odtušila, "ale je to asi něco kvůli tvé bezpečnosti," Harryho zklamaného obličeje si nevšímala a po chvilce mlčení pokračovala. "Taky si myslím, že nechce, aby ses dostal do Siriusova domu," šeptla, ale Harry bleskurychle zareagoval: "Cože?" vypískl hlasitě, až paní Figgová nadskočila. "Jak... jak to myslíte?" zakoktal se, ale než cokoli dalšího stačil říct, stará Figgi ho přerušila oním tichým hláskem: "Nevím, co se mezi vámi stalo, Harry," řekla a ve tváři se tak zamračila, že vypadala ještě starší, "ale pan Brumbál je... je teď prostě nějaký pomlklý... dokonce už nemá ani tolik veselých poznámek, a nemyslím, že je to jen z důvodu, protože se Ty-víš-kdo vrátil."
Konečně se odmlčela a nechala překvapeného Harryho, aby si všechno promyslel. Mohlo to být tím rozhovorem na konci roku? Přemítal si v duchu a vzpomněl si jak se tehdy na Brumbála rozkřiknul a začal rozbíjet jeho věci v pracovně. Cítil, jak se začíná červenat, vždyť měl proč. Profesor Brumbál ho měl vždycky rád -sám mu to přece řekl - a Harry se k němu choval, jako kdyby za všechno mohl. Ale on se přece tvářil klidně. Nic nedával najevo. Stařičký hlas ho znovu vytrhnul z proudu myšlenek: "Tak Harry," odkašlala si, naklonila se k němu blíž a opět zpustila šeptem: "Za tři dny si sbal věci a v sedm hodin se vydej na to dětské hřiště, kam tak rád často chodíš," sykla, "bude tam na tebe čekat někdo z Řádu..." No jistě, někdo. Napadlo Harryho. Když si pro něho někdo přijel minule, pomalu se těch osm kouzelníků nevlezlo do kuchyně. "...řekneš jim heslo ,Fénix, a oni se o tebe už postarají." Řekla a při vyslovení hesla si pro jistotu pomáhala rukama, kdyby ji Harry moc neposlouchal, ten ale naopak bláznivou milovnici koček vnímal celou myslí.
"Tak" pokračovala a její hlas už nabýval na síle. "To je všechno."
"Harry jakoby se náhle probudil ze spánku, řekl: "Ale musíte přeci vědět víc, vždyť-" "Jak už jsem řekla, Harry, vím jen tolik, kolik je třeba-" "Ale vždyť musíte vědět o Voldemortovi alespoň něco!" vypískl vztekle. Na paní Figgovou mělo Voldemorovo jméno, které se v pokoji rozlehlo jako ozvěna, úžasný dopad. Téměř se skácela ze židle a Harry se ji snažil co nejrychleji podepřít. Trvalo dlouho, než znovu promluvila: "Harry, opakuji ti naposled, že mám své důvody bát se Jeho jména a ty bys měl taky, když vybil celou tvoji rodinu," řekla slabým, ale pevným hlasem a Harry se otřásl vztekem. "Už se o tom nebudeme bavit," smrtelně pobledlá paní Figgová se postavila na roztřesené nohy.
Celý zbytek dne mlčeli. Harryho napadala spousta otázek, na které se chtěl zeptat, ale když viděl, co s ní udělalo Voldemortovo jméno, bál se na ni jen podívat. Paní Figgová vypadala, jako kdyby prožívala poslední chvilky svého života. Co se jen mohlo stát? Co způsobilo takový otřes? Dobře, jeho jméno působí na víc lidí, ale aby se takhle skácela. Harryho nenapadala žádná myšlenka. Přemýšlel teď, proč musí jet tak předčasně do Bradavic. Když si ale porovnával dům Durslyových a Bradavice, byl rád, že ho konečně odtud odvezou. K večeru se s paní Figgovou rozloučili jako pokaždé a paní Figgová se opět tvářila jako obyčejný mudla. Když byl ale Harry skoro až na příjezdové cestě, jakoby to nevydržela a zavolala: "Buď opatrný Harry!" A zavřela dveře.
Na okamžik pozoroval staré popraskané dveře jejího domu. Čekal, že vyjde ven, zavolá ho zpátky a poví mu něco víc, ale asi po pěti minutách se pomalu rozešel k domu Dursleyových. Zastavil se přede dveřmi a na chvíli se zaposlouchal. Uvnitř se ozýval jen mohutný hlas strýce Vernona, ten však doslova hulákal, takže to bylo dostačující. Harry si povzdechl a vešel dovnitř. "Takhle zbytečně se nechat srazit, na co jsi myslel?" Strýcův hlas zněl teď ještě strašlivěji. Harryho si nikdo nevšímal -byl rád. Nechtěl se s Dursleyovými dohadovat, hlavně teď, když ani on ani Vernon neměli zrovna nejlepší náladu. I když od příjezdu domů nastal jistý zlom, pořád ještě vznikaly v tomto domě roztržky. Zezačátku to bylo hlavně kvůli sovám, jenomže za celou tu dobu Harrymu přišla jen jedna sova od Lupina, který posílal Harrymu zpět jeho koště. "Přece jsi to měl skoro v kapse a ty si necháš vzít titul od nějakýho hňupa nafoukanýho," rozčiloval se strýc a Harry měl co dělat, aby potlačil záchvat smíchu. Kdyby boxoval se svojí partou a proti prvňákům, stejně jako to dělají tady, v Zobí ulici, tak by ten titul měl. Harry si posměšně odfrkl, ale to bohužel připoutalo pozornost celého osazenstva. Teta Petunie si ho okamžitě začala měřit nenávistným pohledem. "Ech... už je tady," pronesla znechuceně. "No to nám teda ta Figgová moc nepomohla," vyjekl strýc Vernon. "Byla unavená," bránil ji Harry, ale strýc ho nenechal domluvit.
"Nejsem zvědavý na tvoje diagnózy, běž hned do svého pokoje, dneska na tebe nemám náladu," pronesl podrážděně. Za normálních okolností by se Harry se strýcem pustil do hádky, ale teď mu to bylo jedno. Vlastně jediné, co chtěl, bylo jít do svého pokoje a být sám. Mlčky se vydal do schodů a když míjel Dudleyho, který se na něho posměšně šklebil, Harry se na něho jen zazubil od ucha k uchu. Obvykle by se obtloustlý Dudley rozčílil do nepříčetnosti, ale zatím si ještě moc dobře pamatoval loňské prázdniny a napadení mozkomory. Okamžitě smrtelně zblednul a začal pofňukávat. Harrymu to přišlo veselé -k Dudleymu, který teď připomínal spíš obra než člověka, se pláč absolutně nehodil. Bohužel to nepřišlo tolik vesele jeho rodičům, kteří zpozorovali synovu bleskurychlou bělost.
"Ty kluku, že tys mu něco udělal," vyštěkl na ubohého Harryho Vernon a ukazoval při tom na svého syna, který se teď tvářil, jako by ho pohublý, ale od pohledu rozvztekaný bratránek přibil na kříž. "Určitě si ho zaklel," zajíkal se zlostí strýc, "určitě ano." "Já jsem mu nic neudělal, víš přece moc dobře, že mimo Bradavice nesmím kouzlit," ohradil se Harry. "Tak na tohle ti neskočíme," strýc zesiloval hlas stále více a povědomě mu začal rudnout obličej - to byla předzvěst blížící se katastrofy. Harry si toho však nevšímal. Celým tělem mu teď procházel vztek. Proč mu prostě nemůžou dát pokoj. "Víme moc dobře, že jsi, uličníku, používal ty tvoje kouzla i loni na ty mramorody," zuřivě zaskřípal zuby a jeho manželka mu dávala za pravdu souhlasným pokyvováním. "Ale to bylo na obranu," dupl si Harry, čímž strýce rozčílil do nepříčetnosti. "To nikdo neví! Do teď jsi nám to nevysvětlil!" "A ani vysvětlovat nebudu!" Zařval a pokračoval s hlasitým dupáním do pokoje. Práskl za sebou dveřmi a skočil na postel. Křikem si trochu ulevil,ale když vztek ustupoval znova pocítil ten zvláštní pocit úzkosti, že se nemá komu vyzpovídat. Ron a Hermiona mu už nenapsali vůbec nic a Sirius... Nechtěl nad tím dál přemýšlet. Bylo před půlnocí, když se vracel do svého snu.
Jako každé prázdniny, které Harry trávil u Dursleyových, i teď odpočítával hodiny a minuty, kdy bude moci odjet. Teď je však odpočítával i z jiného důvodu. Nevěděl, co se děje v kouzelnickém světě -co zamýšlí nepřítel -a to ho víc štvalo než děsilo. Byl tedy rád, že se do Bradavic dostane dřív, byl tam jako doma. Vlastně byl rád všude jenom ne v Zobí ulici. Ani ne z důvodů, že by se k němu Dursleyovi chovali nějak strašlivě, protože každým rokem se od něj odtahovali, jakoby měli strach, že by jim mohl něco udělat. Harryho to naopak těšilo, ale neustále ho trýznilo pomyšlení, že neví nic a Voldemort ho přitom určitě shání. A teď, když může konečně odjet, může se alespoň dostat mezi své přátele, kteří mu určitě řeknou, co se děje. Kdyby mi alespoň dali vědět dopisem. I když Harry věděl, že by jejich sovy s dopisy mohli odchytnout, měli mu alespoň napsat, jak se jim vede. Moc dobře si pamatoval, jak mu všichni psali, ať je na sebe opatrný . Mělo to mít povzbuzující a uklidňující účinek, ale Harryho to vždycky strašně rozčílilo. "Co bych teď dal za jeden takový dopis," zamumlal. Za celou tu dobu napsal Hermioně i Ronovi alespoň čtyři dopisy a ani jeden z nich mu neodepsal. Harry to vzdal. Kdybych napsal Siriusovi, určitě by mi odpověděl. Jeho radost z cesty do Bradavic se pomalu začala vytrácet. Třeba se k nim Hedvika nedostala. Ne, to by mi dala najevo. A k tomu, ještě se nestalo, že by někoho nenašla, i když neznala adresu, vždycky našla osobu, které jsem něco psal. Třeba se sem nedostaly jejich sovy. Jakkoli si Harry namlouval myšlenku, že mu jeho přátelé nepíší, protože mají svých starostí dost, nemohl sám sebe přesvědčit. Já přece musím vědět, co se děje, vztekal se v duchu. Přece bych jim mohl pomáhat. Mám právo znát nejnovější zprávy.
Poslední dny trávil procházkami. Za paní Figgovou už nešel -nechtěl jí nějak rozrušit. Každý večer poslouchal zprávy za hlasitého nesouhlasu tety i strýce. Nikdo z nich se však už nesnažil Harryho od televize vyhnat a ten jejich brblání a urážky nebral vůbec na vědomí, každá nápadná zpráva za to stála. Za to byl Harry svým přátelům velice vděčný. Teď poslouchal pohoršeně se tvářícího reportéra, který až přespříliš barvitě popisoval, jak nějaký chlapík vyvraždil svoji rodinu - ne to není On, ten už svoji zbývající rodinu vyvraždil dávno. Harryho zamrazilo; jak někdo může zabíjet. Jak vůbec může zabýt své příbuzné. Bezmyšlenkovitě v televizi pozoroval veselého chlapíka s dlouhými hnědými vousy, který držel na vodítku malou stepující opici. "Zvláštní upozornění." Náhle zpozorněl. "Včera večer se, asi dvě míle od Londýna, našlo tělo neznámého muže. Měl na sobě zvláštní tmaví dlouhý plášť... " Harrymu se zatmělo před očima. To je určitě ono. Nedaleko Londýna. Začala se mu točit hlava a zalil ho studený pot. Tak přece jen Voldemort na nic nečeká. Už to vypuklo. "...kdyby někdo znal neznámého, prosím, dejte nám vědět," při těch slovech se zobrazila fotka člověka, který Harrymu nebyl nijak povědomí, ale přece jen usoudil, že vypadá přesně jako někdo z kouzelnického světa.
Vyskočil ze židle a teta se strýcem nadskočili leknutím. Neposlouchal jejich nadávky a vyběhl ven. Neměl ponětí, kam vlastně běží. V hlavě mu přeskakovaly myšlenky a on se je poněkud zmateně snažil poskládat. Najednou si uvědomil, že ho nohy nesou k dětskému hřišti, na kterém hodně často pobýval většinou až dlouho do večera. Hlavou mu probíhaly různé myšlenky. Voldemort opět započal své vraždění a já tu tvrdnu. Zamračil se a zkřivil obličej do hlubokého zamyšlení. Topil se ve svých myšlenkách až do doby, kdy se na celou ulici i předměty všude kolem začínala pomalu snášet tma a Harry si v ten okamžik uvědomil, že už nevidí ani na vlastní ruce. Vlastně se chystal zpátky, když uslyšel žalostný křik a prosby. Z ulice za ním vycházel Dudley a jeho parta. Občas tudy procházeli, ale tentokrát se tomu prapodivnému klukovi, který se stále zdržuje v Polepšovně svatého Bruta pro nenapravitelné nezletilé provinilce, pokaždé vyhýbali a Harryho zajímalo, jak je Dudley přesvědčil, aby ho nechali na pokoji.
Z ulice vyběhl malý kluk, nemohlo mu být víc než osm, a za ním se hnali tři hromotluci včele z tetiččiným milovaným synáčkem Dudleym. "Prosím vás, nechte mě na pokoji!" Žadonil hoch, "já jsem vám přece nic neudělal."
To už ho ale Dudley držel za rukáv trička a podrazil mu nohy. Hoch se skácel k zemi a jeho bolestný výkřik se ztratil v odporném chechotu zbylých ničemů. Harryho se zmocnila obrovská zlost. Jak si může takhle dovolovat na mnohem mladší! "Hej, Dudley, dejte mu pokoj!" Vybuchnul a vyskočil vpřed. Cítil, jak mu v žilách proudí nenávist. Všechna beznaděj, křivdy na něm spáchané, dokonce i ten zvláštní pocit úzkosti, který ho všude doprovázel a nedal mu pokoj - to všechno se mu teď vlilo do hlavy a změnilo se to v jednu obrovskou zlobu, kterou si chystal vybít na těch lotrech.
"Nebo co?" pronesl provokativním protáhlým tónem Piers a začal se pisklavě smát s ostatními.
Jenomže Dudley smrtelně zbledl. Harryho to potěšilo. Moc dobře věděl, že z něho má jeho bratránek strach a tím, co prožil loni se jeho respekt ještě zvětšil, ale zároveň se nemohl před svojí partou sám shodit. Vypadal, že neví, co má říct a to ho neuvěřitelně povzbudilo. "N-nech toho, H-Harry," snažil se o výhružný hlas, ale ten mu selhal.
Ostatní na něho zmateně pohlédli. "Hej! A proč bychom si nemohli zašpásovat tadyhle s ukňouraným bratránkem, vazoune?" Spustil potěšeně Malcom, ale to Dudleymu viditelně náladu nepozvedlo.
Za to Harry se začal usmívat. "Hej, tak proč ne, ty vazoune?" Spustil ironicky.
"NESMÍŠ!" Vyštěkl poskakujícím hlasem a ostatní na něho vyvalili udivené pohledy. "Tady nesmíš..." odmlčel se. Nevěděl, jak má Harrymu vysvětlit, co nesmí, kdyby to čistě náhodou nepochopil. "Vím to, pořád ještě jsi nezletilý." Vypadal, že každým okamžikem omdlí.
"Ale copak nesmím, vazounku, vazánečku?" Harry se viditelně bavil a Dudley na něho prostě nemohl.
"Hej, to si necháš jen tak líbit?" vyštěkl na něho zlobně Piers.
"Co to s tebou je, Dude?" přidal se Gordon.
"Já -mě -nic," nemohl ze sebe vydat ani hlásku.
"Jo, co to z tebou je?" Harry byl vzteky bez sebe. V duchu se modlil, aby se Dudley neudržel a vyletěl. Potřeboval si ulevit, podíval se na malého chlapce, který z něho nespustil oči plné díků - to mu sebralo veškerou kontrolu. Vytáhl si z kalhot hůlku a namířil ji na Dudleyho, který se okamžitě skácel na zem a začal brečet. "Už ne, už ne - Harry prosím."
"Co to, prosím tě, děláš?" Piers byl viditelně Dudleyho chováním vyděšený.
"Vždyť na tebe mává nějakým klackem a ty se tu takhle složíš." Odfrkl si posměšně.
"To nemá cenu, padáme. Dudley -seš osel!" pronesl vůdcovsky, otočil se na podpadku a kráčel pryč. Malcom s Gordonem se začali pobaveně smát a vyšli za jejich novým vůdcem. Kluk, který teď Harryho pozoroval s ještě větším obdivem ze sebe vykoktal jen tiché poděkování a s viditelnou bázní, kterou si u něho dnes Harry dobil složením Dudleyho, utíkal domů.
Harry byl trochu zklamaný. Myslel, že se mu podaří Dudleyho vyprovokovat k bitce, ale pak jako by se probral a uvědomil si, jaké by to mohlo mít následky. Tentokrát by ho z přísných pohledů disciplinární komise nevysekal ani Brumbál. Za chvíli mu ale bude šestnáct a on už bude plnoletý a to ho těšilo. Může opustit dům Dursleyových navždy. Bohužel nemá kam jít. Dudley stále ještě ležel na zemi a fňukal. Harrymu to najednou přišlo líto, začal se stydět. Bít se s mudlou, to je asi tak odvážné, jako když spráskáš malého prvňáka. "No tak, Dudley, vstávej," promluvil na něho přátelsky, když se konečně uklidnil. "D-dej m-mi p-pokoj," spustil Dudley a začal se sbírat ze země. "J-já t-to ř-řeknu d-doma." Jak tam tak byl, vypadal jako přerostlé děcko. "Opravdu?" sykl Harry, "a o co, že ne." Přísně se na něho podíval, ale bratranec mlčel. Harry mu pomohl na nohy a bez jediného slova šli pomalu vedle sebe domů. "Nepoužil bys tu věc," vyrazil ze sebe najednou Dudley, jako by se chtěl ujistit, že nebyl v ohrožení života. "Ne," přiznal se, ale doopravdy sám nevěděl, co by udělal, kdyby se na něho ta banda vrhnula. "Proč jsi to vlastně udělal?" Dudley si hlasitě oddychnul viditelně uspokojen touto odpovědí. O těchto prázdninách to bylo poprvé, co se spolu bavili jen tak o samotě. "Nebylo to fér, Dudley," trpělivě a pomalu mu vysvětloval. "Přesila čtyř přerostlých šesťáků na jednoho malého prvňáka je zbabělost." Pronesl a koutkem oka zpozoroval, jak si ho bratranec podrážděně prohlíží. "Týýýý..." zavrčel Dudley, ale Harry se na něho jen zazubil. "Ano, co je Dudleyku-dudlíku?" pronesl klidně a když se na něho Dudley začal sápat, pokračoval, "pamatuješ si to tady?" Jako kdyby mávl svojí hůlkou a uvalil na něho kletbu, Dudley okamžitě zbledl. Bylo ale nanejvýš jasné, co ho tolik rozrušilo - stáli teď kousek od domu - přesně na tom místě, kde je loni napadli mozkomorové. Harry se na něho pousmál, ale ten bez jakéhokoliv slova vyrazil prudce vpřed k domu. Pořád ještě si moc dobře pamatoval. "Aby ne, na takovou noc se zapomenout nedá," zamumlal si pro sebe Harry a vydal se za ním volnějším krokem. Bez problémů prošel kuchyní, kde se na něho nikdo z Dursleyových ani nepodíval. Harry si všiml, že Dudley si ho koutkem oka zkoumavě prohlíží. Neřekne nic. Šel pomalu po schodech. A i kdyby, tak co...
Už byl poslední den před odjezdem a tak si zatím balil věci do kufru, vyčistil Hedvičinu klec a přidal ji na hromadu k posteli, aby byl připraven. Nakonec si vzal svůj Kulový blesk, který mu poslal Lupin hned dva dny poté, co dorazili k Dursleyovým. Prý mu ho dal Brumbál, kdyby se Harrymu hodilo. To byla jediná jeho pošta za tři dlouhé týdny -pokud se ovšem vrácení koštěte může brát jako pošta. Lupin totiž Harrymu nenapsal nic jiného. Harry si koště chvíli prohlížel. Chtělo se mu strašně proletět. Tam nahoře by určitě přišel na jiné myšlenky. Famfrpál je snad jediná věc, která ho přiměje nemyslet na tuto dobu a zapomenout na všechny starosti, když se žene za zlatonkou a vítr mu šlehá do tváře.
Vyhlédl z okna; byl už večer a na ulici už nikdo neprocházel. Nechtěl, aby ho někdo z Dursleyových zahlédl -teta Petunie i strýc Vernon by nepřežili, kdyby Harryho někdo spatřil a oni by pak zvědavce museli ujišťovat, že to jejich nevděčný a nenapravitelně zkažený synovec nebyl. Jistě, že by to nebylo jednoduché, protože na Harryho by toto obvinění pasovalo akorát na míru, jak se domnívali sousedé. Viděli v něm totiž nebezpečného kriminálníka přesně takového, jakého jim popisovali oba Dursleyovi, kteří si tímto u ostatních obyvatel Zobí ulice vydobyli pověst nadmíru srdečných dobráků, snášejících tak prohnilého a nenapravitelného hocha, jako byl Harry. Ten se nakonec přesvědčil, že je ulice opravdu prázdná a otevřel si tedy okno, sedl si na koště a vyletěl do teplé noci.
Okamžitě vyletěl co nejvýš, aby ho žádný mudla neviděl a rozletěl se směrem ke Kvikálkovskému lesu -asi míli vzdálenému -kde stála jen jedna stará rozbouraná bouda, ve které nikdo už dávno nežil. Nikdo z obyvatelů tak daleko tímto směrem nechodil, takže tu byla jen malá pravděpodobnost, že by ho někdo spatřil. Harry letěl, co nejrychleji mohl. Vítr, který na něj dorážel, způsobil, že mu zalehlo v uších, byl ale spokojený. Poprvé po dlouhé době se cítil dobře. Všechny jeho myšlenky nechal s tím starostlivým klukem u okna domu číslo 4. Dokonce i tu tíživou úzkost nechal někde viset.
Když doletěl na místo, asi půl hodiny kroužil nad lesem, dělal úhybné manévry a kličkoval vzduchem jako kdyby měl před sebou protivníky ve famfrpálu a stále úspěšně manévroval před potlouky. Náhle se z té obrovské rychlosti zastavil, zakroužil jako nějaký dravý pták a střemhlav se řítil dolů, kde viděl zlatonku. Těsně nad zemí stáhl koště zpět a letěl jen malý kousek nad zemí -podobně jako na svém prvním zápase v prvním ročníku. Mám! Zajásal v duchu. Bylo jen chvíli před půlnocí a Harry už začínal být promrzlý. Zrovna se chystal domů; kdyby teta se strýcem zjistili, že je pryč, měl by zle. Nejvíc se ale obával, že by mu mohli vzít koště, kdyby zjistili, že se byl proletět... Chtěl naposledy zakroužit, když nad ním přeletěl obrovský černý stín. Harry stihl strhnout koště níž, jinak by ho stín srazil. Náhle se mu do břicha dostal zase ten nepříjemný tísnivý pocit, který ho pronásledoval poprvé už od doby, kdy viděl znovu vstání Voldemorta a smrt Cedrika. Úzkost ho nikdy neopouštěla a po smrti Siriuse se dokonce ještě zesílila. Bral si ji všude s sebou a teď když ji nechal dole na zemi, ten stín ji do něj opět vnesl. Nastala obrovská honička. Chlad, který záhadného tvora doprovázel, mu byl neustále v patách a Harry se snažil co nejlépe uhýbat jeho obrovským tlapám s drápy, které se ho snažily srazit. Pak se po Harrym ohnal znova a Harry ucítil ostrou bolest v levé paži. Když otočil hlavou, zjistil, že mu ve zkrvaveném rameni trčí ostrý dráp. Ucuknul se a dráp mu z ramene zase vyjel. Harry zavyl bolestí a zapotácel se na koštěti. Když se ohlédl, obraz, který viděl, mu vyrazil dech. Za ním se vznášelo obrovská stvoření. Bylo černé s drsnou srstí, obrovskými křídly rozráželo vzduch a jeho ocas byl posetý velkými ostny podobné dračím. Na dlouhém tlustém krku měl posazenou obrovskou vlčí hlavu s velikým, jakoby nosorožčím rohem mezi očima. Obrovitý tvor, který se stočil přesně naproti Harryho - si ho prohlížel svýma pronikavýma ohnivýma očima. Harry si zatím bestii jen bezmyšlenkovitě prohlížel. V hlavě měl prázdno. Zatímco čekal, co se bude dít, uvědomil si, že se třese po celém těle. Náhle uslyšel jeho burácivý řev. Krev mu tuhla v žilách, když se tvorovi ohnivě a nenávistně zablýsklo v očích a vyrazil proti němu. Ten ale útok čekal, bleskurychle stočil koště a začal spirálovitě kroužit dolů. Ten křik... byl tak hlasitý, že to někdo musel slyšet. Určitě to museli slyšet. Ale kdo by přišel... jsou tu jen mudlové. Ne, hlavně ať nechodí, pomyslel si. Moc dobře si ještě pamatoval, jaké měli s Ronem problémy, když je viděli někteří mudlové letět nad Londýnem ukradeným létajícím autem pana Weasleyho. A paní Figgová,... ne, ta mi taky nepomůže... neumí kouzlit... nemohla mi pomoct ani loni, když nás s Dudlem napadli mozkomorové. Harry najednou pocítil, jak se v něm zvedá nějaká síla. Jsem tu sám a nikdo by mi nepomohl, pomyslel si. Moc dobře věděl, že zvládl horší situace. Jen měl někde v povědomí nepříjemný pocit -podobný, jako v tom snu. Vždyť mu pokaždé někdo pomáhal. Opět uslyšel ten hrozivý křik a otočil se. Okamžitě si vyndal hůlku, kterou měl za pasem, a namířil jí proti obrovské vlčí hlavě, která cenila obrovské bělavé zuby. "Expelliarmus!" Vykřikl tak pevným hlasem až překvapil sám sebe. Zasáhl jeho křídlo a tím dostal náskok, aby si mohl promyslet další krok. Příšera se v letu zakymácela a na okamžik uhnula z dráhy, ale za chvíli už mu byla zase v patách. Harry zamířil mezi stromy dole u lesa. Tvor už mu dýchal na záda a když se Harry blížil k prvnímu stromu, zakymácel se pod proudem vzduchu, který rozvířila teď vzteky supící bestie a vřítil se neovladatelně do lesa. Harry narazil do staré osamocené chaty a proletěl skrz její tlející prkna dovnitř. Když se postavil opět na nohy, zjistil, že jeho koště je rozlámané na třísky. Mezitím se však obluda snesla na zem a strkala svoji vlčí hlavu mezi stromy. Harry vyběhl z domku a všimnul si ležícího kmene stromu těsně od zuřivého tvora. "Wingardium leviosa!" zařval a kmen se vznesl do výše - Harry zamával hůlkou nad soptící hlavou a spustil na ni strom. Slyšel dunivé bolestné zakvičení. Tvor vyletěl ven z lesa a začal zuřivě sípat. Harry se rozběhl za ním. "Orbilium plannia!" Zvolal a z jeho hůlky vyšlehl oheň a stvůra se začala zmítat bolestí. Harry si zacpal uši před jeho nepříjemně pisklavým křikem, který mu drásal uši. Pozoroval zmítající se bestii, která hořela a vzpírala se v mrákotách. I přestože kolem dokola byla naprostá tma, ostré světlo zaplavilo celé prostranství u Kvikálkovského lesa a vypadalo to, že se zde jistojistě již za malý okamžik nahromadí spousta mudlů. Bylo třeba, aby se okamžitě vytratil.
