Ještě se projednávalo několik málo území, kde několik mudlů zpozorovalo některé smrtijedy, ale to už ani nevnímal. Nechal se unášet proudem svých myšlenek až kamsi hluboko do sebe a najednou si ve svém podvědomí začal uvědomovat, že je jako v nějakém snu. Přesto ale moc dobře věděl, že pořád sedí na svém místě aniž by nějak kolísal hlavou zprava doleva a že vidí celé dění v sále. Připadal si jako v nějakém transu, do kterého upadl a nemůže se z něho dostat. Vlastně se z něho ani dostat nechtěl. Seděl pořád ještě na svém sedadle, po jeho pravici byl Lupin, který hltal každé slovo čarodějky, která mluvila něco o severu a ledových horách; tomu také odpovídalo její oblečení. Velký, už od pohledu velice těžký, kožich sněhově bílé barvy jí spadal až ke kolenům. Byl jednoduchý - měl jen hlubokou kápi. "...opravdu nevíme, spíš to vypadá, že se přidají k Němu..." Její hluboký chraptivý hlas v Harryho hlavě hřměl jako zvon. Všiml si, že i ostatní po jeho levé ruce a vlastně všichni v sále napjatě pozorují hovořící ženu, která si viditelně naplno užívá při líčení svého příběhu díky němuž - jak se domnívala - se ji povedlo strhnout k sobě veškeré pohledy v sále.
Jenomže to byla ta změna, která nastala - už nebyli v sále. Všechny židličky stály tam, kde měly být a všichni členové na nich seděli, ani se nepohnuli. Harry začal zmateně prohlížet jejich kamenné tváře. Jak je možné, že si toho nikdo nevšiml? Zmizely stěny s pochodněmi, které jako jediné osvětlovaly celý Fénixův sál, ale přesto tu bylo mnoho světla, dokonce víc, než když tu byly. Strop vystřídala nádherná, čistě modrá, obloha, po které, sem tam, přelétl nějaký ptáček nebo motýl. Celé okolí se naplnilo malebnými hlásky ptáků nejrůznějších druhů. Jak to že nikdo neslyší ten zpěv? Byl dokonale zmatený; každý hlas se původně ozýval sálem jako ozvěna, ale teď přece muselo být každému nanejvýš jasné, že se něco změnilo. Kamenná šedá podlaha se v mžiku změnila na jemnou zelenou trávu. Všichni - stále seděli na svých místech ve stejném uspořádání a zaujatě naslouchali - se ocitli na malé louce obklopené ale velkými stromy a do zad jim začalo pražit slunce. Harry se kolem sebe začal zběsile rozhlížet; chtěl najít to, co je sem přivedlo, ale nic neviděl. Náhle něco zaslechl a pečlivě se zaposlouchal. Zpočátku měl dojem, že líbezný vysoký hlásek, který se ozývá jakoby zdálky, vydávají koruny stromů, do kterých naráží vítr. Nemýlil se; jakmile ale vítr zesílil, uvědomil si, že to není jen obyčejný uklidňující šum, ale byl si téměř jistý, že ty stromy něco zpívají. Předklonil se na židli co nejvíce dopředu, jak mu jen bylo dovoleno, aby slyšel text písně. Nemohl si vybavit ani jediné slovo, zato však veškerou svoji myslí bloudil v té překrásné melodii a měl pocit, že se vznáší. Jeho srdce se naplnilo obrovským pocitem radosti a blaženosti a Harry byl tak šťastný, jak snad ještě nikdy v životě. Podíval se ke svým nohám a spatřil ptačí mládě, které se právě vyhrabalo ze země. Nadskočil na židli, ale nespouštěl ho z očí, kdyby se z něho vyklubalo něco nebezpečného, ale to se nestalo. Mládě neuvěřitelně rychle vyrostlo v obrovského zlatavě hnědého orla; rozepjal svá nádherná obrovská křídla, odrazil se od země a Harry už pocítil jen prudký, ale příjemný závan teplého vzduchu - orel byl pryč. Nejprve to bylo Harrymu divné, pak si ale vzpomněl na Fawkese, který, když nastane jeho čas, shoří a z jeho popela téměř okamžitě vzejde nový Fénix. Jak je ale možné, že ten orel vyrostl ze země? Napadlo ho, že když si žádný z členů nevšímá změny okolí, možná se to stává na všech poradách Řádu. Ale proč tedy. Líbezná píseň znovu zesílila a Harry se předklonil v pevném přesvědčení, že zachytí alespoň několik slov, ale zaslechl jen nějaké chabé zahuhlání. Hlas začínal pomalu slábnout a Harry se, jako omámený, naklonil dopředu tak prudce, až přepadl dopředu a složil se pod výstupek k nohám nějakého kouzelníka - byl to Pastorek Kingsley. Něco na Harryho mluvil, ale ten, ačkoliv byl od bystrozora jen několik centimetrů, neslyšel ani slovo a němě pozoroval, jak Kingsley horečně pohybuje pusou. Když se rozhlédl kolem sebe, zjistil, že ho pozoruje většina kouzelníků, kteří se předkláněli dopředu podobně, jako předtím Harry, aby zjistili, co se děje.
Harry okamžitě bezradně hodil pohledem na Brumbála, který si ho teď starostlivě prohlížel a v jeho očích zpozoroval jistý neklid, jaký zažil u svého ředitele jen málokdy - většinou opravdu jen v obtížných situacích. Vůbec ničemu nerozumněl; vždyť se přeci nic tak strašného nestalo. To tedy znamená, že ostatní zřejmě vidí stále jen oprýskané kamenné zdi. Ani se tomu ale nedivil - prožíval už příliš často podobné situace; před čtyřmi roky slyšel jako jediný baziliška, který se pohyboval potrubím a hledal svoji oběť a loňského roku už se Ronovi a Hermioně ani nesnažil vysvětlovat, proč vidí černé okřídlené koně, kteří táhnou kočáry a jeho dva přátelé je nevidí. Proč ale neslyší, co mu Kingsley říká. Někdo ho uchopil za rameno a pomohl mu na nohy. Harry se zadíval Sharonovi Wergerovi do jeho stále nepřístupných očí. Werger otevřel ústa a několikrát s nimi pomalu zacvičil nahoru a dolů. Harry byl nanejvýš zklamaný, že neslyšel jeho hlas. Moc by ho zajímalo, jak zní.
Hlavou mu projela ostrá bolest; záblesk světla a už jen černo. Jediné, co cítil, byla palčivá bolest jizvy a slyšel hlasy - ty se ale ozývaly jakoby zdálky. Poznával mezi nimi Lupinův a Brumbálův. "To si vážně myslíte, že se dostal až tam?" Lupinovi se nepřirozeně třásl hlas. "Ano, ale obávám se, že ještě není zcela připraven... " povzdechl si Brumbál. Najednou se ozval starostlivý ale nějak strhaně pisklavý hlásek paní Weasleyové. "Už o tom, prosím, nemluvte... zdá se mi, že se probírá," Harry pocítil její nepřirozeně chladné ruce na svém čele - i když mu bylo strašné teplo, cítil, jak mu od zimy naskakuje po těle husí kůže. "Úplně hoří," špitla, "měla bych mu dát pro jistotu trochu hořečníku." "Myslím, že to nebude třeba," skočil ji do řeči Brumbálův hlas. Harry si uvědomil, že se mu do rukou i nohou pomalu vrací cit a jakoby procitl ze snu, hlasy zesílili a konečně se mu podařilo otevřít oči. Zjistil, že leží ve svém a v Ronově pokoji a sklání se nad ním paní Weasleyová, která však rozpačitě pozoruje Lupina a Brumbála, který si však Harryho procitnutí okamžitě všimnul a povzbudivě se na něho usmál. To přimělo jak Lupina, tak i paní Weasleyovou, aby strhnuli své pohledy týmž směrem. "Harry," vyjekla paní Weasleyová, jako by právě odněkud přišel a ona neměla nic nachystáno a uklizeno; stiskla mu pevně ruku, až málem vykřikl bolestí - nikdy by ho nenapadlo, že může mít Ronova mamka tak silný stisk. "Jsi v pořádku?" Lupinova otázka zazněla odněkud zezadu, Harry ho ani neviděl, protože paní Weasleyová se k němu naklonila, aby mu prohlédla oči a tím mu zakryla výhled. "Je mi dobře," hlesl Harry, ale žaludek se mu v tom momentě obrátil naruby a hlava se mu začala prudce motat. Pokusil se zvednout mírně z polštáře, ale závrať ho přemohla a tak se jen bezmocně sklátil zpátky. Marně se snažil vzpomenout, co se mu stalo. Věděl jen, že se ocitl v nějakém snu a hrála tam nádherná písnička - v tu chvíli si připadal neobyčejně šťastný, ale za nic na světě si nemohl vzpomenout na tu melodii. "Molly, mohla byste, prosím zaběhnout Harrymu pro něco dobrého k snědku? Tak si myslím, že by mu to teď mohlo přijít vhod," vložil se do rozhovoru Brumbál, ale paní Weasleyová nevypadala zrovna nadšeně. "Ale pane řediteli, neměla bych tu s ním přece jen zůstat? Ani nevím, jestli je správné, aby se po takovém zážitku najedl," snažila se odporovat, ale bylo nanejvýš jasné, že zbytečně.
"Měla byste Harrymu více důvěřovat, když něco říká," mluvil stále ještě teď trochu vytýkavým, ale pořád klidným hlasem k paní Weasleyové, ale pozorně při tom hleděl Harrymu přímo do očí. "A trocha jídla, jen na posilnění, mu určitě neublíží - po každé námaze - a hlavně po psychické - je to naopak příval energie," ujistil ji, když koutkem oka zpozoroval, že znejistěla. "No jistěže," zamumlala téměř neslyšně a poslušně odklusala ke dveřím. Jakmile za sebou zavřela, Lupin si k Harrymu přisunul židli a posadil se na ni, Brumbál stál ale pořád ještě na svém místě, u nohou jeho postele a ani nevypadal, že by se chystal vyčarovat si křeslo, jak míval zvykem, nebo si vůbec sedat; stál nehnutě, jako zkamenělý. Harrymu se konečně přestaly dělat mžiky před očima a motání hlavy pomaličku ustávalo. Opatrně se opřel o lokty a promnul si oči. Konečně pohlédl na Lupina, ten se tvářil ztrápeně, ale jinak v jeho očích nenašel nic jiného. Nastalo dlouhé ticho; Harry nevěděl, co si má o jejich mlčení myslet. Přece tu nechtějí jen tak sedět až do rána. Cítil, jak se mu po těle rozlévá síla a chtěl vylézt s postele. "Raději ještě zůstaň ležet, Harry," zarazil ho Brumbál klidným měkkým hlasem. Harry se na něho ani nepodíval, posadil se a opřel se o zeď. "Chtěl bych vědět... co se tam stalo." "Abych ti pravdu řekl, nejsem si moc jistý, Harry," měřil ho svým pronikavým pohledem, "mám sice nějaké tušení, ale potřeboval bych nejprve vědět, co jsi viděl." Harry chvíli čekal, vypadalo to, že Brumbál ještě nedomluvil, protože nepoklesl hlasem, ale nakonec usoudil, že víc už od něho neuslyší. "Já... " snažil se začít, ale nevěděl jak, "...slyšel jsem nějaký zpěv... " "Jaký zpěv, Harry?" přerušil ho naléhavě Lupin. "Já.... nevím... slova jsem neslyšel a nepamatuji si ani jeho melodii... vím jenom... že byla krásná," odmlčel se; ani ne proto, aby se na ni znovu snažil vzpomenout, ale protože si zároveň uvědomil, že už vlastně nemá co říct. Lupin otevřel pusu, zřejmě aby se ho ještě na něco zeptal, ale Brumbál ho zarazil mávnutím ruky - zřejmě už pochopil, že Harry opravdu víc neví.
"Teď odpočívej," nakázal mu, "vzhledem k okolnostem se váš odjezd do Bradavic odkládá. Pojedete až za deset dní. Kdyby se mělo něco změnit, dám vám vědět," poslední slova patřila spíš Lupinovi, než Harrymu. Ten měl teď sto chutí zeptat se ho, proč odjíždí do školy tak brzy, ale nakonec se nestihl odhodlat. Brumbál, s Lupinem v patách , už zmizel za dveřmi. Harry ještě dlouhou chvíli poslouchal, jak se jejich kroky vzdalují, až nakonec ustaly úplně.
Chvíli jen tak bezmyšlenkovitě seděl a pozoroval kliku, jako by doufal, že se pohne, a pak konečně vylezl z postele - nohy se mu třásly a zezačátku, když se mu podařilo udržet rovnováhu, odepřely poslušnost, ale nakonec se přece jen kolébavě rozešel po pokoji. Když došel až ke dveřím, prudce se otevřely a málem ho srazily na zem. "Harry," vykřikl Ron, "proč ještě neležíš?" "Už je mi dobře," zalhal a vláčel se k židli, aby se posadil. Za Ronem vešli ještě do pokoje Hermiona, Ginny, Fred a George. "No ne... vy jste přišli po svých," poznamenal pobaveně Harry a dvojčata okamžitě vykouzlila umělecký úklon s originálním úšklebkem, přičemž si málem mezi sebou povyráželi zuby, jak zběsile mávali rukama. "Musíme taky někdy ukázat, že se umíme chovat jako obyčejní kouzelníci," George velmi vděčně napodobil Percyho hlas a tvářil se při tom neodolatelně svatouškovsky. To samozřejmě vyvolalo výbuch smíchu - dokonce i u Hermiony. Smích a legrácky dvojčat okamžitě nakazili Harryho, Rona, Ginny i Hermionu a sypali se teď ze všech stran. Nikdo se Harryho nevyptával, co se dělo na poradě Fénixova řádu; bylo mu jasné, že už věděli o tom, jak se tam musel skácet na zem, a byl moc rád, že se ho snažili rozveselit a nechali prozatím poradu poradou. Smích a vtipy nebrali konce. Harryho už od smíchu začalo bolet břicho, protože nakonec už se smáli jen tomu, když se na sebe navzájem vůbec podívali. Přerušila je až paní Weasleyová, která přinesla horký čaj a několik sušenek. Když Harry vypil půl hrníčku a snědl jednu sušenku - zbylé dorazili Fred, George a Ron - zalezl si zpátky do postele. "Tak a teď už všichni do postele, šup," postrčila přitom vzpírající se Ginny. "Půlnoční svačinku už máme za sebou, takže by jsme mohli jít," poznamenal smířlivě Fred. "Cože, to už je tolik?" vyprskl Harry. "No jo, spal jsi pěkně dlouho," zarazil ho mrazivý pohled Ronovy mamky. "Tak dobrou noc," pronesli sborově dvojčata spolu s Ginny a Hermionou. "Dobrou," odpověděl Harry s Ronem. "Vy dva," vykřikla ještě paní Weasleyová, "moc dobře vím, o co vám jde. Jen pro vaši informaci, právě se mi podařilo začarovat zdi v tomto patře, takže kdyby vás napadlo přenést se do tohoto pokoje, spustí se alarm, tím si můžete být jistí," zakončila triumfálně a její úsměv se rozšířil o to víc, když se z chodby ozvalo hlasité zamručení "jak nám to jen mohla udělat, není to proti nějakému zákonu?" "Tak tedy dobrou noc, zlatíčka," a políbila přitom Rona a pak i Harryho na čelo, otočila se na podpadku a vyšla z pokoje.
Harry se ale cítil neobyčejně střízlivě; rozhodně se mu nechtělo spát a Ronovi viditelně také ne. "Co se tam vlastně stalo, Harry?" vyprskl ze sebe najednou, ale Harryho tato otázka vůbec nepřekvapila, právě naopak. "Já opravdu nevím, Rone, nic si nepamatuju. Vím jenom, že se všichni členové objevili na nějaké louce -." "Ale to jsi Brumbálovi neřekl," skočil mu do řeči. "Jak to víš?" Ron se zasekl. "No... George a Fred... oni... byli dneska pro nějaké další věci ve svém obchodě s legráckami a donesli zase nějaké ultradlouhé uši," vypadlo z něho nakonec. "Promiň." "Nechtěl jsem mu to říkat, moc dobře si pamatuju, jak jste na mě hleděli loni, když jsem viděl ty divné koně, kteří táhli kočár, nemyslím, že by to bylo s Brumbálem jinak." "Ale co to plácáš, Harry?" vyštěkl na něho, ale potom se oba odmlčeli, aby se zaposlouchali, jestli neslyší paní Weasleyovou, která určitě chodila po chodbě a hlídkovala, kde se co šustne. "Brumbál tě má přece rád, dobře víš, že se tě vždycky zastával a věří ti." "Já vím," přikývl mu. "A co bylo potom?" "Uslyšel jsem ten zpěv a pak na mě mluvil Lupin a ještě nějaký člen, ale já jsem jen viděl, jak otvírají pusu a pak už jsem se probudil až tady," dokončil stručně. "To je divný," kýval Ron hlavou a tvářil se nanejvýš zadumaně. "Jo," přikývl Harry. Po schodech se teď ozvaly kroky paní Weasleyové a zastavily se přímo u dveří jejich pokoje. Dlouhou chvíli tam ještě stála, ale nakonec se přece jen znova pohnula. Harry s Ronem si navzájem popřáli dobrou noc a ulehli, každý v záplavách vlastních úvah a myšlenek. Ron usnul poměrně brzy, ale Harry se snažil vydržet vzhůru co nejdéle. Dobře věděl, jak moc ho spánek, který ostatním dává klid a novou sílu do nastávajícího dne, zmáhá a vyčerpává.
Na druhý den ráno už byl provoz v domě opět v plném proudu. Pan Weasley šel do práce a Lupin, Tonksová ani Mundungus tu už nebyli. Moody projednával něco s Billem a paní Weasleyová po snídani znovu všechny, včetně Freda s Georgem, zapřáhla do práce. Tentokrát se pustili společně do druhého patra. Za celý den Harrymu už nikdo nic neřekl - jen Bill s Moodym ho uvítali v Řádu a dvojčata vyzvídala, co se na poradě řešilo a jestli tam byli nějací zvláštní kouzelníci. "Opravdu nic zajímavého," uklidňoval je Harry, "jen něco o různých oblastech, které se hlídají. Nemám ani ponětí, kde by mohli být a myslím, že i ostatní členové nebyli úplně do všeho zasvěceni." "Tak to je nuda," poznamenal rozmrzele George. "Jo, to je teda chabý," dodal zklamaný Fred. "A viděl jsi tam teda někoho zvláštního?" vyzvídala Ginny. "Kromě Snapea," Fred, George i Ginny si pohrdavě odfrkli, "tak ještě McGonagallovou... " "Něco novýho, něco novýho, Harry, tohle se dalo čekat," povzbuzoval ho Fred. "... a vlastně ještě nějakýho chlapíka," dvojčata zpozorněli. "Vypadal jako bystrozor, jmenuje se Sharon Werger," dodal bezvýznamně. "No a co, jak vypadal?" křikli sborově, "Měl nějaký zjizvený obličej od zápasů proti obrům a horským trollům; nebo něco podobného?" "Ne," odpověděl stručně a obličeje Freda s Georgem se téměř současně zkřivily zklamáním. "Ale Harry, tak co na něm bylo zvláštního," George si nad nešťastníkem hlasitě vzdychl. "Já nevím, měl zvláštní pohled... " "Jak to myslíš," přidala se Hermiona. "Nevím, ale ještě bych se s ním chtěl setkat, jenom doufám, že jsem ještě členem Řádu, po tom, co se mi stalo... " "Cože seš?" vychrlili ze sebe Ron, Ginny, Hermiona, Fred a George současně a civěli na něho s otevřenou pusou. "Harry, ty jsi se stal členem Fénixova řádu?" Ron vypadal, že se každým okamžikem skácí. "Ehm... no... ano," potvrdil nakonec Harry. "No to je báječné," vypískla Hermiona. "A my zase nic," mručeli dvojčata, "a to jsme starší." "Jo, Harry totiž nespadá tolik pod naši mamku," posteskla si Ginny. Jakoby ji tím přivolala, paní Weasleyová stála ve dveřích, ale viditelně nic nezaslechla. "Tak bando, teď bude oběd a potom to konečně dokončíme," prohlížela si vyklizenou místnost. "No, myslela jsem si, že toho stihnete o něco víc, ale co, nikam nespěcháme." Otočila se na podpadku a odešla. Po obědě se znovu pustili do úklidu. Mezi tím se bavili normálně o všem možném a Harryho přítomnost ve Fénixově řádu už se neřešila. Ron, Hermiona a Ginny - dokonce i Fred a George - se tvářili spokojeně, i když by se určitě chtěli také stát členy a vypomáhat Řádu, jak by bylo v jejich silách.
Během dalších sedmi dnů se Harry nepotýkal s ničím závažnějším. Ve společnosti svých přátel se cítil mnohem líp, než v domě Dursleyových, i když měl každou noc nepříjemné sny o Siriusovi a ostatních. Pomalu jej začal střídat sen, ve kterém se ocitl na poradě, ale tentokrát neslyšel žádnou píseň. Pokaždé se dostal na tu překrásnou zelenou louku, kterou obklopovali stromy. Zjistil, že na druhé straně je nějaká jeskyňka, ve které byl nějaký vchod. Vedle vchodu vytékal malý pramínek průzračné vody, která se na slunci třpytila a pokaždé Harryho donutila, aby zavřel oči - potom se probudil. Po celou tu dobu měli všichni nepředstavitelně mnoho práce. Pan Weasley zůstával velmi často v práci přesčas, Lupin s Billem v domě pobývali nejdéle, ale přesto se občas tu a tam někam vytratili na celý den a Harry, který se snažil co nejméně spát a procházel se tedy po domě, je vídával, jak se vrací až brzy k ránu. Nikdy však nic nezaslechl, protože na sebe ti dva nepromluvili ani jediné slovo. Tonksová s Mundungusem se objevovali už jen zřídka; když se jich Harry snažil na něco vyptávat, pokaždé mu jen odsekli, že mají dlouhé hlídky v té nejnudnější oblasti a že je to neuvěřitelně únavná záležitost, protože se tam nikdy nic neděje a není, co pozorovat - nakonec vzdal pokus z nich něco vymámit, ale v duchu se vztekal, protože i když je teď konečně členem Řádu, vůbec to nepomohlo k tomu, aby se někdo obtěžoval oznámit mu novinky. Začínal mít vztek i na Brumbála - bylo mu nanejvýš jasné, že je členem hlavně kvůli tomu, aby ho uklidnili a aby mohl přes prázdniny zůstat v tomto domě. Ani Moody už se neobjevoval tak často, Harry přemýšlel, co mají všichni tak na práci, že jsou neustále pryč a mrzelo ho, když se jako jediný člen musel schovávat a nedělal nic pro Řád. Celé dny s paní Weasleyovou dodělávali zbylé pokoje a menší přístěnky a chodbičky. Ani Krátura se už neobjevoval; popravdě skřítek Harrymu ani moc nechyběl a měl pocit, že kdyby ho znovu měl potkat, asi by ho na místě uškrtil ani by mu nevadil nesouhlas Hermiony. Konečně se alespoň čtvrtý den před Harryho, Ronovým a Hermioniným odjezdem do Bradavic setkali na večeři v kuchyni Tonksová, Mundungus, Lupin a Moody. Pan Weasley s Billem byli ještě na ministerstvu a podle toho, jak paní Weasleyová neustále vzdychala a poočku nahlížela ven z okna, bylo nanejvíš jasné, že se zdrží ještě dlouho.
Když si Harry usrkával máslového ležáku, všiml si, jak po něm Moodyho kouzelnické oko pátravě šmátrá, ale nic neříkal a strhnul pohled na Tonksovou, která vypadala od schůze o mnoho lépe. I Lupin vypadal poněkud mladší a veselejší a neustále paní Weasleyovou zasypával lichotkami a sem tam ji škádlil, čímž ji také dodal trochu více nálady. Mundungus si spokojeně pobrukoval nějakou hopsavou rychlou písničku a kdykoli došel k refrénu, hlasitě zaklepal do stolu, mrkl na kohokoli, kdo se na něho zrovna podíval a vesele hvízdnul, z čehož měli Ginny, George a Fred obrovskou legraci. "Už jste si vybral další hodinu, místo věštění, Pottere?" spustil konečně Moody a Harry, který se na něho mohl konečně podívat, si připadal o něco líp. "Ehm... no - ano, chtěl bych zkusit obranářství," okamžitě se k němu strhli pohledy všech dospělých v kuchyni, ale teď, když se už bavil s Moodym a měl pevný bod, nemusel nikde bloudit pohledem a upřeně sledoval bystrozora. "Slyšel jsem, že se chcete stát bystrozorem," podotkl nenuceně, ale v očích mu spokojeně zablýsklo a tvářil se nanejvýš zaujatě. Ostatní mlčeli a ani nehlesli. "Ano - přemýšlel jsem o tom, chtěl bych - jenom jestli udělám OVCE. Profesorka McGonagallová říkala, že jsou tam potom těžké testy, které budu muset ještě splnit," pronesl nadšeně. "Ale neblázněte, vy máte skvělé předpoklady pro práci bystrozora," ujišťoval ho a Harry sebou škubnul. Ještě se mu nestalo, že by ho jakýmkoli způsobem zrovna Pošuk Moody nějak povzbuzoval, "už jen záleží na vás, jak moc se budete snažit při zkouškách OVCE, abyste měl alespoň N." To právě Harrymu také vrtalo hlavou, obával se, aby mu tento plán, stát se bystrozorem, nepokazil Snape se svými přihlouplými lektvary. Bez jakéhokoli dalšího slova si mlčky vzal toast a zamyšleně si ho mazal marmeládou, stále však cítil, jak po něm přejíždí zkoumavé Moodyho čarodějné oko. "Harry, zlatíčko, a třeba o budoucnosti učitele jsi nepřemýšlel?" pustila se do rozhovoru opožděně paní Weasleyová a podle jejího hlasu Harry usoudil, že ji budoucnost, kterou si stanovil a po které prahne, moc neuspokojuje. "Hm... vlastně ne," odsekl stručně. "Je pravda, že by z tebe nebyl ani špatný učitel," přidal se k ní Lupin, "co jsem slyšel, prý si báječně naučil ten váš spolek Brumbálovi armády mnoho užitečných kouzel, když jste měli hodiny obrany proti černé magii s tou ježibabou." Ron a Ginny vyprskli smíchy, když takto Lupin oslovil jejich loňskou učitelku a Fred s Georgem se začali vítězoslavně šklebit, zřejmě si vzpomněli na jejich originální útěk, kterým se zapsali do historie školy. Hermiona seděla pořád stejně zaraženě a napjatě klouzala pohledem z Harryho na Lupina, jako by se spíš snažila odezírat ze rtů v přesvědčení, že toho zjistí víc, než uslyší. "Nevím.... ještě jsem o tom tolik nepřemýšlel, ale kdyby to s tím bystrozorem nevyšlo, asi bych mohl být učitelem proti černé magii nebo tak," zahučel nejistě spíš jakoby pro sebe, "ještě opravdu nevím, nemám žádné náhradní plány.... může... může se stát cokoli," pronesl pevnějším hlasem a cítil, jak se mu žaludek nepříjemně svíjí. Řekl to úmyslně - chtěl vidět reakce ostatních a také by to byla možnost navázat rozhovor někam jinam - zjistit něco víc. Lupin, Tonksová, dokonce i Moody sebou nepřirozeně škubli a zkoumali Harryho vyděšenými pohledy. Nikdo z nich však nepromluvil ani jediné slovo.
"Harry," hlesl nejistě Ron, "to vyznělo, jako kdybys měl umřít." Vypadal opravdu vyděšeně, ale nebyl jediný, kdo ztratil barvu v obličeji. Hermioně spadla brada a oči měla červené - jakoby potlačovala pláč. Ginny hleděla jako omámená někam za Harryho do zdi a Fred s Georgem na něho němě zírali, jako by ho ještě nikdy v životě neviděli a nechápali smysl slov, které teď řekl. Mundungus si ho zamračeně měřil a tvářil se nanejvíš znepokojeně a paní Weasleyová hrůzou vypískla. "Kdo ví, jak to dopadne," ucedil a nevesele se pousmál. "Tady se o tom nebudeme bavit," spustil znovu duchapřítomně Lupin, "nikdo z nás nemůže vědět, jak to dopadne." "To ne," zavrčel vztekle, "jak dlouho víte, co bylo řečeno v té věštbě?" snažil se udržet klidný a vyrovnaný hlas, ale ten mu začal nápadně vyjíždět nahoru. "Ne dříve, než ty," pronesl bezvýznamně Lupin, "víme to od začátku prázdnin." To Harryho trochu uklidnilo; konečně tu bylo něco, co věděl déle, než ostatní, pokud mu tedy Lupin nelže, aby se tak vyhnul další hádce. Všichni po zbytek večera seděli jako zaražení a to Harryho tížilo nejvíc. Byl trochu zklamaný, že na to šel tak tvrdě - možná by se dozvěděl něco víc. Neustále na sobě cítil zkoumavé a lítostivé pohledy ostatních a to ho rozčilovalo. Nakonec už toho měl plné zuby, nesrozumitelně zamručel něco ve smyslu, že je nějak unavený a půjde spát a vyšel z kuchyně. Ve skutečnosti se však nechystal do postele, jako každou noc bojoval se spánkem a únavou, protože se nechtěl setkávat v tom strašlivém snu, který se mu pokaždé zdál. Bezmyšlenkovitě se nechal unášet kam ho nohy donesou a nakonec zůstal stát před starými dřevěnými dveřmi, které už byly od samého stáří děravé a rozpraskané. Uvědomil si, že stojí před vchodem na půdu, kde je Klofan - to ho potěšilo; hipogryf je přesně ten, který ho v poslední době chápe - je přesně ten, se kterým chce teď být. Strávil u něho několik hodin a za celou tu dobu na Klofana nepromluvil ani slovo. Seděl přímo naproti jemu a přemýtal si v duchu, jak se spravil. Peří už mu tolik nepadalo a i v očích nastala viditelná změna. Harry si po delší době uvědomil, že se mu začínají klížit oči a chce se mu spát. Zaslechl, jak hodiny, postavené v příjmacím salónku, odbíjejí půlnoc a tak se sebral, popřál Klofanovi dobrou noc a vypravil se ke svému pokoji. Spánek ho zmohl až kolem druhé hodiny ráno.
Tentokrát dokonce cítil vůni bylin, které se leskly na slunci a jemně se kývaly zprava doleva, jak je ohýbal lehounký větřík. Ale přesto všechno se opět na louce objevil černý dým a okamžitě pohltil celé okolí i oblohu; Harrym projel chlad. Úzkost, která ho všude doprovázela, jako by mu vyjela žaludkem až do krku a tam se rozpínala do celého jeho těla. Začal se dychtivě otáčet, hledal stromy, které naposledy zpustily tak krásnou písničku; doufal, že by konečně mohl zaslechnout alespoň částečně text. Ale už bylo pozdě - hustý dým zahalil i vysoké, urostlé stromy a nechal kousíček volného místa jen okolo Harryho. Ten přemýšlel, kde se tu vzal a nakonec se odhodlal vyjít směrem, kde předtím zaslechl tu nadpozemskou melodii. Dým se kolem něho najednou omotal a Harry si uvědomil, že ho něčí ruce drží pevně za zápěstí. Chtěl vyhledat hůlku, ale jako vždy ji ve svém snu neměl. Vzpomněl si na Voldemortova slova. Hůlka je tu, hůlka je tu, mám ji v kapse. Sáhl si volnou pravou rukou do kapsy od džínsů a vytáhl z nich svoji hůlku. Téměř ji však upustil, když mu jizvou projela šílená bolest. Naštěstí však nebyla natolik silná, jako bývala v poslední době. Znovu se zapřel nohama pevně o zem a čekal. Tentokrát se však Voldemort neobjevil tak, jako pokaždé předtím, ale hustá mlha se kolem něho začala svíjet ještě intenzivněji. Harry si uvědomil, že to, co mu drží levou ruku a teď i pravou nohu, je dým, který se z ničeho nic takhle zhmotnil. Snažil se mu vymanit ze spárů; házel sebou a všelijak smýkal, ale nebylo to nijak platné. Dokonce ani, když se na něho pokoušel použít nějaká zaklínadla - byl v pasti; nemohl nic. "Diffindo," zařval asi šesté zaklínadlo a měl dojem, že mu prasknou plíce. Ve stejnou chvíli si uvědomil, jak ho dým pevně svírá kolem pasu a zdálo se mu, že stisk je pevnější a pevnější. Naštěstí zaklínadlo povolilo a překvapený Harry použil duchapřítomně stejné zaklínadlo i na dýmovou ruku svírající jeho nohu a pas. Byl opravdu nanejvýš zmatený, protože si odjakživa myslel, že kletba 'diffindo' je na různé rostliny a to by tedy znamenalo, že ten dým s nimi má něco společného. Jizva se teď ozvala mnohem intenzivněji až se Harrymu zatmělo před očima, ale zachránil ho ostrý záblesk světla, který ohlašoval jeho odchod z tohoto vězení zpátky do pokoje, kde se na něho bude usmívat Ronova vyspaná rozčepýřená hlava. A nemýlil se.
"Přeji ti dobré ráno, Harry," broukl ospale. "Dobré ráno, Rone," ve stejný okamžik si uvědomil, že v pravé ruce křečovitě svírá svoji hůlku. Rychle ji položil na stůl, ale Ron si toho ani nevšiml a přistoupil ke stolu, kde leželi dva dopisy. "Brumbál nám poslal dopisy s učebnicemi o něco dřív, aby jsme je stihli koupit dřív, než odjedeme," podával Harrymu jeho obálku. Do pokoje vtrhla Hermiona a usmívala se od ucha k uchu - Rona to viditelně vyděsilo. "Co se stalo?" vypískl skoro zoufale. "Jsem primuskou," vyjekla šťastně. "No to je paráda," vykřikli Harry s Ronem společně. "Nechápu, jak tu takhle ještě můžete stát," zarazila se, "rozbalte ty dopisy, jsem zvědavá, kdo z vás bude primusem." Harry s tím ale otálel - počítal s tím, že to bude Ron, že se stane primusem, stejně jako byl loni prefektem, aby Harry neměl tolik starostí. Přesto cítil zklamání a křivdu. Chtěl být alespoň primusem, tak jako jeho rodiče. Pozoroval Rona, jak dychtivě trhá obálku a chvíli měl dojem, že se tam něco zalesklo. "Ne, letos nejsem," vzdychl zklamaně a jiskra v jeho očích pobledla, "no... stejně to nebyla žádná sranda tahat se s prvňákama a snažit se je zkrotit - abych řekl pravdu, to je spíš tak pro Harryho." "Neblázni, byl jsi přece dobrý prefekt, proč bys nemohl být primusem?" snažil se ho povzbudit, ale uvědomil si, že se červená. Byl by opravdu rád, kdyby mohl nosit primuský odznak. Letmo švihnul pohledem po Hermioně, která si teď s nadbytečnou starostí prohlížela svůj zlatý blýskavý odznak s korunkou, na které bylo malým zlatým písmem vyryto primus. Harry se musel pousmát, když pozoroval Hermionin soustředěný pohled a grimasy, které jej doplňovaly.
"No tak, Harry, otevři to konečně," pobídl ho Ron, "nechápu, jak to můžeš vydržet." Harry otevřel obálku a vytáhl z ní dva dopisy - to bylo nanejvýš jasné. Jako omámený převrátil obálku vzhůru nohama a do nastavené dlaně mu spadl zlatavý odznak. "To je skvělé!" vypískla Hermiona nadšeně a skočila mu kolem krku, "já jsem říkala, že se staneš alespoň primusem." Harry přes její rameno zpozoroval Ronův obličej. Vypadalo to, že se snaží o úsměv, ale rozhodně se mu to moc nedařilo. "Není to mojí zásluhou," natáhl k němu ruku, "ty ses za mě přimluvil u... " "Ať bych se přimlouval jakkoliv, Brumbál se odjakživa rozhoduje sám za sebe," skočil mu do řeči a tvářil se dotčeně. Na to mu Harry nic neodpověděl a Hermiona klouzala v tichém údivu z jednoho na druhého. "O čem to mluvíte?" "Ron si myslel, že mi pomůže tím, že se stanu primusem, a tak se šel pro jistotu přimluvit rovnou k Brumbálovi," pronesl podrážděně Harry. "COŽE!" byla viditelně rozčílená, "Rone, jak tě něco takového mohlo napadnout?" "Ocenil bych, kdyby jste toho laskavě nechali jo?" zaskřehotal, "prostě mě to jen tak napadlo a už toho nechte, když mi nevěříte, že to bylo zbytečné - Brumbál vybere primuse podle svého," začal být nepříčetný a rozhodně by došlo k další hádce, kdyby do pokoje nevtrhla ještě nepříčetnější Ginny. "Promiň," špitl Ron a Hermiona s Harrym mu jen přikývli na souhlas, že už mu věří. "To snad není možné," rozčilovala se Ginny a v tváři byla úplně rudá vztekem; začala rozzuřeně dupat a když se konečně vyřádila, sekla sebou celá udýchaná, na židli.
"Co se děje?" hlesl opatrně Harry; měl strach, aby ji nepodráždil ještě víc. "Vcelku nic," osopila se na něho, "jenom se asi všichni zbláznili," rozhazovala prudce rukama a Hedvika, která seděla na skříni, nebezpečně blízko ní, se raději posadila Harrymu na rameno. Také Erol si raději poodlétl na židli a vyděšeně si ji prohlížel. Harry, Ron i Hermiona ani nedutali; nastalo totiž ticho, které se nikdo z nich neodvážil přerušit - prostě čekali, až jim tu strašlivou správu sdělí nejmladší Weasleyová sama. "Asi si myslí, že na mě můžou všechno hodit," rozčilovala se a Harry sklouznul pohledem na její ruku, ve které dřímala prefektský odznak. "Ale Ginny, ty jsi prefektka," vykřikl nadšeně. "To myslíš vážně?" vyštěkla a v očích se jí zablýsklo - podobala se teď nebezpečně moc paní Weasleyové, jak tam stála ve své bojové pozici připravena odvrátit jakýkoli odpor. Ron, který byl už na takový obličej zvyklý, se raději vzdal jakéhokoli uklidňování a zůstal v pozadí. "No tak, přece to není taková zodpovědnost, abys nemohla zároveň udělat NKÚ," uklidňovala ji Hermiona. "Vy tomu opravdu nerozumíte? Když je u nás tolik prefektů, mamka po mě bude chtít něco víc," vrčela, "Fred s Georgem sice nebyli prefekty, ale dostali se do famfrpálového družstva jako odrážeči, stejně jako se tam dostal Ron, jako brankář. Percy byl primusem a já jsem myslela, že dám všechny zkoušky na výbornou, aby ze mě měli naši taky takovou radost, jako z ostatních," vypadala že je úplně na dně. "Prosím tě, Ginny, já si nemyslím, že by tvoje mamka byla nějak moc naštvaná, kdyby ses nedostala do famfrpálového družstva," Ginny už se chystala na vlnu dalších nadávek a poznámek, ale Hermiona co nejrychleji nabrala dech, aby mohla pokračovat, "ale jestli na tom tak moc lpíš, tak bych ti mohla po večerech jako zkušenější vypomáhat... jestli ti to tedy pomůže." Ginny se zarazila a viditelně zpracovávala nečekaný příval informací. "Myslíš, že by to šlo?" "A proč ne?" "To je skvělý," vyjekla nadšeně a Harry s Ronem si hlasitě oddechli.
"Páni, ještě že má Hermiona takovou manipulační schopnost," zašeptal Ron, ale bylo to tak hlasité, že se k němu Hermiona okamžitě otočila a její nevraživý pohled, kterým ho spalovala, ho okamžitě umlčel. Raději se oba dva zadívali do Harryho seznamu knížek. "Bezva, do kouzelnických her budu potřebovat spoustu knížek," Ron spráskl nešťastně rukama. "Historie kouzelnických her od Davida Košťála a taky Pravidla pro rozhodčí i hlasatele pro začátečníky od Viktorini Jalové," povzdechl si. PRÁSK. "Jen se neboj Roníku," culil se na něho medově George, "když teď vyděláváme a máme spoustu peněz, rádi mamce přispějeme nějaké ty peníze, aby se náš milovaný bratříček mohl dál vzdělávat." "Jo, i když od nás mamka ty peníze nechce a to jako nechápeme proč," pokyvoval Fred a tvářil se při tom neobyčejně moudře, "stejně si od nás ty peníze vezme, doufám," dodal pochybovačně. "Na to je mamka moc hrdá," ozvala se Ginny, která už byla viditelně klidná. "Jak se vám dvěma konečně povedlo přemístit se a nikoho při tom nezabít?" ozvala se ironicky Hermiona, ale zjevně tím dvojčata ani nepohoršila ani nijak nevydráždila, protože se jen hluboce uklonili a začali se vesele smát. "No vždyť jsme vám říkali, že jsme to perfektně vypilovali," pronesl důležitě Fred, ale najednou se zarazil. "Rone!" vykřikl až všichni nadskočili leknutím a dál ho pozorovali se zatajeným dechem. "Ty nejsi primusem," zahučel pobaveně. "No tedy Ronánku," zamlaskl blaženě George, "co tomu řekne mamka? Já jsem říkal, že to musel být nějaký omyl, když se Ron stal prefektem." To Harryho trochu rozmrzelo. Po očku pohlédl na Rona, který se mlčky díval k zemi a nechal obě dvojčata, ať se mu posmívají jak se jim chce. Zjistil, že se celý červená - ne studem, ale zlostí. Přesto nic nepodnikl a snášel dál ponižující výkřiky svých o rok starších bratrů. Harry moc dobře věděl, že se s nimi odjakživa nechtěl nijak dohadovat, ale teď ho jeho nic nedělání dopálilo. "Nemyslíte, že už toho bylo dost?" vyštěkl na překvapeného Freda s Georgem. "Nevím, co máte vůbec proti tomu, že byl Ron prefektem! Byl totiž skvělým prefektem a ani jeden z vás na něho nemá - tak mu laskavě dejte už konečně pokoj. Dostal se do famfrpálového družstva jako brankář a je dost dobrý a na rozdíl od vás dvou se rozhodl dodělat školu, tak se uklidnětě!" hulákal na ně jako smyslů zbavený až mu došel dech.
Nastalo dlouhé ticho, ze kterého se jako první probral Fred. "Jo... v klídku Harry... my jsme to mysleli jen tak... " "... aby byla legrace," doplnil ho George. "To my jako legrace moc nepřipadá," ucedil Harry. "Jo... no tak... promiň Rone," zahuhlali společně. "To by mě zajímalo, na co nám bude knížka do hodiny první pomoci," zavrčela Hermiona, která byla zřejmě natolik zabraná do studia svého seznamu knih, že přeslechla hádku, která tu proběhla a všichni se na ni pobaveně zahleděli, dokonce i Fred s Georgem. "O jaké hodině teď mluvíš, Hermiono," ozval se pobaveně Ron, kterému se už zase vrátila do tváře normální barva. "Ach jo," povzdechla si hlasitě, "proč vy si nikdy nic nepřečtete pořádně a celé," zasteskla si. "Protože to bývá většinou moc dlouhé a k tomu, od toho tu máme přece tebe," poznamenal významně, ale Hermiona se na něho zamračila. "To by mě zajímalo, co budeš dělat, až budeš v práci, kde mě určitě mít po ruce nebudeš," zeptala se chladně. "Tak to je ještě moc daleko," vypískl Ron, který očividně takovou otázku čekal; a všichni, kromě Hermiony, se pobaveně usmáli. "Tak tedy... Hermiono, prozradíš nám, kde se tu vzala tahle hodina?" zeptal se střídmě Harry. "Možná vás to pobaví, ale já opravdu nevím všechno," vyhrkla podrážděně. "Spíš překvapí," poznamenal Ron a Harry, Ginny, Fred a George vyprskli smíchy. Hermiona našpulila ústa, jakože už nemá zájem dál se o tomto tématu bavit. "Dokonce je to povinná hodina pro všechny," poznamenala zamyšleně Ginny a Harry se znovu zadíval do svého seznamu. "Jo a budeme potřebovat Kde se před jakým tvorem ukrýt, to je nádhera, to se jako máme učit, jak se utíká před každým nebezpečným tvorem, kterého potkáme?" vyštěkl pohoršeně Ron. "A co dál, Pozor před znaky černé magie," Hermiona velmi rychle zapomněla, že se má chovat dotčeně, "nedivila bych se, kdyby tuhle hodinu učila Umbridgeová," prskala vztekle. "Ta ježibaba!" vyštěkl George a Fred, "to by musel být Brumbál padlej na hlavu. Co se s ní vlastně stalo? Doufám, že se pomalu a bolestivě vypařila pomocí vypařovacího zaklínadla," ulevili se společně. "No to ne," spustil Ron, "ale když ji odnesli kentauři někam hluboko do lesa, skončila nakonec asi někde u svatého Munga na léčebně pro choré," dodal rychle, aby se dvojčatům, která byla viditelně zklamaná, že nezemřela bolestivou smrtí, trochu spravil náladu. "Lepší konec by jsme nevymysleli ani my," vykřikl spokojeně George a Fred pochvalně pokýval hlavou.
"Jak to že se ještě vlastně nemůžeme přenášet?" zeptal se Harry. "No... já bych řekl, že protože jste se to měli naučit ještě v posledních dnech hned po zkouškách, ale to už byla McGonagallová u svatého Munga a Umbridgeová by to nedovolila... a k tomu... stejně jste potom prchli pryč AUU... " "Sssss... " přerušila Freda Hermiona a přidala k tomu ještě hlasité dupnutí na nohu. "... no a nakonec už nebyl čas," masíroval si teď bolavou nohu a zlostně ji pozoroval. Harry dělal, jako by si toho nevšimnul. "Ale myslím, že se nemusíš zbytečně bát," spustil opatrně George, když viděl Harryho starostlivý obličej, jako by se bál, aby od Hermiony také neschytal jeden pořádný dupanec, "podle mého si ty zkoušky doděláte hned na začátku školního roku." "Jo jenom je smůla, že to nemáte kde vyzkoušet, protože v Bradavicích se nelze přenášet," doplnil ho Fred.
Do pokoje vešla paní Weasleyová, která nesla čisté prádlo. "Tak... " zpustila celá uřícená, "... Ginny, zlatíčko, počkej prosím chvíli na mě, půjdeme ti zabalit některé věci. Hermiono, ty už máš všechno zabaleno, že?" "Jistě," pokývala souhlasně. "To je báječné. Rone, ty máš už svoje věci tady," přiložila je k jeho kufru, "a tady jsou Harryho. Teď by jste mi měli nechat vaše seznamy knížek a já vám je zajdu koupit ještě před vaším odjezdem." "Paní Weasleyová," vyhrkl náhle Harry a všichni se k němu překvapeně otočili. "Ano, drahoušku," spustila opatrně a pomalu, jako by začínala tušit, co jí chce sdělit a chtěla mu jen dát čas, aby si mohl pořádně promyslet, co řekne. "Já... já... já vím že... ale... chtěl bych jít do Příčné ulice," vypadlo z něho, ale paní Weasleyovou to očividně nepřekvapilo. Chvilku ho jakoby bezmyšlenkovitě pozorovala a pak sklopila oči k zemi a stála dlouho nepohnutě, jakoby by předem pečlivě vážila každé slovo, které se chystala vyslovit. Harry začal pomalu přemýšlet nad tím, jestli bylo opravdu správné, že jí teď zahrnoval takovými starostmi, ale opravdu považoval za důležité, aby se tam dostal. Vždyť naposledy byl v Příčné ulici, když se chystal do druháku a do je dost dlouho. "Harry, proč bys tam chtěl jít? Vždyť jsem ti řekla, že ti knihy koupím," spustila trochu dotčeně, ale stále se dívala do země. "Ale nejde o knihy," vyhrkl rychle Harry; v žádném případě nechtěl, aby si ta dobrá duše myslela, že jí nevěří. Měl paní Weasleyovou opravdu moc rád a nechtěl jí nijak ubližovat. "Víš broučku, obávám se," spustila ještě opatrněji, "že to nepůjde." "Proč," přerušil ji trochu přehnaně nerudně a moc dobře si to uvědomil; takže když se na něho pronikavě zahleděla, snažil se nasadil pohled nechápavého dítěte. Byl si teď plně vědom, že jsou jediní, kdo tu narušují klid, který po jeho prosbě nastal; cítil na sobě pohledy svých přátel a když se pořádně zaposlouchal, měl dojem, že dokonce samým napětím ani nedýchají.
"Je to pro tebe příliš nebezpečné," odpověděla prostě, "nastaly nebezpečné časy a tvá přítomnost kdekoliv zburcuje okamžitě pozornost. Musíš si také uvědomit, že ne všichni kouzelníci by za tebe položili život, kdybys byl v ohrožení... " "Ale já nechci, aby za mě pořád někdo pokládal život," zařval Harry. Moc dobře věděl, že má paní Weasleyová pravdu; jeho přítomnosti si každý povšimne a bylo by to moc nebezpečné, ale prostě si to nechtěl přiznat. Tíživá úzkost, která se jakoby den ode dne zvětšovala a zužovala ho víc a víc, ho teď naplňovala téměř celého. Cítil se strašlivě mizerně a nemohl s tím nic dělat. Na vědomí mu pořád vyplouvala myšlenka, že už kvůli němu zemřeli dva lidé naprosto zbytečně. Kolik jich ještě bude muset zemřít? Chtěl žít normálně; chtěl se konečně dostat mezi normální lidi. "Harry existují i zlí kouzelníci, to dobře víš," vyhrkla překvapivě pevným hlasem. "Tak ať si přijdou," zahučel, "ale nikdo se za mě nebude objetovat, nikdo kvůli mně nebude umírat," pronesl rozhodně. Paní Weasleyová k němu z ničeho nic přistoupila a pohladila ho po hlavě. "Harry, Siriusova smrt není tvoje vina," pronesla mateřsky a Harry se na okamžik cítil, jako by byla jeho matkou, když ho objala, ale přece jen ho přemohl ten lítostivý vztek. "Ale je. A ON má pravdu," zavrčel a ustoupil od ní. "Voldemort má pravdu, asi jsem jako on a vy kvůli tomu trpíte," poslední větu zařval téměř nepříčetně a rozhodně se vrhnul ke dveřím. Nikdo se ho nesnažil zastavil a byl rád. Vyběhl až na půdu a po celé dopoledne zůstal jen s Klofanem. Hodnou chvíli ho hladil po hlavě a zobáku a potom mu nachytal několik myší. Nakonec se přece jen rozhodl sejít dolů.
Stejně, jako po každé z hádek, které už za těchto několik dnů stihli obyvatelé tohoto domu vstřebat, se každý přátelsky dál vybavoval bez jakýchkoli dalších potíží, jako by se vlastně nic nestalo. Harrymu to bylo jedno. Po obědě se pustil s Ronem, Fredem, Georgem a teď i Billem do opravy schodů. Byla to nekonečná a úporná práce, protože s celých asi dvaceti schodů, do kterých se pro začátek pustili, byli tak dva v zachovalém stavu, takže zbytek museli celý rozbít a vyměnit za nové. Večer po večeři šli všichni spát, jenom Harry běžel rychle do podkroví, aby Klofanovi hodil několik myší. Chvíli čekal a pozoroval ho, jak si spokojeně křupe a pochutnává, ale nakonec se přece jen rozhodl sejít zpátky do pokoje. "Byl jsi tam opravdu dlouho," ozval se mu za zády Mundungusův hlas, když scházel poslední schody, "už jsem se bál, že tam s tím hipogryfem přespíš." "Stalo se něco?" Harry neměl zrovna zájem začínat s kýmkoli rozhovor. "Nic moc," přesto ztlumil hlas až byl sotva slyšet, "jen jsem s tebou chtěl o něčem mluvit." Harry si povšimnul jeho vážné tváře, která u něho byla neobvyklá a proto zpozorněl a Mundungus k němu přistoupil blíž.
"Chtěl jsem se tě jenom zeptat, jestli se nechceš zapojit do nějaké hlídky, když už jsi tím členem. Silně pochybuju, že by tě Brumbál, Lupin nebo ostatní pustili - proto by bylo lepší, kdybys o tom nikomu neříkal, když by ses tedy rozhodl." Harry nevěděl, co má říct; okamžitě se mu spravila nálada. Konečně by mohl podniknout něco pro Řád, bylo-li by potřeba. Souhlasně začal přikyvovat, ale sám nebyl schopný pořádně promluvit. "Tak dobře, ještě uvidím, podle toho, jakou budu mít zrovna hlídku - nikdo to ale opravdu nesmí vědět, Harry," kladl mu na srdce, "měli by jsme z toho zle oba dva." "Jistě," přikývl hořečně, cítil se teď šťastný, konečně doopravdy po delší době. "Jo taky jsem slyšel, že prý tě nechtěj pustit do Příčné ulice," pokračoval. "Mohl bys s tím něco udělat?" vyhrkl Harry, ale Mundungus se okamžitě přikrčil, jako by mu kolem hlavy právě proletělo něco nebezpečného. "Hlasitěji by to nešlo, Harry? Asi nás neslyšeli," sykl nervózně, "no, jedeš za tři dny, takže by to šlo tak den před tvým odjezdem, ale jestli to někomu řekneš tak je zle," dodal nakonec s výhružným obličejem. Harry nevěděl, jak mu má poděkovat. Konečně snad někdo, kdo mu snad opravdu rozumí a ví, co si přeje. Jakoby uměl číst myšlenky. "Vím, že to tu nemusí být zrovna příjemné, Sírius z toho taky někdy málem šílel," dodal, "taky jsem ho občas na chvíli vytáhnul ven." "Opravdu?" hlesl Harry a Mundungus mu jen slabě přikývl. Na schodech zavrzaly něčí kroky a tak se Harry s Mundungusem mávnutím ruky zběžně rozloučili; Harry si šel lehnout a Mundungus se ztratil někde na druhém patře. Narušitelem nebyl nikdo jiný, než paní Weasleyová, která už obcházela pokoje a kontrolovala, jestli jsou všichni na svých místech. Harryho napadlo, jak to že ho nehledala a jestli ji vůbec Ron upozornil na to, že tu není. Nakonec si lehnul a ještě chvíli se nechal unášet myšlenkami. Konečně bude moci udělat něco pro Fénixův řád, konečně se dozví, co se vlastně děje na hlídkách. Najednou ovšem pocítil strach. Co když to Mundungus nestihne? Co když už budu v Bradavicích, když nastane ta pravá chvíle vytratit se s ním do Příčné ulice? Jak ho chce vlastně propašovat, když ho všichni tak hlídají? Proč to vlastně dělá? Jakkoli se bránil spánku, usnul, zaplaven nejrůznějšími otázkami a doufal, že na ně už brzy najde odpověď.
Jenomže to byla ta změna, která nastala - už nebyli v sále. Všechny židličky stály tam, kde měly být a všichni členové na nich seděli, ani se nepohnuli. Harry začal zmateně prohlížet jejich kamenné tváře. Jak je možné, že si toho nikdo nevšiml? Zmizely stěny s pochodněmi, které jako jediné osvětlovaly celý Fénixův sál, ale přesto tu bylo mnoho světla, dokonce víc, než když tu byly. Strop vystřídala nádherná, čistě modrá, obloha, po které, sem tam, přelétl nějaký ptáček nebo motýl. Celé okolí se naplnilo malebnými hlásky ptáků nejrůznějších druhů. Jak to že nikdo neslyší ten zpěv? Byl dokonale zmatený; každý hlas se původně ozýval sálem jako ozvěna, ale teď přece muselo být každému nanejvýš jasné, že se něco změnilo. Kamenná šedá podlaha se v mžiku změnila na jemnou zelenou trávu. Všichni - stále seděli na svých místech ve stejném uspořádání a zaujatě naslouchali - se ocitli na malé louce obklopené ale velkými stromy a do zad jim začalo pražit slunce. Harry se kolem sebe začal zběsile rozhlížet; chtěl najít to, co je sem přivedlo, ale nic neviděl. Náhle něco zaslechl a pečlivě se zaposlouchal. Zpočátku měl dojem, že líbezný vysoký hlásek, který se ozývá jakoby zdálky, vydávají koruny stromů, do kterých naráží vítr. Nemýlil se; jakmile ale vítr zesílil, uvědomil si, že to není jen obyčejný uklidňující šum, ale byl si téměř jistý, že ty stromy něco zpívají. Předklonil se na židli co nejvíce dopředu, jak mu jen bylo dovoleno, aby slyšel text písně. Nemohl si vybavit ani jediné slovo, zato však veškerou svoji myslí bloudil v té překrásné melodii a měl pocit, že se vznáší. Jeho srdce se naplnilo obrovským pocitem radosti a blaženosti a Harry byl tak šťastný, jak snad ještě nikdy v životě. Podíval se ke svým nohám a spatřil ptačí mládě, které se právě vyhrabalo ze země. Nadskočil na židli, ale nespouštěl ho z očí, kdyby se z něho vyklubalo něco nebezpečného, ale to se nestalo. Mládě neuvěřitelně rychle vyrostlo v obrovského zlatavě hnědého orla; rozepjal svá nádherná obrovská křídla, odrazil se od země a Harry už pocítil jen prudký, ale příjemný závan teplého vzduchu - orel byl pryč. Nejprve to bylo Harrymu divné, pak si ale vzpomněl na Fawkese, který, když nastane jeho čas, shoří a z jeho popela téměř okamžitě vzejde nový Fénix. Jak je ale možné, že ten orel vyrostl ze země? Napadlo ho, že když si žádný z členů nevšímá změny okolí, možná se to stává na všech poradách Řádu. Ale proč tedy. Líbezná píseň znovu zesílila a Harry se předklonil v pevném přesvědčení, že zachytí alespoň několik slov, ale zaslechl jen nějaké chabé zahuhlání. Hlas začínal pomalu slábnout a Harry se, jako omámený, naklonil dopředu tak prudce, až přepadl dopředu a složil se pod výstupek k nohám nějakého kouzelníka - byl to Pastorek Kingsley. Něco na Harryho mluvil, ale ten, ačkoliv byl od bystrozora jen několik centimetrů, neslyšel ani slovo a němě pozoroval, jak Kingsley horečně pohybuje pusou. Když se rozhlédl kolem sebe, zjistil, že ho pozoruje většina kouzelníků, kteří se předkláněli dopředu podobně, jako předtím Harry, aby zjistili, co se děje.
Harry okamžitě bezradně hodil pohledem na Brumbála, který si ho teď starostlivě prohlížel a v jeho očích zpozoroval jistý neklid, jaký zažil u svého ředitele jen málokdy - většinou opravdu jen v obtížných situacích. Vůbec ničemu nerozumněl; vždyť se přeci nic tak strašného nestalo. To tedy znamená, že ostatní zřejmě vidí stále jen oprýskané kamenné zdi. Ani se tomu ale nedivil - prožíval už příliš často podobné situace; před čtyřmi roky slyšel jako jediný baziliška, který se pohyboval potrubím a hledal svoji oběť a loňského roku už se Ronovi a Hermioně ani nesnažil vysvětlovat, proč vidí černé okřídlené koně, kteří táhnou kočáry a jeho dva přátelé je nevidí. Proč ale neslyší, co mu Kingsley říká. Někdo ho uchopil za rameno a pomohl mu na nohy. Harry se zadíval Sharonovi Wergerovi do jeho stále nepřístupných očí. Werger otevřel ústa a několikrát s nimi pomalu zacvičil nahoru a dolů. Harry byl nanejvýš zklamaný, že neslyšel jeho hlas. Moc by ho zajímalo, jak zní.
Hlavou mu projela ostrá bolest; záblesk světla a už jen černo. Jediné, co cítil, byla palčivá bolest jizvy a slyšel hlasy - ty se ale ozývaly jakoby zdálky. Poznával mezi nimi Lupinův a Brumbálův. "To si vážně myslíte, že se dostal až tam?" Lupinovi se nepřirozeně třásl hlas. "Ano, ale obávám se, že ještě není zcela připraven... " povzdechl si Brumbál. Najednou se ozval starostlivý ale nějak strhaně pisklavý hlásek paní Weasleyové. "Už o tom, prosím, nemluvte... zdá se mi, že se probírá," Harry pocítil její nepřirozeně chladné ruce na svém čele - i když mu bylo strašné teplo, cítil, jak mu od zimy naskakuje po těle husí kůže. "Úplně hoří," špitla, "měla bych mu dát pro jistotu trochu hořečníku." "Myslím, že to nebude třeba," skočil ji do řeči Brumbálův hlas. Harry si uvědomil, že se mu do rukou i nohou pomalu vrací cit a jakoby procitl ze snu, hlasy zesílili a konečně se mu podařilo otevřít oči. Zjistil, že leží ve svém a v Ronově pokoji a sklání se nad ním paní Weasleyová, která však rozpačitě pozoruje Lupina a Brumbála, který si však Harryho procitnutí okamžitě všimnul a povzbudivě se na něho usmál. To přimělo jak Lupina, tak i paní Weasleyovou, aby strhnuli své pohledy týmž směrem. "Harry," vyjekla paní Weasleyová, jako by právě odněkud přišel a ona neměla nic nachystáno a uklizeno; stiskla mu pevně ruku, až málem vykřikl bolestí - nikdy by ho nenapadlo, že může mít Ronova mamka tak silný stisk. "Jsi v pořádku?" Lupinova otázka zazněla odněkud zezadu, Harry ho ani neviděl, protože paní Weasleyová se k němu naklonila, aby mu prohlédla oči a tím mu zakryla výhled. "Je mi dobře," hlesl Harry, ale žaludek se mu v tom momentě obrátil naruby a hlava se mu začala prudce motat. Pokusil se zvednout mírně z polštáře, ale závrať ho přemohla a tak se jen bezmocně sklátil zpátky. Marně se snažil vzpomenout, co se mu stalo. Věděl jen, že se ocitl v nějakém snu a hrála tam nádherná písnička - v tu chvíli si připadal neobyčejně šťastný, ale za nic na světě si nemohl vzpomenout na tu melodii. "Molly, mohla byste, prosím zaběhnout Harrymu pro něco dobrého k snědku? Tak si myslím, že by mu to teď mohlo přijít vhod," vložil se do rozhovoru Brumbál, ale paní Weasleyová nevypadala zrovna nadšeně. "Ale pane řediteli, neměla bych tu s ním přece jen zůstat? Ani nevím, jestli je správné, aby se po takovém zážitku najedl," snažila se odporovat, ale bylo nanejvýš jasné, že zbytečně.
"Měla byste Harrymu více důvěřovat, když něco říká," mluvil stále ještě teď trochu vytýkavým, ale pořád klidným hlasem k paní Weasleyové, ale pozorně při tom hleděl Harrymu přímo do očí. "A trocha jídla, jen na posilnění, mu určitě neublíží - po každé námaze - a hlavně po psychické - je to naopak příval energie," ujistil ji, když koutkem oka zpozoroval, že znejistěla. "No jistěže," zamumlala téměř neslyšně a poslušně odklusala ke dveřím. Jakmile za sebou zavřela, Lupin si k Harrymu přisunul židli a posadil se na ni, Brumbál stál ale pořád ještě na svém místě, u nohou jeho postele a ani nevypadal, že by se chystal vyčarovat si křeslo, jak míval zvykem, nebo si vůbec sedat; stál nehnutě, jako zkamenělý. Harrymu se konečně přestaly dělat mžiky před očima a motání hlavy pomaličku ustávalo. Opatrně se opřel o lokty a promnul si oči. Konečně pohlédl na Lupina, ten se tvářil ztrápeně, ale jinak v jeho očích nenašel nic jiného. Nastalo dlouhé ticho; Harry nevěděl, co si má o jejich mlčení myslet. Přece tu nechtějí jen tak sedět až do rána. Cítil, jak se mu po těle rozlévá síla a chtěl vylézt s postele. "Raději ještě zůstaň ležet, Harry," zarazil ho Brumbál klidným měkkým hlasem. Harry se na něho ani nepodíval, posadil se a opřel se o zeď. "Chtěl bych vědět... co se tam stalo." "Abych ti pravdu řekl, nejsem si moc jistý, Harry," měřil ho svým pronikavým pohledem, "mám sice nějaké tušení, ale potřeboval bych nejprve vědět, co jsi viděl." Harry chvíli čekal, vypadalo to, že Brumbál ještě nedomluvil, protože nepoklesl hlasem, ale nakonec usoudil, že víc už od něho neuslyší. "Já... " snažil se začít, ale nevěděl jak, "...slyšel jsem nějaký zpěv... " "Jaký zpěv, Harry?" přerušil ho naléhavě Lupin. "Já.... nevím... slova jsem neslyšel a nepamatuji si ani jeho melodii... vím jenom... že byla krásná," odmlčel se; ani ne proto, aby se na ni znovu snažil vzpomenout, ale protože si zároveň uvědomil, že už vlastně nemá co říct. Lupin otevřel pusu, zřejmě aby se ho ještě na něco zeptal, ale Brumbál ho zarazil mávnutím ruky - zřejmě už pochopil, že Harry opravdu víc neví.
"Teď odpočívej," nakázal mu, "vzhledem k okolnostem se váš odjezd do Bradavic odkládá. Pojedete až za deset dní. Kdyby se mělo něco změnit, dám vám vědět," poslední slova patřila spíš Lupinovi, než Harrymu. Ten měl teď sto chutí zeptat se ho, proč odjíždí do školy tak brzy, ale nakonec se nestihl odhodlat. Brumbál, s Lupinem v patách , už zmizel za dveřmi. Harry ještě dlouhou chvíli poslouchal, jak se jejich kroky vzdalují, až nakonec ustaly úplně.
Chvíli jen tak bezmyšlenkovitě seděl a pozoroval kliku, jako by doufal, že se pohne, a pak konečně vylezl z postele - nohy se mu třásly a zezačátku, když se mu podařilo udržet rovnováhu, odepřely poslušnost, ale nakonec se přece jen kolébavě rozešel po pokoji. Když došel až ke dveřím, prudce se otevřely a málem ho srazily na zem. "Harry," vykřikl Ron, "proč ještě neležíš?" "Už je mi dobře," zalhal a vláčel se k židli, aby se posadil. Za Ronem vešli ještě do pokoje Hermiona, Ginny, Fred a George. "No ne... vy jste přišli po svých," poznamenal pobaveně Harry a dvojčata okamžitě vykouzlila umělecký úklon s originálním úšklebkem, přičemž si málem mezi sebou povyráželi zuby, jak zběsile mávali rukama. "Musíme taky někdy ukázat, že se umíme chovat jako obyčejní kouzelníci," George velmi vděčně napodobil Percyho hlas a tvářil se při tom neodolatelně svatouškovsky. To samozřejmě vyvolalo výbuch smíchu - dokonce i u Hermiony. Smích a legrácky dvojčat okamžitě nakazili Harryho, Rona, Ginny i Hermionu a sypali se teď ze všech stran. Nikdo se Harryho nevyptával, co se dělo na poradě Fénixova řádu; bylo mu jasné, že už věděli o tom, jak se tam musel skácet na zem, a byl moc rád, že se ho snažili rozveselit a nechali prozatím poradu poradou. Smích a vtipy nebrali konce. Harryho už od smíchu začalo bolet břicho, protože nakonec už se smáli jen tomu, když se na sebe navzájem vůbec podívali. Přerušila je až paní Weasleyová, která přinesla horký čaj a několik sušenek. Když Harry vypil půl hrníčku a snědl jednu sušenku - zbylé dorazili Fred, George a Ron - zalezl si zpátky do postele. "Tak a teď už všichni do postele, šup," postrčila přitom vzpírající se Ginny. "Půlnoční svačinku už máme za sebou, takže by jsme mohli jít," poznamenal smířlivě Fred. "Cože, to už je tolik?" vyprskl Harry. "No jo, spal jsi pěkně dlouho," zarazil ho mrazivý pohled Ronovy mamky. "Tak dobrou noc," pronesli sborově dvojčata spolu s Ginny a Hermionou. "Dobrou," odpověděl Harry s Ronem. "Vy dva," vykřikla ještě paní Weasleyová, "moc dobře vím, o co vám jde. Jen pro vaši informaci, právě se mi podařilo začarovat zdi v tomto patře, takže kdyby vás napadlo přenést se do tohoto pokoje, spustí se alarm, tím si můžete být jistí," zakončila triumfálně a její úsměv se rozšířil o to víc, když se z chodby ozvalo hlasité zamručení "jak nám to jen mohla udělat, není to proti nějakému zákonu?" "Tak tedy dobrou noc, zlatíčka," a políbila přitom Rona a pak i Harryho na čelo, otočila se na podpadku a vyšla z pokoje.
Harry se ale cítil neobyčejně střízlivě; rozhodně se mu nechtělo spát a Ronovi viditelně také ne. "Co se tam vlastně stalo, Harry?" vyprskl ze sebe najednou, ale Harryho tato otázka vůbec nepřekvapila, právě naopak. "Já opravdu nevím, Rone, nic si nepamatuju. Vím jenom, že se všichni členové objevili na nějaké louce -." "Ale to jsi Brumbálovi neřekl," skočil mu do řeči. "Jak to víš?" Ron se zasekl. "No... George a Fred... oni... byli dneska pro nějaké další věci ve svém obchodě s legráckami a donesli zase nějaké ultradlouhé uši," vypadlo z něho nakonec. "Promiň." "Nechtěl jsem mu to říkat, moc dobře si pamatuju, jak jste na mě hleděli loni, když jsem viděl ty divné koně, kteří táhli kočár, nemyslím, že by to bylo s Brumbálem jinak." "Ale co to plácáš, Harry?" vyštěkl na něho, ale potom se oba odmlčeli, aby se zaposlouchali, jestli neslyší paní Weasleyovou, která určitě chodila po chodbě a hlídkovala, kde se co šustne. "Brumbál tě má přece rád, dobře víš, že se tě vždycky zastával a věří ti." "Já vím," přikývl mu. "A co bylo potom?" "Uslyšel jsem ten zpěv a pak na mě mluvil Lupin a ještě nějaký člen, ale já jsem jen viděl, jak otvírají pusu a pak už jsem se probudil až tady," dokončil stručně. "To je divný," kýval Ron hlavou a tvářil se nanejvýš zadumaně. "Jo," přikývl Harry. Po schodech se teď ozvaly kroky paní Weasleyové a zastavily se přímo u dveří jejich pokoje. Dlouhou chvíli tam ještě stála, ale nakonec se přece jen znova pohnula. Harry s Ronem si navzájem popřáli dobrou noc a ulehli, každý v záplavách vlastních úvah a myšlenek. Ron usnul poměrně brzy, ale Harry se snažil vydržet vzhůru co nejdéle. Dobře věděl, jak moc ho spánek, který ostatním dává klid a novou sílu do nastávajícího dne, zmáhá a vyčerpává.
Na druhý den ráno už byl provoz v domě opět v plném proudu. Pan Weasley šel do práce a Lupin, Tonksová ani Mundungus tu už nebyli. Moody projednával něco s Billem a paní Weasleyová po snídani znovu všechny, včetně Freda s Georgem, zapřáhla do práce. Tentokrát se pustili společně do druhého patra. Za celý den Harrymu už nikdo nic neřekl - jen Bill s Moodym ho uvítali v Řádu a dvojčata vyzvídala, co se na poradě řešilo a jestli tam byli nějací zvláštní kouzelníci. "Opravdu nic zajímavého," uklidňoval je Harry, "jen něco o různých oblastech, které se hlídají. Nemám ani ponětí, kde by mohli být a myslím, že i ostatní členové nebyli úplně do všeho zasvěceni." "Tak to je nuda," poznamenal rozmrzele George. "Jo, to je teda chabý," dodal zklamaný Fred. "A viděl jsi tam teda někoho zvláštního?" vyzvídala Ginny. "Kromě Snapea," Fred, George i Ginny si pohrdavě odfrkli, "tak ještě McGonagallovou... " "Něco novýho, něco novýho, Harry, tohle se dalo čekat," povzbuzoval ho Fred. "... a vlastně ještě nějakýho chlapíka," dvojčata zpozorněli. "Vypadal jako bystrozor, jmenuje se Sharon Werger," dodal bezvýznamně. "No a co, jak vypadal?" křikli sborově, "Měl nějaký zjizvený obličej od zápasů proti obrům a horským trollům; nebo něco podobného?" "Ne," odpověděl stručně a obličeje Freda s Georgem se téměř současně zkřivily zklamáním. "Ale Harry, tak co na něm bylo zvláštního," George si nad nešťastníkem hlasitě vzdychl. "Já nevím, měl zvláštní pohled... " "Jak to myslíš," přidala se Hermiona. "Nevím, ale ještě bych se s ním chtěl setkat, jenom doufám, že jsem ještě členem Řádu, po tom, co se mi stalo... " "Cože seš?" vychrlili ze sebe Ron, Ginny, Hermiona, Fred a George současně a civěli na něho s otevřenou pusou. "Harry, ty jsi se stal členem Fénixova řádu?" Ron vypadal, že se každým okamžikem skácí. "Ehm... no... ano," potvrdil nakonec Harry. "No to je báječné," vypískla Hermiona. "A my zase nic," mručeli dvojčata, "a to jsme starší." "Jo, Harry totiž nespadá tolik pod naši mamku," posteskla si Ginny. Jakoby ji tím přivolala, paní Weasleyová stála ve dveřích, ale viditelně nic nezaslechla. "Tak bando, teď bude oběd a potom to konečně dokončíme," prohlížela si vyklizenou místnost. "No, myslela jsem si, že toho stihnete o něco víc, ale co, nikam nespěcháme." Otočila se na podpadku a odešla. Po obědě se znovu pustili do úklidu. Mezi tím se bavili normálně o všem možném a Harryho přítomnost ve Fénixově řádu už se neřešila. Ron, Hermiona a Ginny - dokonce i Fred a George - se tvářili spokojeně, i když by se určitě chtěli také stát členy a vypomáhat Řádu, jak by bylo v jejich silách.
Během dalších sedmi dnů se Harry nepotýkal s ničím závažnějším. Ve společnosti svých přátel se cítil mnohem líp, než v domě Dursleyových, i když měl každou noc nepříjemné sny o Siriusovi a ostatních. Pomalu jej začal střídat sen, ve kterém se ocitl na poradě, ale tentokrát neslyšel žádnou píseň. Pokaždé se dostal na tu překrásnou zelenou louku, kterou obklopovali stromy. Zjistil, že na druhé straně je nějaká jeskyňka, ve které byl nějaký vchod. Vedle vchodu vytékal malý pramínek průzračné vody, která se na slunci třpytila a pokaždé Harryho donutila, aby zavřel oči - potom se probudil. Po celou tu dobu měli všichni nepředstavitelně mnoho práce. Pan Weasley zůstával velmi často v práci přesčas, Lupin s Billem v domě pobývali nejdéle, ale přesto se občas tu a tam někam vytratili na celý den a Harry, který se snažil co nejméně spát a procházel se tedy po domě, je vídával, jak se vrací až brzy k ránu. Nikdy však nic nezaslechl, protože na sebe ti dva nepromluvili ani jediné slovo. Tonksová s Mundungusem se objevovali už jen zřídka; když se jich Harry snažil na něco vyptávat, pokaždé mu jen odsekli, že mají dlouhé hlídky v té nejnudnější oblasti a že je to neuvěřitelně únavná záležitost, protože se tam nikdy nic neděje a není, co pozorovat - nakonec vzdal pokus z nich něco vymámit, ale v duchu se vztekal, protože i když je teď konečně členem Řádu, vůbec to nepomohlo k tomu, aby se někdo obtěžoval oznámit mu novinky. Začínal mít vztek i na Brumbála - bylo mu nanejvýš jasné, že je členem hlavně kvůli tomu, aby ho uklidnili a aby mohl přes prázdniny zůstat v tomto domě. Ani Moody už se neobjevoval tak často, Harry přemýšlel, co mají všichni tak na práci, že jsou neustále pryč a mrzelo ho, když se jako jediný člen musel schovávat a nedělal nic pro Řád. Celé dny s paní Weasleyovou dodělávali zbylé pokoje a menší přístěnky a chodbičky. Ani Krátura se už neobjevoval; popravdě skřítek Harrymu ani moc nechyběl a měl pocit, že kdyby ho znovu měl potkat, asi by ho na místě uškrtil ani by mu nevadil nesouhlas Hermiony. Konečně se alespoň čtvrtý den před Harryho, Ronovým a Hermioniným odjezdem do Bradavic setkali na večeři v kuchyni Tonksová, Mundungus, Lupin a Moody. Pan Weasley s Billem byli ještě na ministerstvu a podle toho, jak paní Weasleyová neustále vzdychala a poočku nahlížela ven z okna, bylo nanejvíš jasné, že se zdrží ještě dlouho.
Když si Harry usrkával máslového ležáku, všiml si, jak po něm Moodyho kouzelnické oko pátravě šmátrá, ale nic neříkal a strhnul pohled na Tonksovou, která vypadala od schůze o mnoho lépe. I Lupin vypadal poněkud mladší a veselejší a neustále paní Weasleyovou zasypával lichotkami a sem tam ji škádlil, čímž ji také dodal trochu více nálady. Mundungus si spokojeně pobrukoval nějakou hopsavou rychlou písničku a kdykoli došel k refrénu, hlasitě zaklepal do stolu, mrkl na kohokoli, kdo se na něho zrovna podíval a vesele hvízdnul, z čehož měli Ginny, George a Fred obrovskou legraci. "Už jste si vybral další hodinu, místo věštění, Pottere?" spustil konečně Moody a Harry, který se na něho mohl konečně podívat, si připadal o něco líp. "Ehm... no - ano, chtěl bych zkusit obranářství," okamžitě se k němu strhli pohledy všech dospělých v kuchyni, ale teď, když se už bavil s Moodym a měl pevný bod, nemusel nikde bloudit pohledem a upřeně sledoval bystrozora. "Slyšel jsem, že se chcete stát bystrozorem," podotkl nenuceně, ale v očích mu spokojeně zablýsklo a tvářil se nanejvýš zaujatě. Ostatní mlčeli a ani nehlesli. "Ano - přemýšlel jsem o tom, chtěl bych - jenom jestli udělám OVCE. Profesorka McGonagallová říkala, že jsou tam potom těžké testy, které budu muset ještě splnit," pronesl nadšeně. "Ale neblázněte, vy máte skvělé předpoklady pro práci bystrozora," ujišťoval ho a Harry sebou škubnul. Ještě se mu nestalo, že by ho jakýmkoli způsobem zrovna Pošuk Moody nějak povzbuzoval, "už jen záleží na vás, jak moc se budete snažit při zkouškách OVCE, abyste měl alespoň N." To právě Harrymu také vrtalo hlavou, obával se, aby mu tento plán, stát se bystrozorem, nepokazil Snape se svými přihlouplými lektvary. Bez jakéhokoli dalšího slova si mlčky vzal toast a zamyšleně si ho mazal marmeládou, stále však cítil, jak po něm přejíždí zkoumavé Moodyho čarodějné oko. "Harry, zlatíčko, a třeba o budoucnosti učitele jsi nepřemýšlel?" pustila se do rozhovoru opožděně paní Weasleyová a podle jejího hlasu Harry usoudil, že ji budoucnost, kterou si stanovil a po které prahne, moc neuspokojuje. "Hm... vlastně ne," odsekl stručně. "Je pravda, že by z tebe nebyl ani špatný učitel," přidal se k ní Lupin, "co jsem slyšel, prý si báječně naučil ten váš spolek Brumbálovi armády mnoho užitečných kouzel, když jste měli hodiny obrany proti černé magii s tou ježibabou." Ron a Ginny vyprskli smíchy, když takto Lupin oslovil jejich loňskou učitelku a Fred s Georgem se začali vítězoslavně šklebit, zřejmě si vzpomněli na jejich originální útěk, kterým se zapsali do historie školy. Hermiona seděla pořád stejně zaraženě a napjatě klouzala pohledem z Harryho na Lupina, jako by se spíš snažila odezírat ze rtů v přesvědčení, že toho zjistí víc, než uslyší. "Nevím.... ještě jsem o tom tolik nepřemýšlel, ale kdyby to s tím bystrozorem nevyšlo, asi bych mohl být učitelem proti černé magii nebo tak," zahučel nejistě spíš jakoby pro sebe, "ještě opravdu nevím, nemám žádné náhradní plány.... může... může se stát cokoli," pronesl pevnějším hlasem a cítil, jak se mu žaludek nepříjemně svíjí. Řekl to úmyslně - chtěl vidět reakce ostatních a také by to byla možnost navázat rozhovor někam jinam - zjistit něco víc. Lupin, Tonksová, dokonce i Moody sebou nepřirozeně škubli a zkoumali Harryho vyděšenými pohledy. Nikdo z nich však nepromluvil ani jediné slovo.
"Harry," hlesl nejistě Ron, "to vyznělo, jako kdybys měl umřít." Vypadal opravdu vyděšeně, ale nebyl jediný, kdo ztratil barvu v obličeji. Hermioně spadla brada a oči měla červené - jakoby potlačovala pláč. Ginny hleděla jako omámená někam za Harryho do zdi a Fred s Georgem na něho němě zírali, jako by ho ještě nikdy v životě neviděli a nechápali smysl slov, které teď řekl. Mundungus si ho zamračeně měřil a tvářil se nanejvíš znepokojeně a paní Weasleyová hrůzou vypískla. "Kdo ví, jak to dopadne," ucedil a nevesele se pousmál. "Tady se o tom nebudeme bavit," spustil znovu duchapřítomně Lupin, "nikdo z nás nemůže vědět, jak to dopadne." "To ne," zavrčel vztekle, "jak dlouho víte, co bylo řečeno v té věštbě?" snažil se udržet klidný a vyrovnaný hlas, ale ten mu začal nápadně vyjíždět nahoru. "Ne dříve, než ty," pronesl bezvýznamně Lupin, "víme to od začátku prázdnin." To Harryho trochu uklidnilo; konečně tu bylo něco, co věděl déle, než ostatní, pokud mu tedy Lupin nelže, aby se tak vyhnul další hádce. Všichni po zbytek večera seděli jako zaražení a to Harryho tížilo nejvíc. Byl trochu zklamaný, že na to šel tak tvrdě - možná by se dozvěděl něco víc. Neustále na sobě cítil zkoumavé a lítostivé pohledy ostatních a to ho rozčilovalo. Nakonec už toho měl plné zuby, nesrozumitelně zamručel něco ve smyslu, že je nějak unavený a půjde spát a vyšel z kuchyně. Ve skutečnosti se však nechystal do postele, jako každou noc bojoval se spánkem a únavou, protože se nechtěl setkávat v tom strašlivém snu, který se mu pokaždé zdál. Bezmyšlenkovitě se nechal unášet kam ho nohy donesou a nakonec zůstal stát před starými dřevěnými dveřmi, které už byly od samého stáří děravé a rozpraskané. Uvědomil si, že stojí před vchodem na půdu, kde je Klofan - to ho potěšilo; hipogryf je přesně ten, který ho v poslední době chápe - je přesně ten, se kterým chce teď být. Strávil u něho několik hodin a za celou tu dobu na Klofana nepromluvil ani slovo. Seděl přímo naproti jemu a přemýtal si v duchu, jak se spravil. Peří už mu tolik nepadalo a i v očích nastala viditelná změna. Harry si po delší době uvědomil, že se mu začínají klížit oči a chce se mu spát. Zaslechl, jak hodiny, postavené v příjmacím salónku, odbíjejí půlnoc a tak se sebral, popřál Klofanovi dobrou noc a vypravil se ke svému pokoji. Spánek ho zmohl až kolem druhé hodiny ráno.
Tentokrát dokonce cítil vůni bylin, které se leskly na slunci a jemně se kývaly zprava doleva, jak je ohýbal lehounký větřík. Ale přesto všechno se opět na louce objevil černý dým a okamžitě pohltil celé okolí i oblohu; Harrym projel chlad. Úzkost, která ho všude doprovázela, jako by mu vyjela žaludkem až do krku a tam se rozpínala do celého jeho těla. Začal se dychtivě otáčet, hledal stromy, které naposledy zpustily tak krásnou písničku; doufal, že by konečně mohl zaslechnout alespoň částečně text. Ale už bylo pozdě - hustý dým zahalil i vysoké, urostlé stromy a nechal kousíček volného místa jen okolo Harryho. Ten přemýšlel, kde se tu vzal a nakonec se odhodlal vyjít směrem, kde předtím zaslechl tu nadpozemskou melodii. Dým se kolem něho najednou omotal a Harry si uvědomil, že ho něčí ruce drží pevně za zápěstí. Chtěl vyhledat hůlku, ale jako vždy ji ve svém snu neměl. Vzpomněl si na Voldemortova slova. Hůlka je tu, hůlka je tu, mám ji v kapse. Sáhl si volnou pravou rukou do kapsy od džínsů a vytáhl z nich svoji hůlku. Téměř ji však upustil, když mu jizvou projela šílená bolest. Naštěstí však nebyla natolik silná, jako bývala v poslední době. Znovu se zapřel nohama pevně o zem a čekal. Tentokrát se však Voldemort neobjevil tak, jako pokaždé předtím, ale hustá mlha se kolem něho začala svíjet ještě intenzivněji. Harry si uvědomil, že to, co mu drží levou ruku a teď i pravou nohu, je dým, který se z ničeho nic takhle zhmotnil. Snažil se mu vymanit ze spárů; házel sebou a všelijak smýkal, ale nebylo to nijak platné. Dokonce ani, když se na něho pokoušel použít nějaká zaklínadla - byl v pasti; nemohl nic. "Diffindo," zařval asi šesté zaklínadlo a měl dojem, že mu prasknou plíce. Ve stejnou chvíli si uvědomil, jak ho dým pevně svírá kolem pasu a zdálo se mu, že stisk je pevnější a pevnější. Naštěstí zaklínadlo povolilo a překvapený Harry použil duchapřítomně stejné zaklínadlo i na dýmovou ruku svírající jeho nohu a pas. Byl opravdu nanejvýš zmatený, protože si odjakživa myslel, že kletba 'diffindo' je na různé rostliny a to by tedy znamenalo, že ten dým s nimi má něco společného. Jizva se teď ozvala mnohem intenzivněji až se Harrymu zatmělo před očima, ale zachránil ho ostrý záblesk světla, který ohlašoval jeho odchod z tohoto vězení zpátky do pokoje, kde se na něho bude usmívat Ronova vyspaná rozčepýřená hlava. A nemýlil se.
"Přeji ti dobré ráno, Harry," broukl ospale. "Dobré ráno, Rone," ve stejný okamžik si uvědomil, že v pravé ruce křečovitě svírá svoji hůlku. Rychle ji položil na stůl, ale Ron si toho ani nevšiml a přistoupil ke stolu, kde leželi dva dopisy. "Brumbál nám poslal dopisy s učebnicemi o něco dřív, aby jsme je stihli koupit dřív, než odjedeme," podával Harrymu jeho obálku. Do pokoje vtrhla Hermiona a usmívala se od ucha k uchu - Rona to viditelně vyděsilo. "Co se stalo?" vypískl skoro zoufale. "Jsem primuskou," vyjekla šťastně. "No to je paráda," vykřikli Harry s Ronem společně. "Nechápu, jak tu takhle ještě můžete stát," zarazila se, "rozbalte ty dopisy, jsem zvědavá, kdo z vás bude primusem." Harry s tím ale otálel - počítal s tím, že to bude Ron, že se stane primusem, stejně jako byl loni prefektem, aby Harry neměl tolik starostí. Přesto cítil zklamání a křivdu. Chtěl být alespoň primusem, tak jako jeho rodiče. Pozoroval Rona, jak dychtivě trhá obálku a chvíli měl dojem, že se tam něco zalesklo. "Ne, letos nejsem," vzdychl zklamaně a jiskra v jeho očích pobledla, "no... stejně to nebyla žádná sranda tahat se s prvňákama a snažit se je zkrotit - abych řekl pravdu, to je spíš tak pro Harryho." "Neblázni, byl jsi přece dobrý prefekt, proč bys nemohl být primusem?" snažil se ho povzbudit, ale uvědomil si, že se červená. Byl by opravdu rád, kdyby mohl nosit primuský odznak. Letmo švihnul pohledem po Hermioně, která si teď s nadbytečnou starostí prohlížela svůj zlatý blýskavý odznak s korunkou, na které bylo malým zlatým písmem vyryto primus. Harry se musel pousmát, když pozoroval Hermionin soustředěný pohled a grimasy, které jej doplňovaly.
"No tak, Harry, otevři to konečně," pobídl ho Ron, "nechápu, jak to můžeš vydržet." Harry otevřel obálku a vytáhl z ní dva dopisy - to bylo nanejvýš jasné. Jako omámený převrátil obálku vzhůru nohama a do nastavené dlaně mu spadl zlatavý odznak. "To je skvělé!" vypískla Hermiona nadšeně a skočila mu kolem krku, "já jsem říkala, že se staneš alespoň primusem." Harry přes její rameno zpozoroval Ronův obličej. Vypadalo to, že se snaží o úsměv, ale rozhodně se mu to moc nedařilo. "Není to mojí zásluhou," natáhl k němu ruku, "ty ses za mě přimluvil u... " "Ať bych se přimlouval jakkoliv, Brumbál se odjakživa rozhoduje sám za sebe," skočil mu do řeči a tvářil se dotčeně. Na to mu Harry nic neodpověděl a Hermiona klouzala v tichém údivu z jednoho na druhého. "O čem to mluvíte?" "Ron si myslel, že mi pomůže tím, že se stanu primusem, a tak se šel pro jistotu přimluvit rovnou k Brumbálovi," pronesl podrážděně Harry. "COŽE!" byla viditelně rozčílená, "Rone, jak tě něco takového mohlo napadnout?" "Ocenil bych, kdyby jste toho laskavě nechali jo?" zaskřehotal, "prostě mě to jen tak napadlo a už toho nechte, když mi nevěříte, že to bylo zbytečné - Brumbál vybere primuse podle svého," začal být nepříčetný a rozhodně by došlo k další hádce, kdyby do pokoje nevtrhla ještě nepříčetnější Ginny. "Promiň," špitl Ron a Hermiona s Harrym mu jen přikývli na souhlas, že už mu věří. "To snad není možné," rozčilovala se Ginny a v tváři byla úplně rudá vztekem; začala rozzuřeně dupat a když se konečně vyřádila, sekla sebou celá udýchaná, na židli.
"Co se děje?" hlesl opatrně Harry; měl strach, aby ji nepodráždil ještě víc. "Vcelku nic," osopila se na něho, "jenom se asi všichni zbláznili," rozhazovala prudce rukama a Hedvika, která seděla na skříni, nebezpečně blízko ní, se raději posadila Harrymu na rameno. Také Erol si raději poodlétl na židli a vyděšeně si ji prohlížel. Harry, Ron i Hermiona ani nedutali; nastalo totiž ticho, které se nikdo z nich neodvážil přerušit - prostě čekali, až jim tu strašlivou správu sdělí nejmladší Weasleyová sama. "Asi si myslí, že na mě můžou všechno hodit," rozčilovala se a Harry sklouznul pohledem na její ruku, ve které dřímala prefektský odznak. "Ale Ginny, ty jsi prefektka," vykřikl nadšeně. "To myslíš vážně?" vyštěkla a v očích se jí zablýsklo - podobala se teď nebezpečně moc paní Weasleyové, jak tam stála ve své bojové pozici připravena odvrátit jakýkoli odpor. Ron, který byl už na takový obličej zvyklý, se raději vzdal jakéhokoli uklidňování a zůstal v pozadí. "No tak, přece to není taková zodpovědnost, abys nemohla zároveň udělat NKÚ," uklidňovala ji Hermiona. "Vy tomu opravdu nerozumíte? Když je u nás tolik prefektů, mamka po mě bude chtít něco víc," vrčela, "Fred s Georgem sice nebyli prefekty, ale dostali se do famfrpálového družstva jako odrážeči, stejně jako se tam dostal Ron, jako brankář. Percy byl primusem a já jsem myslela, že dám všechny zkoušky na výbornou, aby ze mě měli naši taky takovou radost, jako z ostatních," vypadala že je úplně na dně. "Prosím tě, Ginny, já si nemyslím, že by tvoje mamka byla nějak moc naštvaná, kdyby ses nedostala do famfrpálového družstva," Ginny už se chystala na vlnu dalších nadávek a poznámek, ale Hermiona co nejrychleji nabrala dech, aby mohla pokračovat, "ale jestli na tom tak moc lpíš, tak bych ti mohla po večerech jako zkušenější vypomáhat... jestli ti to tedy pomůže." Ginny se zarazila a viditelně zpracovávala nečekaný příval informací. "Myslíš, že by to šlo?" "A proč ne?" "To je skvělý," vyjekla nadšeně a Harry s Ronem si hlasitě oddechli.
"Páni, ještě že má Hermiona takovou manipulační schopnost," zašeptal Ron, ale bylo to tak hlasité, že se k němu Hermiona okamžitě otočila a její nevraživý pohled, kterým ho spalovala, ho okamžitě umlčel. Raději se oba dva zadívali do Harryho seznamu knížek. "Bezva, do kouzelnických her budu potřebovat spoustu knížek," Ron spráskl nešťastně rukama. "Historie kouzelnických her od Davida Košťála a taky Pravidla pro rozhodčí i hlasatele pro začátečníky od Viktorini Jalové," povzdechl si. PRÁSK. "Jen se neboj Roníku," culil se na něho medově George, "když teď vyděláváme a máme spoustu peněz, rádi mamce přispějeme nějaké ty peníze, aby se náš milovaný bratříček mohl dál vzdělávat." "Jo, i když od nás mamka ty peníze nechce a to jako nechápeme proč," pokyvoval Fred a tvářil se při tom neobyčejně moudře, "stejně si od nás ty peníze vezme, doufám," dodal pochybovačně. "Na to je mamka moc hrdá," ozvala se Ginny, která už byla viditelně klidná. "Jak se vám dvěma konečně povedlo přemístit se a nikoho při tom nezabít?" ozvala se ironicky Hermiona, ale zjevně tím dvojčata ani nepohoršila ani nijak nevydráždila, protože se jen hluboce uklonili a začali se vesele smát. "No vždyť jsme vám říkali, že jsme to perfektně vypilovali," pronesl důležitě Fred, ale najednou se zarazil. "Rone!" vykřikl až všichni nadskočili leknutím a dál ho pozorovali se zatajeným dechem. "Ty nejsi primusem," zahučel pobaveně. "No tedy Ronánku," zamlaskl blaženě George, "co tomu řekne mamka? Já jsem říkal, že to musel být nějaký omyl, když se Ron stal prefektem." To Harryho trochu rozmrzelo. Po očku pohlédl na Rona, který se mlčky díval k zemi a nechal obě dvojčata, ať se mu posmívají jak se jim chce. Zjistil, že se celý červená - ne studem, ale zlostí. Přesto nic nepodnikl a snášel dál ponižující výkřiky svých o rok starších bratrů. Harry moc dobře věděl, že se s nimi odjakživa nechtěl nijak dohadovat, ale teď ho jeho nic nedělání dopálilo. "Nemyslíte, že už toho bylo dost?" vyštěkl na překvapeného Freda s Georgem. "Nevím, co máte vůbec proti tomu, že byl Ron prefektem! Byl totiž skvělým prefektem a ani jeden z vás na něho nemá - tak mu laskavě dejte už konečně pokoj. Dostal se do famfrpálového družstva jako brankář a je dost dobrý a na rozdíl od vás dvou se rozhodl dodělat školu, tak se uklidnětě!" hulákal na ně jako smyslů zbavený až mu došel dech.
Nastalo dlouhé ticho, ze kterého se jako první probral Fred. "Jo... v klídku Harry... my jsme to mysleli jen tak... " "... aby byla legrace," doplnil ho George. "To my jako legrace moc nepřipadá," ucedil Harry. "Jo... no tak... promiň Rone," zahuhlali společně. "To by mě zajímalo, na co nám bude knížka do hodiny první pomoci," zavrčela Hermiona, která byla zřejmě natolik zabraná do studia svého seznamu knih, že přeslechla hádku, která tu proběhla a všichni se na ni pobaveně zahleděli, dokonce i Fred s Georgem. "O jaké hodině teď mluvíš, Hermiono," ozval se pobaveně Ron, kterému se už zase vrátila do tváře normální barva. "Ach jo," povzdechla si hlasitě, "proč vy si nikdy nic nepřečtete pořádně a celé," zasteskla si. "Protože to bývá většinou moc dlouhé a k tomu, od toho tu máme přece tebe," poznamenal významně, ale Hermiona se na něho zamračila. "To by mě zajímalo, co budeš dělat, až budeš v práci, kde mě určitě mít po ruce nebudeš," zeptala se chladně. "Tak to je ještě moc daleko," vypískl Ron, který očividně takovou otázku čekal; a všichni, kromě Hermiony, se pobaveně usmáli. "Tak tedy... Hermiono, prozradíš nám, kde se tu vzala tahle hodina?" zeptal se střídmě Harry. "Možná vás to pobaví, ale já opravdu nevím všechno," vyhrkla podrážděně. "Spíš překvapí," poznamenal Ron a Harry, Ginny, Fred a George vyprskli smíchy. Hermiona našpulila ústa, jakože už nemá zájem dál se o tomto tématu bavit. "Dokonce je to povinná hodina pro všechny," poznamenala zamyšleně Ginny a Harry se znovu zadíval do svého seznamu. "Jo a budeme potřebovat Kde se před jakým tvorem ukrýt, to je nádhera, to se jako máme učit, jak se utíká před každým nebezpečným tvorem, kterého potkáme?" vyštěkl pohoršeně Ron. "A co dál, Pozor před znaky černé magie," Hermiona velmi rychle zapomněla, že se má chovat dotčeně, "nedivila bych se, kdyby tuhle hodinu učila Umbridgeová," prskala vztekle. "Ta ježibaba!" vyštěkl George a Fred, "to by musel být Brumbál padlej na hlavu. Co se s ní vlastně stalo? Doufám, že se pomalu a bolestivě vypařila pomocí vypařovacího zaklínadla," ulevili se společně. "No to ne," spustil Ron, "ale když ji odnesli kentauři někam hluboko do lesa, skončila nakonec asi někde u svatého Munga na léčebně pro choré," dodal rychle, aby se dvojčatům, která byla viditelně zklamaná, že nezemřela bolestivou smrtí, trochu spravil náladu. "Lepší konec by jsme nevymysleli ani my," vykřikl spokojeně George a Fred pochvalně pokýval hlavou.
"Jak to že se ještě vlastně nemůžeme přenášet?" zeptal se Harry. "No... já bych řekl, že protože jste se to měli naučit ještě v posledních dnech hned po zkouškách, ale to už byla McGonagallová u svatého Munga a Umbridgeová by to nedovolila... a k tomu... stejně jste potom prchli pryč AUU... " "Sssss... " přerušila Freda Hermiona a přidala k tomu ještě hlasité dupnutí na nohu. "... no a nakonec už nebyl čas," masíroval si teď bolavou nohu a zlostně ji pozoroval. Harry dělal, jako by si toho nevšimnul. "Ale myslím, že se nemusíš zbytečně bát," spustil opatrně George, když viděl Harryho starostlivý obličej, jako by se bál, aby od Hermiony také neschytal jeden pořádný dupanec, "podle mého si ty zkoušky doděláte hned na začátku školního roku." "Jo jenom je smůla, že to nemáte kde vyzkoušet, protože v Bradavicích se nelze přenášet," doplnil ho Fred.
Do pokoje vešla paní Weasleyová, která nesla čisté prádlo. "Tak... " zpustila celá uřícená, "... Ginny, zlatíčko, počkej prosím chvíli na mě, půjdeme ti zabalit některé věci. Hermiono, ty už máš všechno zabaleno, že?" "Jistě," pokývala souhlasně. "To je báječné. Rone, ty máš už svoje věci tady," přiložila je k jeho kufru, "a tady jsou Harryho. Teď by jste mi měli nechat vaše seznamy knížek a já vám je zajdu koupit ještě před vaším odjezdem." "Paní Weasleyová," vyhrkl náhle Harry a všichni se k němu překvapeně otočili. "Ano, drahoušku," spustila opatrně a pomalu, jako by začínala tušit, co jí chce sdělit a chtěla mu jen dát čas, aby si mohl pořádně promyslet, co řekne. "Já... já... já vím že... ale... chtěl bych jít do Příčné ulice," vypadlo z něho, ale paní Weasleyovou to očividně nepřekvapilo. Chvilku ho jakoby bezmyšlenkovitě pozorovala a pak sklopila oči k zemi a stála dlouho nepohnutě, jakoby by předem pečlivě vážila každé slovo, které se chystala vyslovit. Harry začal pomalu přemýšlet nad tím, jestli bylo opravdu správné, že jí teď zahrnoval takovými starostmi, ale opravdu považoval za důležité, aby se tam dostal. Vždyť naposledy byl v Příčné ulici, když se chystal do druháku a do je dost dlouho. "Harry, proč bys tam chtěl jít? Vždyť jsem ti řekla, že ti knihy koupím," spustila trochu dotčeně, ale stále se dívala do země. "Ale nejde o knihy," vyhrkl rychle Harry; v žádném případě nechtěl, aby si ta dobrá duše myslela, že jí nevěří. Měl paní Weasleyovou opravdu moc rád a nechtěl jí nijak ubližovat. "Víš broučku, obávám se," spustila ještě opatrněji, "že to nepůjde." "Proč," přerušil ji trochu přehnaně nerudně a moc dobře si to uvědomil; takže když se na něho pronikavě zahleděla, snažil se nasadil pohled nechápavého dítěte. Byl si teď plně vědom, že jsou jediní, kdo tu narušují klid, který po jeho prosbě nastal; cítil na sobě pohledy svých přátel a když se pořádně zaposlouchal, měl dojem, že dokonce samým napětím ani nedýchají.
"Je to pro tebe příliš nebezpečné," odpověděla prostě, "nastaly nebezpečné časy a tvá přítomnost kdekoliv zburcuje okamžitě pozornost. Musíš si také uvědomit, že ne všichni kouzelníci by za tebe položili život, kdybys byl v ohrožení... " "Ale já nechci, aby za mě pořád někdo pokládal život," zařval Harry. Moc dobře věděl, že má paní Weasleyová pravdu; jeho přítomnosti si každý povšimne a bylo by to moc nebezpečné, ale prostě si to nechtěl přiznat. Tíživá úzkost, která se jakoby den ode dne zvětšovala a zužovala ho víc a víc, ho teď naplňovala téměř celého. Cítil se strašlivě mizerně a nemohl s tím nic dělat. Na vědomí mu pořád vyplouvala myšlenka, že už kvůli němu zemřeli dva lidé naprosto zbytečně. Kolik jich ještě bude muset zemřít? Chtěl žít normálně; chtěl se konečně dostat mezi normální lidi. "Harry existují i zlí kouzelníci, to dobře víš," vyhrkla překvapivě pevným hlasem. "Tak ať si přijdou," zahučel, "ale nikdo se za mě nebude objetovat, nikdo kvůli mně nebude umírat," pronesl rozhodně. Paní Weasleyová k němu z ničeho nic přistoupila a pohladila ho po hlavě. "Harry, Siriusova smrt není tvoje vina," pronesla mateřsky a Harry se na okamžik cítil, jako by byla jeho matkou, když ho objala, ale přece jen ho přemohl ten lítostivý vztek. "Ale je. A ON má pravdu," zavrčel a ustoupil od ní. "Voldemort má pravdu, asi jsem jako on a vy kvůli tomu trpíte," poslední větu zařval téměř nepříčetně a rozhodně se vrhnul ke dveřím. Nikdo se ho nesnažil zastavil a byl rád. Vyběhl až na půdu a po celé dopoledne zůstal jen s Klofanem. Hodnou chvíli ho hladil po hlavě a zobáku a potom mu nachytal několik myší. Nakonec se přece jen rozhodl sejít dolů.
Stejně, jako po každé z hádek, které už za těchto několik dnů stihli obyvatelé tohoto domu vstřebat, se každý přátelsky dál vybavoval bez jakýchkoli dalších potíží, jako by se vlastně nic nestalo. Harrymu to bylo jedno. Po obědě se pustil s Ronem, Fredem, Georgem a teď i Billem do opravy schodů. Byla to nekonečná a úporná práce, protože s celých asi dvaceti schodů, do kterých se pro začátek pustili, byli tak dva v zachovalém stavu, takže zbytek museli celý rozbít a vyměnit za nové. Večer po večeři šli všichni spát, jenom Harry běžel rychle do podkroví, aby Klofanovi hodil několik myší. Chvíli čekal a pozoroval ho, jak si spokojeně křupe a pochutnává, ale nakonec se přece jen rozhodl sejít zpátky do pokoje. "Byl jsi tam opravdu dlouho," ozval se mu za zády Mundungusův hlas, když scházel poslední schody, "už jsem se bál, že tam s tím hipogryfem přespíš." "Stalo se něco?" Harry neměl zrovna zájem začínat s kýmkoli rozhovor. "Nic moc," přesto ztlumil hlas až byl sotva slyšet, "jen jsem s tebou chtěl o něčem mluvit." Harry si povšimnul jeho vážné tváře, která u něho byla neobvyklá a proto zpozorněl a Mundungus k němu přistoupil blíž.
"Chtěl jsem se tě jenom zeptat, jestli se nechceš zapojit do nějaké hlídky, když už jsi tím členem. Silně pochybuju, že by tě Brumbál, Lupin nebo ostatní pustili - proto by bylo lepší, kdybys o tom nikomu neříkal, když by ses tedy rozhodl." Harry nevěděl, co má říct; okamžitě se mu spravila nálada. Konečně by mohl podniknout něco pro Řád, bylo-li by potřeba. Souhlasně začal přikyvovat, ale sám nebyl schopný pořádně promluvit. "Tak dobře, ještě uvidím, podle toho, jakou budu mít zrovna hlídku - nikdo to ale opravdu nesmí vědět, Harry," kladl mu na srdce, "měli by jsme z toho zle oba dva." "Jistě," přikývl hořečně, cítil se teď šťastný, konečně doopravdy po delší době. "Jo taky jsem slyšel, že prý tě nechtěj pustit do Příčné ulice," pokračoval. "Mohl bys s tím něco udělat?" vyhrkl Harry, ale Mundungus se okamžitě přikrčil, jako by mu kolem hlavy právě proletělo něco nebezpečného. "Hlasitěji by to nešlo, Harry? Asi nás neslyšeli," sykl nervózně, "no, jedeš za tři dny, takže by to šlo tak den před tvým odjezdem, ale jestli to někomu řekneš tak je zle," dodal nakonec s výhružným obličejem. Harry nevěděl, jak mu má poděkovat. Konečně snad někdo, kdo mu snad opravdu rozumí a ví, co si přeje. Jakoby uměl číst myšlenky. "Vím, že to tu nemusí být zrovna příjemné, Sírius z toho taky někdy málem šílel," dodal, "taky jsem ho občas na chvíli vytáhnul ven." "Opravdu?" hlesl Harry a Mundungus mu jen slabě přikývl. Na schodech zavrzaly něčí kroky a tak se Harry s Mundungusem mávnutím ruky zběžně rozloučili; Harry si šel lehnout a Mundungus se ztratil někde na druhém patře. Narušitelem nebyl nikdo jiný, než paní Weasleyová, která už obcházela pokoje a kontrolovala, jestli jsou všichni na svých místech. Harryho napadlo, jak to že ho nehledala a jestli ji vůbec Ron upozornil na to, že tu není. Nakonec si lehnul a ještě chvíli se nechal unášet myšlenkami. Konečně bude moci udělat něco pro Fénixův řád, konečně se dozví, co se vlastně děje na hlídkách. Najednou ovšem pocítil strach. Co když to Mundungus nestihne? Co když už budu v Bradavicích, když nastane ta pravá chvíle vytratit se s ním do Příčné ulice? Jak ho chce vlastně propašovat, když ho všichni tak hlídají? Proč to vlastně dělá? Jakkoli se bránil spánku, usnul, zaplaven nejrůznějšími otázkami a doufal, že na ně už brzy najde odpověď.
