2.Kapitola - Útěk ze Zobí ulice

Harry dlouho nemeškal a rozběhl se ven z lesa. Ohlédl se asi tak až v půlce cesty k domu. V dálce byl pořád ještě vidět obrovský oheň a řev doléhal až sem. Prosím, ať si toho nikdo nevšimne, doufal. Zbytek cesty zmírnil krok, ale pořád ještě se ohlížel. Jeho ruka byla v jednom ohni. Harry tápal po dechu a přes bolest se nemohl na nic soustředit. Potácel se dlouhou alejí a už měl na dohled dům Dursleyových. Nikde se nesvítilo, takže teta se strýcem zřejmě o ničem nevěděli. Harry pocítil záchvěv radosti, ta však neměla nejmenší šanci překonat vlnu bolesti, která se mu v poraněném rameni hromadila. Ještě nikdy tak rád neviděl dům svých opatrovníků. Důvod, proč tam musíš přebývat, Harry, je, že tam jsi pod ochranou, vzpomněl si na Brumbálova slova a začínal je chápat. Je tam nějaké kouzlo, které ho chrání. Možná je to tetou Petunií, ale každopádně si tam na něho zatím nikdo netroufl.
Harrymu se náhle ozvala jizva. Cítil teď zase tu nesnesitelnou bolest, která - když Voldemort povstal - každým dnem sílila. Musel se na chvíli zastavit a zavřel oči. V uších mu zvonilo a rameno ho pálilo. TŘASK! Najednou něco vybuchlo jen kousek od něj. "To je snad zlý sen, zavrčel Harry a sevřel ještě pevněji hůlku, kterou třímal v ruce. Dnes rozhodně nebyl připravený na takovou situaci. Kolem něho se rozestavili tři Smrtijedi. Harry poznal Crabba a Goyla, ale třetího v životě neviděl. Neměl žádné vlasy a celá jeho malá hlava jako by vůbec nepatřila k jeho velkému ramenatému tělu. "Pan Potter," zasykl neznámý nenávistně. "Áno, můj Pán měl pravdu." Upřel na Harryho pohled a pohrdavě se zašklebil. "Tak si myslím, že teď půjdete s námi." Při těch slovech natáhl svoji masivní špinavou ruku proti Harrymu, který v ní spatřil jakýsi zelený kámen. Náhle Harry pocítil strašlivou bolest v jeho poraněném rameni. Připadal si jako by mu mělo každým okamžikem upadnout, ale nedokázal se na něj podívat. V uších mu pořád ještě zvonilo, takže ani neslyšel, co smrtijed říká. Co se to děje?
Palčivá bolest v rameni ustala a ozval se skřípavý chechot smrtijedů. "No," poznamenal třetí, "myslím, že jsme se pobavili dost a teď," při těch slovech si založil kámen do hábitu a vytáhl hůlku, "půjdeš s námi." Harry proti němu pozvedl hůlku a sykl: "Nikdy." "Ovšem to je nerozumné, chlapče!" Vyštěkl podrážděně. "Nemyslím, že se dám jen tak dobrovolně odvést." Odpověděl Harry nasupeně, ale smrtijed už stačil vyskočit vpřed a zvolal: "Imperio!" Tak pojď, pojď ke mně! Mluvil na něj, ale Harry zase ucítil někde v zadu v hlavě silnější hlas. Ne - nikam nepůjdu. "NE!" zvolal tak pevným hlasem, že sebou Crable s Goylem vyděšeně škubli. "Ne?" vyštěkl nanejvýš rozzuřeně smrtijed, ale přesto v jeho obličeji zachytil zmatení. Zřejmě nečekal, že by mu Harry dokázal odporovat.
"Říkám ti pojď sem!" Okřikl ho, ale to už Harry namířil hůlku na prsa rozčileného smrtijeda a vykřikl: "Expelliarmus!" Z jeho hůlky vyletěl paprsek světla, které smrtijeda srazilo k zemi. "Crutiatus!" Zvolaly oba zbylý vyděšení smrtijedi zároveň a Harry se začal zmítat. Cítil bolest po celém jeho těle. Ale nebyla tak silná, jako když na něho kletbu použil Voldemort. Záleží na síle kouzelníka a na tom, jak moc se snaží. Bolest na okamžik slabě ustala. Vzpomněl si, jak jim tuto kletbu popisoval falešný Pošuk Moody. Ale jak se proti ní bránit? "Opatrně, Martheyi, víš přece, že mu nesmíme moc ublížit." Ozval se hlas Crabbla. "Ne," rozčiloval se, "nesmíte ho pouze zabít." V jeho hlase zazněla obrovská nenávist. Nesmí mě zabít? Co to má znamenat? Harryho myšlenky přerušil Martheyho hlas. "Tak co, lepší?" Začal se sípavě smát. Bolest nakonec ustala. Harry se napřímil, postavil se ještě pevněji a upřel svůj pohled na smrtijedy, kteří teď byli z jeho chování opravdu vyděšení. "Zdá se, že mu to nestačilo." Prohodil Goyle, ale nestihl to dopovědět, protože Harry už na něho zamířil hůlkou. "Kamenus totallus!" Zařval a zem se zachvěla pod pádem zkamenělého Goyla.
Zbylí dva smrtijedi - teď byli vzteky bez sebe, zaduněli: "Impeimenta" , ale Harry byl rychlejší, uskočil žlutým paprskům a s hůlkou zaměřenou na Crabbla zvolal: "Mdloby na tebe!". Crabble se okamžitě skácel na zem. "Já tě naučím! Crucio!" Marthey byl překvapený, ale když viděl opět se bolestí zmítajícího Harryho, zaradoval se. Dříve než Harryho ale zmohla, zkusil bezmyšlenkovitě zvolat: " Accio hůlka" a najednou v ruce dřímal hůlku protivníka. Ten se začal krčit a couvat. "KDO VÁS SEM POSLAL?" rozčíleně a povýšeně se obořil na vyděšeného smrtijeda. "Chci to vědět!" začínal kypět zlostí. "Voldemort, že je to tak?" Viděl, jak se Marthey zachvěl při vyslovení Voldemortova jména a v jeho tváři byla obrovská bázeň. "Jak si dovoluješ špinit jeho jméno!" Probral se ze svého překvapení a v jeho očích mu začalo smrtelně blýskat." "Tak co, poslal vás?" Ptal se Harry dál a schválně teď nevyslovil Voldemortovo jméno, poněvadž měl pocit, že zrovna jméno jeho pána, mu dodalo vzteku a rozzuřenosti Nechtěl používat na kypějícího odzbrojeného smrtijeda další kouzlo, kdyby se rozhodl k Harrymu rozběhnout.
"Harry! Pane Bože! Jsi v pořádku?" Harry se otočil a uviděl řítící se Tonksovou. Dnes měla kaštanově černé vlasy s loknami. "Já jsem tak hloupá... tak strašlivě hloupá!" Zpustila, hned jak doběhla a - jakoby si vůbec nevšimla smrtijedů - klepala si hůlkou o čelo. V jejích očích Harry viděl obrovský vztek, jaký si u ní ještě nikdy nepamatoval. "Oh," spustila až po chvíli, "opravdu ti nic není?" A zkoumavě si ho prohlížela. "No." Zamumlal a udiveně na ni zíral. "Pane Bože, ukaž!" Vyjekla a dotkla se jeho ramene. Harry bolestně zasykl. "Oh... promiň... myslíš, že to zvládneš, než tě odvedu do bezpečí?" Zeptala se a dál si prohlížela ránu. "Zvládnu," přitakal Harry a dělal, jakoby si nevšiml jejího nedůvěřivého pohledu. Tonksová, jako kdyby si právě uvědomila, že Harry drží v ruce dvě hůlky podívala se směrem k smrtijedovi, který se zatím nenápadně ztrácel a prohýbal se pod těžkým tělem Crabbeho - stále ještě v bezvědomí - kterého měl přehozeného přes pravé rameno. "Stůjte!" Vykřikla výhružně až Harry nadskočil, ale oba už byli dost daleko. "VY HLUPÁCI!" Zařval Marthey. "Za chvíli tu budeme zpátky, nemějte strach, že bychom na vás tak rychle zapomněli!" Smál se divoce, ale v jeho hlase byl rozpoznat strach. Chytili se nějakého klacku, který byl asi přenášedlo, třesk, a zmizeli.
Tonksová přistoupila ke zkamenělému Goylovy a chvíli si ho prohlížela. Pak se otočila zpět na Harryho a změřila si ho pohledem. "Harry," spustila rozvážným hlasem, jako by se připravovala na delší přednášku, "Zvládl si to opravdu vítečně," pokývala pochvalně hlavou a Harry jejím obličeji zpozoroval lehký záchvěv úsměvu. Najednou se ale zamračila. "Ještě pár takovejch kiksů a můžeme Ty-víš-komu rovnou pomáhat." Harry mlčel a stále ji sledoval. To patřilo mě? Nepamatoval si, že by ji někdy viděl tak rozčilenou. "Začíná to být divoké," mluvila jako kdyby pro sebe. "T-tak co se vlastně děje?" Zeptal se opatrně Harry; měl strach, aby nevybuchla. "Teď na to není čas, Harry," vytrhla se náhle z nějakého zamyšlení. "Ten lump měl bohužel pravdu," povzdechla si, "za chvíli jich tu bude mnohem víc a nevím, jestli by jsme z toho my dva jen tak lehce vyvázly," zahuhlala tiše. "Ale co tu chtěli?" Zeptal se Harry rozpačitě, ale hned na to by se nejraději bil do hlavy, že nevyužil nedostatek času na nějakou logičtější otázku. Přišli přece za ním a chtěli ho někam odvést. Tonksová se však usmála. "To nevím jistě, Harry," odpověděla, "a ani nejsem ten pravý člověk, který by ti to měl sdělit. Teď musíme rychle vypadnout." Pokračovala a zároveň odstoupila kousek dál od Goyla. "Locomotor kámen." Pronesla a kamenný Goyl se vznesl do výše jako prkno. Harry se tvářil pobaveně, když Tonksová nazvala Goyla kamenem. Ta si toho všimla a vesele se zazubila. Byl to její první pořádný úsměv za dnešní večer, takhle si ji pamatoval.
"Pojďme," ztlumila náhle hlas a chytila Harryho za zdravé rameno. "Harry, teď mě dobře poslouchej. Až vejdeme k vám do domu, nikomu na nic neodpovídej a běž si rychle sbalit věci. Já zatím narychlo vysvětlím tvé tetě a strýci, že musíš už dnes odjet. Snad nebudou dělat problémy." "To pochybuju," prohodil Harry. "Ti budou rádi, že zase zmizím." "Výtečně!" Zaradovala se Tonksová. "Já mezitím dám tady tohohle," ukázala při tom pohrdavě na zkamenělého Goyla, "do domu...." Na okamžik se zasekla a potom pronesla ještě tišším sevřenějším hlasem, "....paní Figgové."
Harry měl za to, že Tonksová ztlumila hlas, aby je nikdo neslyšel a tak si toho nevšímal. "Hlavně si nic nezapomeň - Harry - vem i koště." Harrym projel chlad, když si vzpomněl, jak jeho koště skončilo. "Ehm..." odkašlal si. "Víte... já... mě se zlomilo." Pronesl tiše, ale při reakci Tonksové sebou škubnul. "COŽE?" Vřískla až se jí zakymácel hlas. Zastavili se a ona mu chvíli zmateně hleděla do očí. "Harry, to je naše jediná cesta do bezpečí." Spustila a hlas jí začal nervózně poskakovat. "Víte... já... já ho zlomil jak jsem vletěl do chaty a -." "Do chaty?" Ptala se nanejvýš překvapeně. "Nikdo nám nedonesl zprávy o tom, že jsi lítal." Vypadalo to, že horlivě listuje v paměti.
Tak přece jen mě pořád sledují. Pomyslel si Harry. "Víte... jak jsem se snažil utéct té příšeře," spustil Harry, ale jakmile viděl její vystrašený obličej, raději na chvíli pomlčel. "Harry," pronesla po delší době pevným a klidným hlasem, který ho začínal děsit, "před jakou obludou jsi se snažil utéct?" Stoupla si k němu blíž a naklonila se tak, aby ji neuhnul pohledem. Harry si dal s odpovědí na čas. Tón, jakým k němu Tonksová promluvila, ho zneklidňoval. V jejích očích spatřil záblesk zloby a zuřivosti. Přemýtal, jestli je to kvůli němu - a že zlomil jedinou záchranu do bezpečí - nebo kvůli stvůře, které se postavil. Takovou ji neznám, přemýšlel v duchu, to není ta roztržitá Tonksová, která vždycky o něco zakopla nebo kdeco rozlila. Pak si všimnl jak její oči - stále pevně upřené na něho - trochu povolily. Jakoby poznala, jak moc děsivý obličej nasadila. "Já... já... nevím teď přesně," zakoktal se. "Mělo to vlčí hlavu." "Wultorf." Šeptla tiše a její hlas se zachvěl rozčilením. Byla celá pobledlá a Harrymu se zdálo, že se třese. "Wul - co?" překvapeně se podíval na Tonksovou. "Později ti to vysvětlím, Harry," prohodila netrpělivě, "to on ti udělal tu ránu?" Snažila se, aby byl její hlas co nejpevnější. "Ano," odpověděl nevýznamně, "ale co je ten Wultorf?" Trval si na svém Harry a začínal být rozmrzelý. Zase nic nemám vědět. Rozčiloval se v duchu. "Jak už jsem řekla," náhle se probrala z hlubokého zamyšlení, "nejsem ta pravá osoba, která by ti to měla sdělit, ale v tuto chvíli bych to ani nedokázala." Na okamžik se odmlčeli a pak Tonksová pokračovala: "Kde jsi ho potkal?" "U Kvikálkovského lesa - chtěl jsem se tam proletět, většinou tam nikdo nebývá," omlouval se a ukazoval směrem k lesu, odkud se ještě před nějakou dobou objevovalo oslňující světlo zmítajícího se tvora. "U Merlinovy brady," vyhrkla. "Jak tě to hlídají, když tě nechají v takovém obrovském nebezpečí," začala se rozčilovat. "Teď se odtud ale musíme rychle dostat." Mezitím se dali opět do chůze. Už byli u domu Dursleyových.
"Tak jo, Harry, rychle si sbal věci a nevycházej z domu, dokud se nevrátím. Půjdu uschovat tady tohohle," a pohodila při tom hlavou na Goyla. "Víš, bude se nám možná hodit, pokud ho ostatní smrtijedi nenajdou a nám se podaří vyváznout." "Alohomora." Špitl Harry a bez jakýchkoliv dalších slov vlezl do domu. Ani se neohlédl, jestli tam Tonksová ještě stojí nebo, jestli ho pozoruje. Byl neuvěřitelně zmatený. V hlavě mu proudily všechny myšlenky tohoto večera. Nebo spíš rána. Uvědomil si, že začíná pomalu svítat. Co se to vlastně stalo? Přemítal si. Napadla mě nějaká potvora, ze které Tonksová není zrovna nadšená... pak ti smrtijedi... měli nějaký kámen... ten kámen působil na to poraněné rameno. Snažil si uspořádat myšlenky zatím co běžel neslyšně po schodech. Tonksová... jak se tam dostala... měla mě snad hlídat?
Vklouzl do svého pokoje a rozsvítil. Tentokrát byl pokoj skoro prázdný. Harry už měl většinu věcí sbalenou, protože se chystal na zítřejší odjezd. Pohlédl k posteli na svůj kufr a Hedvičinu klec a najednou si uvědomil, že tu není sám. U stolku stála teta se strýcem. Harry si okamžitě všimnul jejich podrážděnosti a raději mlčel. "KDE JSI BYL?" Vyjela na něho první teta, což Harryho překvapilo, protože většinou nechávala to potěšení - vyhubovat synovci - svému muži, který se teď ale očividně bavil. "Já... já... " Harry nemohl mluvit. "Ty ses zase někde poflakoval!" Okřikla ho. Jako kdyby věděla, kde jsem byl. Zlostně se zamračil. "Byl si lítat na tom svém pitomém.... koštěti." Pronesla po chvíli, jako by přemýšlela, jestli název 'koště' není řečeno 'nenormálně'. "Ano," zamručel, ale oba jeho opatrovníci nadskočili, jako by to Harry na ně vykřikl.
"AHÁ," vyštěkl strýc Vernon, "takže -" Nestačil však domluvit, protože do pokoje vtrhla zadýchaná Tonksová. Teta vyděšeně uskočila a strýc Vernon okamžitě zbledl zlostí. "Co to má znamenat?" Vyjel po Harrym rozčíleně a jeho obličej se začal nápadně podobat rudému svetru, který měl Harry přehozený přes židli, u níž strýc stál. "Harry," vykřikla překvapeně Tonksová, která si teď pana Dursleyho vůbec nevšímala, "jaktože ještě nemáš zbaleno? Snad tu nechceš zůstat?" Zeptala se a pohlédla na něho ustaraně. Harry cítil, jak ho zkoumá pohledem a rychle se otočil, ke kufru. "Já... já už mám skoro všechno," zakoktal se, "jen... už jen... Balit!" rozpačitě švihl hůlkou. Několik knih povalujících se po zemi, svetr na židli a hábit - věci vmžiku napadaly do kufru. Harry na vrch přihodil Martheyovu hůlku. "Počkat!" Vyjela teta Petúnie, viditelně rozčílená létajícími předměty. "Ty jako... odjíždíš?" Vyhrkla vesele a uskočila před knihou Teorie obranných kouzel. "A kam jako jdete? Na školu je nějak brzo ne?" Vyzvídal strýc Vernon, kterému správa očividně zpravila náladu. "Harry musí do bezpečí." Otočila se k němu bystrozorka. "Varuju tě! Jestli jsi na nás někoho poštval, stejně jako loni mrzkomedy na..." Začal strýc a Tonksová na Harryho tázavě pohlédla. Ten už kypěl zlostí a nakonec to nevydržel. "DEJTE MI UŽ VŠICHNI POKOJ!" Zařval a všichni tři sebou vyděšeně trhli. "NEMŮŽU ZA TO, CO SE DĚJE, JÁ SI TO NEVYMYSLEL!" Cítil jak se mu zrychluje tep. "UŽ TOHO MÁM VŠEHO DOST! UŽ MĚ NEBAVÍ NIC NEVĚDĚT A BÝT BOKEM. VŠECHNO SE DOZVÍM, AŽ UŽ JE POZDĚ! AŽ NĚKOHO ZABIJÍ!" Cítil, jak v něm kypěla zlost. "Harry," špitla udivená Tonksová. "Už celé tři týdny tu trčím bez jakýchkoliv zpráv a vůbec nikdo se neobtěžuje mi nic napsat." Pokračoval klidnějším hlasem, ale stále se třásl. "No jistě, Harryho už přece zatím nepotřebujeme, ten už dodělal svoje. Vytáhneme ho až bude zase potřeba, co?" Pronesl ironicky. Moc dobře si uvědomoval, že to není úplně pravda - řekl to spíš ze rozčilenosti. "Harry, víš dobře, že..." "JÁ VÍM, ŽE NEMŮŽETE NAPSAT NIC KONKRÉTNÍHO." Harrymu selhal hlas. Začal si uvědomovat, že teta se strýcem na něho polekaně hledí. "Ale nikdo mi nenapsal ani půl slova, jak se má - ani Ron, ani Hermiona. Za celou tu věčnost nepřilétla ani jedna sova. Psal jsem jim každou chvílí, ale oni se neobtěžovali mi odpovědět. Loni mi aspoň napsali, ať zůstanu na místě a čekám." Poslední slova Harry tak ztišil hlas, že ho bylo sotva slyšet. Pak si uvědomil, že ho raněné rameno bolí. Bezradně se otočil zády k Tonksové, které zvlhly oči. To ho překvapilo. Přece jí na mě nemůže tak záležet. Začalo ho mrzet, jak strašně vybuchnul.
V pokoji nastalo tísnivé ticho. Nikdo se neodvážil ani ceknout. Pak se ozvala Tonksová soucitném roztřeseném hlase: "Harry," šeptla, "musíme jít." Harry se mlčky chopil kufru, do druhé ruky vzal klec s Hedvikou a otočil se. "Můžeme." Řekl pořád ještě rozmrzelý a Tonsková vyšla bez jediného slova z pokoje. Sešli dolů po schodech, prošli kuchyní a zastavili se přede dveřmi. "Počkej Harry," zastavila ho a podívala se na jeho rameno. "Boralio fakum," - rameno se mu skrylo pod obvazem. "To bude muset stačit. Takové rány se nedají vyléčit kouzlem." "D-děkuju," zamumlal Harry a uvědomoval si čím dál víc, jak se tam nahoře v pokoji na bystrozorce vyřval. Začal si připadat hloupě a zčervenal. Vždyť si nic takového nezasloužila. Harry už od smrti Siriuse cítil vztek a podrážděnost. Musel vybuchnout zrovna teď. Tonksová se jen smutně usmála a vyšli ven.
Naložili kufr a klec na vozík a vyšili na ulici. "Teď mě poslouchej, Harry. Začíná svítat a za chvíli tu budou mozkomorové." "Takže," přerušil ji, "je pravda, že mozkomorové se přidali k Voldemortovi." Tonksová sebou škubla a začala se ohlížet. Když se ujistila, že je ulice prázdná, pokračovala: "Ano, ale to bylo jasné hned od začátku. Nikdy by Toho-jehož jméno-nesmíme-vyslovit nezradili, přišli by tak o skvělou možnost využít své schopnosti," pronesla znechuceně. "Jenom doufám, že nenarazíme na nějakého Jeho špeha. To by byl konec." "Proč jsme ale nepočkali na někoho z Řádu?" Vyzvídal. "Protože nikdo neví, že tu jsme - a ostatně - mají moc práce, takže pochybuju, že si jen tak všimnou, že nejsem tam, kde bych měla být." "Takže vy jste mě neměla hlídat?" "Ne, Harry. Paní Figgová." Řekla a Harry v ubývajícím šeru poznal, že se zachvěla. "A kde je paní Figgová?" Najednou se kousek od nich ozvalo prásk a bílý kouř jim zakryl výhled. "Vezmi si hůlku!" Křikla na Harryho Tonksová, ale ani nemusela.Harry už svoji hůlku dřímal v ruce a mžoural očima ve snaze rozpoznat nějaký obrys. Kolem byl smrad z alkoholu a pak někdo promluvil: "Ale, ale, co tak vyděšeně?"
"MUNDUNGUSI! TY MIZERO JEDEN!" Vykřikla vztekle Tonksová. Mezitím se kouř pomalu vytrácel a před Harrym se vynořil jeho veselý obličej. "Tak copak se děje?" Zkřivil obličej, když se pokoušel o co nejlepší úsměv. "Ahoj Harry. To jsem rád, že tě vidím. Ale neměl odsud Harry odejít až dnes večer?" Otočil se na Tonksovou. "To měl," přitakala, "jenomže ho napadli smrtijedi a... před tím ještě....Wultorf," beznadějně se pokusila o klidný hlas. "COŽE?" Vyštěkl vyděšeně Mundungus a jeho tvář se zachmuřila. "Jo, ale teď to nech tak, musíme ho dostat do bezpečí." A ukázala při tom na Harryho. "Mohli by jsme zkusit Záchranný autobus, až dojedeme do Londýna, schováme ho do Siriusova domu." Pronesla, ale pak si náhle uvědomila, co řekla a rychle sjela Harryho pohledem. Ten ji však v tuto chvíli nevnímal. Všiml si, že Mundungus se třese a má na tváři čerstvé šrámy.
"Jistě, jistě." Přitakal rychle a prohlížel si Harryho zadumaně. KŘACH! Ozvala se hromová rána a najednou před nimi stál křiklavě červený třípatrový autobus. Harry se ale zarazil. Něco tu nehrálo. Po stranách autobusu byly dlouhé hluboké zářezy a téměř všechna okna byla porozbíjená. Z autobusu vyskočil rozmrzelý Stan Silnička ve své tmavě červené uniformě. "Vítejte!" Zavrčel vztekle. "No tak jedem, jedem, nastupujte!" Vyjel na ně a když přejel pohledem z Tonksové na Harryho, ztuhnul. "No tak to teda ne!" Vyjel po něm až se Harry ucukl. "TEBE já nepovezu!" Otočil se a chystal se nastoupit, ale Mundungus ho chytil za límec. "Tak to teda povezeš! A to tak rychle, že se dokonce nebudeš nikde zastavovat! Pojedeš totiž rovnou do Londýna, jasný?" Vyjel na něj vztekle a Stan viditelně pobledl. "J-j-jistěže," vykoktal ze sebe, ale v obličeji byl ještě pořád rozčilený. "Stejně tu nemáme žádné jiné pasažéry a už asi nikdy jiné mít nebudeme," zahuhlal a když ho Mundungus pustil naskočil do autobusu.
Harry nevěděl, co má říct. Tonksová ho pobídla dovnitř a Harry si sedl hned na první sedadlo poblíž Stana. Když se za sebe ohlédl, zjistil, že si jiné místo pomalu ani moc vybrat nemohl, protože ostatní sedadla byla roztrhaná nebo vyrvaná z podlahy. Všude byl nepořádek a zbytky sedadel byly rozházeny po celém autobuse. Mundungus si stoupl do uličky a prohlížel si celé spodní patro. Chvílemi nedůvěřivě nahlížel nahoru, jako kdyby se tam měl někdo schovat, ale autobus byl úplně prázdný. Tonksová se mezitím posadila vedle Harryho. KŘACH. Všichni se ucukli a Mundungus, který doposud stál, odletěl až do zadní části autobusu a bolestně vykřikl. Najednou jeli po dlouhé silnici a celý autobus osvětlovalo vycházející slunce. Harry cítil, že se mu klíží oči, ale nechtěl usnout. Bál se, aby ho i tady - v autobuse nepřepadl ten hrozivý sen. Proč jenom jsem se nesnažil při té nitroobraně. Posteskl si, ale pak si uvědomil, že se na něj Stan poočku nenávistně dívá. "Co se vůbec stalo, Stane?" Už nevydržel potlačit zvědavost. "CO?" Vykřikl zlostně, ale zarazil ho nebezpečně výhružný pohled Mundunguse, který se zatím posbíral a šel si rychle sednout za Harryho, kdyby autobus zase poskočil. "Hned potom, co jste odtud po vánocích vypadli, přišla sem banda kouzelníků v černých pláštích a pěkně nám to tu vymetla." Vychrlil ze sebe a obrátil se vztekle k Harrymu zády. "Prý, abychom nezapomněli, že nemáme pomáhat Harrymu Potterovi." Všichni tři cestující překvapeně nadskočili. Harry byl naštvaný sám na sebe. Další člověk, kterému jsem nechtěně něco provedl. Mundungus se rozpačitě rozhlížel kolem sebe, ale nebylo mu moc vidět do tváře.
"A co ještě? Co říkali dál? Museli přeci říct něco víc, ne? Jak vypadali? Tak mluv?" . Vytrhla se ze svého překvapení Tonksová. "No, oni toho moc neřekli víte? Spíš jako něco dělali." Vypískl a navztekaně mával rukama. Chvíli se zapřemýšlel a potom klidným hlasem pokračoval. "Přišli tady, jak už jsem řekl, hned potom, co jste zmizli. Nabral jsem je někde v Prasinkách. Byli tři, do tváří jsem jim neviděl - měli kápi. Začali mi tvrdit, že když pomáhám tady Harrymu, tak jsem proti nim, ani mi neřekli, co jsou zač." Řekl nevzrušeně a pokračoval. "No a pak... vytáhli hůlky a vyzkoušeli si na mém autobuse snad veškerá kouzla. Je pravda, že vydrží hodně, ale tohle bylo strašné," tvářil se, že se každou chvíli rozbrečí. "Pak mi řekli, že jestli někdy ještě povezu Harryho Pottera, mám ho zavést na jedno místo poblíž Londýna, že prý tam mají stráže, a že potom dostanu nový autobus." Tonksová sebou trhla a v mžiku mířila hůlkou na Stana, se kterým to však viditelně nehnulo. "Myslíte, že bych vám to jen tak říkal, že vás chci odvést nějakým lumpům," poznamenal významně. "Radši to dejte pryč," mrkl na ni, "já lidi vozím, nevydávám," ušklíbl se a pohlédl letmo na Harryho. Vypadal spokojenější. "Jmenuju se Stan Silnička a jsem průvočí Záchranného autobusu!" Pronesl slavnostně a vyskočil ze sedadla. "Takže jedem rychleji, pan Potter někam spěchá. Já jim ještě ukážu - i kdyby mi měli tenhle autobus rozbít na maděru!" Vykřikl hrdě a jeho obličej se zapaloval. "To je fajn, ale kdy už tam budeme?" uzemnil ho Mundungus. KŘACH autobus poskočil a Mundungus se převrátil dozadu. "Za chvíli," poznamenal Stan. Jeli přes nějakou vesničku. Celý autobus se naplnil naoranžovělým světlem, které navodilo příjemnou uklidňující atmosféru. Harry si prohlížel malé dřevěné domky a přemýšlel, jak ti lidé musí být šťastní, když se zrovna probouzí do nového dne a nemají sebemenší ponětí, co se děje. Za celou cestu už nepromluvil ani slovo, měl toho dost. KŘACH objevili se opět na dálnici. Ruka ho pálila a přes obvaz mu prosakovala krev. KŘACH neměl náladu se jeho doprovodu na něco ptát. Když už jsem to musel vydržet celé tři měsíce bez jediné sovy, vydržím pár hodin.
"Bolí to moc?" Přerušila ticho Tonksová, která ho celou dobu bedlivě sledovala. Harry na ni unaveně pohlédl, všiml si, jak si ho starostlivě prohlíží. "Ne," zalhal a znovu se otočil k oknu. Opravdu neměl náladu se teď bavit. "Poslyš, Harry," pokračovala a stále ho upřeně sledovala, "my jsme nechtěli, abys měl ten pocit, že ti nechceme napsat žádné zprávy, ale... víš... věci se ještě změnili." Harry ji nevnímal, její slova mu šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Velmi důležitě si prohlížel černý prodřený rám okna. Tonksová už nic neříkala. To ho potěšilo. Byl opravdu unavený a to, že se za celou dobu, u Dursleyových pořádně nevyspal, mu na síle nijak nepřidalo.
KŘACH objevili se v tmavé úzké uličce. Všude bylo plno vysokých domů. Autobus se skřípěním zastavil a všichni v autobuse se přilepili na sedadla. Ten hlasitý zvuk musel být slyšet až v Bradavicích. "Tak jsme tady," pronesl významně Stan, když autobus zachrčel a konečně se zastavil.Všichni se mlčky zvedli a vylézali do nového dne. Všude už bylo světlo a i když tato ulička vypadala od hlavních ulicí plných ruchu daleko, řev doléhal až sem. Harry se ještě zastavil a otočil se k průvodčímu: "Hm... já... já jsem jenom chtěl... chtěl jsem ti říct," nevěděl, jak má Stanovi vysvětlit, že ho to mrzí. Někde v břichu měl tísnivý pocit viny a chtěl se ho zbavit. "Je mi líto, co se stalo," vyletělo z něj náhle a pocítil okamžitou úlevu. "Stan na něho vážně pohlédl: "Víš Harry, drž se. Ty to zvládneš. Dostaneš ho. Všichni ti věří, Harry. Já - já vlastně taky." Chvíli si hleděli do očí. Harry byl v rozpacích. Nevěděl, co má říct. Zase se v něm naplnila bezradnost a ten tíživý nepříjemný pocit. On přece mluví o Voldemortovi. A proč tedy nepopsal ty tři kouzelníky v pláštích jako smrtijedy? Proč je nenazval jménem? "Hm... jo," zamumlal, otočil se k němu zády a vyšel ven.
Mlčky vyšli temnou ulicí. I když už bylo světlo, do těchto míst ještě nezasáhlo. Harry se rozhlížel a přemýšlel, že tu je možná tma i v těch nejteplejších a nejslunečnějších dnech. KŘACH zaslechli za sebou mizející autobus, ale nikdo se neotočil. Tonksová s Mundungusem si vzali Harryho mezi sebe a prošli do větší, prostornější ulice. Někteří lidé už otvírali okna a jiní vycházeli ze starých vzduchem obitých domů. Za celou dobu nikdo z nich nepromluvil ani slovo. Vyšli na kamenné náměstí, kde už se hemžila spousta lidí spěchajících do práce. "Doufám, že půjdeme po svých, nějak mi ten vlak, co jezdí pod zemí, moc nesvědčí," prohodil Mundungus a prosebně pohlédl na Tonksovou. "Ne, už jsme skoro tady," prohodila letmo. Střetla se pohledem s Harrym, kterému se zdálo, že spatřil v jejím obličeji lehký úsměv. Jestli to mělo mít povzbuzující účinky, moc to nepomohlo. Harry si prohlížel obrovské sloupy domů na okraji náměstí a projíždějící auta. Pozoroval jak lidé spěchají do práce, vybíhají a vbíhají do podzemních zastávek metra anebo nastupují do svých aut. Přešli zase do nějaké boční klidnější ulice. Na jejím konci si Harry uvědomil, že jsou na místě.
"Tak Harry, víš, co máš dělat," pohlédla na něho Tonksová. Harry jen přikývl. V krku měl sucho. To je Siriusův dům. Nebyl tu od jeho smrti. Tísnivý pocit v žaludku se mu dostal do celého těla. Pomyslel v duchu na adresu - Grimmauldovo náměstí 12 - a dům se náhle objevil. Oba jeho strážci se ještě ohlédli, ale Harry se už valil jako v mrákotách ke dveřím a zazvonil. Třeba je doma. Možná se Lupin mýlil a Sirius se vrátil. Nebo to byl jen zlý sen. Určitě mi teď půjde otevřít. Musí. Uvnitř se ozval řev. To byl určitě obraz paní Blackové. Pořád ho ještě nesundali, pomyslel si. Pak se ozval jiný řev - paní Weasleyová. "To je opravdu za trest, mít tady ten obraz," křičela. "Ale... Harry!" Vyhrkla překvapeně, když otevřela dveře. "Co se děje?" Ale Tonksová ji nedala příležitost cokoli říct. Vpadla dovnitř a strhla Harryho sebou. Za ní se vyřítil Mundungus, který za sebou zavřel dveře. "Co se stalo," vykřikla paní Weasleyová vyděšeně, když pohlédla na Harryho rameno, na kterém už krví nasáklý obvaz nešel rozpoznat. "Profesor Brumbál je tady?" Vyhrkla Tonksová. Mluvila směrem dál do kuchyně, jako by tu paní Wealeyová ani nebyla. "Ne, před chvílí odešel. Harry, co se ti stalo, jsi v pořádku?" Chytla ho za paži bolavé ruky a Harry vykřikl bolestí. Paní Weasleyová mu vyhrnula rukáv, vyděšeně pohlédla na Tonksovou. Celá Harryho ruka teď natekla a byla nafialovělé a nazelenalé barvy. "Co se stalo Harrymu, mohla bych to konečně vědět?" Začala být nepříčetná - Harrymu tiskla ruku tak pevně, že se mu bolestí dělaly mžiky před očima. Vyškubl se jí ze zajetí a odstoupil od všech. Rameno se teď ozývalo ještě bolestivěji - to Harryho probralo. "Taky by mě zajímalo, co se děje!" Vykřikl vztekle, ale ani nečekal odpověď. Řekl to spíš, aby se přestali dohadovat, což pomohlo. Všichni na něho starostlivě pohlédli.
"Dobře, vysvětlíte mi to později, ale teď musí Harry do nemocnice," pronesla paní Weasleyová smířlivě. "To nemůžeme, je to moc riskantní, Molly." Pronesl chladně Mundungus, který se až do této doby do hovoru nezapojoval. TEN CHLAPEC POTŘEBUJE OŠETŘIT!" Její hlas se rozléhal po celém domě. Mezi tím šla automaticky zakrýt záclonou obraz paní Blackové, která se probrala a nemohla si odpustit neuvítat návštěvu svými řečmi vy skvrny na cti našeho rodu. Harry už je nevnímal. Začal se kolem sebe rozhlížet a čekal až se objeví Sirius. No tak, Siriusi, co je s tebou? Kde jsi? Přepadla ho úzkost. To nebyl sen. Sirius se už nevrátí. Pocit úzkosti se mu dostal až do krku. Snažil se na kmotra nemyslet. Začal se zmateně rychle otáčet a očima hledal něco, nad čím by mohl přemýšlet. Zjistil, že přijímací sál už je celý uklizený. Na stropě visel nový skleněný lustr. Byl začarovaný tak, aby malé hvězdičky, které na něm byly zavěšeny, svítili jako na nebi. Všechno kolem dokola se blýskalo čistotou, jenom starý obraz paní Blackové (teď už úspěšně zakrytý záclonou) a gobelín s kořeny rodiny Blacků - na kterém byla vypálena některá jména, včetně Siriusova. Chtěl se rozejít nahoru do pokoje, ale nohy ho už neunesli. Najednou pocítil palčivou bolest jizvy. Úplně zapomněl na rameno, protože ostrá bolest mu vlezla do hlavy. Zavrávoral a opřel se o stěnu. Zlobí se, On má vztek. Harry se zaradoval. Něco mu nevyšlo. To už u tu ale stála paní Weasleyová, která ho podepřela.
"Harry, co se děje?" Ale ani nečekala na odpověď a hodila zlostný pohled po vystrašené Tonksové a Mundungusovi. Bolest hlavy ustala. "O tom se s vámi nehodlám bavit. Když potřebuje ošetřit, tak ho odvedu do nemocnice a hotovo." "Ale je den, Molly. Kdekdo vás může poznat a bude zle." Vzpouzel se Mundungus, ale nebezpečný pohled paní Weasleyové ho včasně zarazil. "Harry!" Po schodišti se řítil Ron. Vlasy měl ještě neučesané a vypadal, že ho právě vzbudil řev paní Weasleyové. "Rone, prosím tě, teď nic neříkej a bež se nasnídat. Harry toho má za sebou dnes dost a k tomu, musí teď do Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy. Harry byl rád, že se ho vystrašený Ron dál na nic vyptával. "Myslím, že by se měl vyspat a -" Pokusila se pomoci Tonksová, ale podrážděnost paní Weasleyové, která nabírala čím dál tím větších rozměrů, ji zarazila. Postavila se do strnulé pozice, jako by Harryho chtěla před něčím chránit a propalovala Tonksovou pohledem. "Půjdu s tebou mami," vykřikl rozhodně Ron. Paní Weasleyová viditelně neměla nic proti. Najednou se z kuchyně vynořil Snape. "Co se stalo?" Pohodil černými mastnými vlasy a prohlížel si nově příchozí. Když se zarazil pohledem na Harrym, nenávistně si ho změřil. Pak pohlédl na jeho rameno a nevzrušeně poznamenal: "Napadení?" "Právě se chystáme do nemocnice," pronesla starostlivě Molly a brala si kabát. To nepovažuji za nejlepší nápad," přerušil ji a dál se díval na Harryho, aby se vyhnul pohledu vzteklé paní Weasleyové. "Proč myslíte?" V jejím hlase zazněla ironie, "profesor Brumbál -" "Profesor Brumbál by s tím jistě nesouhlasil," poznamenal chladně a zadíval se ji pevně do očí. "Dobře víte, paní Weasleyová, že teď není nejlepší nápad vydávat se na takové akce. A už vůbec ne s panem Potterem." Pořád stejně klidně pozoroval její čím dál tím víc rozpálený obličej, který nevěstil nic dobrého. "V tomto období hrozí velké nebezpečí - a to každému." "Ten chlapec má ránu, která se ale jen tak neuzdraví, profesore Snape!" Zaburácela čímž dovedla Snapea k viditelné podrážděnosti. Ostatní radši poustoupili. Moc dobře věděli, co se může stát, kdyby se někdo chtěl rozzuřené Molly postavit - a už vůbec ve věci ošetřování a péče. Nejednou se takto pohádala se Siriusem.
Snape ji chvíli probodával pohledem a potom přistoupil k Harrymu a bolestně mu stisknul rameno. Harry by se mu nejraději vyrval ze spárů, ale momentálně byl rád, že stojí. Nezúčastněně hleděl na Snapa, který už z rány strhal obvazy a teď si ji zkoumavě prohlížel. Pak se otočil k Tonksové. "Kdo mu to udělal?" Zeptal se jí, jako kdyby Harry byl malé dítě a neuměl mluvit. "Já myslím... podle Harryho popisu asi...asi Wulturf." Vydechla do ztracena Tonksová a začala rozpačitě ohlížet. Paní Weasleyová, Lupin i Moody sebou vyděšeně škubli, jen Ron - který zřejmě neměl ani ponětí o čem se mluví a pořád udiveně zíral na Harryho - se rozpačitě začal ohlížet. Snape stál nepohnutě, ale pohledem se zavrtal do Tonksové. "Víte to jistě?" "Já... nejspíš... Harry říkal... " "Ale vy jste ho neviděla, co?" Ušklíbl se škodolibě. Harry byl zlostí bez sebe. Jak jen může ještě někdo pochybovat o tom, co říkám. Opět pocítil ke svému učiteli lektvarů obrovskou nenávist. Nejraději by po něm skočil. Začal se teď třást vzteky a paní Weasleyová, která ho stále ještě podpírala, si toho všimla. Myslela si však, že se třese bolestí. "To je teď jedno,"vyjela vztekle a začala se třást víc než Harry. "Hm,�" lhostejně zabručel Snape a začal si opět prohlížet Harryho rameno. "Myslím, že bych toto zranění mohl dočasně napravit, dokud nepřijde profesor Brumbál. Ten bude vědět, co dál." "Ale�" "Paní Weasleyová, už jsem vám říkal, že nám teď hrozí venku velké nebezpečí a není moudré nic podnikat. Dnešní zprávy, které jsem vám sdělil před chvílí by vás měli navést k lepšímu zvažování." Zarazil ji chladným hlasem a viditelně se snažil uklidnit. I když ho Harry k smrti nenáviděl, byl mu teď nesmírně vděčný - do nemocnice se mu totiž vůbec nechtělo.
Paní Weasleová - v obličeji teď tak rudá, že by mohla soutěžit se strýcem Vernonem - se otočila k Harrymu. "Harry, zlatíčko, myslíš, že to tady vydržíš?" Zeptala se ho mateřsky, ale Harry pocítil obrovskou úzkost. Nechtěl jít už nikam, ale zároveň nechtěl starostlivou paní Weasleyovou zklamat. A hlavně, za žádnou cenu nechtěl nahrávat Snapeovi. Ten se teď pohrdavě ušklíbl. "Byl bych raději," začal Harry - a díval se do země, když zjistil, že na něm visí všechny pohledy, "raději, bych tu asi zůstal." Snape se vítězoslavně pousmál a zamračená paní Weasleyová mlčky odložila kabát. Tonksová a Mundungus se v naprostém tichu opatrně odebírali do kuchyně. Po cestě jen zabrblali něco jako, že ještě musí projednat hlídkování. Snape odešel za nimi připravovat lektvar a nakonec zůstali v sále jen Harry, paní Weasleyová a Ron. Takové chování Harry nečekal. Paní Weasleyová se k němu otočila bez sebemenšího rozčilení či zklamání. "Tak Harry," pronesla nanejvýš klidným hlasem, "půjdeme nahoru. Abych pravdu řekla, profesor Snape má pravdu." Harry s Ronem na sebe zmateně pohlédli. Nikdy ji ještě neviděli, že by před někým jen tak ustoupila. "Teď tě Ron odvede nahoru a já ti tam donesu lektvar, který tě zatím zbaví bolesti." Povzbudivě se na něho usmála, otočila se na podpadku a vešla do kuchyně. Harry s Ronem na sebe překvapeně pohlédli. "Viděl jsi to?" Ron byl nanejvýš zmatený. Nevěděl, jestli se má usmát nebo ne. Harry jen pokrčil rameny a bolestně zasykl. Ron ho rychle podepřel za zdravou ruku a mlčky vyšli do schodů. Chodba byla stále ještě zaprášená a schody pod nohama unaveně vrzaly. V pokoji se Harry složil na postel. Byl strašně unavený. Chtěl si všechno, co se dnes přihodilo, nechat projít hlavou, ale měl tam prázdno. Nebyl schopný uvažovat, ale zároveň nemohl usnout jak ho bolela ruka. Chvíli se díval na mrtvý bod na skříni a potom si uvědomil, že na něho Ron upírá zrak. "Řekneš mi to zítra, jo?" Odtušil Ron rychle a pokusil se usmát. Nechtěl, aby se Harry musel nějak rozčilovat. Harry byl rád. Vydal ze sebe jen nějaké zabručení souhlasu, přetočil se na záda a bezmyšlenkovitě pozoroval strop. Už mohlo být kolem osmé. Při vzpomínce na noc, kterou prožil, se zachvěl. Najednou se mu podařilo usnout.

Stál v lese. Ptáci spokojeně hvízdali. Takový sen se mu ještě nezdál. Kolem dokola byly jen vysoké staré stromy. Když do nich narážel vítr, začaly tichounce zpívat. Harry slyšel jen několik málo srozumitelných slov. Byla to nějaká zvláštní píseň o nějakých zvláštních tvorech, ale on rozuměl jen několika slovům. Nedávalo to smysl. Podíval se před sebe a uviděl malou tmavou jeskyni. Chtěl do ní vejít, ale náhle ho oslepilo ostré světlo. Harry nevěděl, kde je, ale nechtěl ani odejít. Světlo ho hřálo. Rozproudilo mu sílu do všech jeho údů. Zapomněl na svoje starosti. Zapomněl na stále ho pronásledující úzkost, na Rona a Hermionu, zapomněl na svoje rodiče a na Siriuse. Cítil, jak v něm proudí nezměrné množství energie a chtěl se vznášet. Pak spatřil ve světle nějaký obrys. Nevěděl, co to je. Ani ho nenapadlo vzít si pro jistotu hůlku. Obrys mu připadal jako ten nejkrásnější na světě. Co může být tak nádherné? Něco se stalo. Místo, aby se obrys vynořil, začal se ztrácet. Světlo zmizelo a všechny příjemné pocity s ním. Harrymu se vrátila úzkost i všechny vzpomínky. Kolem něho kroužila černá tma, která začala pohlcovat stromy. Ptáci přestali zpívat. Ze tmy vycházel strašlivý chlad. Tma se pomalu blížila k Harrymu a on cítil bezradnost. Začaly se ho zmocňovat všechny špatné bolestné pocity - nabývaly dvakrát tak větších rozměrů. "Vítej Harry, už zase se mi snažíš překazit plány." Ten chladný odporný hlas. "Tentokrát s tebou počítám, Harry. To TY jsi můj plán." Začal se dusivě chechtat a Harryho jizva začala hořet. Před ním se objevila děsivá vlčí hlava s krvavě rudýma očima a řítila se na něho.
"NE!" "HARRY!" "NE!" "HARRY!" Všechno je v pořádku! Už se nic neděje. Vyskočil z postele. Najednou byl v pokoji. Ani nevěděl, jak dlouho spal, než ho musela vzbudit paní Weasleová, která mu přinesla Snapův lektvar. Ron u něho stál a vypadal vyděšeně. "Harry, jsi v pořádku?" Zeptal se. "Jo, nic mi není," zalhal a díval se při tom za něho někam do zdi. "Profesor Snape už dodělal ten lektvar," paní Weasleyová mu podávala malou skleněnou lahvičku s nažloutlou, ne moc povzbudivě vyhlížející tekutinou. Harry do sebe mlčky obrátil obsah lahvičky . Lektvar byl odporný. Jeho hořká chuť se mu zastavila v krku a Harrymu začalo být zle. Do jeho těla se začínala rozmáhat slabost. Připadal si, jako by se mu tekutina rozlila do celého těla a teď by měla explodovat. Podíval se na Rona, který si ho starostlivě prohlížel. "Tak co, je to lepší?" zahuhlal. "Jestli má Snape v úmyslu zbavit se mě, tak ano," poznamenal Harry a zašklebil se odporem. Ron se začal usmívat. "Doufám, že si pak nezasedne na mě." "Pro jistotu bych tě měl naučit pár dobrých provokací - mohli by se ti hodit," zazubil se a Ron, který se až doposud snažil tvářit smrtelně vážně, vyprskl smíchy. "Nechte toho," obořila se na ně paní Weasleyová, "O profesorech byste měli mluvit slušně, ať je to kdokoli." "Jo, třeba jako paní profesorka-ředitelová vrchní vyšetřovatelka Umbramborová," uchechtl se Ron a teď se pro změnu začal hihňat Harry. Najednou do pokoje vtrhla Ginny: "Nazdárek Harry," vypískla vesele, ale paní Weasleyová ji zachytila za rukáv trička dřív než se Ginny stačila posadit na Harryho postel. "Tak Harry, teď si odpočiň, Rone, můžeš tu zůstat s Harrym, ale ty mi, Ginny, půjdeš pomoci dolů. Musíme ještě nachystat stoly na poradu Řádu." Ginny se to samozřejmě nelíbilo a tak po delším přemlouvání a smlouvání vypukla mezi ní a její matkou menší roztržka, načež rozčílená Ginny jako poražená opustila s pomocí hlasitého protestního dupání pokoj následována paní Weasleyovou a Harry s Ronem zůstali sami. Harry se začal cítit líp. Snapeův lektvar se mu vstřebával do těla a měl okamžitý účinek a v rameni ho přestávalo píchat. "Abych ti řekl pravdu, vypadals dost mizerně," poznamenal Ron vážněji. "Jo, díky." Harry si ho moc nevšímal. Snažil si vybavit přesněji včerejšek, ale potom ho přece jen přemohla zvědavost a pohlédl na Rona. "Tak co je nového?" "No... ehm... tak nejdřív bych ti chtěl vysvětlit, proč jsem ti neposlal ani jednu sovu," zpustil Ron, ale Harry se usmál. "Já vím, nech to tak - to je dobrý." "Ne, ne," vyhrkl jako by se bál, že se Harry každou chvílí rozčílí. Pořád si ještě pamatoval na jejich první loňské setkání v tomto domě - Harry byl strašně naštvaný. "Víš, Brumbál se bál, aby někdo naši sovu neodchytil. Mohl by změnit vzkaz a tím tě vylákat od tety a strýce." Jistě, myslí si, že by mě nachytali jako loni na odbor záhad. Už mi nevěří ani Brumbál, musím být daleko od všeho, bez jediné sovy, abych něco nezkazil. Harry si zase začal uvědomovat všechny ty křivdy, které se mu staly. "Páni, měl bys to vidět. Teď když všichni ví, že Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit znovu povstal, je pěkně rušno. V Denním věštci je každý den něco, co by mohlo mít spojitost Však-ty-víš-s-kým. K tomu všemu - Kornelius Popletal tobě a Brumbálovi už věří a tak zburcoval všechny bystrozory na ministerstvu a skoro všechny obory týkající se něčeho, co by mohlo pomoci." "A vědí o Fénixově řádu?" "Nejspíš ne. Podle mého Brumbál Popletalovi moc nevěří. Nebo spíš nevěří některým lidem na ministerstvu. Když uvážíš kolik tam pracuje lidí... a k tomu, sám jsi říkal, že tam má Ty-víš-kdo svoje špehy." "Jo, to je pravda," potvrdil mu Harry a oba se na chvíli odmlčeli. Harry vnímal, jak mu v žilách putuje nová síla z lektvaru. Bylo mu dobře, ale v břiše měl pořád tu tíhu. Jak dlouho budu mít v sobě ten nepříjemný pocit? Potřeboval, aby se mu ulevilo, potřeboval Ronovi říct, o čem si s Brumbálem povídali.
"Rone, víš... já..." začal, ale do dveří vběhla rozčilená paní Weasleyová. "U svatého Munga! Harry se potřebuje prospat. Běž zatím pomoct Lupinovi, Rone, porada je za chvíli a ještě není nic hotovo." Vzlykavě ji lomcoval hlas. Měla červené oči a na tvářích měla ještě vlhké stopy od slz. Harry s Ronem se na sebe podívali. Ani jeden z nich nedokázal pochopit náladu, kterou dnes Ronova mamka měla. "Harry, drahoušku, zatím si lehni, ať máš navečer sílu," starostlivě se k němu obrátila, pak odešla z pokoje, a když za sebou Ron zavíral dveře, udělal pár posunků, kterýma naznačil, že jeho mamce už z toho 'hrabe'. Harry jen pokrčil ramenem. "Jakmile na schodech utichli vrzavé kroky, Harry zůstal v pokoji sám a začal se rozhlížet. Pak uslyšel chrapot a pohlédl se na obraz, kde si ho zkoumavě prohlížel Phineas Nigellus. "Dobrý krásný den, přeji," pronesl trochu posměšně, což Harryho rozčílilo. Nebylo to poprvé, co s ním Nigellius mluvil posměšně - jako s malým dítětem. Ten si Harryho rozmrzelého pohledu všimnul a pronesl: "Profesor Brumbál se teď vydal na cestu. Vzkazuje ti jen, abys nevycházel z domu." "To není žádná novinka," zamumlal a hodil sebou na postel. Tvářil se co nejvíc lhostejně, ale v duchu byl rád, že se s Brumbálem uvidí. "Tedy, opravdu se divím, proč se tě pořád zastává," kousavě pokračoval Nigellius. "Já s ním tedy rozhodně nesouhlasím, ať jsi, kdo jsi - chovat by ses měl ke svému řediteli slušně." Harry zčervenal. Vzpomněl si, jak mu Brumbál trpělivě vysvětloval celou pravdu a Harry mu začal dělat z ředitelny kůlničku na dříví. Ale neměl si přece ztěžovat na Siriuse. On za to nemohl, že šel do pasti. Šel tam kvůli mně - já jsem za to mohl. Harrymu tíseň stoupala až do krku. Ano, kdyby se nenechal tak hloupě napálit, mohlo by být všechno jinak. Od souboje na konci školního roku si začal uvědomovat čím dál tím víc, jak moc Sirius v jeho životě znamenal a jak moc mu teď chybí. Teď má každým dnem větší pocit, že může za jeho smrt. Tyto prázdniny byly pro něho nejhorší ze všech. Před třemi roky konečně našel někoho, kdo mu rozuměl a teď, když ho Harry ztratil, neměl z ničeho radost. Ani do Bradavic se tolik netěšil.
Bylo asi kolem poledne, když Harry nakonec ve svém zadumání znovu pod tíhou únavy, která se zase navracela po vyprchání Snapeova životabudiče, usnul.