9.Kapitola - Druhý domov

"Jistě mami," vypískl Ron a úporně se snažil jednou nohou zkopat svoji bundu pod postel, kdyby paní Weasleyovou přece jen napadlo vejít k nim do pokoje. Zato Harry se nijak nesnažil tvářit se znuděně, jakoby byli po celou dobu zavření tady nahoře - v pokoji; jediné Hermioně se tato grimasa podařila a to tak, až měl Harry dojem, že přesvědčila i sebe samotnou. "C-co to mělo znamenat?"oddechoval rychle a hluboce Ron, když se vykouknutím za dveře přesvědčil, že se jeho mamka opravdu vydala zpět do kuchyně. "Já... myslím v tom krbu, kdo to byl?" "To opravdu nevím, Rone," spustil zadumaně Harry, "nikdy v životě jsem ten hlas neslyšel," připustil. "Každopádně už to začíná být trochu nápadné," ozvala se Hermiona, která seděla na posteli a sledovala zaujatě Hedviku, usazenou na opěradle staré židle, jako by vlastně mluvila s ní a ne ze svými kamarády.
"Co tím myslíš?" zeptal se Harry. "No že po tobě jdou nějak moc nakvap," oznámila mu prostě, ale Harry a zjevně ani Ron, jak zjistil při pohledu na něj, neměli nejmenší ponětí, o čem Hermiona mluví. Ta okamžik kmitala očima z jednoho na druhého, až nakonec nevydržela čekat, až se někomu z nich rozsvítí. "Harry," začala pomalu, jako by mu každé sebemenší zrychlení mohlo nějak utéct, "už od doby, co jsi se dostal do domu Dursleyových tě napadl... " "Ne," odporoval ji Harry, "v domě mě nikdo nenapadl... ani nemohl... " dodal a Hermiona, která byla předtím viditelně pevně rozhodnuta absolutně si nevšímat toho, co říká a i nadále pokračovat v jejím perfektně připraveném proslovu, který by se neměl ničím jiným narušit, na něho okamžitě vyvalila oči. "Jak to myslíš?" vzal ji doslova z úst otázku Ron, který se po celou tu dobu tvářil také nechápavě a vypadalo to, že chtěl konečně všemu pořádně rozumět. "Když už tě našli v Zobí ulici, tak by ti tam mohli ublížit, ne? Proto ti Brumbál navrhl, abys zůstal už v tomto domě," tvářil se naprosto dokonale zmateně, čemuž se Harry ani tak nedivil, protože tomu sám pomalu nerozuměl. "Na konci roku mi Brumbál vysvětlil, že jsem žil v jejich domě, abych byl ochráněn před smrtijedy, kteří se mě pořád ještě snažili najít a zabít," vysvětloval prostě a s naprostým klidem v hlase, přestože Ron křivil starostlivě obličej a Hermiona poděšeně vypískla. "Proč tě tedy napadli loni mozkomorové a letos ta potvora se smrtijedy?" vyhrkl Ron, jako by právě přišel na kámen úrazu. Hermiona dál seděla na posteli, jako zkamenělá - což se zrovna dvakrát nelíbilo ubohé Hedvice, která její zkoprnění pojala jako hluboký nezájem k dalšímu pohlazení a proto ji se zlobou v očích bolestně klovla, až její oběť bolestně vypískla, a uraženě odlétla na skříň k Papušíkovi, který se zrovna zabíval čištěním peří a dělal, jako by v pokoji vůbec nikdo nebyl. "Nenapadli mě ale v domě," vysvětloval trpělivě Harry, "do domu nikdo z nich nemůže, ani samotný Voldemort." Ron se při vyslovení jeho jména ještě zachvěl, ale Hermiona si tentokrát dala velký pozor, aby její reakce byla naprosto chladná, jak se Harry domníval. Tušil, že už má zřejmě ponětí, o co se alespoň částečně jedná. "Je to nějaké kouzlo?" zeptala se stručně a hned na to se triumfálně usmála, když jí dal Harry zapravdu lehkým pokýváním hlavy. "Proto dostala teta Petúnie toho huláka na začátku roku... byl od Brumbála... " vysvětloval, "... chtěl jí připomenout úmluvu, která jí vázala k tomu, že zůstanu v jejich domě... pod ochranou."
"To jsem netušil, že něco takového jde," řekl nadšeně Ron, "možná ti to zachránilo život," poznamenal. "Určitě," opravil ho Harry trochu zklamaně. Ne snad, proto že by nějak litoval toho, že jej chránila před Voldemortovými přívrženci nějaká kletba, ale hlavně proto, že to muselo být zrovna v domě Dursleyových a že nemohl být třeba pod ochranou Siriuse - dokud byl živý. "A ta kletba," spustila zamyšleně Hermiona, "ta ochrana... tím myslíš tvoji tetu?" "Jak tě to napadlo?" vyhrkl posměšně Ron, který však okamžitě zmlkl, jakmile si všiml Harryho vážného pohledu, jeho pobavený úsměv byl ta tam. "Jak by tě mohl chránit člověk, který tě nenávidí a cítí k tobě odpor?" kroutil nechápavě hlavou. "Je to matčina krev," povzdechl si Harry, "ať chci nebo ne - chrání mě krev mé matky, když jsou sestry." "Ale proč tě tedy napadli v Zobí ulici?" zeptal se Ron. "Obávám se, že to platí jen na ten dům, ve kterém Harry žije," vysvětlovala Hermiona. "Podle mě je... V... Vol... Voldemort... " Harryho potěšilo, že Hermiona znovu začala užívat jeho jména, "... opravdu dost silný, ale přesto jeho síla není taková, aby se dostal do domu Dursleyových," vysvětlovala Ronovi, ale Harrym projel neobyčejný chlad. Náhle mu myslí projela nepříjemná myšlenka. Měl dojem, že se každým okamžikem skácí na zem a zároveň se mu začali podlamovat kolena. "Harry, co se děje?" zeptali se zároveň Ron i Hermiona a oba si ho starostlivě prohlíželi. Harry měl pocit, že se s ním všechno začíná točit. Opatrně se posadil na židli, jako by se mu při každém seberychlejším pohybu měla jeho strašlivá myšlenka nenávratně vytratit.
"No tak nás přestaň děsit a řekni, co se stalo," vybídl ho rozčileně Ron, který se ještě za celou tu dobu neposadil a tak teď nervózně přešlapoval u dveří s rukou, stále ještě položenou na klice. "Snape hovořil s Červíčkem o tom, že Voldemort chce zvětšit svoji moc... to jde Hermiono?" zeptal se jí, jako by tomu stále ještě nemohl uvěřit a jako by ti dva spolu mluvili jen tak o nesmyslech - chtěl si to ověřit, i když sám moc dobře věděl, že to jde. Hermiona mu jen vyděšeně nevěřícně přikývla a v naprostém tichu, které nastalo, bylo slyšet jen Ronovo úzkostné polknutí. "Myslím si," zpustil po delší odmlce znovu Harry, "že se chce dostat do domu mé tety a strýce - že prostě nemůže zlomit toto kouzlo," dořekl a opět nastalo dlouhé tíživé ticho. "Harry," ozvala se konečně Hermiona, "tohle Brumbál musí vědět." "Hermiono nemůžu se za něho neustále schovávat," vykřikl úzkostlivě. "Co se to s tebou děje?" vypískla, "proč jsi na Brumbála takový?" vrtěla nechápavě hlavou. "On za Siriusovu smrt nemůže - měl ho taky rád, ale to už se prostě vrátit nedá, Harry!" zařvala, ale hned na to zmlkla. Harry seděl jako zařezaný; nepřemýšlel nad ničím, jen na ni tupě zíral. I když nebylo v jejich slovech nic, co by mu mohlo tak moc ublížit, uvědomil si, že právě uhodila hřebíček na hlavičku. Až doteď bral totiž Harry Brumbála za strůjce svého neštěstí. Nejenže mu dával vinu za to, že si vybral Voldemort právě jeho a ne Nevilla, měl takový pocit, že kdyby Siriusovi dovolil někam si občas vyjít, mohl by jeho kmotr zůstat v bezpečí v tomto domě. Náhle si ale uvědomil, že to byl právě Pán zla samotný, kdo dal Harrymu přednost před Nevillem a to jen proto, že je, stejně jako on sám, kouzelník nečisté krve. A Sírius by šel na pomoc Harrymu tak, jako by šel Harry zachránit Siriuse a nic na světě by mu v tom nezabránilo. Znal moc dobře povahu svého kmotra, než aby doufal, že se bude snažit uklidnit a trpělivě čekat. "Harry... já... " špitla se Hermiona a hlas se jí nepřirozeně třásl. "To je dobré Hermiono," snažil se ji uklidnit Harry, "vím, že jak si to myslela... a máš pravdu," přikývl a pokusil se o úsměv. "NO TAK! MOHLI BY JSTE JÍT LASKAVĚ DOLŮ. VYSTYDNE VÁM VEČEŘE!" Ozval se burácivý křik paní Weasleyové, až sebou Harry, Hermiona a Ron, kteří do této chvíle skoro šeptali, samým leknutím uškubli. Vydali se tedy k večeři a po celou tu dobu v kuchyni se mezi sebou bavili jako obyčejně. Dalo by se dokonce říct, že byli veselejší, než obvykle. Vždyť, nejenže se konečně vydávali zpátky do Bradavic, ale také se teď, když si několik věcí vyříkali, nebo spíš, protože se Harry podělil o několik tíživých problémů, kterých jako by se alespoň na okamžik zbavil. Vesele se vybavovali až skoro do jedenácti, než se je konečně podařilo paní Weasleyové poslat na kutě. Po předešlém krušném dni v Příčné ulici bylo nanejvýš jasné, že se Harrymu moc nepovede zůstat po co nejdelší dobu bdělý. Ze spánku sebou házel a zuřivě škubal až skoro do šesti hodin, kdy se konečně ze stále hrůzného snu probudil. Posadil se na postel a okamžik pozoroval, jak mu z jeho černých rozčepýřených vlasů padají kapičky potu. Chtěl se ještě jednou projít za Klofanem, ale připadal si strašně unavený z dalšího namáhavého boje s Voldemortem a z bolestných úderů, které mu zasazovala Siriusova hanebná slova, kterými jej bičoval. Uvědomil si ale, že slunce už dávno vylezlo a to také probralo i Rona z jeho, podle Harryho mínění určitě lepšího, snu. Ten se na Harryho podezřívavě zadíval. "Spal jsi Harry?" zeptal se stručně, "nevypadáš moc vyspale," podotkl ještě. "Spal," zalhal a konečně se zvednul co nejsvižněji z postele. Oblékli se když se vydali po schodech do kuchyně na snídani, setkali se ještě s Hermionou a Ginny. V příjímacím salónku se k nim přidali také Fred s Georgem, kteří nevypadali zrovna vyspale, právě tak, jako Harry. "Co jste zase vyváděli?" uvítala je přísným tónem paní Weasleyová, když si sedali ke stolu. "Že jste zkoušeli ty vaše blbosti?" zarazila se. "To nejsou žádné blbosti," ohrazoval se Fred, "jsou to náhodou užitečné věci," dodal významně. Na to mu však nic neodpověděla. Vypadalo to, že má paní Weasleyová výtečnou náladu, kterou si dnes rozhodně nechce pokazit žádnou hádkou. U stolu už seděl i pan Weasley a bylo to snad poprvé po dlouhé době, co ho Harry slyšel pobrukovat si nějakou písničku. "Jen se koukni bratříčku, jakou má náš taťka radost, že už konečně odjíždíte do školy," popichoval Rona George. "Ale Georgei, nech toho," kárala ho paní Weasleyová. "Vždyť víš, že to tak není." "Pane Weasleyi," začal opatrně Harry, "můžu se zeptat, co se stalo tak veselého?"
"Možná se budeš divit, Harry," usmál se zeširoka, "ale já sám nevím," řekl prostě. "Je krásně, zatím všechno vychází, děti budou v bezpečí... " Harry měl dojem, jako by nemluvil, ale zpíval. "A co by se nám tady mohlo stát?" zeptala se Hermiona, ale viditelně toho ihned litovala, protože její otázka zapůsobila asi jako mávnutí hůlky a měla okamžitý účinek. Paní Weasleyové upadl hrnec na podlahu a s obrovským hlukem se roztříštil. Všichni na židli nadskočili, dokonce i samotná paní Weasleyová vypadala vyděšeně, když se dívala na malinké kousíčky střípků, které plavali v omáčce nachystané na oběd. Jediný pan Weasley si pořád ještě zanechal na tváři úsměv. "Mohlo by se stát hodně," řekl jakoby pobaveně a tím strhl veškerý zájem ze své manželky na sebe. I když si ho Harry ještě dlouho trochu zmateně prohlížel, nakonec přece jen usoudil, že jeho úsměv je opravdový, nepředstíraný. Přesto mu nepřipadalo, že by se milý pan Weasley zbláznil, když si dělal z Ginny legraci a úmyslně si četl nějaký prospekt do práce naruby. Harry neustále musel přemýšlet nad tím, zda je jejich odjezd do Bradavic opravdu tak nutný, jestli opravdu hrozí nějaké nebezpečí, nebo si z nich pan Weasley dělá pouhé šprýmy. "Harry, zlatíčko, vezmi si před cestou alespoň topinku," vybídla ho starostlivě paní Weasleyová, tentokrát se však nutila do absolutního klidu, což se jí, podle Harryho názoru, celkem dařilo. Jinak zde panovala i nadále vcelku dobrá nálada, než je z ní všechny vyrazil hlasitý randál zřejmě dopadajícího a právě se rozbíjejícího předmětu někde v příjímacím salonku. Tentokrát to však byla překvapivě paní Weasleyová, která se tvářila naprosto klidně. "To je dobré, Tonksová, nechte to tak, já to potom spravím," zařvala přes dveře a dál s obrovským obdivuhodným klidem utírala stůl. Ozvalo se nějaké zavolání, podobné 'omluvám' a potom nějaké nesrozumitelné mumlání a hned na to... obrovský hlasitý výbuch. "Tak to už asi nespravím," broukla si nanejvýš spokojeně paní Weasleyová a podávala na stůl tác s chlebíčky se slaninou. Harry si byl tentokrát téměř stoprocentně jistý, že to musel detonovat krb nebo se skácely schody nebo něco podobného. Dokonce i pan Weasley se postavil na nohy a vydal se zdráhavým pomalým a opatrným krokem ke dveřím, jakoby se obával, že i ty se rozletí.
Vypadalo to, že opravdu tušil co se stane, ale přesto nebyl tak rychlý, jak pravděpodobně čekal. Dveře se totiž opravdu zuřivě rozletěly dokořán a pan Weasley dostal obrovskou ránu přímo do hlavy, načež se sám stihl doprovázet bolestným výkřikem. I když tento obrázek - pan Weasley skácený na zemi a u něho krčící se paní Weasleyová - nevypadal zrovna pěkně, ale nakonec musel jak Harry a dokonce i Hermiona, tak i Ron s Ginny, potlačovat smích, to jak celou tu strašlivě vyhlížející situaci spravovala ve dveřích stojící a naprosto vyděšená a zmatená Tonksová. Fred s Georgem se už samozřejmě váleli smíchy po zemi a drželi si křečovitě břicha. To už byl ale pan Weasley zase na nohách a jak se Harry přesvědčil, kromě malé namodralé boule, která se mu pomalinku začínala rýsovat na čele, se mu nic vážného nestalo. Tonksová si už očividně uvědomila, co se děje a začala se roztržitě omlouvat. Dvojčata se mezitím posbírala a začala vyzpěvovat po kuchyni hymnu pro Tonksovou. "Třeba večer klidně k ránu, tvoje činny sečtou se... " hulákali zvesela a Harry se, ani vlastně nevěděl proč, vybavila hymna, kterou prozpěvovali někteří žáci, hlavně zmijozelští, Ronovi, když začínal hrát famfrpál a nebyl zrovna úspěšný. "To je dobré Tonksová, nic se neděje," uklidňoval ji pan Weasley, ale ta se pořád tvářila nešťastně a naprosto zbědovaně. Harrymu jí bylo strašně líto. "... Tonksová ta dá ti ránu, až andílek snese se... " "TICHO! UŽ DOST!" zařvala skoro zoufale paní Weasleyová a Harry se jí ani nedivil, protože přes ten hrozný hluk, který dvojčata způsobila, nebylo slyšet jediného kloudného slova. "Vy dva se okamžitě uklidněte," varovala je a v obličeji celá rudá podala svému muži na bouli led. Podle Harryho vypadala opravdu hrozivě. "Slečno Tonksová," otočila se k ní a všichni okamžitě spozorněli a čekali. Harry si nakonec usmyslel, že kdyby jí začala nanejvíš podrážděná Molly jakkoliv nadávat, nejspíš by se Tonksové snažil zastat. "Za tohle vůbec nemůžete," snažila se nasadit znovu mírumilovný pohled, "není to vaše vina. Běžte se, prosím vás, trochu posilnit, než pojedete do školy... " "Tonksová jede do Bradavic?" vytřeštili na matku oči dvojčata. "Co tam?" "Já... jsem nová učitelka obrany proti černé magii," poznamenala trochu váhavě Tonksová, jakoby tomu ještě stále sama nevěřila.
"To snad ne!" vyprskly Fred s Georgem, "mami! Mamíí!! My chceme zpátky do Bradavic!!! Prosím!!!!" Vypadali, že každým okamžikem prasknou smíchy a v tu chvíli Harrymu připadali odporní. Tonksová stála nehnutě na místě; v obličeji rudá, jako rak a očima kmitala po zemi a nábytku po celé kuchyni. "No to je báječné!" vykřikla Hermiona pokoušejíc se situaci zachránit nuceným úsměvem. "VY DVA!" zaburácela paní Weasleyová, což dvojčata konečně uklidnilo. "Okamžitě odejtěte do svého pokoje!" zavelela vztekle. "Ale proč?" nevěřícně kulil oči Fred, v odkrveném obličeji stále ještě rudý. "Chtěli jsme jen vidět Leeho, jak bude napodobovat závistivě zkřivený obličej Popletala," vysvětloval prostě George a když si ho Harry podezíravě prohlédl, zjistil, že zřejmě mluví pravdu. Paní Weasleyovou vysvětlení Fredova a Georgeova výbuchu viditelně také uklidnilo, protože konečně povolila svoji zlostně pokřivenou tvář. Také Tonksová se konečně podívala vpřed, kde se střetla pohledem s panem Weasleym, který se na ni povzbudivě usmál. Přesto měl Harry dojem, že zaslechl těžké povzdechnutí. "Tonksovou tam ale poslal Popletal," řekla stručně paní Weasleyová a musela se škodolibě pousmát, když viděla Fredův a Georgův zmatený výraz. "Tak to s ním muselo být už dost špatný," poznamenal Ron. "Ani se nedivím," přidal se Harry, "loni na konci roku na ministerstvu se do něho Brumbál pořádně opřel. Pěkně mu to musel vytmavit," podotkl, ale náhle si uvědomil, že všichni zmlkli. Pro pana a paní Weasleyovi, Tonksovou, Ginny a dvojčata to bylo totiž poprvé, co Harryho slyšeli mluvit o tom, co se dělo toho večera na oboru záhad. I když to bylo jen o Popletalovi a ne tom, co se stalo předtím a i když Tonksová, která tam byla nakonec také, určitě, spolu s dalšími členy Fénixova řádu, povyprávěla, co se v oboru záhad odehrálo, všichni napjatě pozorovali Harryho, jako by doopravdy věděl víc, než Ron, Hermiona, Ginny, Lenka a Nevill, kteří s ním ostatně podnikli cestu na ministerstvo také. Je ale pravdou, že jediný Harry zažil souboj Brumbála s lordem Voldemortem, takže nakonec usoudil, že zpozorněli hlavně kvůli tomu, protože ostatní věci, které se děli, už zřejmně všichni znali moc dobře. "Harry... " spustil váhavě pan Weasley, "... ty... myslíš, že by jsi nám mohl popsat... co... co se tam stalo?" zeptal se opatrně, jako by se měl Harry začít rozčilovat a rozbíjet kolem sebe vše, co mu zrovna přijde pod ruku. Jako by Harryho kývnutí souhlasu bylo zároveň nějaké tajné smluvené znamení, ostatní se okamžitě posadili ke stolu. "Já jsem si ale myslel, že už to víte? Od Rona nebo Hermiony nebo od někoho jiného?" zeptal se Harry. "No, my jsme jim řekli všechno, co šlo," vysvětlovala Hermiona, "a co nešlo, dořekl Neville," Harry si uvědomil, že mluví o té místnosti se clonou a celým tělem mu projel nepříjemný chlad. "Co se stalo potom?" vyzvídala dál.
"Jo, Brumbál nám o tom nechtěl nic říct," ztěžoval si Fred. "Prý nám o tom řekneš sám, jestli se ti bude chtít," doplnil ho George. Když se Harry na okamžik zamyslel, řekl si v duchu, že není žádným tajemstvím to, co se stalo v hlavním sále na ministerstvu, ale byl už stoprocentně přesvědčený, nevyprávět jim o rozhovoru mezi ním a Brumbálem později v pracovně. "Ehm... " odkašlal si a přemýšlel, kde má začít. Nakonec mu ale pomohl George, který mu skočil do řeči. "Tak ty jsi bojoval Ty-víš-s-kým?" vyhrkl napjatě a Harry si byl téměř jistý, že by dvojče vypadalo mnohem spokojeněji, kdyby přitom mohlo ještě křoupat popcorn. "Ne," vzdychl jako by toho doopravdy litoval. Byl si ale vědom, že v tu chvíli, když se tam Voldemort objevil, se s ním chtěl utkat i kdyby ho to mělo stát život. "Přišel tam Brumbál a odstrčil mě bokem," vysvětloval, jako by unaveně. "Takže profesor Brumbál," opravila ho paní Weasleyová, "s ním bojoval?" ptala se celá rozrušená. Harry jen slabě přikývl. "A co se tedy dělo?" Harry s odpovědí chvíli počkal. Pozoroval, jak ho všichni napjatě pozorují a na okamžik měl dojem, že nikdo z nich samým napjetím ani nedýchá. "Voldemort vypadal opravdu vyděšeně," poznamenal Harry na první pohled bezvýznamnou větu, která však vyvolala v kuchyni obrovský ohlas. "Já to věděla, říkala jsem to," rozplývala se paní Weasleyová. "Schovává se před profesorem Brumbálem, dopadne to dobře," ujišťovala a v očích se jí zablýskla jiskřička štěstí. Ostatní si vesele a uklidněně, jako by už bylo všechno v naprostém pořádku, pošeptávali mezi sebou. Ovšem až na pana Weasleyho a Tonksovou. Harry si byl jistý, že už moc dobře vědí o té věštbě. Napadlo ho, že jakmile se to jako první od Brumbála dozví, o něco později to budou vědět i členové Řádu. Paní Weasleyové se však tato malá drobnůstka, že jediný, kdo se s Pánem zla může utkat v boji a nějak ho alespoň ohrozit, úmyslně vytratila. Jak každý jistě dobře věděl, brala celou tuto válku, která vznikla, natolik vážně, že by jí každý neúspěch nebo jakékoli další komplikace, jako třeba, že by zrovna Harry Potter, kterého si tolik zamilovala, měl mít s lordem Voldemortem společného ještě něco víc, než minulost, hrozilo by u ní kompletní zhroucení. "Nechtěl ho ale zabít," dodal Harry trochu tvrdým hlasem, "i když na něho Voldemort použil kletbu Avada kedavra," oznámil prostě nevšímaje si bleskurychlé změny obličeje jak svých spolužáků, tak i paní Weasleyové. Byl si téměř jistý, že to tentokrát nezpůsobilo vyslovení Jeho jména. Netušil, jestli to bylo údivem, že se ředitel Bradavické školy absolutně nesnažil zničit Pána zla, nebo rozrušením, že se lord Voldemort pokusil zabít držitele Merlinova řádu prvního stupně.
"Ale jak se z toho Brumbál dostal?" vyprskl Ron, div mu nevypadli oči z důlků. "Profesor Brumbál je největší kouzelník na světě," podotkla Hermiona a tvářila se, jako by z ní právě vypadlo něco nanejvíš tajného, o čem nikdo předtím ani netušil. "Přesto - nikdo nemůže odrazit kouzlo adava kedavra," dohadovala se s nimi skoro šeptem Ginny. "To prostě nikdo nedokáže," podotkla a dvojčata jí souhlasně přikyvovala. "Byl tam Fawkes," pokračoval Harry, "vletěl do toho paprsku, aby ho ochránil." "Stejně," ozval se zadumaně Ron, "proč ale Brumbál nechtěl Vol... Pánu zla ublížit?" kroutil nechápavě hlavou. "Tomu opravdu nerozumím." "Brumbál?" vyprskl Fred, "ten by neublížil mouše," podotkl trošku ironicky. "Tak to by mě zajímalo, kdo jiný ho dostane," zašklebil se smutně George, ale rychle strhnul pohled na svého otce, kterému při jeho dotazu, vyklouzla sklenička máslového ležáku na podlahu a s hlasitým řinkotem se rozbila o zem, jak se mezitím pronikavě díval na Harryho hledaje sebemenší náznak čekohokoli. "Co se tady děje?" vyhrkla trochu podrážděně Hermiona, "Proč nám to nechcete říct?" "Brumbál totiž Voldemortovi říkal, že moc dobře zná horší způsob než smrt," snažil se to ještě zamluvit Harry. V žádném případě na sebe nechtěl strhnout starost a lítost ostatních, kdyby jim vysvětlil, že by se Brumbálovi možná ani Pána zla zabít nepodařilo, protože je to předurčeno Harrymu. "Tak co se tu děje," vložila se do toho paní Weasleyová, která teď šlehala pronikavým zlobným pohledem po svém manželovi, kdyby její výhružný přísný tón přece jen nestačil k donucení, aby konečně někdo z nich promluvil. "M-Molly," ozval se zdráhavě pan Weasley, jako by se bál, že po něm každým okamžikem vyjede a něco mu udělá, "jestli si myslíš, že já bych ti... " "Arture!!!" vykřikla po něm naprosto rozzuřeně. "Nechci abyste mi lhali!" zahrozila, "nevím, proč bych to neměla vědět." Kdyby v tu dobu Harry nepociťoval nepříjemný tíživý pocit, že za okamžik přece jen vyjde všechno úplně najevo a úplně všichni na něho budou civět jako na nějaké vyjevení, asi by se usmál hlavně tomu, jak se paní Weasleyová rozčilovala nad tím, že ji ostatní vypustili ze svých tajných šepotů a neřekli jí úplně všechny podrobnosti. Alespoň teď věděla, jaké to je a jak se Harry cítil už od Voldemortovo povstání. "Tak si myslím, Molly, že jestli ti to má právo někdo říct, jestli to má právo někdo vysvětlit i všem ostatním, pak je to jedině Harry." Harry si byl ještě před okamžikem téměř jistý, že hůř už mu být nemůže. Žaludek měl někde v krku a strašlivá úzkost mu projížděla celým tělem a způsobovala, že mu bylo chladno. Srdce mu bušilo jako o závod a byl si téměř jistý, že mu každým okamžikem vyletí ven z těla. Přesto všechno na něho slova pana Weasleyho zapůsobila tak silně, že si připadal, jako by se začínal přemisťovat někam jinam, jako by tu vlastně ani nebyl a chladný nepříjemný pocit, který jím projížděl, zajistil, že se Harry začínal srážet až do malé kapičky vody. 'Jak to na něho mohl takhle prostě hodit?' rozčiloval se v duchu a zároveň si uvědomil, jak po něm tázavě a tak trochu i prosebně mžikali pohledy všech přítomných v kuchyni. Jen pan Weasley se díval nepřítomně smutně do stolu a Tonksová si mlčky a naprosto vyčerpaně protírala oči. Harry ji neviděl do obličeje - černé dlouhé a rovné vlasy jej zakrývaly skoro až k bradě. Ještě chvíli hledal Harry oporu v očích Rona a potom Hermiony, ale marně. Ani jeden z nich ze sebe nevydal jediného slova.
"J-já," vykoktal ze sebe, ale připadalo mu, jako by nemluvil pěkně dlouho. "Nechci se o tom bavit." "Harry, no tak," povzbuzovala ho Ginny, jakoby jim nechtěl přiznat nějakou lumpárnu, co provedl. "NECHTE TOHO!" zařval po svých přátelích, kteří v tu chvíli strnuli, jako by je polil horkou vodou; zvedl se ze židle a vyběhl ven z kuchyně. Po cestě málem srazil usmívajícího se Lupina. Nevšímaje si však jeho volání 'co se stalo' a 'kam jdeš' si uvědomoval, že si to jeho nohy rázují ke Klofanovi. Tentokrát u něho však nebyl příliš dlouho. Dobře věděl, že musí do školy vyjet co nejdříve a tak pobyt tady, nahoře na půdě, bral spíš jako rozloučení s Hipogryfem, než uklidnění a značné poskládání si myšlenek. Stějně tak dobře tušil, že tak nebo tak, jednou přijde čas, kdy svým přátelům bude muset říct celou pravdu. Jenomže v tuto chvíli mu to připadalo, jako by měl nad sebou vynést rozsudek. Někde hluboko v něm byla pořád ještě naděje, že se Brumbál zmýlil nebo že je to všechno jen hloupý žert. Stále se nějak nemohl přesvědčit, že by to měl být zrovna on, kdo má přivést buď Voldemortovi nebo sobě zkázu. A pak ještě méně mohl překousnout vědomí, že si místo něho mohl Pán zla vybrat Nevilla. To ho tak strašlivě tížilo a spolu s prázdnem, které ho naplňovalo po smrti Siriuse, Harrymu zasazovalo bolestné rány. Jeho rodiče mohli možná žít... Sírius mohl žít. Nakonec se s Klofanem rozloučil - hipogryf vypadal opravdu smutně - a přece jen se rozešel ke svému pokoji, aby si vzal svůj kufr a snesl ho dolů, do příjímacího salónku.
Všichni už tam stáli a pan Weasley se bavil s nějakým mladým mužem, který vypadal, že vyšel ze školy zrovna nedávno. Byl vysoké útlé postavy a v očích mu živě blýskalo. Horečně přikyvoval hlavou téměř na každé slovo pana Weasleyho a když jeho pohled zavadil o Harryho, zeširoka se na něho zazubil. "Á Harry," přivítal ho pan Weasley, jako kdyby se neviděli už pěknou řádku let. "Pojď sem, prosím tě, na okamžik," pobídl ho, "chtěl bych ti představit Bernarda Střevlíka." Jakkoliv byl Harry překvapený nenadálou návštěvou, snažil se teď ze všech sil, aby se uklidnil a nevyprskl v tu chvíli smíchy. Pan Střevlík k němu totiž přiskočil opravdu jako střevlík a nějak podivně se zavlněl a přikrčil, tedy spíše předklonil vpřed. Harry teď upřímně záviděl Ronovi, Ginny, Fredovi a Georgeovi, kteří se, jak je koutkem oka zahlédl, řehnili až se za břicha popadali. Harry ze sebe tedy vyloudil jakýsi pomačkaný úsměv jakoby nemocného člověka, což nadšeného Střevlíka, který si s ním v ten okamžik podával napůl rozpačitě ruku, značně vyvedlo z míry. Harry myslel, že umře, pokud se hned nesvalí na zem a nezačne se pořádně smát, když pan Střevlík nejistě pokřivil ústa tak, že je jako by vdechl do sebe, takže mu úplně zmizeli z bělavé tváře, na které už zářily jen velké modrošedé oči, velké jako korále; nos měl totiž docela malinký a Harry se nutil, aby si ho nepředstavoval úplně bez nosu, jen s těma obrovskýma očima, jak by asi vypadal, protože jinak už by opravdu vyprsknul. Cítil se v tento okamžik díky tomuto velmi zvláštnímu kouzelníku tak dobře, že okamžitě přestal myslet na všechny ty starosti, které ale, jak stejně dobře věděl, nezmizí a přijde čas, podle Harryho dost brzy, kdy je bude muset všechny vyřešit.
"Tady tenhle chlapík se nabídl, že ti bude dělat obranu," vysvětloval mu pan Weasley a Harrymu opravdu trvalo ještě dlouho, než si uvědomil, co mu říká, protože se neustále zabíval Střevlíkovým vzhledem. Ještě nikdy neviděl tak trefně pasující jméno ke vzhledu. "Cože?!" vyhrkl vyděšeně, "kdo... co... proč by mě měl někdo hlídat?" vykoktal ze sebe nedbaje už Střevlíkova zklamaného pohledu; dělal, jako by tu ještě nebyl. "Harry, musíš to pochopit," snažil se ho uklidnit Lupin, který chtěl zjevně zabránit dalším hádkám. Harry už byl ale jako u vytržení. "JÁ ALE NECHCI NIC POCHOPIT!" zařval. Zase jím projela ta tolik stále ještě neuhašená vlna hněvu, že se zase něco podniká za jeho zády. "Hrozí ti nebezpečí... " snažil se pokračovat pan Weasley, ale Harry ho nenechal domluvit. "To mi bude hrozit, dokud tu bude Voldemort!" zařval, ale nikdo už sebou neškubnul, když zaslechl jeho jméno, dokonce ani paní Weasleyová; na to už tu padlo Jeho jméno mnohokrát. Jen Střevlík vypadal, že se právě chystá vyletět z kůže - byl celý pobledlý a v jeho strnulé tváři byl rozeznat jen děs označující brzké skácení se, pokud se hovor okamžitě neodvrátí jinam. Harry však nic takového v plánu rozhodně neměl. "... o kterém pořád ještě nevíme, co by to mohlo být," pokračoval však pan Weasley dál, jako by ho Harry ani nepřerušil. "JO?!" ušklíbl se pohrdavě Harry, jako by právě našel v jeho větě něco zkaženého. "Tak proč o tom zase nevím?" pan Weasley se zatvářil zmateně. "Proč, když jsem ve Fénixově řádu, tak nevím, co Voldemort chystá?" Střevlík, po Harryho pravici, se začal pomalu sesouvat k zemi. "Týká se to mě a vy mi přesto všechno nechcete prozradit, co se týká mě!" vyštěkl zběsile a připomínal teď krvežíznivého psa, který chňapl po své kořisti. "Harry," ozval se znovu Lupin. Harry v jeho pohledu zachytil jakousi odhodlanost. "Co," zavrčel. "Můžeš si myslet, že my jsme tvoji nepřátelé a jdeme proti tobě... " "Ale já si nic takového nemyslím," bránil se Harry, ale Lupin ho absolutně nebral na vědomí. "..., ale celou tu dobu se tě snažíme chránit. Všechno tohle děláme kvůli tobě... protože tě máme rádi," na chvíli zmlkl a vypadalo to, jako by nabíral nový dech, Harry si ale dobře povšimnul jak si ztěžka oddychl. "Máš sice právo znát všechny ty pravdy a fakta," přisvědčil mu, "ale napadlo tě už, proč ti je neříkáme?" zeptal se ho, ale nenechal mu čas na odpověděť, přestože Harry už otevřel ústa, aby ze sebe vypravil to, co si celou dobu v duchu myslel. "Protože se bojíte, že to všechno pokazím, stejně, jako jsem pokazil to s tím oborem záhad." "Jsi určitým způsobem spojený s Voldemortem a proto také znáš nejenom jeho pocity, ale občas i vidíš, co má v plánu," Harry mu na to nic neodpověděl, to už dávno věděl. "Ale stejně je to i naopak," teď zpozorněl. "Harry on zase ví, co si myslíš, ale na rozdíl od tebe, dokáže do tvé mysli vejít právě ve chvíli, kdy se mu to hodí a proto se může dozvědět spoustu věcí... " Harrymu vyplula na mysl jen jedna jediná myšlenka. Jako by se znovu ozval hlas Tonksové tehdy na cestě do Zobí ulice... "někde tu unikají informace, Harry." ...projel jím obrovský chlad.
"Takže já jsem vlastně špeh," uvědomoval si postupně... "já podávám Vodemortovi přímo informace," připadal si jako bez těla a bez mozku - jakoby padal do nějaké hluboké a chladné černé díry. Tentokrát se tam však objevil Lupin, který ho vytáhnul zase zpět. "Harry to jsi nebyl ty, od koho ty informace unikly," spustil chlácholivě, "to už Voldemort dávno věděl. Profesor Brumbál už tuší, kdo je to zač," uklidňoval ho. "Snape!" vykřikl Harry aniž si vlastně pořádně uvědomil, co říká, "je to on. Viděl jsem ho." Po tomto obvinění by se však nejraději propadl do země. Jak může obvinit Snape, když nikdo nemůže vědět, kde ho Harry viděl? Nemůže jim prostě říct, že si předešlého dne vyšli jen tak do Příčné ulice. Snažil se najít oporu u Hermiony a Rona - ti se tvářili, jako by před sebou viděli smrt. "Harry, zlatíčko, nemohl jsi nic takového vidět, prosím tě, kde?" uchechtla se pobaveně paní Weasleyová a Harry za to byl bezmezně rád. Lupin s panem Weasleyem a Tonksová se však netvářili tolik pobaveně. Naštěstí mu však nic neřekli, protože se ozval pan Střevlík. "T-tak jestli p-pan H-Harry Potter nechce, tak to abych snad šel," poznamenal nejistě. "Ale kam byste chodil," řekla paní Weasleyová přátelsky, "ještě chvíli počkejte, drahoušku, a vy si běžte přinést kufry, no tak honem, Rone," pobídla ho. "Ginny, zlatíčko, mám ti jít pomoct?" zeptala se mateřsky. "To je dobré mami," zabrblala skoro až nevrle Ginny. "Určitě?" chtěla se ujistit. "Já ji s tím když tak pomůžu, paní Weasleyová, to nic není," poznamenala Hermiona, když si všimla Ginnyiniho zlobného pohledu. "Jsi hodná Hermiono," pochválila ji ještě paní Weasleyová, otočila se na podpadku a bez jakýchkoli dalších slov se vydala do kuchyně. Stejně tak se Ron, Hermiona a Ginny rozletěli obrovskou rychlostí do schodů, aby nezmeškali ještě nějaké další zajímavosti. Fred s Georgem za nimi jen posměšně mávali. "Harry," oslovil ho opatrně pan Weasley, který se chtěl zřejmě vyvarovat dalšímu Harryho výbuchu, "tady Bernard tě bude doprovázet jen na nějaké akce... jako třeba do Prasinek nebo když budeš vycházet ven z budovy," vysvětloval "Škola je sice bezpečná," ozval se Lupin, jako by mu chtěl situaci ulehčit, "ale zase by nebylo příliš dobré, jen tak tě pustit ven," podotkl starostlivě. Harry na to chtěl ještě poznamenat, že se o sebe umí postarat sám, ale nakonec si řekl, že by se tím stejně nic nevyřešilo. Z rozhovoru je vytrhl obrovský hluk, jak Ron táhnul svůj těžký kufr dolů po schodech a za ním se plahočila Hermiona se svým kufrem v jedné ruce a druhou rukou ještě lehce podpírala Ginnyn. Konečně tu už byli všichni.
"Tak už by jsme se měli vydat," poznamenala Tonksová, "ještě nám ujede vlak." "Takže mi pojedeme normálně vlakem?" ozval se napůl zklamaně Ron, "já jsem si myslel, že alespoň poletíme nebo tak," povzdechl si. "No, kdyby sis s sebou nevzal ani kufr a pominuli by jsme, že poletíme ještě ze spoustou dalších žáků, kteří budou letos v šestém ročníku, a mohli by nás tedy vidět kdejací mudlové, tak by jsme tedy mohli," smála se. "Ostatní žáci?" divil se Harry, "já jsem si myslel, že budeme jediní, kdo pojede do Bradavic dříve." "No... původně to bylo v plánu," potvrdila mu Tonksová, "ale stejně by tam museli přijet o něco dříve i ostatní vaši spolužáci a tak se usoudilo, že by bylo lepší, kdybys jel také Bradavickým expresem," prohodila jakoby nic. "A co tam budou dělat tak brzy ostatní?" zeptala se Hermiona. "Loni jste nějak propásli přenášení," připomněla jí Tonksová, "nebyli jste ale jediní. Umbridgeová tam nebyla... a profesorka McGonagallová také ne... " "Vlastně už vím," vyhrkla Hermiona celá šťastná, že si už vzpomněla, "Pansy Parkinsková mi vyprávěla, že se to přenášení bude nějak nahrazovat," dodala nadšeně. "Takže já se tam celou dobu budu nudit," zpustila rozmrzele Ginny, ale náhle se jí nadšeně zablýsklo v očích, "nebo můžu chodit na náhradní hodiny také?" "Myslím, že to nepůjde," řekl Lupin. "Ale přeci tam nebudu sama," snažila se ještě marně. "Ne, ne... " ozval se přísný hlas paní Weasleyové, která znovu vyšla z kuchyně a každému teď podávala pytlíček se svačinou. "Ty se raději uč na zkoušky," poručila jí a Ginnyn obličej okamžitě zklamaně splasknul. Hned se jí však spravila nálada, když si Fred s Georgem stoupli před svojí matku a nastavili jí dlaně. Ta jim každému bezmyšlenkovitě podala balíčky a když došla k Harrymu a Ronovi, celá zmatená si hleděla na ruce, jako by se s nima chtěla domluvit, kam ty poslední dva balíčky schovaly a ať je zase pěkně vrátí. Začínala být nervózní a hrabala si po kapsách, jestli tam nejsou. Teprve potom ji napadlo otočit se za sebe, aby tam uviděla Freda s Georgem, jak se pobaveně culí a všelijak se uklánějí. Samozřejmě to vyvolalo všeobecný smích celého příjímacího salónku, vyjma ovšem paní Weasleyové. "Že vám není hanba, uličníci," zlobila se, ale přestože se jakkoli snažila o co nejpřísnější pohled, Harry zahlédl, jak se, když se k nim otočila zády, aby podala Ginny už trochu ošoupaný fialkový kabát, lehce pousmála.
Konečně se rozloučili s Lupinem a paní Weasleyovou - oba samozřejmě nezapomněli dodat, ať jsou i ve škole opatrní a pořádně se učí; a vyšli. Střevlík jen něco nejasného zadrmolil, že se ještě určitě uvidí a že mu byla čest a nakonec se vydal úplně na opačnou stranu. Pan Weasley je doprovodil až před nádražní budovu, kde jim také popřál pěkný školní rok a vydal se do práce.
Popravdě řečeno Harry vůbec nečekal, že do Bradavic v první várce pojede tolik žáků. Konečně si našli nějaké volné místo v obyčejném kupé, přestože měli být Harry s Hermionou ve speciálním kupé pro primuse. Tonksová si přisedla k nim a Harry se tomu ani moc nedivil; čekal, že když už ho nebude doprovázet jeho nový ochránce, tak to dostala prozatím na starost Tonksová. Měl ji sice rád, ale neměl zrovna dobrý pocit z toho, že by měl být hlídaný na každém kroku. To ho rozčilovalo nejvíc. Přeci už je dost starý, aby se o sebe dokázal postarat. Jeho myšlenky, jako by se vznášely kolem něho ozvala se Tonksová. "Není ti nic Harry?" ujišťovala se a když jí přikývl pokračovala, "vypadáš trochu rozmrzele," poznamenala. "Nechápu, jak jste mi mohli přidělit stráž," rozčílil se. "No... abych ti řekla pravdu, řekla naprosto klidně, "tak se mi ten Střevlík také zrovna dvakrát nelíbí," připustila. "Tak se ho prostě zbavíme," navrhl Ron, který zřejmě doufal, že se mu podaří novou profesorku proti prazvláštní hlídce popudit, ale ta se netvářila zrovna nadšeně. "To prostě nejde," povzdechla si. Harry měl pocit, že Tonksová vypadá opravdu dost nervózně. "Jak jste se vlastně k tomu místu dostala?" snažil se jí trochu povzbudit tím, že bude více mluvit, ale nakonec přece jen usoudil, že téma, které vybral, nebylo zrovna moudré. Připadala mu teď naprosto dokonale bledá. Dokonce se nedaly přehlédnout ani její roztřesené ruce, které se viditelně snažila co nejvíce přitlačit na kolena, aby to nejspíš vypadalo, že je v naprostém klidu. "Pro-profesor Brumbál mě o to požádal," zachvěl se jí hlas, ale to už do kupé vešel Neville Longbottom v doprovodu Lenky Láskorádové. "Ahoj," pronesli sborově a vesele se usmáli. Harrymu však v ten okamžik žaludek zapadnul až někde k nohám, když Nevilla uviděl. Nikdy v životě se před ním necítil tak rozpačitě, jako dnes, když ho tam viděl tak stát. "Chtěli jsme se vás zeptat, jestli bychom si k vám mohli třeba přisednout," spustil opatrně a tvářil se trochu rozpačitě, i když rozhodně ne víc, než Harry; ale Lenka za ním nasadila svoji obvyklou grimasu, jakože tu vlastně ani není, že jen prochází. "Ale vidím, že tu máte společnost," dodal zklamaně. "To je v pořádku, Neville," ujišťovala ho Hermiona, "pojďte," vyzvala je a když za sebou Lenka zavřela dveře, Hermiona dodala, "tohle je Tonksová. Je to naše nová učitelka obrany proti černé magii." Neville na ni nevěřícně vykulil oči a vydal ze sebe jen několik nesrozumitelných zvuků. Podle Harryho mínění tím chtěl nejspíš vyjádřit svoje nadšení z nové učitelky, ale to nevěděl jistě. Letmo pohlédl na Lenku, která samozřejmě jen pokývala hlavou, jako by vlastně říkala, že je spokojená a že je Tonksová dostačující - její absolutně znuděný pohled však bystrozorku viditelně dostal do úzkých. "Zajímalo by mě, jestli už je profesorka McGonagallová v pořádku," vzpomněl si Neville, ale nejspíš ani nečekal odpověď, protože si byl téměř jistý, že ji během, už tak o dost zkrácených prázdnin, nikdo z jeho přátel nemohl zahlédnout. Tím víc ho vyvedla do rozpačitosti Harryho ledabylá a prostoduchá odpověď. "Ano... když jsem ji naposledy viděl byla v pořádku," pronesl jakoby nic a věnoval se Křivonožce, který se pomalu přesunul z Hermionina klína do jeho a spokojeně předl. "Ty jsi ji viděl, kde?" vyhrkl Neville. "Ehm... no... já..." nevěděl kde má začít, "...už si ani nepamatuji," okamžik pozoroval, jak se Nevillův radostný úsměv pomalu vytrácí z obličeje a přemáhá ho smutek. "Aha," zamručel zklamaně.
"Jak to že jede do školy tolik žáků?" snažila se situaci zachránit Hermiona, "já jsem si myslela, že to pojedou jenom žáci šestého ročníku," poznamenala spíš k Tonksové, která se jí viditelně velice ráda chopila. "Protože si to tak mnoho rodičů přeje," dodala, "podle toho, co nám říkal profesor Brumbál, od té doby, co se rozšířil ten poprask o povstání Vy-víte-koho i v Denním Věštci, to vlastně znamenalo, že to přiznalo i samo Ministerstvo kouzel, se rodiče bojí o své děti a tak se snaží, aby byly co nejvíce v bezpečí," vysvětlovala a všichni ji napjatě poslouchali. "A jediným, dosud nejbezpečnějším místem je škola čar a kouzel v Bradavicích, takže je jasné, že když se objeví nabídka předčasného odjezdu tam, většina rodičů to neodmítne." Na okamžik nastalo ticho, aby si každý mohl přebrat myšlenky. "Ale to nejsou jediné změny," podotkla ještě dříve, než se v kupé objevil Lee Jordan. Harry z toho přerušení byl trochu zklamaný, protože se chtěl zeptat, jaká opatření měla na mysli.
"Kde jsou Fred s Georgem?" vyhrkl podrážděně, "nemůžu je najít." "Ahoj Lee," zpustila pomalu Hermiona, "ti dva mají už svůj stánek, nevrátí se," vysvětlovala, "já jsem měla za to, že ti poslali vzkaz." Lee v tu chvíli vypadal, jako by se mu pod nohama zhroutila pevná půda. "Vz-vzkažte jim, ž-že tohle není zrovna dob-dobrý vtip," vztekal se, ale byl opravdu očividně rozrušený. "Ať za mnou potom přijdou, že na ně čekám v našem starém kupé," dodal a než mu kdokoliv z ostatních stačil co říct, zaklapl za sebou dveře a sklíčeně se sunul pryč. "Myslíte, že je pro něho opravdu tak těžké pochopit, že tu už Fred s Georgem nebudou?" zahučel nejistě Ron, jako by se bál, že kdyby promluvil jen o něco hlasitěji, mohlo by se stát něco špatného. "Myslím, že byli opravdu nerozluční kamarádi," pronesla zasmušile Hermiona. "Vždyť víte, jak si spolu rozuměli a pokaždé chodili všude spolu." Ostatní mlčeli; věděli, že má pravdu. "Harry!" vykřikl nadšeně Neville, až sebou Harry škubnul, "gratuluji ti!" zazubil se. Harrymu však ještě značnou chvíli trvalo, než si uvědomil, že Nevill i Lenka ze zájmem pozorují jeho primusský odznak o němž vlastně mluví. "Ehm... díky," zamumlal trochu rozpačitě Harry a snažil se rozhovor stočit jinam, ale nevěděl kam. Byl sice doopravdy rád, že se stal primusem, ale přesto si připadal podivně. Zároveň přemýšlel, jak nesmyslná je myšlenka, že by se měl s Nevillem bavit jen tak o něčem celý školní rok. Trochu ho to děsilo. Neustále ho totiž napadalo jen jediné téma - o tom se ale Harry bavit nechtěl. Snažil se zapojit mozek co nejvíc, ale nemohl vymyslet nic, o čem by se společně mohli bavit. Nakonec ho opět zachránila Hermiona, která s ním začala projednávat blatušice, krásnoočky a další kouzelnické rostliny, které se objevovali už jen vzácně, takže jejich využití se omezovalo jen na ty nejdůležitější a nejkritičtější případy paměťového moru, který se však už alespoň po dvěstě let neobjevil, kromě několika menších ojedinělých případů. Hermiona dobře věděla, že rostlinám Neville rozumí velmi dobře, takže jim tento rozhovor vystačil až do Bradavic. Když si Lenka začala číst naprosto bezvýznamně další číslo Jinotaje a Tonksová sem tam prohodila několik málo slov s Ginny (obě vypadali opravdu dost nervózně), Harry s Ronem si vytáhli knížku Létání s Kanonýry a dále projednávali několik zajímavých údajů. Famfrpál Harryho vždycky stoprocentně uklidnil.
Jakmile nasedali do kočárů, které studenty odvezly do školy, Harry ještě letmo zabrousil pohledem na černé okřídlené koně, kteří je táhli - ani pořádně nevěděl proč; snad se chtěl ujistit, že je tam ještě pořád uvidí. "Jsou tam, co?" uculila se na něho Lenka, "ti už nezmizí," ujistila ho. Konečně se usadili ve velké síni, kde už čekala profesorka McGonagallová. Harry se ještě chvíli marně rozhlížel po Brumbálovi, ale kromě ní, maličkého profesora Kratikota a Snapea tam nikdo jiný z učitelů nebyl. "Vítejte v Bradavicích," ozvala se McGonagallová a lomoz utichl úplně; všichni ji napjatě poslouchali. "Zatím vám nebudu říkat nic podrobnějšího," pokračovala, "zatím váš pobyt tady není oficiální. Nedostanete ani rozpisy hodin pro letošní školní rok, ani nebudou žádné další hodiny," pozorně přejížděla pohledem z jednoho kolejního stolu na druhý. "Většina z vás jsou studenty z loňského pátého ročníku a důvod, proč jste tu předčasně určitě znáte," na okamžik zamlkla a čekala, až se hukot, který se síní rozhostil, uklidní. "Jak jistě víte, vzhledem k loňským okolnostem, které nastaly, nebylo možné dokončit výuku." Tentokrát se zdálo, že několik žáků, nejen u nebelvírského stolu ani nedýchá. Bylo ale pravdou, že ne jen tito studenti čekali na nějaké vysvětlení. Každý si totiž moc dobře pamatoval konec roku, který byl opravdu o něco volnější než obvykle. "Ehm... takže," odkašlala si, "každý den budou mít žáci letošního šestého ročníku dvě nahrazovací hodiny přenášení... " "Cože?!" vyprskl Ron, "to bude tak těžké, že budeme mít každý den dvouhodinovku?" rozčiloval se. "... budete mít tedy celé dva týdny, než začne školní rok a dostaví se i ostatní vaši spolužáci, aby jste se naučili přenášecí kouzlo, které potom jen lehce předvedete venku, na školních pozemcích před několika dalšími profesory, aby vám bylo oficiálně povoleno přenášet se i mimo školu..." "To snad není pravda," vztekal se Ron, "jako kdyby nám nemohli dát alespoň na chvíli pokoj s těmi praštěnými zkouškami." "Ale to přeci nejsou žádné zkoušky," ujišťovala ho Hermiona, "bude tam jen několik učitelů, kteří se ujistí, že se zhruba dokážeš přenést alespoň částečně tam, kam jsi původně chtěl," vysvětlovala, ale to Rona očividně moc neuklidnilo. "A na co tam tedy jsou? Já jim dám když tak vědět, jestli se přenesu jak potřebuji," řekl podrážděně. "Dobře víš, že to nejde, co kdyby ses přenesl někam úplně pryč? Mohlo by se ti něco stát." Ron se viditelně snažil dál odporovat, ale zarazila ho Ginny, která do něho rozčíleně rýpla, aby se konečně uklidnil. "... dále tu bude zavedena další volná hodina, ve které si budou moci ověřit své vědomosti a dovednosti i ostatní žáci jiných ročníků, kteří se do školy dostavili také o něco dříve," pokračovala McGonagallová. "Bude to jednoduché opakování nejběžnějších zaklínadel a kouzel, které zvládnou i žáci nejmladších ročníků. Hodina je dobrovolná; pro žáky, kteří nemají žádné jiné zájmové kroužky," poklesla hlasem a chystala se k odchodu. "Profesorko McGonagallová, profesorko," ozvalo se někde od havraspárského stolu a když se Harry pořádně podíval, zjistil, že se ptal nějaký třeťák, kterého sice znal od vidění, ale jeho nevěděl, jak se jmenuje. Sklouznul pohledem zpátky k profesorce, jako všechny ostatní pohledy. Ta se také zarazila a tvářila se dost překvapeně. "Je něco, čemu nerozumíte, pane Bezési?" zeptala se klidným pevným hlasem. "Mohla byste nám, prosím, říct, jestli je pravda, že bude na škole další nová hodina, kde se budeme učit, jak se máme bránit před zlem?" zeptal se a Harry a spousta dalších žáků, jak stihl postřehnout koutkem oka, udiveně zamručel. "Co to říká?" divil se naprosto zmateně, nevšímaje si vůbec ruchu, který se okamžitě rozhostil celou velkou síní. "O tom jsem už slyšela," ozvala se nenuceně Hermiona, ale nestihla jim nic vysvětlit, protože McGonagallová, kterou však tento dotaz očividně nepřekvapil ani v nejmenším, se snažila uklidnit hukot. "Prosím vás o klid. Ano - informovaný jste dobře, pane Bezési," potvrdila mu s naprostým klidem, "v tuto chvíli vám však neřeknu nic víc. Všechno se dozvíte od profesora Brumbála, až na zahájení školního roku, kdy tu budou všichni," pronesla, "a teď když mne omluvíte, musím na okamžik odejít.
Po večeři se můžete vydat do svých kolejí. Prefektové i primusové všech kolejí jsou zde také, takže se na ně můžete obrátit," podotkla a Harry si, i když se snažil dívat přímo na McGonagallovou, koutkem oka všimnul, jak se všichni od nebelvírského stolu otáčejí a očividně se snaží najít druhého primuse. Vypadali trochu zmateně, když si všimli, že Ron to není, i když to bylo nanejvýš očekávané. "První nahrazovací dvojitá hodina začne zítra v devět hodin - tentokrát pro všechny čtyři šesté ročníky. Přeji vám příjemný večer a dobrou noc," popřála jim, otočila se na podpadku a vyšla z velké síně. Jsem rád, že je stará McGonagallová v pořádku," ozval se Seamus, "ten večer, kdy jsem jí naposledy viděl jsem měl skoro dojem, že už je to naposledy," zahuhlal. "Jo... " přikývl Dean, "... vypadalo to, že je s ní amen." "Na to má ale paní profesorka dost tuhý kořínek," spustila Hermiona, "spíš mi vrtá hlavou ta nová hodina," dodala a Harry jí musel dát zapravdu. "Jak na to vlastně přišli," mumlal spíš jako by pro sebe. "No jisté je, že je tu letos hodně novinek," pokývala hlavou Hermiona. "Jo, ale ne všechny jsou zrovna pozitivní," ozval se nanejvíš podrážděný Ron, který vztekle okusoval kuřecí stehýnko a mračil se do, už téměř poloprázdného, talíře. Na to mu nikdo neodpověděl; nechtěli ho rozdráždit ještě víc než byl. Po večeři se všichni odebrali do svých kolejí.
Tam Harry s Hermionou dávali ještě nějaké úkoly prefektům, Ginny a mladému Colinovi, který byl jako u vytržení. Vlastně je spíš úkolovala Hemiona, protože Harry neměl sebemenší ponětí, co by jim měl říct. Loňského roku prefektem nebyl, ale díky Ronovi a Hemioně věděl, že jejich úkolem bude nejspíš odvést, hlavně prváky, na kolej, jejich uvítání a jinak nic dalšího. Myslel si, že to zase taková námaha nebude, ale Hemiona se jako vždy tvářila nanejvíc zaneprázdněná a proto si vedle ní připadal trochu přihlouple. "Musíš se hlavně tvářit, jako že víš, o čem Hemiona celou dobu mluví," zašeptal mu do ucha pobaveně Ron a Harry se v tu chvíli snažil potlačit smích. "No... " ozvala se Hemiona, když domluvila s prefekty. Harry se ještě naklonil, aby uviděl, jak Colin vesele nadšeně poskakoval, zato Ginny se tvářila nanejvýš rozmrzele. "...snad to nebude tak složité." "Co máš na mysli," zeptal se Harry, ale hned na to začal litovat, že se vůbec odvážil zeptat. "Musíme se přece postarat o prváky?" osopila se na něho Hermiona,"Harry uvědomuješ si, že na nás bude záviset celá nebelvírská kolej?dívala se na něho, jako by se právě odněkud vyhrabal. "Tak si myslím," ozval se vesele Ron, "že tobě to tolik vadit nebude," poznamenal. "Co tím jako myslíš," vyjela po něm vztekle. "Ron chtěl určitě jen říct, že už jsi v tom zaběhnutá a neměl by to pro tebe být žádný problém," uklidňoval ji Harry a i když mu očividně toto vysvětlení zrovna dvakrát nevěřila, nic dalšího už neřekla. Ještě chvíli seděli v nebelvírské společenské místnosti u krbu. Hermiona šla nakonec spát a netrvalo dlouho, než se začali klížit oči i Harrymu a Ronovi.
"Nechápu, proč to musí být zrovna dvouhodinovka," rozčiloval se Ron, když šli po snídani na nahrazovací hodinu přeměňování. "Jak dlouho budeš ještě kňučet," osopila se na něho podrážděná Hermiona, "Nechápu, co jiného bys tu chtěl dělat." "No... rozhodně už by se něco našlo," oznámil ji, "třeba bychom mohli trénovat famfrpál," dodal, když si všimnul jejího pohrdavého pohledu. "Že je to tak, Harry." Ten mu však neodpověděl. Vzpomněl si, že stejně nemá jak cvičit, když nemá ani koště. Vešli do učebny kouzelných formulí, ale bylo tam tolik žáků, že jen ztěží viděli na profesorku McGonagallovou, která již stála vpředu a čekala na zbylé příchozí. "Jsou tu už všichni?" zeptala se po chvíli a ozvalo se několik souhlasných hlasů. "Takže," spustila znovu, "dnes budete rozděleni do dvou místností, dvě třídy zůstanou zde a zbylé dvě se přesunou do učebny obrany proti černé magii a budete studovat v učebnici strany 231 až po stranu 257," po místnosti se ozvalo mručení, které však rázem ztichlo, "a z toho, co jste nastudovali mi sepíšete trojstránkovou esej. Teorie je dost důležitá, takže si na tom dejte záležet," upozornila. Seamus hned vedle Harryho najednou zaskučel bolestí. Když se Harry otočil, zjistil, že se dveře, o které se opíral, prudce rozletěly a to byl také důvod spolužákova bolestného zaskučení. "O-omlouvám se, profesorko," oddechoval ztěžka Neville a potom zklouznul pohledem na Seamuse. Rychle se sklonil, aby mu pomohl na nohy. V obličeji byl celý rudý a opravdu to vypadalo, jako by se každým okamžikem měl rozbrečet. "Počínaje zítřkem," pokračovala McGonagallová, jako by se nic nedělo, "se sem, do této učebny, dostaví ve stejnou dobu koleje Nebelvír a Zmijozel. Až skončí, hodinu bude mít Mrzimor a Havraspár. Další týden si koleje čas prohodí a začínat z výukou budou dvě koleje, které ji tento týden měli až jako druzí. Jsou nějaké dotazy?" oznámila jim a když se nikdo na nic dál neptal, dodala, "takže prosím Mrzimor a Havraspár, aby se přesunuli do učebny proti černé magii, kde budete pod dohledem profesora Kratikota studovat z učebnice," zavelela. "Opravdu jsem rád, že je naše stará dobrá přísná profesorka McGonagallová zase zpátky," zabručel Dean, ale bylo to tak hlasité, že se k němu všichni otočili. Profesorka však jeho poznámku neslyšela a tak, když se Mrzimor s Havraspárem konečně přesunuli do jiné učebny, usadil se Harry s Ronem co nejvíce dozadu, na rozdíl od Hermiony, která musela mít samozřejmě hned první lavici vpředu a dali se do samostudia.
Po obědě šli na okamžik ven, aby si ještě trochu užili toho krásného počasí, než nastane školní rok a oni nebudou mít určitě tolik času jako teď a potom bude zima. Hermiona si pročítala už asi popáté učebnici určenou speciálně pro přenášení a snažila se zapsat několik poznámek, jak s esejí začít. Harry s Ronem si to samozřejmě nechávali na později. Tentokrát však Harry i tak trochu počítal s tím, že jim Hermiona svoji esej půjčí, i když jim každým okamžikem opakovala, že jim už nedá opsat nic, moc dobře tušil, že se jim ji ještě určitě podaří přesvědčit. "Harry, co kdybychom šli trénovat na famfrpál?" vyhrkl Ron, jako by ho to právě napadlo a při tom už bylo nanejvýš jasné, že je to jediné, nad čím dnes doopravdy pořádně přemýšlel. "Já nemám koště," posteskl si Harry, "a škola je půjčuje až v průběhu školního roku," oznámil mu smutně. "Aha," povzdechl si zklamaně. "Stejně si napřed musíte udělat domácí úkol," připomněla jim Hermiona a zabouchla svoji knížku. Harry s Ronem se jí snažili dát co nejotráveněji zapravdu, aby toho pak mohli využít pro nejrůznější výmluvy, proč si vlastně své eseje nenapsali sami. Po zbytek odpoledne pak Harry s Ronem hráli kouzelnické šachy, zatímco Hermiona šla s Ginny do knihovny hledat nějaké knížky, které by Ginny mohli pomoci při NKÚ. Setkali se až na večeři, ale jak Hermiona, tak Ginny, se netvářily zrovna nadšeně. Harry se ale řekl, že je nebude dráždit zbytečným vyptáváním. Ron zatím přemluvil Hermionu, aby mu přeci jen půjčila svůj domácí úkol. Ta nakonec podlehla jeho prosbám a dala mu jej opsat s tím, že to bylo naposledy. Toho samozřejmě využil také Harry. "Dobrý den, pane Nickolasi," vyhrkl Lee na skoro bezhlavého Nicka, který se objevil jen kousíček za Ronem a bavil se zrovna o něčem zaujatě s krvavým baronem. "Co nás rušíš, když se bavíme!" seřval ubohého Leeho baron, "proč se nám ti živí musí do všeho plést," mumlal si podrážděně spíš jakoby pro sebe. "Dobrý den všem," pozdravil chabě skorobezhlavý Nick, ale tentokrát měl Harry dojem, že jeho přátelský tón zmizel a duch k nim mluví naprosto nuceně. Nepřesvědčilo ho ani, když Nick, jako obvykle, roztáhl slavnostně ruce a na okamžik nechal krvavého barona na místě, aby proletěl celý nebelvírský stůl od začátku ke konci a pozdravil známé tváře. Harrymu připadal nějaký smutný a možná i vyděšený. Nevypadal zdravě, ale nakonec usoudil, že vlastně ani pořádně neví, jak vypadá nemocný duch. Pomalu začínal pochybovat, zda vůbec duch může být nemocný; proto to vypustil z hlavy s myšlenkou, že je rytíř Nickolas zase trochu ztrápený tím, že znovu zamítli jeho žádost na účasti na bezhlavém honu, na který se tolik snažil dostat.
Jak tak seděli u stolu, Harry si najednou uvědomil, že pohledem šmátrá směrem k havraspárským a jakoby někoho hledal. V tu chvíli by nejraději praštil sám sebe. Stejně tam není, ujišťoval se v duchu. Snažil se sám sebe přesvědčit, že Cho hledá už jen ze zvyku. Rozhodně se s ní už nechtěl setkat - určitě ne v tuto dobu, když má spoustu jiných starostí. "Co se děje, Harry?" přerušila mu tok myšlenek Hermiona. "Nic," zalhal, ale zároveň si uvědomil, jak moc je jeho odpověď hloupá. Nedivil se, že ho Hermiona provrtávala zvědavým starostlivým pohledem. Jak by mu mohla věřit, když se rýpal vidličkou v kaši a zasněne, bez jakéhokoliv slova, pozoroval nějaký slepý bod někde za Colinem. Rozhodně to nebylo tím, že by nebylo o čem mluvit. Harry byl totiž asi jediný, kdo nevnímal jediné slovo, které tu zaznělo. "Trochu mě vrtá hlavou ten podivín, co mě má dělat stráž," vyhodil ze sebe, ale doopravdy sám nevěděl, jestli je to právě Bernard Střevlík, který ho nutí do přemýšlení. Nebyl si ani stoprocentně jistý, jestli je mu tak těžko, protože je v jeho blízkosti Neville, ze kterého opravdu neměl zrovna dobrý pocit. Nechtěl mu ublížit takovým rozhovorem, který měl jednou stejně nastat, ale přesto někde hluboko uvnitř cítil, že to musí vědět - že to má právo vědět. Docela už věděl, jak si asi musel připadat Brumbál, když tuto informaci oddaloval také co nejdále, ale potom už to prostě musel Harrymu říct. "Jo... ten chlapík se mi vůbec nezdál," ozval se Ron a nabíral si další porci kaše. "Ale Rone," začala Hermiona, "nemůžeš ho přeci soudit jen tak po prvním setkání," zchladila ho. "No to říká ta pravá," osopil se na ni podrážděně Ron, "podobné případy už jsme tu měli - pamatuješ?" vyhrkl na ni a když po něm šlehla nechápavým pohledem, pokračoval. "Nebo už si nepamatuješ na Zlatoslava Logharta?" usmál se vítězoslavně, "toho jsi také obdivovala... " "Ale to nevěděl nikdo, jaký je to podvodník!" vyjela po něm zostra. Harry se zvednul ze židle a ti dva okamžitě zamlkly. "Co je Harry?" zeptal se Neville a Harrym projel nepříjemný tíživý pocit, jako by na něho vůbec nemluvil, ale místo toho ho praštil. "N-nic... jsem v pohodě... jen se mi chce spát," vykoktal ze sebe, "uvidíme se zítra, dobrou," otočil se k Ronovi. Ostatní mu popřáli také hezké sny a konečně se vydal do postele. Vlastně ani pořádně nevěděl, proč to udělal.
Hermionina hádka s Ronem mu absolutně nevadila - na to byl už přespříliš zvyklý. Když tak přemýšlel, uvědomil si, že to výjimečně nebyl ani Neville, který by ho dnes donutil odejít předčasně spát. Tentokrát však opravdu cítil, že je unavený - jen nechtěl usnout. Pomalu začínal pociťovat, jak ho Síriusova smrt ještě stále bolí, ale už nad tím přestal tolik přemýšlet a tak se zdálo, že se to lepší. Vždyť nad tím také celé léto přemýšlel. Jakmile se ale dostal do toho strašlivého snu, kde mu jeho kmotr vyčítal svoji smrt, necítil se Harry příliš dobře. Přesto všechno, že Harry tušil, v jakém snu se znovu objeví, nakonec usnul. Tentokrát ho však překvapilo, že se neobjevil na už tolik známém místě v oboru záhad, aby pozoroval znovu a znovu se odehrávající boj, který nemohl nijak ovlivnit. Nepociťoval tíseň z toho, že nemůže nic dělat, protože stál na jemné mlaďoučké trávě, která byla ohraničená velikými mohutnými stromy. Rozhlížel se, ale při tom neviděl přes třpytivou mlhu dál, než na deset metrů. Projel jím nervózní pocit... toto místo už znal... byl tu... jednou na poradě Fénixova řádu. Tehdy po něm několik členů v předních řadách šlehalo nevěřícnými pohledy, když se na něho Lupin pokoušel promluvit, ale Harry ho neslyšel. Jistě... to bylo tou písní. A jakoby svýma myšlenkama přivolal toho, kdo měl překrásnou melodii na svědomí, najednou se ozvala. Harrym projela vlna štěstí a radosti, chtěl tu stát dlouho... ale nakonec se přece jen odhodlal. Byl pevně rozhodnutý najít původce písně nebo alespoň zaslechnout její text, ale stále marně. Mlha začínala pomalu ustupovat. Neustále napínal uši a udělal několik kroků vpřed, do prázdna. ... člověk pouhý slyší jen obyčejný šum... tak líbezné hlasy. Kdo to jen může být? Kdo zpívá? Pokračování se mu vytratilo a proto spozorněl ještě víc. ... když dosáhne jednoduchosti... hlas se opět ztlumil tak, že ho tentokrát Harry už znovu nezaslechl. Za okamžik si uvědomil, proč zamlkl. Někde v dáli se směrem k Harrymu hrnul černý stín, který pohlcoval třpytivou mlhu. Začínal se sem hrnout obrovskou rychlostí a Harry cítil jak mu celým tělem projel nepříjemný chlad. Radostný a šťastný pocit okamžitě potlačila jakási obrovská chladivá nenávist a bolest. Byla to stejná tíživá bolest, jakou Harry už dlouho pociťoval - už od smrti Síriuse , tentokrát však zesílila. Projel jím mrazivý chlad. Cítil, jak z něho každá kapička štěstí, které do něho vdechla překrásná melodie, pomalu vyprchá a ten odporný stín plný nenávisti, vzteku a zloby ho bodá do srdce a zasazuje mu bolestné rány. Tady jsem já zloba... tady jsem a zničím to, co je vám drahé... zničím jedinou vaši záchranu... "Né... " odněkud se ozýval žalostný prosebný křik. "Né... " Harry si uvědomil, že to křičí on sám. "Běžte! Utečte! Hermiono! Rone! Pryč!" řval z plných plic; černá mlha ho obklopila a sevřela ho. Nemohl dýchat... snažil se co nejrychleji vzpamatovat, pak si konečně uvědomil, že je v bezpečí - v Bradavicích. Seděl na posteli a prudce hluboce oddechoval, jako by až přespříliž rychle a dlouho běžel. Tričko měl celé propocené a srdce mu bušilo jako o závod. Letmo pohlédl z okna a zjistil, že už svítá... oddechl si. Pak prudce vyletěl z postele, jako by dostal elektrický šok a běžel k Ronově posteli. Chvíli u něho stál jako zkamenělý a téměř zatajoval dech, aby slyšel, jak Ron spokojeně oddechuje. Byl živý a zdravý a to Harryho uklidnilo.
Pomalu se dosoukal až do společenské místnosti a zapadl do křesla. Zjistil, že je teprve kolem šesté hodiny, připadal si unavený, ale přesto už nemohl spát... ani nechtěl. Na to byla jeho vzpomínka ze snu moc živá. Přemýšlel, co se mohlo stát, že se jeho sny tolik změnily. Když nad tím tak přemýšlel, raději by byl znovu na oboru záhad, než na té podivné louce. "Co to jen mělo znamenat," zamumlal tiše, ale pak se zarazil... neslyšel vlastní hlas. Trochu ho to vyděsilo, už to jednou zažil - v podobném snu, který se mu zjevil při poradě Fénixova řádu. Chvíli si pro sebe mluvil, ale jako by neměl hlasivky. Jak je to jen možné? Ptal se v duchu. Ještě před chvílí jsem slyšel, jak si Ron spokojeně povzdechnul. Také slyšel své vlastní výkřiky... absolutně ničemu teď nerozuměl. Napadlo ho, že to zřejmě nebude nijak dlouhodobé; vždyť naposledy přece jen znovu slyšel, ale stejně mu vrtalo hlavou, z čeho to může být způsobeno. Mlčky tedy seděl a díval se nepřítomně do krbu. Přemýšlel, kolik věcí ještě bude muset strpět.
"Harry," ozval se Angelinin hlas, "jsi v pořádku?" zeptala se a Harry na ni rychle pohlédl. Opravdu se tvářila vyděšeně a za ní stála ještě Hermiona, která také nevypadala zrovna vesele. Snažil se o úsměv, ale tvář mu stvrdla v jeho původní - naprosto zmatenou - grimasu. Uvědomil si, že ještě stále sedí v křesle - usnul... usnul a nic se mu nezdálo... opravdu vůbec nic... tentokrát se mu ve svém obličeji podařilo vyčarovat úsměv, sám ani nevěděl jak. "Jo..jo... nic mi není," zalhal. "Tak to já tedy běžím, musím ještě plánovat nějaké nové taktiky, jak by jsme měli hrát," podotkla Angelina o něco klidněji, ale Hermionu Harryho odpověď viditelně příliš neuspokojila. "Zatím nebudeme plánovat žádnou schůzi, když tu nejsou všichni... a k tomu... nebylo by to fér vůči ostatním... Havraspárské družstvo také není úplné," podotkla a Harry si nemohl nepovšimnout, jak pečlivý důraz kladla právě na slovo 'havraspárské', jako by to bylo nějak moc důležité nebo by to mělo nějaký skrytý význam. "Nebudu poslouchat, že jsme měli navrh," dodala rozhodně, otočila se k Harrymu zády a vydala se směrem k dívčím ložnicím. Hermiona se zatím mlčky posadila do vedlejšího křesla, jako by mu ještě chtěla dát chvíli možnost, aby si uspořádal myšlenky. "Vyspal ses alespoň trochu?" zeptala se starostlivě a dívala se při tom do krbu. "Jistěže," zalhal, "proč bych neměl spát?" zeptal se a jeho hlas zněl tak přesvědčivě - že Harry má opravdu klidný spánek - že kdyby na něho právě dnes nezapůsobil nový strašný sen, měl dojem, že by přesvědčil i sám sebe. "Harry mě nemusíš nijak přesvědčovat," spustila Hemiona svým klidným, přesto ale značně opatrným hlasem, "moc dobře vím, že téměř nespíš," oznámila mu. Harrym projela vlna zlosti. Jak si jen může dovolit říkat mi, že ví něco o mě? Neví nic... naprosto nic!!! Rozčiloval se v duchu. "Měl by jsi s těmi tvými sny něco dělat," poradila mu. "Jo?!" ucedil ironicky. "Třeba to říct Brumbálovi ne? Hermiono ten s tím nic nenadělá." "Možná... " začala.
"Harry!" do společenské místnosti vběhl Ron a vypadal opravdu nadšeně. "Potkal jsem Angelinu," vyjekl šťastně, jako kdyby právě potkal někoho opravdu pro něho významného, "p-půjčí ti své koště," vydechl rozechvěně. "Říkala mi, že je to skvělý nápad, abys sis trochu zatrénoval, protože loňský rok jsi hrál dohromady jen jeden zápas. No a já, že jsem teprve začátečník a mám ještě na čem pracovat," podotkl teď trochu zklamaně a zkřivil obličej, "no já si tedy myslím, že to nebylo tak špatné," ohodnotil se. "Každopádně proti tomu nemůže nikdo nic namítat, protože bys opravdu potřeboval trochu se do toho zase dostat," dodal. "To je výborné," pochválil ho Harry a snažil se tvářit co nejnadšeněji, aby tak Hemionu přesvědčil, že je mu opravdu dobře a že ho skoro nic netrápí. "Teď už ale musíme jít na snídani," prohodil trochu zklamaně Ron, který by si, podle Harryho názoru, šel zahrát už teď hned, "tento týden máme mít nahrazovací hodiny jako první," odfrkl si posměšně. Po snídani se vydali na hodinu, kde jim profesorka McGonagallová přesněji vysvětlovala přenášení. "Je opravdu moc důležité, aby jste se plně soustředili," vysvětlovala. "Mohlo by se vám také stát, že se přenesete úplně někam jinam. Proto musíte být nanejvíš opatrní," upozorňovala je. "V nastávajících ročnících se budete postupně učit, že ne všechna kouzla vyčarujete pouhým mávnutím hůlky a pomocí vašich vrozených schopností se vydaří." "Paní profesorko, paní profesorko," se někde uprostřed pravé řady Neville, "tím myslíte i třeba obyčejné zaklínadlo expecto patronum?" zeptal se prostě. "Jistě pane Longbotome," přikývla profesorka McGonagallová, "Pokud si myslíte, že toto kouzlo je jen obyčejné tak to pro vás nebude žádný problém," řekla naprosto klidným vyrovnaným hlasem. "Někteří z vás," klouzala teď pohledem hlavně po žácích, kteří byli loni členy Brumbálovi armády, "už mají zkušenosti," nyní se zadívala přímo a jasně na Harryho, "díky několika okolnostem. Prosím vás tedy, aby jste i přesto nepodcenili složitost tohoto kouzla stejně jako jiných. V průběhu tohoto školního roku si ještě budete muset uvědomit, že každá zaklínadla podobných způsobů mají svoji složitost, která by měla být dobře vědoma každému kouzelníkovi," vysvětlovala a stále při tom visela pohledem na Harrym. Ten nevěděl, jestli má něco říct nebo mlčet - nakonec mlčel. Po zbytek hodiny se probírali některé eseje a pečlivě se projednávali nejčastější chyby, které by mohli při přemisťování vzniknout. Harry, přesto že sám uznal, že je to důležité, nemohl sám sebe přesvědčit, aby dával pozor. Otupěle sledoval Hermionu, které při každém dotazu McGonagallové, prudce vyletěla ruka nahoru. Harrymu teď připomínala nějakou pružinu, která pokaždé, když se zmáčkne tlačítko, vyletí. Musel se té myšlence usmát. Přejížďel pohledy z jednoho žáka na druhého, až se zastavil na Dracovi Malfoyovi, s kterým se střetl očima.
"Pane Pottere," zavolala za ním McGonagallová právě, když se chystal spolu s ostatními vyjít ze dveří, "mohl byste na okamžik, prosím?" zkoumavě se na něho zahleděla, jako by ho chtěla svýma očima udržel v nějakém tranzu, kdyby jí náhodou odporoval. Harry, trochu překvapený, se zaraženě přišoupal zpátky. Profesorka ještě chvíli čekala, než za sebou poslední žák zavřel dveře. "Ehm... " a odkašlala si a Harry si byl téměř jistý, že je z nějakého prapodivného důvodu nervózní a i když to vypadalo, že přesně neví, co by mu teď měla říct, měl spíš dojem, že její rozčilení způsobilo něco naprosto jiného. "Chtěla jsem vás jen upozornit, Pottere," zpustila konečně, "že, počínaje dnešním dnem, budete mít každý den v pět hodin večer v učebně proti černé magii hodiny nitrobrany," oznámila mu prostě, ale Harry měl pocit, že se s ním v ten moment otřásla zem. Byl naprosto odhodlaný více se připravovat a plně se nitrobraně věnovat, ale při pomyšlení, že by se měl znovu setkávat se Snapem, který mu, tím si byl stoprocentně jistý, bude vracet všechny nepříjemnosti, které mu Harry natropil, zpět, raději by se dál sužoval ve svých bolestných snech, které mu připomínali strašlivou a krutou minulost - raději by probděl celý školní rok, než aby se stal terčem jeho zloby. Stál ještě chvíli nepohnutě a McGonagallová dokonce vypadala, že čeká, až si to v klidu přebere. Toho Harry využil, aby si představoval, jak se mu Snape bude mstít za to, co mu loni udělal. Nejpravděpodobněji mu bude pronikat znovu a znovu do mozku a bude si přehrávat jeho dětství - znovu a znovu. V Harrym se vzedmula obrovská nenávist a zloba. V žádném případě nenechá nějakého smrtijeda, zrádce a špeha, aby mu vztupoval do mysli. Otevřel ústa a hluboce se nadechl, McGonagallová, která však byla viditelně připravena, až Harry zpracuje všechny informace a bleskurychle znovu spustila, takže Harry jen tak nasucho otevřel a zavřel ústa, jako by lapal po dechu a chtěl se pořádně nadechnout. "Tentokrát se však vaší výuky ujme pan Aberforth," řekla mu a Harrymu, na kterého její věta zapůsobila asi jako nějaké zaklínadlo nehybnosi celého těla, ještě značnou chvíli trvalo, než se mu znovu vrátil hlas. "O-on je na škole?" vyhrkl a nemohl nijak skrýt své nadšení. Vlastně ani nechtěl. Původně ho napadlo oznámit jeho třídní profesorce, že Snape je zrádce, ale měl takový dojem, že by mu to opravdu jen tak neuvěřila, stejně, jako ostatní. "Pan nebo nyní na nějakou dobu profesor Aberforth," opravila se McGonagallová, "byl přizván na tuto školu, aby vás učil, v těchto dnech, tolik důležitou nitrobranu místo profesora Snapea, se kterým nejste zrovna zadobře. Profesor Brumbál usoudil, že to tak bude lepší - vzhledem k tomu, že profesor Snape nějak nemůže přejít roztržky, které byly mezi ním a vaším otcem. Proto pevně věřím," provrtávala ho přísným pohledem, "že toho využijete a budete se více soustředit a lépe připravovat," zakončila. "Jistě paní profesorko," přikývl poslušně Harry. V tento moment byl schopný přikývnout snad všemu, co by mu řekla. Jeho souhlas jí viditelně potěšil. "Můžete jít," pokývala a Harry doslova vyběhl ven, kde na něho před učebnou čekal Ron s Hermionou.
"Co ti řekla?" vyptával se okamžitě Ron. "Aberforth je tady - v Bradavicích," odpověděl mu stroze Harry a hrnul se do nebelvírské společenské místnosti. "Brumbálův bratr," vysvětloval, když se střetl s Hermioniným nechápavým pohledem. "Má mě učit nitrobranu místo Snapea," oznámil jim nadšeně. "No to je výborné," vyhrkla Hermiona, "kdy s ním máš hodiny?" zeptala se. "Každý den v pět večer," pronesl prostě. "Harry, není to nějak moc často? No... myslím jako, že s profesorem Snapem jsi měl hodiny jednou za čas a teď," dodala, když se zatvářil nanejvíš zmateně. "A ty se divíš, Hemiono?" spustil Ron, "předtím Harrymu přece jen ještě tolik nešlo o krk jako teď. Tentokrát se to opravdu nějak rozjelo a Harry je neustále uprostřed celého děje." Harry měl sto chutí zeptat se svého kamaráda, jak přesně to myslel a jak je tedy možné, že když bývá často uprostřed hlavního dění, tak proč mu nic z toho nedává žádný smysl, ale nechtěl vyvolávat další hádky. Ron měl totiž pravdu - teď bylo důležité nejvíc za celou tu dobu, aby se Harry konečně naučil zavřít svoji mysl proti Voldemortovi. Musel se jít připravit. Opravdu byl odhodlán, víc než kdykoliv předtím, naučit se nitrobranu co nejrychleji. Síriusova smrt mu nyní připadala jako varování. Nechtěl už ztratit nikoho jiného z jeho přátel. I když měl Harry výbornou náladu, jakou neměl už dlouho předtím, cítil, jak je každý jeho sval v těle napjatý od zdlouhavého čekání na hodinu nitrobrany - bylo to vlastně poprvé, co se na ni těšil, protože když ji měl se Snapem, přemýšlel jen nad tím, jak by se z toho mohl vyvléct. Po obědě hrál ještě s Ronem kouzelnické šachy, ale když během hodiny asi šestkrát prohrál, musel i Ron připustit, že nemá cenu pokračovat, jelikož se Harry absolutně nesoustředí.
Konečně se vydal o půl páté do učebny proti černé magii. Ron s Hermionou ho ještě doprovázeli. Ron, protože neměl nic jiného na práci a Hermiona, protože měla po cestě knihovnu, kde si chtěla nabrat několik knížek na víkend. Několik minut před pátou Harry vyšel do učebny, bylo tam prapodivné šero. Okna byla zakryta. Ještě okamžik mu trvalo, než si přivykl na přítmí a náhle si uvědomil, že za učitelským stolem seděla nějaká postava. "Jistě, pojď dál," vyzval ho Aberforth a naklonil se dopředu mírně dopředu, zřejmě aby viděl na Harryho, který teď mohl zahlédnout jeho obličej. Chvíli si mlčky navzájem vyměňovali pohledy a Harry musel usoudit, že Brumbálův bratr má příjemný milý pohled, stejně jako jeho bratr Albus Brumbál, jen v ředitelově výrazu nechybí ta zvláštní vlídná přísnost nebo spíše neoblomnost a moudrost. Kdyby se tito dva kouzelníci opravdu postavili k sobě, Harry si byl téměř jistý, že by se nenašel nikdo, kdo by si je spojil do příbuzenského vztahu, natož by si myslel, že jsou to bratři. Aberforth měl na sobě dnes jiný tmavě zelený hábit s červeným lemem a na hlavě měl posazenou špičatou, mírně zakroucenou čepku stejné barvy, jako jeho hábit; čímž už alespoň nebudil dojem, že je pouhý moták nebo mudla, přesto však na něm bylo něco, co Harrymu připadalo strašně podivné, jiné, jako by se to sem - do Bradavické školy - ani nehodilo. "Posaď se, prosím," vybídl ho vlídně, Harry přesně nevěděl proč, ale v tu chvíli byl pevně přesvědčený v to, že je Aberforth určitě mladší; neměl nejmenší ponětí, jak mohl přemýšlet zrovna nad takovou věcí, ale přesto ho něco uvnitř pobízelo a říkalo mu to, že je to prostě důležité. "Ano, jsem mladší, máš pravdu," potvrdil mu Aberforth a Harry sebou škubnul. Nejprve to vypadalo, jako by postarší kouzelník mluvil spíš k sobě, než ke svému novému žáku. Harryho zajímalo, jestli to doopravdy patřilo k jeho myšlence, která mu prolétla hlavou. "Jistěže jsem mluvil k tobě," připustil Aberforth aniž by ze sebe Harry vydal sebemenší hlásky, "zatím nejsem tak starý, abych tu mluvil sám ze sebou," podotkl trochu pobaveně, když Harry nechápavě a zmateně klouzal pohledem po desce stolu, jako by se z něho měl dočíst, co má říct. "Zřejmě víš, za jakým účelem jsem přišel sem na tuto školu," zpustil znovu Aberforth a Harry na něho letmo pohlédl. "Ne, ne," pokračoval, ale Harry při tom ještě neřekl ani slovo, "jsem tu opravdu jen, abych tě naučil nitrobranu. Proto byl i dřív zahájen školní rok," vysvětloval a Harry na něho užasle hleděl a neměl slov. Ani nemusel, na všechno, co si v tu chvíli myslel, mu Aberforth odpověděl. Nyní ale Harrymu vrtalo hlavou něco jiného. Snažil se zeptat, ale jeho učitel nitrozpytu měl rychlejší odpověď. "Předčasný příjezd do Bradavic kvůli nahrazovacím hodinám pro letošní šestý ročník a strachu mnoha rodičů z Voldemorta nejsou úplně tím hlavním důvodem, proč jsme tu všichni dříve," řekl nevzrušeně. "Můj bratr nechce, abys tu byl takto sám, se svými přáteli, proto tedy povolil prosby mnoha kouzelníků, kteří chtěli své děti schovat před případným zlem, které může v těchto dobách zasáhnout kdekoli, sem - do bezpečí," Harryho napadlo, že ani ve způsobu vysvětlování se od sebe oba bratři velice liší. Albus Brumbál mluvil také tak nevzrušeně a klidně, ale přesto, když se s Harrym bavil o něčem podobném, hovořil vždy jen v úsecích tak, aby na to Harry přišel sám. Aberforth Brumbál však mluvil naprosto narovinu a zdálo se, že navíc ještě přemýšlel, zda-li nevynechal nějakou důležitou informaci. Harry okamžitě ztrnul při pohledu na jeho úsměv, který se mu postupně rýsoval ve tváři.
"Byli jsme tři sourozenci a každý z nás byl naprosto jiný. Albus je nejstarší a proto asi víc váží slov, někdy se to opravdu hodí, ale já na to asi nemám takové nervy," smál se a Harry by se v ten okamžik díval neustále na jeho zvláštně bělavý milý úsměv, který se k němu vůbec nehodil. "Teď bychom se měli ale věnovat tomu, proč tu ve skutečnosti jsme. Nejdůležitější je, aby ses naučil nitrobranu," dodal vážným tónem v hlase. "Jak jsem slyšel, se Snapem si zrovna nerozumíte a proto jsem se toho ujal já." Harry si připadal, jako by už nikdy nemusel mluvit, jako by už nebylo potřeba. Prostě si jen něco bude myslet a každý mu bude číst myšlenky. Tento nápad se mu vcelku zamlouval. "Ne Harry," ozval se Aberforth, "tvé vzpomínky vidím jen já a v tuto chvíli možná už jen Voldemort," Harry sebou škubnul. Jak by bylo možné, aby mu Voldemort četl myšlenky? "To všechno je jen nitrobrana," pokračoval profesor, "je, pravda, trochu rozvinutější, ale pořád to je ono. Tím, že jste tak nějak spojeni, se to jen ulehčuje. Voldemort ti může nejenom rušit klidný spánek, ve kterém tě může živě přesvědčit téměř o čemkoli, ale také ti přes den může vstupovat do hlavy, aniž bys o tom nějak moc věděl nebo tušil. Jak vidíš, ani pro mě to není problém," na okamžik zase zamlkl, jako by si třídil myšlenky a neustále si v rukách pohrával se svojí hůlkou. "Na toto už nestačí ani profesor Snape," pronesl tiše, jako by Snape mohl být za stěnou a poslouchat je, "jsem si jistý, že nitrobranu určitě zvládá, ale takhle složitou již umí jen několik lidí, které znám," vyprávěl. "Jakmile jsi Voldemortovi uprchl z oboru záhad, kde se proti němu postavil můj bratr, pěkně jsi ho tím podráždil. To víš, chlapec, který přežil jeho zlost a k tomu ještě mu uniká nejen po tu dobu, kdy se snažil dostat zpátky svoji ztracenou moc, ale dokonce i když už je zase v plné síle - to všechno v něm zvedá den ode dne větší a větší zlobu a nenávist. A to ještě nemluvím o tom, že jeho dávní a oddaní poskoci o něm začínají pochybovat," dořekl naprosto bezvýznamně.
"Jdou proti němu?" vyhrkl Harry zvědavě, ale Aberforth se usmál. Bylo to vlastně poprvé, co Harry promluvil dřív, než si jeho myšlenky učitel nitrobrany přečetl. "Ne," pronesl nanejvíš klidně a Harry v jeho hlase marně hledal sebemenší náznak lítosti nebo zklamání, "na to jsou ještě moc zbabělí a vystrašení. Jeho moc je přece jen ještě dokáže zastrašit stejně úspěšně, jako jeho jméno. A teď už dost," jako by ho něco vytrhlo ze zamyšlení, zvednul se a pohlédl pronikavě na Harryho. "Vím, co si myslíš pokaždé, když se mi zachce. Necháváš mě vztupovat do své mysli. Ještě loni šlo jen o to, abys uzavřel své myšlenky ve své hlavě před Voldemortem hlavně ve spánku, nyní se všechno ale ještě zkomplikovalo a je nanejvíš nutné, abys zvládnul uzavřít je i když bdíš," vysvětlil, ale mluvil teď tak namáhavě, že i na samotného Harryho pomalu přicházel nepříjemný pocit a on si připadal nesmírně unavený. "Nejprve by ses měl naučit, jak zjistíš, když se ti někdo dívá do tvých myšlenek," pokračoval klidně Aberforth. "Když už to budeš umět, nebude ti dělat žádné potíže občas se ujistit, že ti nikdo nevstupuje do hlavy," ujišťoval ho. V Harrym se najednou zvedla vlna nadšení. Chtěl se nitrobranu naučit co nejrychleji, jak mu tak Aberforth vyprávěl, co všechno to obnáší, už chtěl jenom začít. "To chce pomalu," přetrhl mu profesor tok myšlenek, "nitrobrana se nelze učit tak rychle... chce to čas," pokýval hlavou, pomalu odhodlaně vstal ze židle a postavil se před tabuli. Nemusel ani nic říkat a Harry ho okamžitě následoval. "Podíváme se, jak na tom jsi," oznámil mu prostě Aberforth, "hůlku si nevytahuj, prozatím ji nebudeš potřebovat," rozkázal trochu zmatenému Harrymu, "připraven?" Harry přikývl, ale to už se díval na svůj sen, který ho trápil noc co noc. Byl tam nanejvíš rozezlený Sírius i Voldemort, který se pobaveně smál svým ledově chladným krutým hlasem a nakonec viděl kmotrovy oči, jak mizel za clonou - byly tak smutné, strašlivě smutné. Ne!!! Ozvalo se někde hluboko v něm. Už dost!!! Dost!!! Náhle ucítil prudkou bolest, která mu projela temenem hlavy a hned na to si uvědomil, že leží zkroucený na podlaze a snažil se co nejrychleji posbírat. "Není to špatné," pokýval Aberforth spokojeně hlavou, "nenechal si mě ve své mysli tak dlouho, jak jsem čekal, ale přesto to bylo dost dlouho na to, aby toho Voldemort mohl využít. Nesmíš se snažit vyhnat mě pomocí svého vzteku nebo protože se ti to nelíbí - musíš mě vyhnat svoji myslí - pevnou vůlí. Jen svojí myslí to dokážeš. Stůj nohama pevně na zemi," poručil mu. Harry se rozhodně opřel do obou nohou, narovnal se, zavřel oči a snažil se co nejvíce soustředit. "Musíš si vyprázdnit mysl," slyšel jakoby někde v dálce Aberforthův hlas. "Ale jak?" začal se trochu nevrle rozčilovat Harry. "Soustřeď se. Všechny své vzpomínky, myšlenky špatné i ty veselé - toho všeho se zbav. Slyšel jsem, že jsi chytač ve famfrpálu, rád prý létáš. S tvoji myslí je to podobné. Musíš si i tam uvnitř představit, jako by ses vznášel, jako bys létal," vysvětloval. "Jeden, dva, Legilimens!" Tentokrát se Harry poprvé vznášel na koštěti a hned na to se objevil na malé podivné loučce obklopené černým dýmem, který přinášel jen tíseň. Moc dobře věděl, že se objevil ve svém posledním snu. Už dost!! Poručil mu vnitřní hlas a Harry se objevil znovu před Aberforthem. Ke svému překvapení stál i nadále nohama pevně na zemi a připadal si neuvěřitelně dobře. Když však pohlédl na svého učitele, nemohl si nepovšimnout jeho naprosto zmateného výrazu. "Co to bylo, kde jsi to byl?" vyhrkl na Harryho. "Já nevím," přisvědčil Harry, "párkrát se mi o tom místě zdálo, to je všechno," pokrčil bezvýznamně rameny, ale to Aberfortha viditelně nepotěšilo. "Pro dnešek to stačilo," dodal chabě a Harry měl co dělat, aby zaslechl alespoň část jeho věty a mohl si tak zbytek doplnit. Mladší Brumbál nyní vypadal opravdu dost nervózně a rozčíleně, ale Harry neměl odvahu nějak moc se ho vyptávat. "Nebylo to špatné, jen večer před spaním ještě trochu trénuj," hlesl ještě, než Harry vyšel ze dveří.
Hermioně ani Ronovi o tom, co se dělo v učebně proti černé magii neřekl ani slovo a pokaždé, když se ho někdo z nich zeptal, jak hodina probíhala, odpovídal pořád stejně, že to bylo docela dobré, i když ještě má co dohánět. Na mysl mu ale neustále přicházela otázka, co Aberfortha přimělo tolik zahořknout a změnit tak rychle svoje chování. Na okamžik se ale zarazil. Vzpomněl si, jak mu četl každou jeho otázku nebo myšlenku a napadlo ho, jestli mu do hlavy nevstoupil i teď. Harrymu nejvíc vrtalo hlavou, jak může vcházet do jeho mysli, když o tom Harry neví a přitom, když trénují, moc dobře to pozná, protože se mu ty myšlenky v kratičkých úsecích znovu zobrazují. Než šel spát, byl tedy pevně odhodlaný zeptat se na druhý den, jak je to možné. Ještě než usnul si snažil pročistit svoji mysl, ale dříve, než toho doopravdy dosáhl, bloudil už zase ve svém snu plném bolestných vzpomínek. Tentokrát se však znovu objevil na stříbrné louce s krásnou melodií. Na té samé louce, kterou dnes spatřil i Aberforth.
Dny ubíhaly opravdu rychle. Žáci se ani nenadáli, a první týden uběhl jako voda. Harry se snažil zvládat přenášení, které ale bylo oproti cvičeních v nitrobraně naprosto bezproblémové, až na to, že se mu všechno pletlo dohromady. Hermiona se mu často snažila napomáhat a radit, ale profesorka McGonagallová ji brzy přesadila do vedlejší lavice tak, aby na sebe nemohli pořádně vidět, když si ona samotná stoupla před ubohého Harryho a čekala jeho odpověď na svoji otázku. Harry z toho byl opravdu dost zmatený. McGonagallová přece musela dobře vědět, že se ještě mimo přenášení učí nitrobranu a přesto ho vyvolávala, jak se mu zdálo, daleko častěji, než ostatní žáky. Jediné, co ho těšilo, byla i Malfoyova neschopnost. Jeho sok mu připadal opravdu dosti nesoustředěný a často jakoby nervózní. S Ronem byl trénovat dohromady jen dvakrát do týdne - jednou ve čtvrtek večer hned po hodině nitrobrany, když zanechal Aberfortha opět v místnosi v obrovském zmatení a údivu, když se mu znovu objevil před očima tmavý hustý černý dým; a podruhé to bylo v sobotu, kdy měl samozřejmě volno, stejně jako ostatní studenti, od nahrazovací hodiny přemisťování, ale rozhodně mu nedal pokoj profesor z nitrobrany. Harry začínal být dost nevrlý a často se nechal rozčílit sebemenší hloupostí.
Následující úterý druhého týdne měl Harry opravdu nabité. Hned ráno po snídani, na kterou si spolu s Ronem přivstali, se vydali s Angelininým vypůjčeným koštětem na famfrpálové hřiště, kde trénovali. Harry si po delší době připadal opravdu výborně. To byl také důvod toho, proč na nahrazovací hodinu přenášení doběhli asi o pět minut později, ale bylo by to spoždění ještě delší, nebýt toho, že se hodina konala výjimečně venku na školních pozemcích, což bylo opravdu dosti neobvyklé, protože jediné dvě hodiny, které bývali venku, byly bylinkářství - a to jen jestli se počítá jeho průběh ve sklenících - a péče o kouzelné tvory - jedna z Harryho nejmilejších hodin, už jenom proto, že se přátelil s Hagridem, který tuto hodinu učil. "Tak," sputila profesorka McGonagallová, "pan Potter s panem Weasleyem se konečně dostavili, takže bysme mohli začít, co říkáte?" zeptala se jich medovým hláskem a Ron opatrně přikývl. "Srazila bych Nebelvíru pět bodů za každého," poznamenala přísně, "máte jediné štěstí, že ještě nezačal školní rok." Harry s Ronem se co nejtišeji přesunuli za Hermionou. Rozhodně neměli zájem se nějak zvýrazňovat a proto byli rádi, když svoji kamarádku našli někde uprostřed hloučku žáků a ne vpředu, jak u ní bylo obvyklé. "Vy dva jste prostě nepoučitelní," kárala je tiše. "No dobře, dobře - a co se tu vlastně bude dít?" odbyl ji Ron, ale jeho otázku zodpověděla McGonagallová. "Dnes si poprvé můžete vyzkoušet přemisťování," pronesla jakoby slavnostně. "Budete chodit sem, ke mně, hezky po jednom a přenesete se z jedné značky," ukázala při tom na žlutý křížek kousek před ní, "na značku druhou," mávla prstem jen za studenty a když se všichni otočili, aby si prohlédli i tu druhou značku, obrátili své, velká většina vyděšené, pohledy hned zpátky k profesorce, která pokračovala.
"Pro tentokrát nemusíte mít žádné obavy. Toto místo je vyhraněné speciálně pro tuto potřebu," vysvětlovala, "za normálních okolností, jak je vám všem dobře známo, se nikdo ze školy či do školy nemůže přenášet. Stejně tak se nedá přemisťovat i uvnitř Bradavic, ale profesor Brumbál tedy začaroval tento určitý úsek, abychom mohli cvičit, Hermiona Grangerová," přečetla první jméno, "prosím pojďte," vyzvala ji a Harry pozoroval, jak se celá se chvějící Hermiona pomalu posouvá k profesorce. Vypadalo to, jako by se ještě rozmýšlela, jestli má uposlechnout nebo jestli se má otočit a utéct pryč, ale nakonec se přece jen, trochu rozčílená dostavila až na první značku. "Jsem si jistá, že to zvládnete skvěle," podporovala ji profesorka, "jste jedna z nejlepších žákyň a proto pevně věřím, že chápete teorii... teď už stačí jen si ověřit praxi," prohodila bezvýznamně. "Tak se soustřeďte," při těch slovech se Harrymu někde hluboko vevnitř v hlavě ozval Aberforthův hlas. Tuhle větu mu opakoval každou hodinu nitrobrany několikrát za sebou. Harry už toho začínal mít plné zuby. Jeho profesor jej sice neustále na něco upozorňoval a chválil jej za zlepšení, ale Harrymu to připadalo pokaždé stejné. Kdykoliv mu znovu a znovu vlezl do hlavy, dokázal proti němu uzavřít svoji mysl až po chvíli. "Až budete připravena, přeneste se," poručila jí a Hermiona se nějak odhodlaně chopila svojí hůlky a Harry viděl, jak ji stiskla tak pevně, až jí zbělaly kůstky na prstech. "Nezapomeňte, že se není čeho bát," ozvala se za ní nějak napjatá McGonagallová, takže to spíš vyznělo, jako kdyby chtěla uklidnit hlavně sama sebe a ne roztřesenou nervózní Hermionu. Harryho to překvapilo; málokdy viděl svoji profesorku takto zneklidněnou a o to více to bylo zvláštní, že to bylo při hodině, kde se opravdu nemohlo nic stát a ještě k tomu ji musela vyučovat nejméně stokrát. "Opravdu se tu nedá kam zabloudit," ujišťovala Hermionu a Harry měl dojem, že už jakoby znovu našla svoji chladnou jistotu. Všichni napjatě sledovali a naprosto nikdo, včetně zmijozelských, se neodvážil promluvit. Harry měl dojem, jako by dokonce všichni spolužáci v předních řadách ani nedýchali. Když tak přemýšlel, uvědomil si, že přenášení je zezačátku opravdu dost obtížné, ale jakmile se to člověk jenou naučí, bude to pro něj už snadné. Kdykoli bude Harry spěchat, aby se někam dostavil včas nebo aby se tam vůbec dostal, protože ne na všechna kouzelnická místa se dá dopravit více způsoby; tak jen pomocí přemisťování. Konečně Hermiona zahuhlala něco naprosto nesrozumitelného a PRÁSK ohlušující rána způsobila, že si většina žáků musela zacpat uši. Harry se vyděšeně a pořád ještě trochu roztřesený, vrhnul vpřed k druhé značce, ale v hustém dýmu, který se objevil, ji nemohl ani spatřit. Začínal být čím dál tím víc rozčilenější. To, co se tu dělo mu nějak nebezpečně moc připomínalo jeho sen, ve kterém nakonec viděl oba své přátele umírat. Nakonec ale Hermionu přece jen našel - stála asi pět metrů od značky, ale ani se nepohnula. "Hermiono, jsi v pořádku?" kříkl na něj a hlasitě si oddychl, když se jeho zaražená kamarádka konečně pohla a dala tak najevo, že je více či méně vpořádku. V obličeji však měla ještě stále strnulý výraz a ruce se jí nepřirozeně třásly. "Soustředila jste se trochu moc," vysvětlovala ji s naprostým klidem profesorka McGonagallová, která se však doposud nepohla z místa. "Jinak vás ale musím pochválit," dodala rychle, jako by v tuto chvíli řekla něco nanejvíš nepěkného a chtěla to nějak napravit, "málokomu se hned tak napoprvé podaří přemístit tak blízko ke značce," pokývala pochvalně hlavou a spokojeně se podívala zpátky do papíru. Hermiona se mezitím opatrně a trochu kolébavě, jako by měla nějakou závrať, přišourala k Harrymu a Ronovi, který se také netvářil zrovna nadšeně. "Jsi v pořádku?" zeptal se jí starostlivě a Hermiona jen slabě a nepřesvědčivě přikývla.
"Draco Malfoy," vyzvala mezitím profesorka McGonagallová dalšího žáka a několik zmijozelských si mezi sebou začali šeptat. Harry sice neslyšel, o čem mluví, ale podle toho, jak pohoršeně a nenávistně se při pohledu na Draca tvářili, usoudil, že to není zrovna pochvalný rozhovor, což ho naprosto zmátlo, jelikož to byl zrovna mladší Malfoy, který si u všech ze zmijozelské koleje, vynesl slávu a zacházení jako z lordem. Když se však Harry zadíval pozorněji, všiml si, že to nejsou všichni zmijozelští studenti, kteří po něm šlehají zlostné, spalující pohledy, ale jen několik žáků. Chvíli je pozorně sledoval, až nakonec usoudil, že tak polovina zmijozelských při Dracovi stojí a zbylá polovina jím opovrhuje. Nejprve mu vrtalo hlavou, jak se to mohlo stát, ale když si pořádně prohlédl obličeje jeho stoupenců, mezi ně patřili rozhodně i Crabbe s Goylem, uvědomil si, že po jeho boku věrně stojí jen synové a dcery kouzelníků - většinou smrtijedů; nebo prostě jen těch, kteří, když některá strana potřebovala pomoct, podpořili naprvním místě lorda Voldemorta. Draco mlčky přistoupil k profesorce McGonagallové a aniž by ho nějak musela vyzívat, postavil se bez sebemenšího záblesku strachu nebo nejistoty na značku. Tentokrát však Harry v jeho obličeji nezastihl ani vítězoslavný úsměv ani žádný opovrživý úšklebek. Jako by Draco tušil, že ho Harry bedlivě pozoruje a zkoumá, šlehl po něm očima a jejich pohledy se střetly. Pokaždé předtím by se začal mezi nimi odehrávat tichý skrytý souboj, ale dnes mu Harry hleděl přímo do jeho prázdných očí, ze kterých mu vyzařovala jen jakási bolest nebo zklamání, nevěděl, co to bylo - byl z toho opravdu nanejvíš zmatený. "Až budete připraven, pane Malfoyi, přemístěte se," vyzvala ho McGonagallová a jako by ho tím zároveň povzbudila, Draco zavřel oči a jeho obličej se, od samého soustředění, skřivil. Prásk. Tentokrát se však neozvala taková rána, jako při Hermionině pokusu, ale naprosto jiné bylo také Malfoyovo objevení se. Všichni se zmateně ohlíželi a marně ho hledali. Pak ho spatřila Levandule, ale až jakmile se rozplynul šedavý dým, jak stál, celý roztřesený asi dvěstě metrů od své značky a viditelně nebyl schopen chůze.
Harry začínal mít dojem, že každé přemístění obnáší nějaká strašlivá muka, než se člověku opravdu podaří dostat se tam, kam potřebuje. Koutkem oka zahlédl Rona, který se netvářil zrovna nadšeně a neustále se nervózně rozhlížel, jako by hledal, kudy by se dalo uprchnout. I ostatní spolužáci se netvářili zrovna šťastně, jako prve. A když profesorka McGonagallová vyvolávala další jména, akorát tím nakonec vystrašila zbytek zmijozelské i nebelvírské třídy, protože se zatím nikomu z nich nepodařilo přemístit se blíž k druhé značce, než Hermiona - spíš dál; ale také se nikdo z nich netvářil zrovna vesele. Když se Alice přesunula asi sto metrů od značky a z hrozivým křikem se jí podomily nohy a skácela se na zem, ostatním tuhla krev v žilách, podobně, jako když se Seamus dlouho neobjevoval a až po delší chvíli se vyřítil odněkud ze vzduchu a mistrovsky provedeným, ale podle Harryho mínění, naprosto nechtěným saltem, dopadl až k nohám profesorky McGonagallové, která se však tvářila naprosto klidně a vyrovnaně, jako by to byla obyčejná hodina, což přivádělo do zmatení nejenom Harryho, Rona a Hermionu. Když si ji ale Harry pečlivěji změřil, našel v jejích očích jakousi nejistotu a trochu i lítost; to bylo však všechno. Nakonec musela Seamuse, který si při svém kaskadérském kousku zlomil ruku, odvést na ošetřovnu, ale zanedlouho už hodina hrůzy znovu pokračovala a na řadě byla Parvati Patilová, která na tom byla zhruba tak ze nejlépe, když se objevila za krkem vyděšeného a naprosto zmateného Deana. I jejich společný pád byl opravdu do měkkého, protože Dean už nemohl udržet rovnováhu, přepadl dozadu a ustlal si tak na několika svých spolužácích, kterým nechtěně podrazil nohy, když nestihli uhnout a utéct. Když se přemisťoval Neville - každý už automaticky couvnul dva kroky vzad - a nějakým záhadným způsobem se sice dostal blízko značky, jak téměř nikdo nečekal, ale zato se ocitl ve vzduchu. Když zamával nohama, zaječel a dopadnul na zem (výška to byla opravdu ohromná) vypadalo to strašlivě a hrozivý dojem budila i jeho nehybnost. Jak tam tak ležel, Harrymu ho bylo líto, a když se rozhlédl, se zadostiučiněním se ospravedlnil, že nebyl jediný, kdo snad poprvé za tento den v tuto strašnou hodinu pocítil jakýsi chabý pocit radosti, když profesorka McGonagallová musela ubohého a zřízeného Nevilla, který se už tak nějak probral, odvést na ošetřovnu a tím byla hodina předčasně ukončena.
Ještě dlouho po tom, co však odešla z bolestně skuhrajícím Nevillem, se nikdo ani nepohnul. Jako by si každý ještě vychutnával své roztřesení nad děsem, který dotyčného už potkal nebo teprve čeká. Nakonec se přece jen všichni pomalu došourali do Velkého sálu, ale nikdo z nich za tu dobu nepromluvil. Když usedli ke stolu, aby poobědvali, všimnul si Harry, že nejsou jediní, komu dnes není do řeči ani do chuti. Havraspárský a mrzimorský stůl byl zamlklý úplně stejně, vyjma několika studentů, kteří ale nepatřili do šestého ročníku. "Zajímalo by mě," prolomil konečně nepříjemné ticho Harry, "co se při tom přemišťování děje," klouzal opatrně pohledem po Hermioně a ostatních, kteří to měli za sebou. "To právě přesně nevím," povzdechla si tiše. "Je to jen trochu zmatené a tíží tě takový zvláštní pocit prázdnoty," ostatní ji horečně přikyvovali a vypadali opravdu vyděšeně, ale Harrymu to tak strašné nepřipadalo - asi hlavně proto, že pocit prázdnoty pociťoval až přespříliš často, než aby ho to vyvedlo z míry. "Tvé tělo jako by se přesouvalo, ale myšlenky zůstanou na místě," pokračovala a Harry si všimnul jejího zasmušilého pohledu. "Ty přijdou až později - až se přeneseš," vysvětlovala Parvati. "Tak to tedy vysvětluje ty vaše otřesené pohledy po přemístění," vysvětloval nahlas Harry, ale spíš, jako by mluvil k sobě, "chvíli vám trvalo, než jste si posbírali zpátky myšlenky a tak," dodal zamyšleně a Hermiona jen slabě přikývla. Odpoledne proběhlo o dost rychleji, než Harry čekal. Možná to bylo hlavně tím, že se pečlivě připravoval na hodinu s Aberforthem. Pomalu se ho začínal zmocňovat nepříjemný pocit, že je všechno zbytečné, protože za celou tu dobu se o moc nezlepšil, spíš naopak. Jakkoliv se snažil v noci před spaním vyprázdnit mysl, moc se mu to nedařilo a na hodinách se jeho učiteli podařilo vždy odkrýt částečně Harryho vzpomínky.
"Připravoval jsi se?" zeptal se ho podezřívavě Aberforth a provrtával ho pohledem. "Ano," řekl trochu podrážděně Harry, "já se připravuji, ale nějak mi to nejde," podotkl nanejvíš dotčeně. "Jistě... přemisťování je podobné," pokračoval profesor jako by se ho předtím na nic neptal a Harry po něm zklouznul zmateně pohledem. Teprve po chvíli si uvědomil, že mu Aberforth opět odpovídá na to, co Harryho ve skutečnosti zrovna tíží a zabodává se mu to hluboko do mysli. "Jak můžete vědět, co si právě myslím, aniž bych o tom věděl?" vyhrkl rychle Harry, jako by se bál, že mu zase profesor odpoví dřív, než se ho on sám zeptá. "Když mi pomocí nitrozpytu prohlížíte vzpomínky a myšlenky, tak o tom jinak vím, ne?" vyptával se netrpělivě. "Ne docela," odporoval mu Aberforth, "když je to nitrozpyt, tak ano, ale ten je ještě rozsáhlejší... to ale umí jen málo kouzelníků," připustil. "Jak to myslíte, rozsáhlejší?" vyptával se Harry. "Nazývá se to docela podobně myslozpyt," vysvětloval, "a jak už jsi jistě odvodil, je to i přesně podobný název jako nitrozpyt, do kterého se tato schopnost sice řadí, ale každý kouzelník se ho musí naučit zvlášť," zakončil jednoduše. "Takže existuje i obráceně myslobrana?" vyzvídal Harry. "Jistěže," přikývl, "ale to jsme se zase jednou dostali, kam jsme nechtěli," vzdychl si unaveně, "pro tebe je důležité, abys uměl nitrobranu," dořekl klidně. Harry se znovu postavil na své místo - šel tam už téměř automaticky, tolikrát už zkoušel uzavřít svoji mysl před svým učitelem. Uvědomil si, že jediného, čeho zatím dosáhl bylo, že nakonec neupadl, ale vzpomínky se mu neustále objevovali před očima, jak se Aberforthovi zachtělo. "Jedna, dvě, legillimens!" zařval až přespříliš mocným hlasem Aberforth a Harry pozoroval, jak se k němu blíží dva smrtijedi a hned po nich následovala tlustá ruka sevřená v pěst, která mu letěla přímo na obličej. To byla Dudleyova rána za to, že se ho Harry snažil ochránit před mozkomory, které na ně vyslala ta prokletá baba Umbridgeová. A znova se ocitl na oboru záhad, tentokrát, ale viděl pana Weasleyho pohledem hada, který ho hned nato napadnul. Ne...nééé!!! ozval se někde hluboko v něm jeho hlásek, když sledoval, jak se Neville kácí k zemi při hodině přemisťování. To už stál zase pevně na zemi a pozoroval Aberfortha, který se však netvářil moc spokojeně. "Harry," povzdechl si, "vím, že na svůj věk dokážeš mnoho a přiznávám, že nitrobrana je opravdu náročná - podle mého jsi na ni příliž mladý, ale vážně nám nic jiného nezbývá," pokrčil bezradně rameny.
"Musíš mi teď říci, co tě trápí," spustil opatrně a jako by prosebně, kdyby se na něho Harry třeba rozkřiknul. "Už jsi to skoro dokázal," ujišťoval ho i když v ten moment nevypadal zrovna přesvědčivě. "Já... " spustil opatrně Harry, "trochu mě jen šokovala dnešní nahrazovací hodina přemisťování," vyhrkl ze sebe a byl naprosto zmatený, když jediné, co v jeho obličeji našel, byl široký, bílý úsměv. "Ehm... no... " zpustil Aberforth, ale nevypadal vůbec zaskočený, spíš se jen pobaveně křenil. "Tak to se nijak nestrachuj Harry. Je to pokaždé stejné," Harry ale neměl nejmenší ponětí, co je pokaždé stejné. "podle mě je to pro žáky dost složitá záležitost, ale kde jinde by se to měli naučit?" Harry mlčel a napjatě poslouchal. "Stejné na tom je prvotní zděšení," vysvětloval, "studenti jsou zaražení z toho, že jejich mysl a všechno vnitřního, jako by se rozdělí a zůstane to pozadu, ale to je naprosto normální a záleží jen na tom, jak kdo si zvykne... právě proto by to pro tebe neměl být problém... pokud by jsi tedy uměl nitrobranu," zakončil věcně. Harry byl v ten okamžik pevně rozhodnutý zkusit to ještě jednou. Vzpomněl si na rozhovor při obědě a tak byl naprosto přesvědčený, že už ví, jak na to jít. Aberforth se ještě jednou zazubil, tentokrát však v jeho obličeji Harry nezastihl jisté veselí, ale spíš jakési naprosté nadšení. Znovu se postavili naproti sobě. Harry pomalu, nanejvýš soustředěně, zavřel oči a snažil se vyprázdnit si mysl. "Můžem?" ujistil se napjatě Aberforth a když Harry jistě a naprosto soustředěně přikývl, začal odpočítávat. "Jedna, dvě, legillimens!" vykřikl; tentokrát se však Harrymu před očima neobjevovaly žádné jeho vzpomínky jako na běžícím páse, ale jen se jako by celou učebnou ostře zablýsklo. Najednou si uvědomil, že stojí nohama pevně na zemi a dívá se naprosto dokonale překvapenému Aberfothovi do očí. To ho potěšilo... dokázal to.
"V-výborně," vyhrkl nadšeně Aberforth a Harrymu připadalo, jako by se před ním radoval malý prvák, kterému se právě podařilo nějaké první kouzlo. Vypadal opravdu směšně a Harry měl co dělat, aby zadržel výbuch smíchu. Opravdu měl neskutečnou radost z toho, že to zvládnul. "Zkusíme to znovu," pobídl ho, jako by nevěřil vlastním očím, znovu na Harryho namířil svoji hůlkou. "Legillimens," pronesl. Když se však celá situace zopakovala naprosto stejně, už se netvářil tak překvapeně, ale naopak naprosto spokojeně. Zkoušeli to ještě několikrát a nakonec se do tréninku natolik zabrali, že se podívali na hodinky až několik minut po sedmé. "Tak si myslím, Harry," spustil nanejvíš slavnostně Aberforth, "že jsme konečně dosáhli toho, čeho jsme měli," oznámil mu spokojeně. "Pane profesore," ozval se trochu nejistě Harry, ale okamžitě své opatrnosti odebral, když se na něho Aberforth přívětivě a mile usmál. Podle Harryho mínění to způsobilo oslovení pane profesore, ale byl příliš zaměstnaný svým nápadem. "Myslíte, že by jste mě mohl naučit i nitrozpyt?" vyhrkl na něho divoce Harry.
Učitel však i nadále stál nehybně a nechal Harryho topit se v nedočkavém napětí. "O tom silně pochybuji," povzdechl si tiše, "Harry," jeho hlas se náhle změnil, "ani můj bratr ani já si určitě nepřejeme, aby jsi podnikal něco, co by ti mohlo ublížit," vyprávěl naléhavě a Harrym znovu projela ona zlost z toho nic nedělání a jeho neustálého ukrývání. Vzpomněl si však rychle na to, že Aberforth ovládá i myslozpyt a proto se raději pokusil nerozčilovat se v ani v duchu. Když si však profesor všimnul Harryho nanejvýš zklamaného pohledu, přece jen trochu povolil. "No," spustil, "pokusím se o tom ještě porozprávět s Albusem," mrknul na něho přátelsky, "je pravda, že tě má strašlivě rád a možná, když mu vysvětlím, jak moc si to přeješ, tak k tomu nakonec přeci jen svolí," zakončil a s těmito slovy Harryho vyprovodil ke dveřím. Když se konečně rozloučili, Harry se okamžitě rozběhl do nebelvírské společenské místnosti, kde na něho už čekala Hermiona s Ronem, jak se předtím domluvili. Oba už vypadali o mnoho lépe, Ron tedy rozhodně stratil svůj zaražený výraz a Hermioně se opět vrátila do obličeje normální barva. "Co se děje?" zeptala se jako by unaveně Hermiona, když se Harry namísto pozdravu na oba svoje kamarády jen vesele zazubil. "Už to umím," prohodil jako by nic a bez jakéhokoli dalšího proslovu jen mlčky pozoroval, jak se Hermioně šťastně zablýsklo v očích a Ron rozpustile zavýskal. "No to je výborné," chválila ho Hermiona, "takže teď už dokážeš uzavřít svoji mysl před Voldemortem?" zeptala se vesele, ale přesto si Harry nemohl nepovšimnout, jak opatrně Voldemortovo jméno vyslovila, jako by se bála, že se tu doopravdy objeví. "Měl bych," přikývl nadšeně.
"Tak vidíš Harry," ozval se vesele Ron, "teď, když už nebudeš mít hodiny nitrobrany, mohli bychom častěji trénovat," dodal pochvalně. "Ehm... no... víš... já... je možné, že... Aberforth mě bude možná ještě učit nitrozpyt," vychrlil ze sebe nakonec, ale Ron se tvářil, jako by to vlastně ani neslyšel. "Řekl si možná," dodal naprosto bezvýznamně, ale jakkoli se snažil nutit ke klidu, Harry v jeho hlase rozpoznal obrovské zklamání. Bylo mu ho sice líto, ale opravdu toužil po tom, aby se nitrozpyt naučil. "Harry," spustila Hermiona nejistě a pokračovala teprve až se k ní otočil a soustředěně se jí díval přímo do očí, "jak dlouho tu ale má Aberforth být?" zeptala se téměř neslyšně. "To já nevím," připustil Harry, "nejspíš, až se to všechno naučím," poznamenal naprosto klidně. Vůbec nechápal, jak Hermionina otázka souvisí z jeho učením nitrozpytu. "Já jen," pokračovala opatrně a Harry už znal tento tón jejího hlasu, který většinou předcházel hádkám a rozčilování se, že se raději přestal culit a plně se soustředil na to, co si od své kamarádky právě vyslechne. Každopádně se snažil uklidnit a sám sebe přesvědčit, že se nebude nijak hádat, ať mu Hermiona řekne cokoliv. "Víš Harry, jak myslíš, že ti to bude trvat, než se ten nitrozpyt naučíš?" zahučela tiše. "No to já nevím," připustil Harry. Stále ještě nevěděl, na co naráží. "Aberforth je doopravdy výborný učitel," ujišťoval ji. "A jak jsi na tom ty?" vyhrkla ze sebe možná až trochu příliš rychle. "Jak jsem na tom já?" zopakoval znovu otázku, tentokrát spíš jako by pro sebe, Harry. "Hermino, co tím máš na mysli?" "Chtěla jsem se tě jen zeptat, jestli si myslíš, že to zvládneš," pokračovala trochu pevnějším hlasem a Harry na ni jen zaraženě hleděl. "Pamatuješ si přeci, jak dlouho ti trvalo, než jsi se naučil nitrobranu -." "To mě ji ale učil Snape!" vyhrkl na ni Harry nevěřícně. Opravdu nevěřil vlastním uším. Jak jen může jeho nejlepší kamarádka doufat, že to nezvládne? Vždyť už jsem toho tolik dokázal, ozval se slabounký hlásek někde vzadu v jeho hlavě, rozhodně víc, než ona s Ronem dohromady, rozčiloval se v duchu. "Dobře, dobře Harry," snažila se ho uklidnit. Když se na ni podíval, tvářila se opravdu smutně a naprosto strhaně. To by mě tedy zajímalo, co ona dělala mezitím, co já jsem se učil nitrobranu, odfrkl si téměř pohrdavě. "Já... jen aby toho na tebe nebylo hodně," zahučela starostlivě. "Neboj se, nebude," odbyl ji nepříjemně Harry a s popřáním dobrého spaní se vydal k chlapeckým ložnicím do své postele. Ještě dlouho však seděl a snažil se uklidnit. Cítil, jak mu ještě stále bubnuje krev v žilách, z toho rozčilení, které mu Hermiona způsobila. Nakonec ho ale únava opravdu zmohla a on usnul. Jen na jednu důležitou věc zapomněl. Vyčistit si mysl.